Šumavou z východu na západ 1.

Šestidenní vandr divokými zákoutími šumavských hvozdů. Spali jsme pod úplňkovým měsícem, slunili se na holých hřebenech a zapadali do mokřadů, zatímco chumelilo, cpali se dobrými jídly v restauracích a nachodili jsme 230 km s batohy na zádech. Bylo to moc krásné.

Já a Olda a Pepa a taky spousta Šumavy kolem

20. - 25. 4. 2016
více fotek ZDE

Mapy naší přibližné trasy jsou zde:
1. den (55 km) - Vyšší Brod - Přední Výtoň - Vítkův Kámen - Schwarzenberský kanál - Smrčina - Hraničník
2. den (40 km) - Plechý - Haidmühle - Kunžvartské sedlo - Strážný - Knížecí Pláně
3. den (50 km) - Luzný - Velký Roklan - Buchenau - Gsenget
4. den (30 km) - Prášily - Hartmanice - Vojetice u Sušice
5. den (30 km) - Rovná - Dolní Kochánov - Tomandlův křížek - Pancíř - Špičák - Čertovo jezero - Železná Ruda
6. den (bez batohů 30 km) - Debrník - Falkenstein - Wegweiser - Ruckowitzberg - zelená Nach Lackabruck - sedlo Pod Polomem - Železná Ruda

S Oldou a jeho psem jsme vyráželi z Prahy už v úterý večer, Pepa se připojil až další den odpoledne. Sice to byla škoda, ale zase nám aspoň vystačilo víno tak akorát, aspoň co se mě týká, Olda na něj volně navázal svojí Tullamorkou, takže z vlaku jsme ve Vyšším Brodě vystupovali již patřičně veselí. Nezkazil nám náladu ani spoluvlakoucí kytarista, který pravil, že hraje raději instrumentálně, a nezahrál nám Nohavicu.

V půl desáté jsme se pustili od nádraží do noci na strastiplnou cestu. Já ji celou proškytala, ačkoliv jsem byla skoro střízlivá (víno došlo brzy, takže jsem na to pár hodin měla), a Olda se mi za to hrozně smál, ale protože si z toho nic nepamatuje, tak to tak vůbec nebylo. Modrá značka nás vedla pěkným lesem a Mia lítala jako splašená kolem a byly z ní vidět jen oči, když se zrovna ohlédla naším směrem, a měly většinou zelenou barvu, ale z některých úhlů i žlutou a modrou. Jak tohle funguje?

Olda vzadu trochu povlával a několikrát jemně naznačil, že bychom mohli trochu zpomalit, jenže zamýšlené tábořiště bylo ještě daleko, tak jsem šla pořád stejně rychle, ale nepomohlo to, nedošli jsme na něj. To když jsme si všimli, že Mia na sobě nemá svoje brašny se žrádlem. Kousek jsme se vrátili, jestli neleží na cestě (o kterou teda vůbec nezavadila), a pak jsme se utábořili na zcela náhodném místě v lese.

Olda ještě zjišťoval, jestli budeme stavět plachtu, protože podle internetu hlásili déšť, ale protože se koukal na nedělní předpověď a bylo úterý, tak jsme ji nestavěli.

Spalo se nám oběma velice dobře.

Byť 'tábořiště' bylo lehce neuspořádané

Ráno přineslo vystřízlivění. Olda se šel ze své kocoviny vyběhat na trase náhodné místo v lese - Vyšší Brod - náhodné místo v lese, ale Miiny brašny nenašel.

Cesta lesem dál byla moc pěkná, nádherná byla vyhlídka Vyklestilka, kde jsme měli původně v plánu spát. Je tam spousta skal, převisů a ohnišť, bylo by to luxusní spaní. Akorát bychom to ve svém stavu nejspíš nedokázali zcela docenit. Moc hezká byla i pauza na louce u zaniklé vesnice Lipová, tráva tam byla zelená a obloha modrá a kafe kofeinové, akorát Mia sežrala z mého bochníku chleba víc než já, to protože si s sebou Olda mazaně nevzal k jídlu vůbec nic, co by žrala.

Ne že by se nesnažila.
"Hele, králík?" pravila jsem s mírným údivem, když zpoza pět kroků dalekého kamene vyhopkalo zvíře a začalo si mýt čumák. "Proč se nás nebojí?"
Oba jsme z něj nespouštěli oči, ale jemu to vůbec nevadilo.
Pak si ho všimla Mia a začala honička - králík utíkal před psem a pes před Oldovým voláním. Když se mu ji konečně podařilo vrátit k nám, byť pořád nervózně ohlížející se, králík docupital na obzor a běžel po něm kamsi k lesu, tak akorát na dohled.

Vyklestilka

Svačinová louka, králík je mimo záběr

Miu od strašlivé smrti hladem zachránil průchod Přední Výtoní, kde měli otevřený obchod a v něm psí granule. Akorát je dál musel tahat Olda na svých zádech, místo aby si je pes nesl sám. Pes se netvářil, že by mu to vadilo, Olda se tak tvářil velmi.

Vítkův kámen je moc pěkná zřícenina a ve vesnici pod ní je krásný kostel.

Schwarzenberský kanál měří sice 44 km, ale zrekonstruovaných je zhruba 6 km. Je to zajímavá stavba, používal se k plavení dřeva skoro 170 let. Cesta podél něj už tak zajímavá není, šli jsme tak 15 km, ale potěšilo nás, že to nebyla asfaltka, takže jsme si nohy nezničili úplně a ještě to odsejpalo.

Vítkův kámen

Schwarzenberský kanál je zajímavý

Ale po několika hodinách se to už okouká

V Zadní Zvonkové jsme se setkali s Pepou, který od rána šlapal z Českého Krumlova. Dobře že tak, protože jsme začali šplhat do kopců, na cestách začala téct voda a časem i regulérní potok a nakonec se nám do cesty postavila sněhová pole, ve kterých jsme se s oblibou do potoků pod nimi propadali, takže bylo prima, že si spolu kluci mohli povídat, zatímco na mě čekali, protože jsem slabá, křehká a unavená dívka. Žejo. Přitom jsme ten den šli jen 55 km. Natěžko.

Pepa má Krakonošovu stovku za 13 hodin, Olda za 15 hodin. Aby bylo jasno.

Nahoře nás čekal úchvatně kýčovitý západ slunce, a když se do toho mezi stromy sežranými kůrovcem objevil ještě úplněk, bylo to k neuvěření. A to světlo!

Stoupáme vzhůru

Na západ

Cesta do světla

A ještě úplněk, aby bylo jasné, že si to nevymýšlím

Den jsme zakočnili v chatce na hranicích mezi Českem a Rakouskem, která se nejspíš obvykle zamyká, ale tentokrát byla zavřená jen na hřebík. Uvnitř byl stolek, lavice a židle a dost místa na zemi na karimatky, což bylo príma, protože venku přes noc mrzlo. Rychle jsme s Pepou ještě doběhli o kousek dál pro vodu a pak už nastalo obžerství, opíjení se a nesmělé úvody do pozdější klasické rutiny, tedy ošetřování puchýřů a celých chodidel.

Přes noc mi srandovně cukalo v nohách (připomínám - 55 km natěžko) a hrozně mě to budilo. Nebo jsem se možná budila kvůli Mie, kterou jsem si nechala na karimatce jako polštář? Nevadilo jí to, a i kdyby jo, tak by to nevadilo mně. Já totiž nemám ráda psy, víte?

Chatka na spaní

Večerní stolování se neslo ve znamení luxusu (to jako ten stůl)

Ráno jsme vstávali kolem půl sedmé. Vyrazili jsme o hodinu později, ranní kafe je totiž ranní kafe a ta ranní věc, kterou jsme si vařili a říkali tomu kafe, je totiž ranní věc, kterou jsme si vařili a říkali tomu kafe. Chutnalo to hrozně, ale kdo by protestoval, hlavně že toho byl kýbl.

Šturmem na Plechý! Stoupání to bylo obludné, ale stálo to za to. S botami promáčenými skrz naskrz jsme se vyhoupli na hřeben porostlý pahýly stromů a zvolna jsme se vnořili do nejkochajícnější části celého vandru. Po tom hřebeni to byl kousíček, jestli šest kilometrů?, ale šli jsme ho celé dopoledne, protože v dálce byly vidět Alpy a za námi se proti slunci lesklo Lipno a obloha byla temně modrá a slunce pražilo a oslňovalo a na sněhových polích se z toho chtělo očím brečet a celé moje já křičelo nadšením, že jsem zase v horách, ve výškách a dálkách a celý svět leží pode mnou.

Za tuhle nepříčetnou nálož fotek se předem omlouvám, ale nemůžu si pomoct

Stoupání vzhůru
(fotil Pepa)

Lipno za námi

Alpy!

A samozřejmě nemohla chybět ani spousta vrcholových fotek

Po hřebeni

Trojmezí Česko-Rakousko-Německo

Před polednem jsme došli na chatu, kde jsme si dali pivo a něco malého k jídlu a nastavovali tváře slunci a pak jsme pokračovali dolů do nížin, kolem městečka Haidmühle v až nepravděpodobně zelených lukách a s křížením potoků pomocí aquaduktu a dál zelenými pastvinami s kamennými zídkami, které dávaly najevo, že tam kdysi stála spousta vesnic, které v minulém století zanikly, a potkali jsme nejen spoustu srnek, ale dokonce i laň, udělali jsme pauzu u říčky Řasnice na opláchnutí zničených nohou a pak jsme schvácení vedrem došli na benzínku v Kunžvartském sedle, a protože tam byla i hospoda, sedli jsme si na pár piv a veliký hamburger s velikými hranolky a pak si dokoupili zásoby sladkých tyčinek v místním duty free krámku a šlapali zase dál. Nejdřív bažinou, protože boty už stihly uschnout.

Haidmuhle

Brodit napodél či napříč, toť ta otázka!

Zas TAK ta voda teplá nebyla

Pár piv I.

Pár piv II.

Na Knížecí luka jsme doslova letěli, časem jsem přestala kluky stíhat, ale pořád jsme šli extrémně rychle, konečně bylo totiž příjemně, zapadající slunce už tolik nepálilo. Když zapadlo, svítil na cestu úplněk, tu noc konečně kompletní, a dalo se jít bez čelovky.

Na Knížecích lukách jsme došli k přístřešku, kde už jeden kluk spal, ale při našem příchodu se probudil a tvářil se vcelku vstřícně. Olda z něj chvíli mámil, odkud a kam jde, a kluk mu to oplatil otázkou: "Nejsi ty Olda? Známe se z GSG... tvůj blog mě inspiroval k tomuhle přechodu Šumavy, díky!" Olda se pak málem nadnášel, cheche.

Další malebný podvečer

A další malebný úplněk

Další ráno nás budík vzbudil v pět ráno. Východ slunce byl až nepřirozeně krásný, naštěstí to ranní jakožekafe úspěšně vykompenzovalo. Štěstí se nemá získávat krásou přírody a dobrými zážitky, ale alkoholem! Nebo tak nějak to bylo? Tenhle den jsem se taky naučila usměrňovat lidi do patřičných mezí jazykem mužů. Vydrželo mi to i po vandru a už první den po návratu jsem v práci své umění zúročila a následky jsou více než dobré, takže díky, kluci!

Hned z rána jsme si zmáčeli boty, to už je taková klasika, a vzápětí jsme po přestávce na svačinu a čaj začali šplhat na Luzný. Je to docela vysoký kopec (rozumějte 700 m výšky na 12 km délky) a nahoře asi byla i docela zima, za což se omlouvám, že jsem tam lezla tak pomalu, ale nebylo to ani zdaleka nejdelší čekání toho dne, které kluci zažili. Ehm. Loni jeli s Ladou Zrzaveckou, což je členka širší skyrunningové reprezentace ČR, která v horách doslova lítá. Nejsem si úplně jistá, jestli kluci plně docenili, že není stovkařka jako stovkařka. Ale tvářili se, že mě tam mají rádi, a že se mnou dokonce stále ještě chtějí v létě letět do Norska, takže všechno v pořádku. Žejo?

Východ slunce

Luzný z dálky / Neuhodnete, kam jdeme I.

Ráno nám pod nohama křupala jinovatka

Šumavská divočina

Barevné cesty

Luzný zblízka / Neuhodnete, kam jdeme II.

Z Luzného byl pěkně vidět Velký Roklan / Großer Rachel, kam jsme šli dál, a vůbec to nevypadalo nějak daleko. Třeba jako dvanáct dlouhých, ubíjejících kilometrů, protože Pepa utekl, aby si na chatě dobil GPS, a Olda se ho bude pokoušel dohnat, takže jsem na více než dvě hodiny osaměla. Nutno dodat, že jsme šli bez papírových map, a ačkoliv jsem klukům příležitostně nakukovala přes rameno do map v telefonu, většinu času jsem vůbec netušila, kde jsem, jenom, že je to kolem moc krásné. Takže jsem se ocitla sama někde v lese s pouhou znalostí, že jdeme na kopec, který vím, jak vypadá z Luzného, ale který ani nevím, jak se jmenuje. Juj, dobrodružství!

No dobře, Oldu jsem dohnala dva kilometry před vrcholkem, když si ošetřoval nohy, takže se napětí trochu snížilo. Ale Pepa nahoře na Roklanu viděl dvě zmije! Já jednu ještěrku. Mohl si tímhle príma zážitkem (ale prý mu to zas až tak príma nepřišlo) kompenzovat, že chata byla zavřená, takže si GPS nedobil. Taky jsme tam dopili poslední zásoby alkoholu, což bylo tak stresující, že jsme si museli uvařit tu věc, které jsme říkali kafe. Klukům patří veliký dík, že mě tam nechali ještě dalších 40 minut sedět, byla jsem úplně vyřízená, při sestupu z Roklanu k chatě se mi už klepaly svaly na nohou.

Pohled z Luzného na Velký Roklan / Neuhodnete, kam jdeme III.

Krajina po bitvě s kůrovcem

Zavřená chata na Roklanu

Sešli jsme do Buchenau, kde jsme se po zklamání ze zavřené restaurace zvládli doptat na jinou, a všichni jsme se tam pěkně přejedli knedlem-vepřem-zelem. Když jsem si šla odskočit, servírka si mě jako jediného německy mluvícího člena výpravy odchytla a začala zjišťovat, odkud jdeme a jak daleko ještě, protože ji vyděsily Oldovy puchýře, které si tam opět ošetřoval. Vlastně ani nevím, jestli mu nakonec doma ten malíček upadl, nebo ne? Rozhodně k tomu neměl daleko.

K místu na spaní jsme stoupali asfaltkou, což bylo rozhodně dobře, protože jsem se sotva plazila. Byla jsem úplně vyřízená, k vyčerpání těla se přidala těžkost u žaludku, ale kluci zpomalili na moje tempo a cestou nahoru mě rozesmívali a smích to byl trochu hysterický, ale pořád ještě veselý, takže to bylo v pořádku.

Nahoře na sedle jsme potkali uzavřené odpočívadlo, a ačkoliv jsme byli ještě v Německu (a vůbec jsme netušili, jaké mají Němci zákony o táboření), zůstali jsme tam na noc. Pro vodu šel Pepa sám. Ten den jsme ušli v kopcích 50 km. Stejně jako předchozí noc mi i tentokrát nohy cukaly ze spaní v křečích. Trochu mě to budilo, ale bylo to v pořádku, protože jsem si o to silněji uvědomovala, jak je mi tam dobře - pořád ještě byl pracovní týden a já ležela ve spacáku v horách spálená sluncem, udolaná krásou krajiny a výhledů do kraje a fyzicky naprosto zničená a bylo mi tak báječně.

Když nemohli trápit mě, protože bych už asi umřela, tak trápili psa

Na scestí

Večerní rutina. Všudypřítomnou vůni Voltarenu si jistě zvládnete domyslet.

Pokračování