Tradiční Šumava, opět v nové permutaci účastníků - poprvé jsme jeli všichni pohromadě. Pepa kvůli tomu přiletěl v sobotu ráno z druhého konce světa, Olda musel v neděli zpátky, ale stálo to za to!
Všichni! Lada, Olda, Pepa a já
Odjížděli jsme v pátek večer do Nýrska, kde nám Olda vytipoval perfektní spaní na zřícenině hradu Pajrek. Protože ale tušil, jaká bude cesta do tmy, tedy že opravdu jdeme až k tomu červeném světýlku vysílače tam nahoru, postaral se i o to, abychom cestu příliš nevnímali. Batohy se proto už ve vlaku trochu odlehčily - aspoň tak protivně nešplouchaly - a cestou jsme se zastavili ještě na pivo a burgery.
Ten kopec byl naprosto hroznej i tak. A samozřejmě - ti ultraběžci jsou hrozně rychlí a já je vůbec nestíhala. Ale oddaně na mě čekali, takže jsem se nemohla ztratit a přespat v údolí s tvrzením, že jsem tu zříceninu nenašla.
Nevím, kdy si Lada ty brýle zničila, ale ráno už byly na dva kusy. Naši kyborgové v tom nespatřovali problém.
Opraveno - a navíc sladěno k outfitu!
Ráno mě zastihlo vzhůru několikrát, protože se budím s prvním světlem, ale vstávali jsme až v osm. Zbožňuju dovolené!
Už v plném počtu jsme vyrazili dál. Drželi jsme se turistických značek a ne trasy naklikané do hodinek a trochu jsme si kvůli tomu zašli, ale viděli jsme díky tomu jelení farmu. Jinak cesta ubíhala navzdory kopcům rychle, protože jsme šli zpočátku po asfaltkách, a jako vždycky mě Šumava překvapila svojí krásou. Prosluněné zelené loučky, lesy, kopce, potoky... teda zrovna potoků moc nebylo, takže jsme chodili permanentně vyprahlí a bez vody... ale bylo tam moc pěkně.
Tohle je prostě Šumava, ach
Pláně, tráva, stromy, zelená
A samozřejmě mnohé pauzy. Tahle je taková klasická - Pepa hraje, Olda lepí puchýře, Lada spí a já fotím.
A pak jsme začali stoupat na Ostrý. Bylo vlhko a vedro, a když jsme zastavili, tak zima, tedy pokud jsme byli ve stínu. A my byli zpocení a zdrápaní, protože jsme brzy ztratili cestu a prodírali se k vrcholu mezi mladými smrčky přímo. A oni na mě čekali, což bylo taky dost hrozný - jak už do hor ve více lidech moc často nejezdím, tak jsem úplně odvykla tomu potupnému pocitu, když se blížím k již dávno odpočaté skupince čekajících lidí, kteří po mně pokukují, jestli už se mají zvedat, nebo jestli si budu chtít taky vydechnout.
Ale nakonec jsme nahoru došli, hezky zespodu terasy restaurace, takže na zahrádku jsme lezli přes plot, a Olda skočil pro tři piva, protože byl jediný, kdo si s sebou vzal alespoň nějaká eura, a ve čtyřech jsme se tam o ně podělili.
A pak přišla apokalypsa. Naštěstí byla chata dost velká, aby před prudkým deštěm a bouřkou zachránila všechny turisty, a ukázalo se, že se tam dá za pivo platit i českými penězi, byť v dost neurčitém kurzu, a tak jsme ten nečas přečkali v pohodlí. Ještěže jsme tam došli včas.
Stoupání na Ostrý
Výhledy po apokalypse
Z Ostrého jsme šli do Železné Rudy po hraniční pěšince. Ta sice není značená, ale existuje, byť se to o ní občas dalo prohlásit jenom s velkým sebezapřením. ("Ne, vraťte se, ono to tudy půjde, na tý skále jsou dobrý chyty!") A mně se tenhle úsek nesmírně líbil, protože... Šumava. Příroda. Zeleň. Pohoda. Akorát Pepa zklamal a odmítl rozdělat v první zóně národního parku oheň, abychom si opekli buřty.
Do Rudy jsem se moc těšila. Vlastně ani tak nešlo o to, že náš tradiční autokemp s chatkou připadl tenhle rok už na druhou noc, ale ta vidina, jak si tam koupím polotmavý citrónový Birell, který se ve venkovním teple orosí a budou na něm chladivé kapičky, takže mě ochladí i zvenčí, nemluvě o tom, jak ho naráz vypiju a konečně nebudu mít tak strašlivou žízeň, ta mě hnala vpřed. (A to jsme si na Ostrém nabrali do láhví vodu, kterou jsme statečně vypili i přes nápis "nicht trinken"). A opravdu! Hned za cedulí města byla benzínka a Birell a... áách.
Tady za stromem byla ta schůdná cesta s dobrými chyty, kterou jsme teda nakonec nešli
Hraniční pěšinky
Já jsem velkým fanouškem hraničních pěšinek
Hraničními pěšinkami bych to tady dokázala vytapetovat
...oh, wait - já to tu jimi už tapetuju...
Brzy jsme zapadli do první restaurace se zahrádkou, kterou jsme viděli... a byla to špatná volba. Plzeň bych jim ještě odpustila, ale že měli na výběr ze tří jídel a jediné polévky a ani jedno z toho neznělo dobře, bylo horší. Já si nakonec dala jen pivo a vdolečky, což bylo trochu nesourodé, ale nakonec docela dobré, ale byla jsem moc ráda, když jsme se hned odtud přesunuli naproti přes ulici do naší oblíbené kebabárny, kde se paní netvářila nad naším zájmem moc potěšeně, ale všechny objednávky připravila moc dobré. A ayran byl ještě více osvěžující než Birell nebo pivo předtím.
Pak už jsme jen dokoupili v místním vietnamském obchodu všechno, co nám stihlo dojít, čímž se mi plánovaný rozpočet výletu zdvojnásobil, a odebrali se do kempu, který sice nepremával, ale po dopolední telefonické rezervaci nám jednu chatku odemkli a nechali nám v ní žetony na sprchu. Cenu nám ráno sdělili telefonicky a peníze jsme nechali na posteli.
Večer byl příjemný. Hlavně ta sprcha! Ačkoliv jsme v ní svedla asi desetiminutový boj s obřím klíštětem, které se ne a ne pustit - a to už jsem ze sebe tři sundala cestou, ale ta byla aspoň malá. A pak mi Pepa přichystal do velkého panáka jednu brož, kterou jsem už dlouho chtěla, že si ji můžu nechat, když to všechno vypiju, a já se pak pořezala, když jsem si nožíkem dělala díru do mikiny, abych ji mohla přidělat, a taky jsme hodně hráli na kytaru a zpívali a bylo to moc prima.
V Rudě nám prostě patří jeden autokemp a tahle kebabárna, tak to je.
Ráno jsme vstali opět až v osm a ještě dlouze snídali, než jsme se vydali na další cestu.
Ten den jsme směřovali k jezeru Laka. Byla neděle a Olda se už musel vrátit domů, a tak nás doprovodil jen prvních pár kilometrů, aby se dostal zpátky ještě v rozumnou dobu. Šli jsme přes Německo, nejprve po zpevněných cestách a pořád do kopce, (mně to do kopce nejde, prostě ne,) až pak Pepa zavelel a odbočili jsme na nějakou lesní cestu, která se postupně vytrácela pod popadanými stromy, až se vytratila docela. Takže zase skrze smrčky - takhle podrápané nohy vypadají ještě mnohem hůř, než když jsou pokryté modřinami z krav magy. (A teď si to představte v kombinaci. Ještěže je furt počasí na silonky.)
Ranní rozcvička
Chlapci byli na Ladu zlí. Lada se nedala.
Úsek s kouzelnými stromy. Chápete, co tím myslím?
Zato tyhle stromy už tak kouzelné nebyly
A tyhle
Nebo tyhle
Nakonec jsme se k jezeru někudy prodrali... a začalo pršet. Tak neasi. To se nám tady stávalo dost často. Svačinu jsme u stolečku zvládli i tak a na tábořiště na Hůrce (nouzové nocležiště) jsme se vydali až pak. I tak jsme tam byli dost brzy, ale už se nám nic nechtělo dělat, jen Pepa se ještě vrátil opláchnout do nejbližšího potoka. Lada usnula ve spacáku na lavičce, já zaujmula polohu rovnou už pod tarpem a Pepa střídavě hrál na kytaru a vyvařoval.
Kouzelnická brána k jezeru Laka...
...kdo jí projde, zmokne.
Tarp jako vždy dokonalý
Večerní pohoda - už bez deště
Na Hůrce je moc hezký zrekonstruovaný kostel, kde se dá zvonit na zvon a je tam pampelišková louka. Odtud jsme šli další den už na Prášily, kde jsme si tentokrát nesedli do cukrárny, jak bývalo zavedeným zvykem, ale do restaurace, což teda jako mňam. V sámošce naproti jsme ještě opět doplnili zásoby, a protože mi (i sobě) Lada koupila minisprcháč (nojo, v Rudě ve sprše jsme po něm toužily obě), koupila jsem jí za to další plechovku piva. Ona s námi totiž odmítala pít cokoliv, co nebylo pivo, a tady si koupila jenom dvě, žejo.
Jakou náladu míváte po ránu vy?
Zvon porozumění
Miluju tu přátelskou atmosféru, která z podobných fotek dýchá. Protože to vůbec nebyl souboj bičováním pampeliškami, nene.
Z Prášil jsme vyrazili do Hartmanic a cestou jsme hodně zpívali. Taky jsme potkali říčku Křemelná, a to se nedalo nic dělat, protože já s sebou měla plavky a tak obecně nám koupání přišlo jako dobrý nápad, ačkoliv samozřejmě zrovna slunce zalezlo za mraky. A tak jsme se koupali (rekord urvala Lada svými 19 sekundami ve vodě), myli se (Lada si provokativně novým sprcháčem umyla vlasy, takže jsem musela taky - v tu chvíli jsem ji za to nesnášela, ale jinak to bylo super) a především se slunili na velkých kamenech v řece.
V Hartmanicích jsme si ještě sedli na pivo a já vlastně ani nevím, kde se v mé ruce vzal vyzvánějící telefon, ale zato už vím, co jsem do něj říkala. Šéf mi to po návratu připomněl. Dost zlomyslně a před velkou bandou lidí, ehm. Tak já ale jako nevím, lidem na dovolené se v půl osmé večer prostě nevolá.
Přestávka cestou
Další přestávka, tentokrát u Křemelné
Ááách
(Já tam taky byla!)
Došli jsme až k Otavě, kde vůbec netuším jak, ale Pepa našel naprosto úchvatné spaní pod chatou na kůlech, což bylo o to lepší, že v noci intenzivně poprchávalo. (Teda už cestou, ale my to moc nevnímali.) Jen byla veliká škoda, že ráno nebylo tepleji, protože mě chuť koupat se v řece přešla těsně poté, co jsem si uvědomila, že mám ve svém zimním spacáku na sobě obě své mikiny. Večer jsme si udělali miniaturní ohníček (Lada měla zákaz přikládat a staral se o něj Pepa, takže to byl opravdu jen partyzánek) a ještě chvíli hráli a zpívali, ale odpadli jsme brzy.
Stmívání - přece jen se slunce ještě na chvíli ukázalo
Večerní partyzánek
Náš... ehm... "bivak", no.
To mělo za následek, že jsme další ráno vstávali už v půl sedmé ráno. Já do té doby byla vzhůru jako obvykle několikrát, ale když jsem zjistila, že je Pepa už venku ze spacáku, brala jsem to jako pokyn pro vstávání. Lada neprotestovala... moc.
Nebylo sice zrovna hezky, ale nepršelo, takže jsme byli v dobrém rozpoložení. A pak se ukázalo, že je nám osud mnohem nakloněnější, než jsme čekali, protože se později začaly mraky trhat a slunce zlatavě ozařovalo mokré stráně a bylo to kouzelné. A takovou krajinou jsme došli až do Sušice, odkud jel přímý autobus do Prahy za deset minut, takže jsme svižně prošli na nádraží a závěrečný oběd a pivo si dali až v Praze.
Ranní opar se zvedá
Ranní krávy se nezvedají, ty leží dál
Další ranní mlha
A ještě s Kašperkem a to už je všechno. Díky za pozornost :-)
Já ty naše tradiční Šumavy vážně můžu.