Na Šumavě na kolech

Tradiční Šumava, ale netradičně na kolech, abych mohla jet i já se svým invalidním kolenem. Co bych vám povídala - na počasí jsme měli kliku a bylo to krásný.

To jsme my, velcí cyklisti! Lada, Pepa, Šárka a já.

úterý  Kašperské hory > Amálino údolí (2,34 km, 36 m+)
středa > Strážný (46,96 km, 1004 m+)
čtvrtek > Zvonková (56,08 km, 560 m+)
pátek > Olšina (28,72 km, 360 m+)
sobota > Kubova Huť (47,09 km, 818 m+)
neděle > Kašperské hory (34,79 km, 619 m+)
+ pondělí pěší bonus na slatě u Borové Lady

Tradiční Šumava! Akorát netradičně na kolech, protože moje utržené koleno se ani po půl roce od operace nedostalo do stavu, kdy bych mohla chodit se zátěží na zádech. Když jsem byla den před odjezdem na rehabilitaci, fyzioterapeutka se ujistila, že si s sebou beru Voltaren, že nemám na pedálech nášlapy a že nebudu jezdit přes bolest, a aby mi nebylo líto, že k ní přes týden nepůjdu, dala mi do těla tak, že jsem první den neměla problém na kole s kolenem, ale se svaly na nohou. Ví jak na mě.

Kvůli rozličným důvodům jsme z Prahy vyráželi až v šest večer. Protože se na Šumavu špatně dopravuje vlakem a naše kola byla nepříjemně obtížena, jeli jsme dvěma auty. Nevím, jak cesta probíhala u druhé posádky, ale my se s Ladou zodpovědně připravily na večerní kytaru poslechem prastarých cédéček Chinaski a probraly závažná témata, jejichž výstupem bylo, že mě Lada byla ochotná vzít pod svůj tarp. Bylo to trochu něco mezi pohovorem a výslechem a většina toho se týkala kanibalismu.

Do Kašperských hor jsme dojeli až po osmé, a než jsme všechno dali do kupy, bylo skoro devět. Pepa ale při plánování věděl, co dělá, a tak jsme první den ujeli jen dva a půl kilometru, a to z kopce, takže nejdelší na cestě byla moje zastávka na přioblečení. Samotná jízda trvala podle hodinek osm minut.

Příprava na odjezd v devět večer.
(fotila Lada)

Tábořili jsme na místě, které jsme znali z loňské Šumavy, s ohništěm a u malé říčky. Oheň zaplál hned, společný tarp pro všechny jsme postavili vzápětí a steaky se na ohni pekly po zbytek večera. Ono se říká - nepřejídejte se na noc, ale copak to jde?

Nevím, kdy ostatní, ale já zalehla v jednu. Mým velkým vítězstvím bylo, že se mi do cyklobrašny povedlo nacpat spacák devítistovku, ale i v něm mi byla trochu zima.

Víno, které vezl Pepa v kytaře, bylo ve vaku s kohoutkem, aby mu nešplouchaly láhve. Logistiku popíjení totiž neustále vylepšujeme.

Večerní táborák

A steaky. Kde jsou ty časy, kdy se vozily buřty... teprve teď jsem zjistila, jak moc se výrobou rozvíráků tupí nůž, který se přitom používá místo sekery, páč jsem jediná měla nezavírací.
(fotila Lada)

Ráno bylo poetické a neuspěchané. S ohledem na moji invaliditu Pepa naplánoval příjemně krátké denní trasy kolem čtyřiceti kilometrů, a tak jsme si mohli dovolit nechat Ladu dospat podle libosti, uvařit několik ešusů kafe a čaje na Pepově novém dřívkáči a hřát se u dohořívajícího ohně.

Ranní dospávání

A ranní poetika s dřívkáčem...

...a kávou.

Vypravili jsme se nakonec až v jedenáct. No, a pak jsme zjistili, že "Pepa naplánoval příjemně krátké trasy" má své určité aspekty, které jsme nevzali v úvahu. Jako třeba že když konečně jedeme z kopce, tak je to proto, že jsme přehlídli odbočku a budeme to zase šlapat nahoru, nebo ještě líp nahoru a mimo cesty, a jinak že to bude do kopce. Pořád.

Nejdřív jsme se vraceli zpátky do Kašperských hor. Ten osmiminutový sjezd nahoru zabral mnohem víc času, ale ještě jsem ho aspoň dokázala vyšlapat. (Až kolem dvacátého kilometru jsem dneska ovšem mohla přeřadit na jiný převod než 1-1.)

Pak to bylo mnohem víc do kopce.

Jakože... No.

Pak se Pepa poprvé vrátil pro moje kolo, když jsme tlačili všichni a já byla mnohem pomalejší než ostatní. Pak to udělal ještě několikrát, a když jsme se dostali na sněhová pole, tlačil obě naše kola zároveň. Furt jsem čekala, kdy začne nadávat a dělat to jen z povinnosti, ale celý den si udržoval optimismus, vau. Klobouček a hluboká vděčnost.
Problém s mým kolenem byl, že jsem vůbec nevěděla, co si s ním můžu dovolit, a to ani na kole, ani pěšky do kopců při tlačení, a už tuplem ne na sněhu.

Když jsme potkali první sněhové pole na zastíněné louce, myslela jsem si, že bude jediné, které uvidíme, protože jinak bylo léto a teplo (všichni jsme jeli v kraťasech). Pak se ukázalo, že jediné nebude, a kolem cesty bylo sněhu dost, a pak začalo být dost sněhu a ledu i na cestách. A co bych to byla za člověka, kdybych nevyužila příležitosti a neslítla! Holt prudký sjezd do zatáčky, led a těžké brašny pouze na zadním kole. Naštěstí jsem slítla na správnou stranu, a tak bylo mojí největší starostí, že jsem zůstala ležet pod kolem, pode mnou led a tající voda a mně se nedařilo se zvednout a moje oblečení bylo čím dál nasáklejší.

Pak už jsem si dávala pozor, tenhle konkrétní kopec dolů kolo svedla pěšky a na další vjížděla krokem.

Díky

Asi tak. Já aspoň držela balanc kola, protože se obě dvě na sněhu smekala do stran.
(fotila Lada)

Knížecí pláně. Konečně jsme na nich projednou nespali - na nich jsem zažila nejchladnější noci na Šumavě.

Taky jsme jednou opravdu zabloudili, a to fest. Bylo to, ano, po sjezdu, a než abychom celou tu cestu šlapali zpátky, tak jsme se rozhodli kola provést lesem. A mokřadem. Od té doby jsme měli mokré boty. Když jsme konečně došli na cestu, tak se Pepa vrátil pro moje kolo - a to mě zrovna ani tak nebolelo koleno jako pravá ruka, ve které mi řádí zánět (kvůli přetěžování na zábradlí do a ze schodů po úrazu kolena, takže to pořád můžu svést na něj).

Takový ten ideální terén na plně naložené kolo
(fotila Lada)

Mň mň mň
(fotila Lada)

V Horské Kvildě jsme si chtěli sednout na Birell do pivovaru s pekárnou, ale ten už byl zavřený, a tak jsme skončili přes silnici v kavárně, kterou bych potřebovala v Praze. Jako mléko intolerující člověk mám v kavárnách a cukrárnách problém si vybrat, ale tady měli do kafe dokonce výběr rostlinných mlék a k jídlu jsem měla zcela geniální veganské brownies, na které bych nutně potřebovala recept. A mošt. Pravda, nechali jsme tam nekřesťanskou sumu, ale stálo to za to. A měli tam úchvatný záchody! Kromě různých mýdel, gelů a krémů tam měli na výběr i dámské tampony a vložky, a co víc, a na to jsme zůstaly koukat, na výběr z dvou krabiček kondomů a těhotenské testy. Já teda využila jen to mýdlo a krém na obličej.

Holky foodblogerují, zatímco Pepa na nic nečeká :)

Nejlepší brownies v mém životě, a navíc nejedovaté, veganské! Mňam.

A tohle. Pořád se směju, když tu fotku vidím. Kvildy Café, pěkně prosím.
(fotila Lada)

Měli jsme cestou moc hezkou pauzu na oběd, která přišla akorát včas, už mi pomalu (ještě v těch kopcích na začátku) docházely cukry. Uvařili jsme si hrachovku s vyškvařenou slaninou a pikantním salámem a pak ještě čínskou polévku a kafe, protože Pepa sundal brašny a dojel pro spoustu vody. Akorát když jsme se nehýbali, tak bylo chladno - trefit oblečení byl celkově dost oříšek.

Posledních pětadvacet kilometrů už bylo z kopce, to bylo fajn, to jsem i přestala umírat. (Chvílemi to teda zpestřovala ta sněhová pole.)

Ve Strážném jsme se zastavili na benzínce na občerstvení, a když chtěla Šárka pro sebe a Pepu vykoupit poslední tři párky v rohlíku, bezskrupulózně jsem jí jeden zabavila. Jedinej pikantní, ale když ty další dva byly sýrové a mně by bylo zle. Benzínky vůbec mají pro mě dost omezený sortiment, bagetu si taky nedám...

Pauza ve Strážném na benzínce

Odtamtud nás čekalo posledních pár set metrů do kopce na nouzové nocoviště. Poslala jsem ostatní napřed, ať mi na rozcestí dělají šipky z klacků, protože jsem byla pomalá, a fungovalo to dobře.

Na tábořišti už byla partička Němců, kteří byli hrozně fajn. Měli tam oheň, a když jsme začali sbírat dřevo do dřívkáče, nabídli nám přisednutí, když jsme stavěli tarp a vzali si na pomoc při budování lavičku, tak hned začali sklízet stůl, jestli chceme i ten, a když se dva z nich vydávali dolů do Strážného do supermarketu, přišli se zeptat, jestli taky něco nechceme.

My si uvařili na dřívkáči bramboračku se slaninou a salámem a pak ještě čaj z roztaveného sněhu, protože jsme měli málo vody.

Osobní hygiena na kolech zabírá překvapivě dost času - tolik péče intimním partiím (a hlavně zadku) na výletech jen tak neposkytuju, jenže jet na kole s těžkým batohem na zádech (protože do brašen se všechno nevešlo) je pro zadek hroznej masakr.

Spát jsme šli nakonec brzo, Němci si ještě tiše povídali. Poslední věc, kterou jsme večer udělali, byl ešus čaje, a tak jsem nutně vstávala v jednu na záchod, ale byla jsem tak opatrná, že jsem nikoho nevzbudila. Takže to, jaká byla zima, jsem věděla jen já.

Na dlouhou expozici ten dřívkáč ani není vidět, ale vážně tam je, čestný pionýrský

Takhle ta Pepova zázračná věc vypadá. Pepa ho miluje, zatímco já naprosto nesnášim na první dotek. (Jakože na první dotek ešusu, kterej je z toho snad ještě špinavější než z ohniště.)

A ještě tábořiště.

Taky bylo jasno, takže ráno hrozná rosa.

Nejprve jsme sjeli zpátky k benzínce na snídani a pak si vystoupali pár kopečků po asfaltce a Pepa se pořád dušoval, že už jsme v polovině dnešního stoupání, a nejdivnější na tom je, že to doopravdy BYLO polovina dnešního stoupání. A navíc na mě pořád čekali a byli nesnesitelně hodní. Divnej vejlet. (Na mně by si nějakej psycholog smlsnul.)

Když jsme dojeli do Stožce, tak se mi vybavily vzpomínky na předchozí Šumavy, a protože to tak hezky vyšlo a byl zrovna Zelený Čtvrtek, nebylo jiného zbytí než jít do restaurace Pstruh na zelené pivo. Vyvalili jsme se tam na chodníku a bylo nám nádherně. Svátky moc neslavím, ale Velikonoce mají něco do sebe.

Netradiční společná fotka s prvním letošním zeleným pivem

Byla to dřina, co bych povídala.
(fotil Pepa)

Dál už jsme najeli ke Schwarzenberskému kanálu a pak už to bylo... nechci říkat přímo z kopce, ale po rovině a z kopce.

Navíc jsme hodně pauzičkovali. Ono to totiž zní všechno krásně a duhově a jednorožcově, ale pořád to byly ty batohy na zádech, a tudíž fakt hodně otlačené zadky, já si do toho při každé pauze prolamovala špatné koleno, protože mě ve stoje moc neposlouchalo, do toho nějaké střevní problémy, protože jsme tu dláskali páté přes deváté.... ale jo, bylo to skvělé, bez dodatků. A Pepovi přeběhla přes cestu lasice hranostaj a schovala se na kraji lesa, takže jsme ji pak měli možnost vidět všichni! Překvapilo mě, jak velká byla.

Konečně jedna cyklofotka. Ony se cyklovýlety vyznačují tím, že se fakt špatně fotí.

Opalovací pauzy se naopak fotí velice dobře.

Podél Schwarzenberského kanálu

A ještě

Dojeli jsme až kamsi... prý na "invazivní výběžek Šumavy do Rakouska", tvrdí Pepa a Lada říká: "kousek za trojmezím Rakouska, Česka a Německa". Pepa dodává: "Sehr gut, tomu rozumí všude." Bylo to někde za Zvonkovou a tam jsme našli nesmírně poetickou loučku s meandrujícím potokem, kde jsem prosadila, že budeme tábořit přímo tam.

Náš potok

A památné stromy hned vedle tábořiště

Bylo to divný, ale udělala jsem to: zatímco ostatní stavěli tarp a sbírali dřevo do dřívkáče, já místo pomáhání sebrala čisté oblečení a šla se vykoupat do meandrujícího potoka. Jakože než vychladnu a opustí mě takhle při chladném dubnu odvaha. Ráda bych napsala, že voda byla teplá, ale být kluk, tak už jsem holka. Ale sednout si na dno a nechat se smáčet vodou, zatímco jsem si myla vršek, si myslím, že bylo velice prospěšné mému zmučenému zadku.

Než se vykoupali všichni, rozjeli jsme vařič a pak dojídali všechno, co jsme měli, a že toho bylo hodně. A ty klobásky smažené na slanině!

Spát jsme šli nezvykle brzo - na naše poměry. Já se ve čtyři probudila a došla si odskočit a považuju za velký zásah Osudu, že se rozpršelo až těsně po mém návratu. Tarp byl postavený ze špatného směru, tak ho Pepa ještě doladil, aby nám nepršelo do obličejů, a pak jsem se probudila v osm, takže asi dobrý.

Tábořiště

A ještě jeden z mnoha našich chodů

Tohle je takový můj typický výletový večer: nabalená jak panáček Michelin píšu na externí klávesnici do mobilu blogísek. Nahoře mám šest vrstev (včetně goráčové a péřové bundy, jen je všechno schované pod ohňovou mikinou) a dole čtyři (tam je má nejteplejší vrstva - vatové kalhoty - naopak vidět).
(fotila Lada)

Ráno bylo dost pošmourno a každou chvíli hrozil déšť, ale zmokli jsme jen zcela sporadicky. Vypravili jsme se kus nazpět a pak k přívozu v Bližší Lhotě, odkud jsme se převezli přívozem do Horní Plané. Byl tam teda tři čtvrtě hodiny prostoj, ale zase jsme byli první na řadě - skupinka cyklistů, kteří přijeli na polední chvíli, se k nám už nevešla.

Cestou jsme se zastavili v hospodě u Kissáka. Asi je to něco známého? Když já neposlouchám rádio...

Rozhodně to tam vypadalo stylově
(fotila Šárka)

Z cesty
(fotila Lada)

Přívoz, tedy náhradní prám namísto plavidla, které obvykle převáží i auta

V sámošce na náměstí v Horní Plané jsme ještě nakoupili nějaké nezbytnosti a Šárka skočila pro buchty do cukrárny, zatímco já se vypravila napřed, protože všechny veřejné záchody v téhle díře byly zavřené a já se hrozně těšila někam k lesu. Bylo to sice na naučné stezce a měla jsem tam velkou společnost, ale i tak to bylo hezký.

Na kolech jsme dojeli do Olšiny, kde jsme si v Resortu Olšina pořídili chatku na jednu noc. Střídavě pršelo a střídavě svítilo slunce, (takže když jsem koupila pohled resortu s duhou, tak se přesně na tom místě objevila,) takže přišla vhod. A navíc horká sprcha! Ááách.

Naše chatka u Olšiny

Rezort
(fotil Pepa)

Na pozdní oběd jsme si zašli do místní restaurace, kde měli velikonoční menu, a vývar i husa byly skvělé. A kofola. Dvě kofoly! Sice jsme ráno k snídani udělali tři ešusy čaje s mlékem (rozuměj: čaje se Zajícem), ale i tak jsme hrozně málo pili.

Na recepci jsme si koupili pohledy a na chatce jsme podnikli velkou akci, kdy Lada chtěla napsat pohled své milé, ale ve skutečnosti ho nechtěla psát, a tak ho dala napsat nám, a my to napsali hrozně pěkně. Ladu to dojetím až rozplakalo.

Dřevěná chatka byla pěkná, ale než jsme ji roztopili, seděla jsem tam v péřovce a péřových botičkách

Poetický večer s psaním pohledů

Ráno jsme se probudili do hustého mrholení a nízkých teplot. Protože jsme si den předem ještě přiobjednali snídani, nerozhodilo nás to a nejhorší počasí jsme přečkali při pojídání párečků, fazolí, míchaných vajíček a volských ok, koblih a croissantů a spousty kafe a džusu. Vyjížděli jsme v deset do sice pořád ještě jemného mrholení, ale nepříjemného jen při nečetných zastávkách, kdy se do nás dávala hrozná zima.

Pošmourné balení na kola

V Horní Plané jsme dokoupili jídlo, já odeslala pohled a Lada oplakala naprostou absenci známek, protože otevírací dobu pošty propásla o skoro hodinu, a pak jsme se vydali po nádherné cyklostezce kolem meandrující Vltavy, slatin a rašelinišť vstříc Soumarskému mostu, odkud jsme měli naplánovaný vlak do Kubovy Huti, abychom se vyhnuli nepříjemnému stoupání. Ten jsme navzdory všemu ale nepotřebovali a dojeli do naplánovaného cíle vlastní silou a vcelku brzy.

Rašeliniště kolem Teplé Vltavy

Trochu na nás mrholilo, ale náladu nám to nezkazilo

Ještě předtím jsme zastavili v sympatické a velice zajímavé - tematické - hospůdce na zelené pivo, polévku, jídlo a kafe, a k výzdobě bych jen podotkla, že včasným příchodem do práce zasadíme zdrcující úder americkým agresorům! Naší vesnicí americký agent neprojde! Je čas, soudruzi, skoncovat s alkoholem! (Ehm.)

Zelené pivo a červená polívka

Plány revanšistů zhatí naši vepři boubelatí!
(Až zpětně si říkám, že vlastně nevím - ale doufám v to! - jestli to tam mají pověšené jen proto, aby se tomu lidi mohli smát.)

Pak už začala trasa výrazně stoupat a v Horní Vltavici jsem se s ostatními rozloučila, nacvakla si mapu na řídítka a jela si na nocoviště vlastním tempem, aby kvůli mně ostatní nemrzli u každé křižovatky. Páč já a stoupání, to je věc. Sice si koleno docela zvyklo a už jsem nemusela pořád jezdit na 1-1, ale i tak jsem ostatním nestačila ani s největší snahou, protože jsem šlapala jen jednou nohou a tou zraněnou jsem tak jako jenom přicmrndávala.

Kus cesty jsme jeli po docela hlavní silnici, a jak mám tendenci si povídat s auty, která mě předjíždí, tak tady jsem všechna jen chválila, protože kdyby mi chtěla nechat ještě větší rozestup, musela by už projet protějším pangejtem, ach ach. Jo a ještě když jsme jeli společně, někdo ze zlatého auta (Audi?) na nás otevřeným okýnkem něco volal, ale nerozuměli jsme mu nikdo - jen Pepa měl pocit, že to bylo jakési povzbuzování, protože jsme jeli zrovna v kopci, což byl mnohem optimističtější výklad, než bych měla sama.

Z Kubovy Huti to bylo k námi vyhlédnutému přístřešku do prudkého kopce (podél sjezdovky), který se nedal než tlačit a i to byl místy problém. V jednom místě, kde jsem šla bokem krok sun krok a kolo vždycky povytlačila, zabrzdila ho a došla ho, protože bych ho nahoru jinak nedostala, mi něco ruplo ve špatném koleni a chvíli to hodně bolelo. U přístřešku jsem ho promazala Voltarenem a nechala chvíli v klidu, a kromě jedné malé modřiny se na něm nic neobjevilo, takže asi v pořádku?

Tábořiště na Kubově Huti

Pepa s Šárkou pak sešli zpátky do vesnice pro víno a vodu (a poslali nám fotku z hospody, takže tolik k sebeobětování), zatímco já a Lada jsme připravily asi tak tunu dřeva, vymetly ohniště vůbec to tam hrozně vypiplaly, což trochu souviselo s tím, že byly dva stupně a bez pohybu nám byla zima.

Vrátili se, akorát když Lada zapálila oheň a začala kolem něj provádět indiánské tance, protože kouř jde vždy na nejkrásnější ženu kmene a pro ten večer jí byla ona. Pepa se zabavil budováním tarpů, přičemž postavil asi pět verzí, než byl spokojený s dvojdomkem pro všechny. Byla tam i dřevěná obložení a umetená podlaha.

Večer se úplně nepovedl - zaprvé se u ohně hrozně točil kouř a nedalo se sedět na jednom místě, zadruhé mi nateklo a zatuhlo koleno a rozbolela mě záda a zatřetí to, co holky vyluzovaly k Pepově kytaře, nebylo nic jiného než skřeky. Já odešla spát v deset, ale ani se špunty v uších jsem nemohla usnout, jak hluční a kakofonní byli. Když šli o dvě hodiny později spát i oni, byla to hrozná úleva.

Detail bydlicího paláce

Ráno jsme vstávali už v osm. Koleno naštěstí přes noc trochu povolilo a šlapat se s ním dalo, bolelo jen při tlačení kola. Po tradičním kole čajů a kafí jsme se sbalili a vyrazili na poslední etapu našeho cykloputování do Kašperských hor.

Ten den vedla cesta dost i do kopce, ale bylo to všechno v rámci snesitelnosti, i já většinu ušlapala. Po prvních dvaceti kilometrech, které uběhly jako nic, jsme se zastavili v Dobré Chatě na jídle. Jídlo měli skvělé, prostředí hezké, obsluhu příjemnou a štval mě tam jedině chlap, který pořád kéroval do ukrajinské servírky, která mu úplně nerozuměla, že chce ke kachně jen bramborové knedlíky a že chce kdovíco. Námitku chápu (ochotně pak napravovala), ale jde to říct i slušně a s pochopením pro situaci, kdy už tu máme několik set tisíc ukrajinských uprchlic, které je potřeba začlenit do pracovního systému, ne?

Šárka přejela ve sjezdu odbočku, takže se projednou (asi jedinkrát) nečekalo na mě. Příjemná změna. (Pro mě teda.)

Poslední stoupání na trase - aspoň stálo za to
(fotila Lada)

Při sjezdu do Kašperek mě nejvíc překvapilo, že jsem na kamenitých cestách ani trochu nepíchla. Chápejte, na minulém cyklovandru jsem píchla třikrát během dvou hodin, a tady za pět dní ani jednou?

V Kašperských horách jsme naházeli kola do kufrů aut a ještě si šli projít velikonoční trhy, cukrárny a pivovar, než Šárka odjela do Prahy, protože potřebovala být v pondělí už doma. Moje (i po víc než roce mu říkám nové) auto mě nepřestává překvapovat, třeba tím, že nebyl problém mu do kufru nacpat jedno kolo a zavazadla tří lidí a že se ti tři lidi vešli i na sedadla. Mondeo 4ever!

Přesunuli jsme se do apartmánu Andrea v Masákově Lhotě, který jsme si zabookovali na poslední chvíli - byl to oříšek, všude v okolí bylo přes Velikonoce plno. Neudělali jsme ale chybu, to ubytování bylo perfektní. Spaní bylo v podkroví, kam by se vešli čtyři lidi, a protože jsem tam nechtěla se svým kolenem lézt po hodně strmých schůdcích, ustlala jsem si dole na paletách na sezení, kam by se vešli další dva lidi.

Než se Lada a Pepa vysprchovali, uvařila jsem tofu se zeleninou a rýží (protože nakupte něco rozumnějšího ve vietnamské večerce na Velikonoční Neděli), a pak i já měla možnost vyzkoušet se opařit stokrát jinak v tamní sprše, kde na pákové baterii mezi "zcela studená" a "vroucí voda" byl rozdíl asi tak půl milimetru. Večer jsme ještě vyrazili posedět do samoobslužného baru, který mě okouzlil. Založili jsme si lístek a útratu hradili ráno s ubytováním.

Akorát klávesnice k mobilu mi večer přestala fungovat, ale byla jsem ráda, že s tím počkala až na poslední večer. Sice se zasekla na klávese backspace, ale smazala mi jen pár vět, což bylo o dost lepší než na minulé Šumavě, kdy jsem opakovaně přišla o několik dní.

Apartmán Andrea

V baru jsme večer i ráno seděli mimo hlavní sál v dětském koutku, aby nás nerušila velká skupina, která tam byla pohromadě. Za mě dobrý, byl moc pěkný a bar za rohem.
(fotila Lada)

Na Šumavě jsme sice měli zůstávat až do úterka, ale předpověď počasí byla tak nepříznivá, že jsme se rozhodli, že odjedeme už v pondělí. Na to jsme si naplánovali ještě krátký výlet na slatě kolem Borové Lady, a protože se ostatním nechtělo plánovat nic a nechali to na mě, ztratili jsme cestu pod nohama hned na prvním kilometru. Ale když já mám tak ráda explorativní výlety! A díky tomu jsme viděli dvě laně, které na nás nechápavě koukaly ze zarostlé lesácké cesty, jako by lidi neviděly už léta. Vždycky mě překvapí, jak jsou to velká zvířata, protože jsem zvyklejší na srnky.

Stoupání lesem

A ještě
(fotila Lada)

Konečně vrchol

Na vrchol lesa to bylo hodně strmé, a tak jsem aspoň konečně pochopila, k čemu vedla má pětidenní cyklofyzioterapie - konečně jsem mohla zraněné koleno používat i ke stoupání a netahala jsem ho bezvládně za sebou, jak tomu bylo dosud. Asi budu muset i v Praze jízdu na kole zintenzivnit.

Slatě byly nádherné. Na louce opodál jsme posvačili sušenky a kávu z termosky a pak se pospolu s dalšímu turisty, kteří se ovšem narozdíl od nás tvářili do jednoho nešťastně, podívali i na Chalupskou slať.

Pauza na svačinu

Slatím vstříc

Korunu měl, i když ne ze zlata, a jeho pokladem byla tráva střapatá

Konečně slatě

A ještě
(fotila Lada)

Výlet jsme zakončili v nedaleké hospodě. I když vlastně ne, spíš asi na benzínce před Prahou, kdy nás obě Pepa v autě probudil tím, že potřebuje kafe, a dali jsme si ho všichni. Podotýkám, že jsem řídila já. Pak už jen Modřany... je pěkné, když všichni účastníci výpravy bydlí v jedné čtvrti, a tak se nemusí řešit rozvoz lidí. Nehledě na to, že mně stačilo dojet k Pepovi, kde bylo díky Šárce uložené Lady kolo, a domů dojela i s věcmi na něm.

Krásně jsme se měli!