Šumavou z východu na západ 2.

Pokračování šumavského putování. Pražící slunce a modrou oblohu vystřídaly chumelenice a bílá krajina a pořád to bylo moc pěkné.

V sobotu nás čekal odpočinkový den, jenom třicet kilometrů. He he he. Nejúžasnější na tom je, že s klukama opravdu bylo 30 km s batohy na zádech flákání a že mi přišlo, že jsme neušli vůbec nic.

Vstávali jsme velmi pomalu a den jsme zahájili obligátním šálkem hnědé tekutiny. Pak jsme došli kousíček do Prášil, kde jsme obsadili venkovní stolek místní cukrárny, dali si jejich hnědou tekutinu (měla snad až příliš jemnou chuť, já už si skoro zvykla na tu naši), jeden až čtyři zákusky dle vlastního hladu a nátury a v přilehlém Coopu jsme doplnili skoro dostatečné zásoby alkoholu. (Poznámka pro rodiče a kohokoliv, kdo mě takhle teda rozhodně nevychovával: já to nepila, to kluci, skoro všechno, no vážně, ne víc než třetinu!) A jídla. V průběhu celého vandru mi přišlo, že do mě jídlo padá jak do prokopnutého bubnu, ale ve stínu Pepových porcí se to ztratilo.

Ospalé ráno I.

Ospalé ráno II.

Dál jsme pokračovali do Hartmanic. Šlo se lesy a loukami se zaniklými vesnicemi a byla tam spousta křížků a cedulí a bylo to celé trochu smutné a zároveň pěkné.

U jedné ohrady s malými roztomilými kozami jsme zachránili jednu z nich, která se svými rohy zahákla v drátěném oku. Oko bylo malé a kozou se těžko manipulovalo, byla tak malá, že jsem se bála, abych jí nezlomila vaz, navíc po ní ještě skákala její kůzlata a olizovala mi ruce, když jsem jí natáčela tělo do potřebných úhlů, a musel mi přijít pomoct Pepa, protože bych to sama nezvládla. V půlce záchrané akce u nás přibrzdilo auto a s napětím nás sledoval postarší pár, který po konečném úspěchu uznale pokýval hlavami a zamával, než odjel dál.

V Hartmanicích jsme si zalezli do hospody a dali si pivo, kluci dokonce i jídlo, a pak jsme spěchali pryč, protože se místní mladíci pomalu chystali vrhnout na kluky. Je skoro až škoda, že jsme odešli včas, protože jsem hospodskou bitku ještě nikdy neviděla, a ačkoliv bylo cizích víc, proti Pepovi s Oldou by si těžko škrtli. Nojo, třeba příště... (Což se budeme tvářit, že jsem nenapsala, protože tohle asi není společensky přijatelné psát. Jenže já jsem nekonvenční, aha!)

Tady všude stávaly vesnice

Zbylo z nich jen málo

Dál jsme vyrazili poměrně rychle, protože se mělo odpoledne rozpršet.

Cílem toho dne byla Hospůdka U Štěpána, kde jsme měli rezervaci stolu od pěti do šesti - je to dost luxusní restaurace, kam se svými ještě luxusnějšími auty sjíždí na jídlo široké okolí, ačkoliv je v naprosté díře. Specializují se tam na jídla z hovězího masa, které jim běhá na pláních za barákem, a doplňují ho potravinami místních zemědělců z okolí, a ačkoliv jsou trochu dražší, mohu je jenom doporučit, jídla mají opravdu skvělá.

Jenže... ok, dopoledne jsme v Prášilech koupili tři litry vína a při příchodu do Vojetic už jsme z nich neměli ani kapku. Taky jsme cestou zvládli zabloudit na naprosto přehledném úseku, odvalit jeden balík se siláží (chtěla jsem napsat slámou, ale prý je to siláž, ale v závorce to tu radši nechám - ne všichni jsou z vesnice - ale díky, Oldo!) stranou a zase zpátky, zhlédnout Pepův rychlokurz maskování... a tak.

A bylo nám hezky

Chlapce alkohol pěkně sblížil, tak jim bylo ještě hezčeji

Rychlokurz maskování, kdybyste to z té fotky s plotem, patníkem a psem nepoznali

Mia do restaurace nesměla, takže jsme si sedli venku pod slunečník, který nás úspěšně ochránil i před nejprudšími poryvy slejváku, který vzápětí přišel, a objednali si terinu z telecího masa, cheeseburgery z telecího masa a konfitované telecí hrudí a všechno to bylo vynikající. No... a pak Olda zpozoroval Štěpána, takže máme několik fotek se zakladatelem a majitelem restaurace, dál se Štěpán dozvěděl všechno o tom, odkud a kam jdeme a že je príma, že i on sám je čundrák, že v nádražce pod Špičákem mají báječné utopence, a skončilo to tím, že ho Pepa ukecal, že by tady slečna asi nezvládla jít v tom slejváku na noc do lesa pod plachtu, a on nám nabídl na přespání verandu chatky kuchaře, který bydlí moc daleko, než aby jezdil na noc domů.

Restaurace u Štěpána, zleva já, Štěpán a Pepa
(fotil Olda)

Bivak té noci vyfocený během mimořádně krušného rána
(alias: "Já jsem v noci volal manželce? A co jsem jí říkal??")

Ale s kafem se všechno zvládá líp
(fotil Olda)

V noci pršelo a foukalo tak mocně, že i navzdory chatrně natažené plachtě na návětrné straně jsem se v noci probudila s promáčeným spacákem, ale že mokré peří nehřeje, je fáma a do rána stihl docela uschnout. Probudili jsme se v půl osmé, vypili povinný příděl hnusného kafe a pak se potichu vyplížili pryč.

Ačkoliv nepršelo, bylo ten den hodně mokro, a tak jsme zvolili cestu převážně po silnicicíh. Byla i hodně zima, a tak se o trochu výše změnila voda pokrývající zemi ve sníh a vypadalo to moc a moc malebně a zuby nám cvakaly taky moc a moc malebně. Ovšem svítilo do toho sluníčko, takže to bylo v pořádku. Cestou jsem si vysnila hospodu, která tam podle mapy teoreticky mohla být, ale nebyla, a tak jsme se zastavili u kapličky s krásným výhledem do kraje a uvařili si kafe a polívku na vařiči. Na kafi bylo zdaleka nejlepší to, jak si o něj člověk mohl ohřát ruce. Asi bychom měli do Norska změnit značku.

Kam se poděly předchozí horké dny?

Ale sněhem pocukrovaná krajina vypadala pěkně

Restaurace U kapličky. Nádobí zdejší kuchyně zahrnuje i obal od polévky a papírové kapesníky.

Bylo nám tam vyloženě vedro
(fotil Olda)

Přes Pancíř jsme došli až do nádražky pod Špičákem, kde jsme se na chvíli posadili a dali si pivo a jídlo - Olda měl utopence, které předchozí večer tak vychvaloval Štěpánovi. Zas tak dobré nebyly. Já si dala  rizoto a pak snědla Pepovi podstatný kus jeho palačinky se šlehačkou. Palačinka fajn, ale ta šlehačka!

Během sezení nás Olda přehlasoval jedním hlasem ku dvěma, že půjdeme dle plánu na Špičák. Je to tam krásný, je tam výhled! Asi bychom mu měli zakázat chodit Olafovy stovky, protože vybral cestu po sjezdovce. Grr. Pepa se naštval a nahoru to doslova vyletěl. Já se nespokojená táhla krokem invalidního důchodce. Nahoře se karta obrátila, protože když už jsme tam kvůli těm výhledům vylezli, rozhodli jsme se s Pepou, že by se Olda měl dojít podívat nahoru na rozhlednu, ačkoliv nemá rád výšky, a jako argument jsme mu tam odnesli batoh, takže byl najednou naštvaný Olda.

Cestou dolů jsme se ale všichni udobřili (teda myslim... žejo?) a ještě jsme viděli Čertovo jezero, které není vůbec ničím zajímavé. Teda možná tím, že se tam v zimě nesmí, takže jsme u něj byli sami, to bylo fajn.

Cesta pod Špičák

Kolem nohou nám vířil třpytivý sníh

...pak už nejen kolem nohou.

Krajem se valí změna počasí

U Čertova jezera
(fotil Olda)

Rozesmějme zádumčivého Oldu!

V Železné Rudě už jsme jen doplnili zásoby jídla a pití, zašli si na gyros (já) až dva (Pepa... oba s extra porcí masa) ((ještěže tam Pepa byl, vlastně jsem si vedle něj ani já sama nepřipadala nijak rozežraná, ačkoliv jsem toho snědla trojnásobek než Olda)) a odvalili se do kempu, kde jsme na noc měli zamluvenou chatku. Kemp byl sice zavřený, ale kempař tam kvůli nám přijel.

Večer byl příjemný. Vysprchovat se v horké vodě po pěti dnech chození bylo skvělé a poté, co Olda zvládl dobýt obě vína s korkovým uzávěrem zubním kartáčkem, jsme se mohli veselit dlouho do noci. ("Usnu, probudím se - a vy jste ještě vzhůru. Pak usnu znova a vy mě probudíte. A pak usnu znova, probudím se... a vy pořád ještě nespíte!")

Myslím, že jsme si to zasloužili

Ovšem pohodlí kempu, měkkých postelí a horké vody v umývárce mělo na naši morálku naprosto zhoubný vliv. Tedy ne na Oldovu, ten si pevně stál za svými plány, ale když jsme s Pepou viděli, kolik sněhu přes noc napadlo, že mají přes den přijít dvě sněhové bouře a že spaní na nouzovém nocovišti na Hůrce by nás pravděpodobně zabilo, vymínili jsme si ještě ranní kafe v restauraci, kde jsme se usnesli, že by bylo lepší dát jen přes den kratší výlet (joo... 30 km, o tom už jsme mluvili, že?) po okolí a odjet posledním vlakem do Prahy.

Olda zdráhavě souhlasil.

Batohy jsme chtěli nechat v informačním středisku, jenže to bylo zrovna v rekonstrukci, ale protože byla vedle policejní stanice a venku zrovna strážník, dohodl nám uschování batohů Pepa tam.

Takže nám už nic nebránilo užít si takhle nepravděpodobné kýče

Slunce a sníh

Víc slunce a víc sněhu

Vyrazili jsme na Velký Falkenstein, což bylo nějakou dobu z Rudy po rovině a z kopce a potom hodně dlouho do kopce. První sněhová bouře nás zastihla až nahoře. To jsme si tak říkali, jak moc jsou stovky prospěšné vnímání hor a chování v nich. Jak se jako balíte na celodenní výlet do hor vy? My si vzali přiměřeně oblečení na sebe, do kapsy každý dvě tyčky a kalíšek na vodu z potoků a v jediné láhvi whisku. Bylo to tak akorát.

Počasí se střídalo dost nevyzpytatelně, chvílemi jsme měli pod nohama bílo a nad hlavou modro a o pár minut později byly všude kolem nás mraky a vířící sníh. Abychom se nemuseli vracet stejnou cestou, procházeli jsme po jedné cestě, která je kvůli tetřevům v zimě zavřená, a překvapilo nás, když jsme dva tetřevy vyplašili. Oni jsou tak velicí! Nebylo to zadarmo, cesta vedla jako obvykle bažinou, takže jsme ke všemu tomu sněžení zapadali po kotníky do vody a bláta. Moc se mi to líbilo.

Na hřebeni

Pepa předvádí nový model handbottel - tohle nemá ani Kilian!

Něco se valí

Ústup

Na tetřeví stezce

Rozumějte v bažinách

A pak už do civilizace

Co bylo horší, že mě rozbolela pravá holeň. Byla to taková neuchopitelná bolest - nebylo co rozmasírovávat, jak to procvičit, prostě jsem nesměla kotníky ohýbat do příliš extrémních poloh, takže třeba jít do kopce nebo z kopce. A bolelo to hodně. A jak jsme klesali po asfaltce do Rudy, tak se do mě dala ještě zima. Uá! To bylo hrozný!

V Železné Rudě jsme ale ještě stihli zajít před odjezdem vlaku do hospody na jídlo a cesta vlakem byla taky hodně zábavná. Když kluci začali předvádět různé krav maga hmaty užitečné pro sebeobranu, tak jsem moc nevěřila, že dorazíme do Prahy všichni zdraví. ("Když tě takhle někdo chytí... chyť mě... tak ho takhle praštíš mezi nohy, protočíš paži za sebe a takhle mu sekneš zespodu do nosu, to je hrozně citlivé místo." "Aúúú!!")

Byl to moc krásný výlet. Nebudu asi vyzdvihovat všechen ten alkohol, hnusný kafe a vojenský humor, ale prochechtala jsem to tam od začátku do konce, a kombinace fyzického zničení a nádherné krajiny je u mě vždycky zaručená. Páni, já se tak těším do Norska!

Předchozí