Šumava za mrazu, deště, sněhu i slunce 2/2

Pokračování povídání o tradičním pošumavském putování. Tady už nestrádáme, protože nám Olda s Olíkem přivezli sluníčko. Druhá polovina.

Ráno bylo uvnitř chatky teplo, venku zima a mokro a jen o kousek dál jsem našla celou podzemní místnost, kde by mohlo přespat dobře dvacet lidí.

Vrátili jsme se do Prášil, a než přijel autobus, zapálil si Pepa cigaretu. V tom se nad ním otevřelo okno, vyklonil se starší muž - a místo aby se ohradil proti kouření pod okny, ho poprosil o cigaretu, protože obchod otevírá až v osm. Těžký život vesničanů.

I cesta autobusem byla zajímavá: řidič byl zarytý antibabiš, který nám na začátku vysvětlil, že se sice s pasažéry nesmí bavit o politice, ale že je mu to fuk, protože to má jen jako brigádu, a zbytek cesty mluvil o tom, jak nesnáší Babiše a vlastně i skoro celou vládu. Nepotřeboval k tomu ani naše přitakávání. Zajímalo by mě, jestli pokračoval i poté, co jsme vystoupili a on zůstal v autobusu sám.

Ještě cestou autobusem začalo pršet, a tak jsme se na další hodinu nebo dvě upíchli do přístřešku u zastávky, protože pohled na další cestu s příkrovem sněhu, na kterou dopadá déšť, byl mimořádně nepříjemný. (A Pepa si alespoň stihl udělat pochodeň, protože výprava bez pochodně není pořádná výprava.)

Teplo vypadá jinak II.

Teplo vypadá jinak III.

Ten den se k nám na Můstku měl na víkend připojit Olda s Olíkem. Tenhle fixní bod se hodil, protože mi Lada s Pepou záhy zmizeli z dohledu a já šla přes hodinu sama. Sníh byl mokrý, zábly mě nohy, a i když se mlha protrhala, úplně naplňující krajina to nebyla.

A to až do chvíle, kdy se přede mnou vynořila prosluněná louka se zbytky sněhu a se suchými kládami, na kterých se dalo ležet a slunit. Co vám budu, vydržela bych tam zbytek dne...

Lada s Pepou mizí na obzoru

Doplňování vody

Pepa pak odešel napřed, protože už ho to tam nebavilo, takže mně a Ladě připravil zábavnou stopovačku. Podle mapy jsme se měli na jinou značku napojit po neznačené cestě, která byla v mapě zakreslená nepřerušovanou čárou, ale v reálu záhy zmizela, a tak jsme se prodírali lesem proti vrstevnicím po sněhových polích, a aby Lada nemusela neustále kontrolovat mapu v hodinkách, sledovaly jsme Pepovy stopy.

Můstek je rozcestí na hřebeni, kde sice strašně foukalo, ale byl tam famózní výhled do kraje.

Tuhle Šumavu byl vlastně první, protože jsme se kvůli počasí drželi převážně v nížinách, a o to víc bral dech.

Stopování Pepy
(fotila Lada)

Na hřebeni

Výhledy

Pohled na Nýrsko

Místo původního srazu s Oldou - kvůli větru bylo ale tamní spaní nerealizovatelné

Dál jsem šla zase sama až za nimi, ačkoliv nebylo jasné, kam míříme, kudy tam jdeme a na místě nebyla ani data, ani mobilní signál. Proto jsem trochu znervózněla, když na jedné křižovatce stopy odbočily z předpokládaného směru na jinou cestu a ztratily se v trávě. Nakonec jsem to riskla původním směrem a za necelých sto metrů se znovu napojily.

Ten večer jsme zůstali u kapličky blízko potoka, kde se dalo zalézt do lesa. Pro mě a Ladu tím denní túra skončila, ale Pepa se na Oldovu prosbu vypravil ještě do Brčálníku na nádraží, aby jim pomohl dojít, protože bylo na malého Olíka už dost pozdě a po dlouhé cestě vlakem nebylo jisté, jak se mu bude chtít jít.

Tady zůstanem

Tady se nám totiž líbí
(fotila Lada)

Podvečerní slatě

My jsme s Ladou poté, co nás ledový vítr vyhnal z louky, kde jsme se slunily, rozdělaly oheň, otestovaly zástěnu, aby nebyl vidět z cesty a uvařily si večeři a čaj. Já si přitom nad ohněm na klacku (styl špekáček) sušila ponožky a nabodnuté na klaccích vedle ohniště i boty. Byla jsem přesvědčená, že něco z toho spálím, a nebyla jsem si úplně jistá, jak bych řešila roztavené boty, ale nepohodlí z pět dní mokrých a zmrzlých nohou bylo tak silné, že jsem to musela risknout. K mému neskonalému údivu všechno přežilo bez úhony a opravdu se usušilo.

Akorát se začal vařit další ešus vody, když kluci konečně dorazili. U ohně jsme spolu seděli skoro do půlnoci a dřív odešel do spacáku jenom Olík s pohádkou v telefonu. Lada chvíli vypadala, že se půjde dívat s ním, ale nakonec zůstala s námi.

První večer v kompletní sestavě

Tábořiště

Ráno jsme zjistili, že Olík není dítě, ale turbomyš. Já si o sobě myslím, že se po ránu probírám docela rychle, ale Olík to zvládl z nuly na sto během vteřiny. Jak se to dělá? Já chci taky.

Olda to avizoval už dopředu, ale až v pátek jsem mu opravdu věřila: přivezli nám hezké počasí. Už od rána svítilo sluníčko, a tak jsme zastavovali u každé lavičky, kterou jsme potkali, a taky na místech bez laviček, jako třeba když jsme rozdělali další oheň na opečení slaniny a starého chleba.

I tak jsme s rezervou stihli dojít do Coopu v Debešicích, který měl otevřeno do čtyř, a ty dvě hodiny jsme zůstali před ním, svačili a dokupovali zásoby. Kolem nás chodily skupiny dětí z mateřských škol a ukazovaly si na nás, ale až když jsme na další cestě míjeli sto metrů vzdálený park s rybníčkem a lavičkami, nám to začalo připadat jako ne úplně vhodné místo.

Soutěž o nejvíc pořezaného Oldřicha vyhrál otec, synovým dvěma zářezům navzdory

Jedna z mnoha pauz

Sebranka

Původně jsme chtěli tábořit na zřícenině hradu Pejrek, ale nakonec jsme se rozhodli dojít jen na kopec nad vesnicí. Nevím, co k tomu vedlo ostatní, ale já hrozně nerada spím na místech bez zdroje vody, a tady jsem se sama nabídla, že seběhnu k prameni pod kopec se všemi našimi nádobami, zatímco oni připraví dřevo na oheň.

Nikdo z nás si neporadil ideálně: já se vydala po špatné zelené naučné stezce (lišily se pouze o pár stupňů! a věrný čtenář dobře ví, že já z vrcholů kopců a hor umím odejít i o 180 ° špatným směrem...), ale protože se napojovaly na stejnou cestu, zašla jsem si jen o pár set metrů; a když jsem se vrátila, jediný, kdo lámal dřevo, byla Lada, kterou z toho pokaždé bolí záda.

Na našem tábořicím kopci

Cestou pro vodu

K večeři jsme si na ohni uvařili těstoviny s vepřovou konzervou, což je osvědčená klasika, a i když se na nás Olda díval pochybovačně, po ochutnání své námitky stáhl. Ono taky těžko konkurovat jejich jídlům, když jim s sebou Verča nasmažila řízky, žejo.

Večer jsem vytáhla vrhací nože a z Olíka se vyklubal skvělý žák. Nejenže bezchybně dodržoval všechna bezpečnostní opatření, ale i mu to vážně šlo! Všem nám to šlo. Rozhodně. Aspoň tolik jako Olíkovi. Jakože i mně. Ech.

Olík pod Pepovým vedením rozdělává křesadlem oheň

Lady originální prut na opékání

Ráno jsem vstala první, že si sama rozdělám oheň a uvařím si první ešus čaje jenom pro sebe, protože to je věc, která mi na výletech hodně chybí, ale neměla jsem šanci. Já myslím, že má Pepa nějaké čidlo, které ho varuje před možností, že by oheň rozdělával někdo jiný.

Na cestu jsme se vydali explorativně lesem správným směrem bez ohledu na pěšinky, což byl moc pěkný úsek před napojením se na asfaltku, po které jsme došli až k vodní nádrži Nýrsko. Tam jsme nutně udělali další pauzu, protože je máme rádi, a Olík mě na ní utahal k smrti, protože dovádět s ním je jako snažit se utahat perpetuum mobile.

Explorativně!

Nýrsko

Cesta ho až tak nebavila, a tak se Pepa ujal postu velitele dobré nálady, a když jsme s Ladou čekaly na mostku nad potokem, místo našich kluků nás přepadli Aragorn, Gandalf a Boromir, a to prosím s mečem, funkčním lukem a holí. Co vám budu povídat, neměly jsme šanci.

Větší pauzu jsme udělali u potoka, kde jsme si uvařili, zatímco Olík řádil v potoce. Pepa se po gulášovce nabídl umýt ešus a místo té černé, od ohně opálené a sazemi zanesené nádoby mi vrátil stříbrný ešus. Nevím, co v tom potoce teklo, ale tipuju to minimálně na louh.

Skvělým zpestřením cesty byla restaurace s otevřeným okýnkem. Kdy já naposledy pila točené pivo? Na zahrádku jsme si sednout samozřejmě nemohli, ale na nedaleké štěrkové cestě jsme nikomu nevadili. Prázdné kelímky dobře posloužily k oblíbené norské hře "tref se kamínkem do kelímku", později modifikovanou na "tref se šiškou do Lady nebo Olíka". Jo a Lada dvě ze svých tří piv rozlila. Ten nedostatek tréninku po covidu je hrozně znát.

Pivo

Mazlivý čuník cestou. Po chvíli drbání se svalil na zem, a když jsme náhodou přestali drbat, hned se začal smutně ohlížet.

Tu noc jsme spali na Statečku, což je hezký přístřešek skoro na hřebeni. Oheň se tam nedal rozdělat, a tak si Pepa zbudoval na koupené kuřecí řízky malou kamennou pec, čímž definitivně sebral Olíkovi ocenění největšího hračičky výpravy.

Pepova kamenná pec

Podává se večeře
(fotil Olda)

Během noci přišly další dvě skupinky, které tu plánovaly spát. Bohužel jsme se sotva vešli sami...

Kvůli zimě jsme zalezli do spacáků hodně brzy a nejdýl byl vzhůru Olík s pohádkou. Já naštěstí usnula dřív, než začal noční koncert, a tak mě hlasité chrápání probudilo až před pátou ráno. Nejdřív jsem podezírala Pepu a byla jsem zklamaná, že mezi mnou a jím leží Lada, takže do něj nemůžu kopnout, ale zbytečně jsem mu křivdila - chrápání patřilo Oldovi a kromě Olíka jsem byla jediná, kdo se jemu navzdory aspoň pár hodin vyspal. Východ slunce byl toho rána půvabný.

Svítání

Východ slunce

Společenstvo Šumavy je připraveno na další cestu!
(fotil Olda)

Ten den už jsme jen seběhli do nížiny na vlakové nádraží a odjeli přímým vlakem domů.

Byl to moc pěkný výlet - počasí navzdory.

A dokonce i Aragorn svedl ještě na nádraží svůj poslední boj
(fotil Olda)

- předchozí -