Šumava - osm dní putování prosluněnou krajinou

Dubnová Šumava dopsaná další rok v únoru - zavzpomínejme si na slunné dny s nadějí, že jednou zase přijdou ;)
Šumava! Koupali jsme se v Lipně a v Křemelnici a ještě leckde jinde. Skoro každý večer jsme seděli kolem ohně a zpívali ke kytaře. Viděli jsme zmiji, užovku a slepýše a spoustu koní a těch legračních malých koz. Vlakem jsme letos vůbec nepopojížděli, ale zpříjemnili jsme si celé putování dvěma nocemi v penzionech. Skončili jsme spálení od slunce, protože bylo TAK krásně. A moc, opravdu moc jsme si to užili.

Přitom odjezdový den byl absolutně příšerný. Zahrnoval ohňovou mikinu zapomenutou v práci, střelby z pistole, která ve třetině případů místo výstřelu jenom vypustila kohout, a ztracený malý techničák k autu. Když jsme se konečně v plném počtu sešli na autobusáku a náš řidič se Pepy ptal, jestli si může dát jeho pivo, bylo to jako vysvobození.

První noc jsme spali na hradišti Raziberk, kam to bylo z Krumlova devět kilometrů. Protože jsme do Krumlova dorazili až v deset večer, urputně jsme s Ladou i Luckou odmítaly všechny Pepovy návrhy na zastávku v hospodě, a protože jsme nasadili příšerné tempo, byli jsme tam vlastně docela brzo. (Aspoň oproti očekáváním.) Ještě jsme rozdělali oheň, pekli buřty, hráli na kytaru a popíjeli JD, což přineslo mnohé veselé momenty, protože Lucka s námi byla poprvé a očividně byla před alkoholem nedostatečně varována, takže na nás po nějaké době začala mluvit výhradně anglicky a sedat si do ohně a k její karimatce jsme ji pak vedli všichni tři, hehe. Zapadla mezi nás skvěle.

První večer

Ráno jsem se probudila v šest, ale válela jsem se ve spacáku až do devíti, kdy se vzbudili ostatní. Na tohle se snadno zvyká. Lucka už zase mluvila česky a zbytek dne s námi odmítla popíjet, ups.

Bylo nádherně, a tak jsme se ten den rozhodli dojít jenom k rybníku Olšina a zbytek dne strávit u něj. Pepa cestou obětavě filtroval veškerou vodu nabíranou z pidipotůčků, zatímco my jsme se slunily, a teprve když jsme samy nabíraly rybniční vodu na večerní vaření, jsme zjistily, že je to docela dřina. (Navíc ukrutně zdlouhavá.) Část cesty vedla po kolejích, a tak jsme se prodírali lesem a chodili na okraji náspu, jen abychom nemuseli dodržovat krok osmdesát centimetrů dlouhý, a za celou dobu neprojel ani jeden vlak.

Cestou

Po kolejích

U Olšiny jsme natrefili na betonové molo, kde jsme se na hodinu vyvalili, vařili a opalovali se, ačkoliv voda byla tak studená, že v ní šlo sotva pár desítek vteřin udržet nohy.

S Pepou jsme pak odešli stavět tábořiště opodál (u mola byla chata, ačkoliv prázdná, tak abychom nevadili), což byla docela věda, protože jsme všechny ohně kameny nejen obezdívali, ale i podkládali, protože sucha a nebezpečí požárů byla nezanedbatelná, ale v tomhle lese člověk o kámen nezavadil. Zato dřevěnou zástěnu, aby nebyl oheň přes vodu vidět, měl Pepa jako vždy precizní a i lavičky byly.

U našeho tábořiště byl na břehu písek, a tak jsme se i lehce ošplouchali, na spálené ruce a nohy to bylo jako balzám. Oheň jsme udržovali malý, i tak to na spálené nohy nebylo příjemné, ale vydrželi jsme u něj dlouho.

Piknik

I na výrobu pochodně došlo

Večer

Podle původního plánu jsme měli další den vstávat v sedm a ujít pětatřicet kilometrů, ale nakonec jsme vstali v deset a odcházeli v jedenáct, ehm. K snídání jsme ještě dokonce znovu zapálili oheň. Jak jsme byli všichni spálení a ani jsme moc nepili, protože filtrování vody je zlo a kdo by ji bral v hospodách cestou, nepili jsme ani moc alkoholu. (To mi ale nevadilo, protože z mých zásob se už vypily tři litry, takže batoh byl příjemně lehký.)

Cestu jsme si zkracovali přes louky a pastviny, kde to bylo úchvatně zelené a rozkvetlé a tak vůbec jinak idylické. Teda až do chvíle, kdy na nás vystartovala kráva, která osamoceně postávala u telete, které chcíple leželo na zemi, ale úplně chcíplé nejspíš nebylo, protože hýbalo ušima - to jsme zase rychle zalezli za elektrický ohradník (a někteří z nás přitom dostali pecku do hlavy, ehm).

Louky poprvé

Louky podruhé

Když jsme došli do Plané, udělali jsme nájezd na sámošku, kde jsme si koupili hrozně moc pití a něco málo k jídlu. Odtud následoval přesun do restaurace u přívozu, kde nás sice obsluhoval nepříjemný číšník, ale jídlo měli dobré, takže čekání na přívoz proběhlo v příjemné atmosféře.

Na druhém břehu Lipna jsme popošli jen kousek podél břehu, než jsme natrefili na příjemnou pláž, písčité dno a hlavně mělkou vodu, takže i vcelku snesitelnou teplotu. První letošní venkovní koupání! (Tedy teplotu snesitelnou na pár temp, ale i to se počítá.) Zůstali jsme tam nějakou dobu ležet, slunili se a popíjeli zásoby piva doplněné v Plané. (Lada po mně pak hodila svůj šátek ze skyrunning reprezentace, který jsem jí zabavila a pak si z ní udělala povedenej fórek, že jsem ho cestou z pláže ztratila. Žejo, kdo potřebuje památku na to, že byl v české reprezentaci.) (Jsem zlá.)

Místo na spaní jsme našli v lese ještě o několik kilometrů dál. Pepa opět postavil luxusní tábořiště - ohniště se zástěnou a oba tarpy, Lucka donekonečna filtrovala vodu z Lipna a já se o část večerního programu postarala tím, že jsem na sebe vylila půl ešusu horké gulášovky. Kdy naposledy jste si při čelovce prali kalhoty a péřovou bundu v Lipně? (A následně rozfoukávali oheň v kombu péřová bunda + goretexové kalhoty?)

První koupání

Večerní spot

Osudná gulášovka - Pepa si svoji část stihl sníst, to jen já zbytek výletu voněla po guláši a ještě jsem zůstala o hladu

Další ráno jsme vstali docela zavčasu a Lucce se povedlo najít nádherný potok na pitnou vodu, první echt šumavský, s písčitým dnem a oblázky, zasazený do mechového koryta. Nebyl jediný, protože ačkoliv Pepa tvrdí, že jsme šli nejkratší možnou cestou, já si furt myslím, že jsme z kraje dne chodili po lese v odstředných kruzích, než jsme konečně narazili na cestu. (A těch hezkých potoků jsme potkali ještě několik.) (Lipen jsme ale moc nepotkali, takže má pravdu asi spíš Pepa. Ono známe můj orientační smysl, žejo...)

Ten den cesta odsejpala, protože jsme většinu času šli po širokých asfaltkách, a po těch se chodí rychle i do kopce. (Bohužel.) (Protože jsme konečně začali potkávat kopce!) Po široké cestě jsme nešli jen tehdy, když Pepa zaostal za holčičí skupinkou, (tvářil se, že si jde odskočit, ale protože se zrovna probíraly svatby, mohla to být stejně dobře jen výmluva,) a my suverénně přešly odbočku, takže jsme se pak všichni na správnou cestu škrábali do stráně skrze hustý porost malých smrčků, který je na spálené nohy fakt mňmň.

Ranní chození v kruzích

Na Jeleních vrších jsme si udělali pauzu na jídlo, přičemž jsme tam slyšeli i reklamaci šumavské bramboračky, že měl pán v talíři jen dva kousky brambory a čtyři kousky mrkve, ale za mě v pořádku - když jsem tam byla minule, tak pršelo, ale stejně jsme zůstali na zahrádce, protože uvnitř byla skupina opilých trampů, kteří mě a Ladu hrozně potřebovali velikonočně vyšlehat. Takže sluníčko a chudá bramboračka vlastně hroznej luxus.

Ten večer jsme měli zabookované ubytování ve Stožci, protože jsme z předchozích Šumav byli poučení, že příliš mnoho mrazivých nocí mezi upršenými dny není venku moc příjemných. Takže update poučení: bookovat budeme až cestou, protože letošní počasí bylo fantastické a bylo to vlastně hrozně zbytečný. Ono bylo i docela vtipný, že to Pepa zabookoval omylem až na pondělí (byla neděle), a to jsem mu přitom stála za zády a oba jsme vtipkovali, že by bylo hloupý netrefit správnej den. Ehm. Naštěstí jeden volný čtyřlůžák měli.

Sprcha je báječnej vynález.

Prošli jsme se do  hospody U Smrku, kterou jsme během předloňské Šumavy navštívili hned dvakrát, ale letos už jim nejenže došla skoro všechna jídla a neměli zelené pivo, ale bylo tam i tak divně nevlídno, že jsme se po chvíli zase přesunuli do našeho penzionu, jehož součástí byl i bar. Pravda, sice v něm většinu času nebyl nikdo, kdo by nám točil piva, ale protože celý penzion obsluhovaly dvě ženy, dalo se to pochopit, a nejvíc to sedlo Lucce, která si tam pak přinesla ve vlastním plecháčku Jamesona a taky oříšky a nic jí nechybělo.

První pohled na zasněžené kopce

Pauza v lese

Ráno v hotelu bylo příjemné, obzvlášť ta opulentní snídaně se spoustou kafe a taky volských ok, po kterých bych se utloukla. Protože bylo Velikonoční pondělí, dostávaly přítomné děti od hoteliérek nadílku. (Což je fér, když ony neměly nárok na kafe, žejo.)

Ten den už to byla skutečná Šumava s rašelinnými potoky, asfaltkami a loukami; a taky s kopci, do nichž mi ostatní mizeli a já pak šla sama vzadu a vůbec mi to nevadilo, protože tam bylo tak krásně. Před Stožcem jsme došli k hlavní silnici a tam mi harmonii přírody začal narušovat silný provoz, a tak jsme se s Luckou oddělily, a zatímco Pepa s Ladou šli dokoupit zásoby na benzínku, vyrazily jsme přes Strážné dál. (Nakonec by šly zásoby svátku navzdory doplnit i tam, tak jsme si daly aspoň zmrzku.)

Počáteční cesta byla kouzelná úplně stejně jako les v Cestě do fantazie, všechny kameny a kmeny starých stromů byly obrostlé mechem a vůbec to nešlo vyfotit. Vodu jsme doplnily ve studánce cestou a u prvního dnešního sněhu proběhla koulovačka, za zásah na ledviny jsem se pomstila přesnou střelou za krk. A taky jsme na silnici potkaly úchvatně roztomilé zmijátko, které líně pózovalo našim objektivům a vůbec se nechtělo nikam odplazit, a protože jsem nechtěla, aby ho přejel nějaký cyklista, odhodila jsem ho do potoka vedle cesty, odkud vyplavalo na ostrov uprostřed a zůstalo se slunit tam. Ňuťuťu.

Šumava, krajina zaniklých obcí

Zmijátko! To byla moje druhá letošní zmije. Celý život nic - a bum, letos dvě! Nádherná.

Sraz s Ladou a Pepou jsme měly u Žďáreckého jezírka, kde jsme našly krásnou travnatou pláž a myslely si, že tam budeme mít klid. A pak nastala Žabí Invaze. Lucka byla spokojená, ta strávila první půlhodinu focením žabí modelky hned vedle svého batohu. Já byla sice nejdřív tolerantní, ačkoliv všechny ty žáby táhly přes naši pláž do jezera, ale když se ke mně jedna potají připlížila zrovna v nejnapínavější pasáži knížky, kterou jsem četla, a já se lekla tak, že jsem zahodila mobil a vymrštila se na nohy, už mi to tak super nepřišlo. Žába pak zůstala stát hned vedle mojí karimatky a čekala, co jako bude, a teprve Lucka mě zachránila a nebála se ji vzít do ruky a odnést ji na břeh.

Když přišel zbytek výpravy, pokusili jsme se najít místo na táboření na protějším břehu, ale neúspěšně. Pepa nás pak protáhl ještě přes přilehlý kopec, kde měly být podle mapy nějaké skalky, ale při pohledu na dva větší kameny a lesáckou chatu jsme to vzdali a vydali se na naše tradiční nocležiště u přístřešku na Knížecích Pláních.

Žďárecké jezírko

Žabí invaze!

Ale my se nedáme a budeme se mít dobře i tak! Písním s kapodastrem třikrát hurá!

Obec Knížecí Pláně vznikla na konci 18. století a postupně se rozrostla až na 700 obyvatel, ale obyvatelé byli po 2. světové válce vysídleni a v 50. letech úplně zanikla. Krajina kolem je pro mě jedna z nejpůsobivějších na Šumavě - rozsáhlé louky, kamenné zídky, osamělé remízky a západ slunce k tomu. Narcisy, bunkry a stromoví solitéři.

Zůstali jsme na noc u odpočívadla, ačkoliv tam hrozně fučelo - Pepa se překonal a postavil dost epický dvojtarp, takže nám v noci bylo dobře. Já místo pomoci s budováním vařila večeři, protože jsem měla od rána jen jeden rohlík a půlku polévky a padla tam na mě krize; dokonce i večerní kytaru jsem poslouchala ze spacáku a nenechala jsem se vzbudit, ani když šli ostatní spát.

Knížecí pláně

Mám pro tuhle oblast velkou slabost

Večerní zábava. Klasika - všichni se klepou zimou ve spacácích a Pepa hraje v mikině na kytaru.

Palác

Další ráno fičelo sice trochu méně, ale zima byla pořádná. Prošla jsem si hřbitov, když ostatní ještě spali, a vrátila se akorát na druhou várku kafe, kterou Pepa vařil. V noci zimou skoro nespal a ten den podle toho vypadal. Zpočátku nám do prudkého kopce utekl, ale pak zpomalil a dokonce i já šla o trochu rychleji! Holky samozřejmě měly jako každý den energie nekonečné množství, a tak situaci využily k běhání po sněhu a koulování se.

(Jo a šli jsme přes ještě nedávno nejvýše položenou obec v ČR. Je to Bučina, abyste to nemuseli googlit. 1162 m n. m. Nemáte zač.)

Výhledy

Ten den jsme došli přes prameny Vltavy až do Modravy, kde jsme zapadli do pivovaru Leyer a v něm jsme z hospody zabookovali pokoje na noc. Zatímco ostatní odpadli, já se po sprše šla ještě projít. V centru Modravy není ale lautr nic; a na nouzovém nocležišti jsem se ujistila, že byl hotel dobrá volba, protože fičelo a tam by nebylo jak postavit tarp.

Když se Pepa před večeří probudil, měl slušnou horečku - ale protože to byla Šumava, vyhodnotil to tak, že si nevezme Paralen, aby si s námi mohl dát pivo :) Jinak fakt doporučuju tamní tmavou jedenáctku a burger z trhaného masa - lepší jsem asi nikdy nejedla.

Naše skromné ubytování, ehm

Snídani jsme si nahlásili na půl devátou a já se na ní opulentně přejedla volských ok a grilovaných bílých klobásek. Zbožňuju podobná rána.

Venku bylo nádherně - sluníčko a teplo na kraťasy. Vyrazili jsme směrem na Prášily, ale cesta byla pod sněhem, a tak to šlo pomalu (a měli jsme úplně promáčené boty, opět - a to přes noc tak pěkně uschly). Ale zase se šlo až k Poledníku skrze prosluněné bučiny, takže ačkoliv to bylo pořád do kopce, mohla jsem se vymlouvat na foťák, ahá!

U Modravy to mám taky moc ráda

A jak dobře se tam polehává!

A potkali jsme slepýše ochotného pózovat!

Na Poledník jsme si od křižovatky zaběhly samy s Luckou a bez batohů to bylo svižné. Půlka nouzového nocoviště tam byla pod sněhem a výhledy stínily smrky, ale vynahradily jsme si to naučnou stezkou polomem, která sice byla z bezpečnostních důvodů uzavřená, ale to nám nezabránilo si z ní udělat obří hřiště na všech těch propadlých a skácených lávkách si ji projít. Pecka.

Prášily jsou takové naše tradiční šumavské místo s nezaměnitelnými zvyklostmi: nákup v Coopu, pivo a jídlo v hostinci U Michala, pohled v informacích a zákusek v cukrárně Pampeliška. Ách.

Cesta po sněhu

Poledník dobyt!

Prolejzačky I.

Prolejzačky II.

Prolejzačky III.

Přejedení jsme se odplazili už jen kousek za město do hustého lesa, kde jsem ostatní přesvědčila, že musíme spát na říčním ostrově, kam se sice dalo tak nějak přelézt po spadlých stromech, ale s batohy by to bylo horší, a tak jsem je jako jediná zutá a brodivá všechny přenosila. Masáž chodidel při takovémhle výletu k nezaplacení.

Příchod na první ostrov

A příchod na druhý ostrov o potok dál

Večer

Další ráno jsme se vypravovali velice pomalu a nedaleko nás prošli nějací náhodní lidi. Vůbec nám nebylo jasné, co tam dělali, protože to byl fakt neprostupný les.

Ten den jsme postupovali podél Křemelnice, a protože bylo hezky, nikam jsme nespěchali. U laviček na břehu jsme si dali jednu z mnoha pauz, Pepa si tam postavil zástěnu proti sluníčku, která byla zapřená o lavičku, a když jsme se z ní zvedli, všechno se to začalo kácet, a zatímco se Lada odvážně jala koupat v ledové vodě, Lucka odešla telefonovat - a pak se objevila na protějším břehu s holinkama v ruce. Já nevím, tohle je nějaká superschopnost, ne?

Pauza u Křemelnice

Lucka & holiny

To je fuk, že tam málem slítla právě kvůli nim. Stejně je cool najít před broděním řeky rybářské holinky.

Popošli jsme o zatáčku dál k zátočině a ostrovu, kde by se naprosto úchvatně tábořilo - jenže tam už se opaloval nějaký nudista. Chmm. O kus dál jsme tudíž přebrodili (v botách - ještě pořád mokrých od sněhu) řeku na prosluněný břeh, a ještě dál zase zpátky, protože tam nebyl kus rovného místa.

Naše slunná plážička s hájem ideálním k tábořením byla nakonec perfektní. Zatímco my se vyvalovaly, četly si nebo vařily, Pepa tam zbudoval... osadu? Ten se fakt minul epochou, mezi pralidmi by jeho budovatelská sláva dosáhla hvězd. A pak koupání, oheň, kytara... poslední večer na Šumavě.

Hledání tábořiště

Brodění

Pláže, slunečníky... kýčovitá dovolená prostě.

Večerní zázemí

Další den jsme se vrátili do Prahy. Vím, že jsme tam byli jen týden, ale odpočinutá jsem byla jako po několikatýdenní dovolené někde v cizině. Ach, Šumava.