Ekvádor: Do džungle autobusem i lodí

Poprvé na jiný kontinent, poprvé přes oceán, poprvé na jižní polokouli!

Na úvod motýla velkého jako dlaň
(fotila Ivana, odkaz)

Cestovali jsme ve čtyřech, ale z Prahy letěli různými lety - zatímco já s Ebříky letěla přes Paříž, Pavel letěl přes Amsterodam a přidal se k nám až v Quitu.

Z letu jsem měla respekt, ale nakonec proběhl hladce. V obou letadlech jsme seděli pohromadě, v Paříži se najedli v Mekáči, protože co na letišti jiného, a získané kalorie jsme vzápětí vychodili při cestě ke správné gatě, protože CDG je takové Franz Kafka Airport, ale protože si fakt užívám letadlové obědy, a jeden jsme chvilku po vzletu dostali, bylo všechno v naprostém pořádku. (A pak zmrzlinu a pak večeři.) Do Quita jsme z Paříže letěli jedenáct hodin, ale i to uběhlo rychle.

Čas v letadle jsem si krátila lecčím. Pominu takové ty záležitosti jako dokoukání posledních dvaceti minut v květnu rozkoukaného filmu a přejdu rovnou k tomu nejlepšímu: Honza nám četl předpověď počasí pro Ekvádor. Byl to strhující poslech - stejně jako mají eskymáci nepřeberně výrazů pro sníh, dokážou meteorologové při předpovědi pro Ekvádor nalézt tisíce obratů vyjadřujících déšť; a taky pasáže jako "thunderstorm in the morning will be followed by thunderstorm or two in the afternoon" u nás měly velký úspěch.

A tenhle znáte? Při podobných výhledech si na něj vždycky vzpomenu.
(fotila Ivana)

Mile nás překvapilo, že nám do Quita dorazila všechna zavazadla, že nepršelo a že jsme se tam shledali s Pavlem.

Honza proaktivně nejenže zabookoval už z Prahy hostel na první noc, ale našel k němu i spoje, takže jsme mohli klidně odmítnout všechny taxikáře a jet autobusem. Jeli jsme s přestupem, a zatímco autobus z letiště byl poloprázdný, následující MHD spoj byl narvaný lidmi. Nepřátelskými lidmi.

Ono se obecně v Ekvádoru ve většině oblastí nedoporučuje být po setmění venku, (my doletěli v devět večer místního času a světlo bylo od šesti do šesti,) ale navíc jsme byli v části města, kde se výslovně varovalo před kapsáři - jak v Lonely Planet, tak u britského MZV. No a při výstupu z druhého autobusu nás lidi odmítli pustit ven, takže jsme se dost obtížně probíjeli a používali při tom batohy jako beranidla, a Ivana venku zjistila, že přitom přišla o mobil, který měla v zapínací kapse schované pod páskem od kalhot.

Od té chvíle jsme bezpečnost začali brát vážně.

Quito u hotelu

Hostel byl moc pěkný, a navíc navzdory tomu, že jsme objednali čtyřmístnou dormitory, jsme dostali dvoumístnosťový pokoj s palandou a dalšími třemi postelemi, takže se nám všem spalo pohodlně. (Teda když pomineme, že Pavlovi byla postel krátká, Honzovi bylo špatně z výšky a Ivana měla po letu počínající migrénu a navíc se ještě úplně nedoléčila z angíny.)

První, co jsme ráno uviděli před hotelem, byl kolibřík. (Ebříci jsou birdwatcheři, takže identifikují zajímavé druhy už podle zvuku.) Já viděla kolibříka úplně poprvé! Ale kvůli bezpečnosti jsme ho nefotili, protože by zrcadlovka mohla být příliš velkým lákadlem; ale seděl tam i při návratu do hotelu, a to jsme vyhodnotili, že už je bezpečné, když vzápětí zalezeme do domu:

Sparkling violetear / kolibřík modrolící
(fotili Ebříci, odkaz)

Snídani jsme si dali v docela luxusním podniku a mě nejvíc nadchlo smoothie z naranjillas, což vypadá zvenku jako kaki a uvnitř jako kříženec pomeranče a maracuji, přičemž smoothie bylo zelené a chutnalo po kiwi; a po snídani jsme úspěšně koupili kartuše k vařičům už v druhém z vytipovaných obchodů.

V MHD cestou na autobusák už jsme byli mnohem opatrnější, a tak nás natáhli až při kupování lístků do Teny. Snažila jsem se totiž všude, kde je byli ochotní brát, platit padesátidolarovkami, což byly mé nejmenší bankovky, jenže když jsme si kupovali lístky v hale, zbývaly do odjezdu tři minuty, takže jsem si nepřepočítala vrácené peníze, a místo 19 jsem dostala jen 9 USD. Uá!

První hodinu jsme vyjížděli z Quita, které je mnohem rozlehlejší, než jsem čekala, a hlavně je úplně nekonečně scénické. Když jsme vyjeli na úbočí hor a pod námi se rozprostřela kotlina, která sahá od dvou a půl do tří kilometrů nadmořské výšky, celá obsypaná malými domky a s neobydleným kopcem uprostřed, mohli jsme si ucvakat spouště foťáků. Města sevřená horami jsou totiž nejhezčí.

Dva a třičtvrtě milionu lidí bez výškových budov

Cesta měla podle informací při kupování lístků trvat 4,5 hodiny, ale vyklubalo se z toho 6 hodin. Cestou jsme porůznu přibírali lidi, kteří si mávli, a to v některých vesnicích i třeba pouhé desítky metrů od sebe; největší překážkou ale byly sesuvy půdy nebo rovnou chybějící silnice. Přitom náš řidič jel jako ďas a cestou předjížděl spousty náklaďáků i jiných autobusů - jenže když byla uzavřená půlka silnice, protože ji vzala voda, moc toho nenadělal.

Výhledy byly fantastické. Zamysleli jste se někdy nad rozdílem cloud forest vs. rain forest? Cloud forest je výš v horách a je opravu pokrytý mraky, projížděli jsme hustou mlhou, a když jsme dostatečně sklesali, viděli jsme nad sebou trsy mraků jako pavučiny nachytané na korunách stromů. Rain forest je položený níž a o významu názvu se asi netřeba rozepisovat. A taky jsme přejížděli sedlo ve čtyřech kilometrech nadmořské výšky.

Autobus byl chvílemi plnější a chvílemi méně a vedle mě se střídali samí zajímaví lidé. Nejvíc mě překvapil starý pán, který se zeptal, jestli mluvím španělsky, a když jsem to popřela, zapředl se mnou rozhovor anglicky, přičemž se dokola omlouval, že anglicky mluví jen trochu. Co by za tuhle úroveň v mnoha zemích dali.

Tena

V Teně jsme byli v pět. Pavel cestou zabookoval ubytování v nějakém třípokojovém apartmánu, že to je hrozně levné, a postaral se nám tím o zajímavou kovbojku - nejprve jsme došli na křižovatku, kam nás odkázaly google mapy přímo z odkazu na Bookingu, kde to nebylo. Pak jsme si našli adresu a popošli o čtyři bloky dál, kde taky nic nebylo, a tam jsme se doptali na Casa de Sol náhodných kolemjdoucích, až jsme našli po průchodu několika dvorky správný domek, kde jsme chvíli bušili na zavřené dveře, až Pavlovi pípla zpráva přes Booking, že nás nemohou uvítat, protože jim nefunguje voda.

Tak jsme se vrátili celou štreku kolem autobusáku opačným směrem a došli k dalšímu vytipovanému hotelu, Limóncocha, který spravoval sympatický Němec, a za 8 USD na osobu se ubytovali na dormitory pro čtyři, větrák a sítě proti hmyzu v oknech included.

Blouděním po městě vpřed!

Protože jsme naposledy snídali, umírala jsem hlady, ale ostatním trvalo hrozně dlouho, než se vykopali ven na večeři. První pouliční jídelnu jsme odmítli, protože se nám moc nelíbilo, co vařili, a pak jsme u autobusáku zamířili do jedné s největším výběrem dle obrázků. Já si objednala guatitu, což je podle googlu národní chilský a ekvádorský pokrm z beef tripe, což jsme nenašli, co je, a nakonec se z toho vyklubaly brambory a dršťky v moc dobré omáčce s rýží; a taky patacones, což jsou smažené banánové placičky. Od těch jsem měla trochu vyšší očekávání, protože to chutnalo víc jako placičky z banánové mouky s potiskem banánů - ono se to dělá z nějaké odrůdy na vaření, která prostě není tak dechberoucí.

Pavel si objednal nejkomplikovanější jídlo, chuleta asada, což je v překladu pečená kotleta, a navíc na něj asi zapomněli, a než se odhodlal se připomenout, všichni jsme dojedli, a tak jsme v mezičase s Honzou skočili na autobusák zjistit, jak to další den jede do Cocy, a rovnou jsme tam koupili jízdenky na poledne.

Noční město

(A když říkám noční, myslím tím sedmou večer. Ono se stmívalo v šest a my nechodili spát o moc později...)

Ráno jsem se trochu vytočila, protože Pavel začal vstávat už v pět, což obsahovalo mnohé svícení mobilem do všech koutů místnosti a vrzání postele, a byl připravený ve chvíli, kdy teprve ostatní začali vstávat. Tak jsme si mysleli, že vyrazíme, až se dobalíme, což bylo po půl, a Pavel v tu chvíli vstal z postele, kam si znovu lehl, že si jde mazat sendviče k snídani a že jsme se přece dohodli na odchodu ve tři čtvrtě. No. Takže jsme vyráželi ve tři čtvrtě.

Na velkém autobusáku jsme se zeptali náhodného stánkaře na autobus na Cascada Las Latas a on nás odkázal na malý autobusák, a tam jsme se v okýnku dozvěděli, že první autobus jede až v 6:45 (zatímco podle Googlu měl jet v šest). Chvíli jsme o tom spekulovali a nakonec jsme si prodejcem jízdenek nechali zavolat taxík, který nás tam za 2 USD na osobu odvezl.

(Odvezl nás teda k placenému vchodu, zatímco o 50 metrů dál se dalo projít po obyčejné stezce bez vstupného, ale whatever. V deset pro nás zase přijel, což byly rozhodně body k dobru.)

Striated heron / volavka proměnlivá, která nám ochotně pózovala při čekání na taxíka
(fotili Ebříci, odkaz)

Tyhle vodopády jsme vytipovali k LPčku, a zatímco padající voda mě až tak nebere, z džungle kolem jsem byla nadšená. Víte, že bambusy nejsou jen tmavě zelené nebo nudně hnědé, ale některé jsou zelené se žlutými proužky? A že někteří ptáci dělají zvuky, jako když vytáhnete zátku ze dřezu a voda začne kolotat pryč? Nad vodou jsem viděla proletět něco zářivé modrého, a podle trajektorie letu i velikosti jsem to tipovala na kolibříka, ale pak to proletělo ještě jednou blíž a byl to ten obří modrý motýl, co jich je plný skleník Fata Morgana v Praze. A byly tam stromy, které měly tak vysoké kořeny, že kdyby se přes ně dala plachta, vznikl by přístřešek pro stojícího člověka.

Ebříci šli docela pomalu, protože bylo fakt vedro a vlhko, a tak jsem utekla napřed. Nahoru to trvalo skoro půl hodiny po bahnitých stezkách a užívala jsem si každou vteřinu. Džungle!

Moje první džungle

Stezky

...a taky stezky. Prý když padat, tak bez foťáků.

Laguna pod vodopádem byla moc pěkná, a tak jsem se vykoupala, posnídala čokoládový chléb z tenské sámošky, a když přišli ostatní, odešla jsem zkoumat okolí.
Myslela jsem si, že budou další vodopády trochu níž, a se zutými botami jsem se pustila potokem po proudu, ale bohužel na obzoru nemizela voda v žádných scénických bílých záclonkách a v duze, ale zcela obyčejně pod kameny, ze kterých se nořila až o patro níž.

Nad vodopád pokračovala jiná stezka, a tam byla bývalá banánová plantáž - kromě spadlých dřevěných domků tam byly banánovníky s trsy zelených banánů, což je ta odrůda, ze které jsme měli předchozí den placičky. A viděla jsem tam ten nejroztomilejší trs banánů, velkých pár centimetrů, ňuťuťu.

Vodopád

Potok o kus níž

Taxikář na nás čekal dokonce před domluveným srazem. Za to, že jsme mu tam vlezli zabahnění, (já ne, já si umyla boty a vyprala nohavice u spodního vodopádu!,) mu dal Honza dýško. A po návratu tekla ve sprše chvílemi i teplá, to se mi stalo v Ekvádoru poprvé. (Ačkoliv studená není zas takovou křivdou - člověk se aspoň na chvíli přestane potit.)

Cestou na autobus do Cocy jsme bohužel nepotkali žádný lákavý streetfood (nejblíž byla divná vysušená ryba a syrové hranolky), a tak jsme si oběd koupili v sámošce. Objevila jsem tam chipsy z banánů, a to jakože slané chipsy, což jsem samozřejmě musela mít, protože to zní hrozně ekvádorsky, a pokud to někdy chcete ochutnat, prostě si při sušení banánů vypomožte slánkou.  A ne, není to dobrý.

Banánová miminka

Cesta měla být krátká, ale protože jsme většinu času jeli pětatřicet, trvalo to zase pět hodin. Klimatizace byla ohulená na maximum, a i když jsem si všechna foukátka nad hlavou co nejvíc ztlumila, stejně mi byla zima a bylo to na hraně nastydnutí. Do toho tam hrála televize, ale zvuk byl docela potichu, a tak jsem tím pouze prokládala pohledy na pralesy všude kolem jako kulisou: první film byl o MMA zápasech vězňů v táboře nucených prací, kdy proti sobě šli šampioni různých zemí, a bylo to o Rusovi, který všechno vyhrál, a o černém Amíkovi, který taky zápasil a pomáhal mu; druhý byl o Drew Barrymore a Joeovi z Přátel, kteří se neměli rádi, ale strávili spolu několik dní v africkém paláci na safari a dali se dohromady; a třetí byl o Jasonu Stathamovi a Jessice Alba, a přijeli jsme do Cocy těsně před koncem, takže Jason sice vyhodil loď i s hlavním padouchem do vzduchu a Jessicu zachránil, ale já nevím, jestli sám zvládnul uniknout!

(Stálo mě to chvíli googlení, ale bylo to Neporazitelný: Vykoupení, Dovolená za trest a Mechanik zabiják: Vzkříšení.)

V Coce jsme si na radu LP vzali do centra, resp. k hotelu taxík, protože tam žádná doprava nejezdí, a i když měl hostel (Santa María) zataženou mříž, měl otevřeno a místo. Chtěli nám dát jednolůžáky, tak si Honza řekl o dvojlůžák aspoň pro něj s Ivanou, ale i tak byla osoba po 10 USD. Vyhráli aspoň v tom, že měli klimatizaci, zatímco já i Pavel jen větráky.

Nevyfotitelný hotel. (Aneb na první pohled místo, kde chcete strávit noc.)

Jako první věc jsme museli koupit lístky na další den na loď do Paňacochy, což bylo něco, na co jsem se hrozně těšila. Paňacocha je z Cocy vzdálená 107 km a jede se tam 5 hodin, stojí to 10 USD na osobu a my jen tiše doufali, že půjde koupit lístek na zpáteční cestu na místě, ačkoliv je to hrozná díra. Paňacocha je vesnice, kam se dá dostat jen lodí!

Po koupi Pavel přišel s dalším ze svých zajímavých požadavků: ať mu Honza zjistí, kde je tu prádelna, protože si po těch dvou dnech už potřebuje vyprat. (Velká část Pavlových otázek začínala slovy "Honzo, zeptej se..." Na to, že se Honza španělsky nikdy neučil a umí jen ze svých četných služebek do Argentiny a jiných cest po světě, se s tím pral statečně. Zatím si neporadil jen s tím, jestli Pavel musí sedět v autobuse vedle mě, když to je napsané na jízdence, nebo jestli si může sednout jinam k okénku.) Každopádně prádelnu jsme zamítli (protože umyvadlo a kostka mýdla) a místo toho jsme šli na jídlo.

Skončili jsme v hezky vypadající jídelně kousek od hotelu, ze které se vyklubala docela drahá čína, ale protože jsme zdejší kuchyni nepřišli na chuť, vůbec to nevadilo. (Spolu s restaurací v turistickém městečku Mindo to Honza ohodnotil jako nejlepší jídlo, které jsme tu měli, tak asi tak.) Navíc měli takové porce, že já třetinu svého jídla nechala. (Já!)

Podvečer v přístavu

Kromě nějakých nákupů jsme se ten večer ještě pokusili vybrat peníze na další cestu, ale z toho se vyklubal jeden velikej fail. Nejprve Honzovi odmítl debetní i kreditní kartu bankomat v (security guarded) sámošce; a když jsme se teda přesunuli k jinému bankomatu, stojícímu na potemnělé ulici, začala tam Ivana teleobjektivem a s bleskem fotit malého gekona na zdi nad bankomatem. (Ale v Coce se určitě tolik nepřepadává, žejo?) Poslední problém se ukázal až o pár dní později: Že jsme těch peněz vybrali málo, jsme zjistili až v Paňacoche, kde bankomat nebyl, kartou se platit nedalo a nevedla tam žádná silnice, po které by se dalo pro nějaké peníze dojet. Jejdanánečky.

Gekon od bankomatu
(fotila Ivana, odkaz)

V noci začalo hrozně pršet a do toho bouřka, (thunderstorm in the morning will be followed by thunderstorm or two in the afternoon,) že se v tom nejenže nedalo spát, (a to mi okno vedlo jenom do světlíku,) ale navíc bylo hrozné pomyšlení, jak v tom další den pojedeme na otevřené kánoi. (A z velké části se teda taky nedalo spát kvůli vedru.) Ale ráno už překvapivě nepršelo, a tak jsme dorazili do přístavu bez problémů.

Měli jsme rezervu, ale nenudili jsme se - celý proces vypravování lodě tam organizovala armáda a čekala bych ho spíš na letišti než v přístavu. Všichni jsme dostali vesty a bez ní nás dovnitř nepustili, a pak tam podle seznamu vyvolávali jednotlivé pasažéry a kontrolovali jim ID, v našem případě pasy (nejen údaje, ale i vstupní razítko), a teprve odškrtnuté nás nechali projít dovnitř. (Samozřejmě k nám pak naskákali prodejci všeho - ovoce, pití, chipsy, bonbóny - a na břeh skákali až na poslední chvíli, ale těm se asi věří.)

Jak moc znepokojující by vám připadalo, že plujete lodí, která se jmenuje La Otra, v češtině Další? ("Hmm, takže ani tahle tu cestu nezvládla. Další!")

Čekání na odbavení

V lodi

...a v lodi o pár hodin později :)

Jeli jsme šedesátimístnou motorovou kánoí, naštěstí zvrchu krytou, protože zase začalo pršet, a boční stěny se daly zakrývat plachtou operativně, takže jsme i viděli. Vedle mě seděla paní s tak malou holčičkou, že neměla nárok na sedadlo, a tak většinu času seděla nebo ležela v uličce na vestě, a ta většinu cesty jedla mandarinky, jejichž slupky paní házela do řeky, a byla úchvatně spořádaná.

Plavba měla trvat pět hodin, ale stihli jsme to za čtyři. Stavěli jsme i jinde, ale jen dvakrát jsme zajížděli ke břehu - jinak většinou připlul nějaký motorový člun, do kterého vystupující pasažéři přestoupili.

Pobřežní vesničky

Vystupovalo se přes spřátelené lodě, protože naše velká nemohla na většině míst zajíždět ke břehu

Ale na řece jsme nebyli ani zdaleka největší

Kapitánovi se musí nechat, že loď ovládal opravdu obratně. Río Napo je sice dost široká, ale zdaleka ne sjízdná po celé šířce, hodně jsme kličkovali mezi mělčinami, písečnými ostrovy, naplaveninami a kmeny stromů čouhajícími z vody, a vyhnuli jsme se úplně všemu. Vůbec mi není jasné, jak to kapitán všechno zvládl vidět, protože jsme jeli dost rychle.

V Paňacoche jsme se obratem nechali nahnat do hostelu Las Palmas, což byla volba, kterou usnadňoval fakt, že byl jediný. LonelyPlanet o něm psalo, že je tak strašný, že je možná lepší jít tábořit ven; ale za mě v pohodě. I sprchy, byť studené, tam byly!

Konečně jsme se dostali do opravdické džungle.

Zatímco La Otra plula dál, až do Nuevo Rocafuerte na hranicích s Peru

předchozí     -     následující