Naše poslední ekvádorská štace. Mindo je birdwatcherský ráj, a tak jsem vzali trochu dražší (a o hodně luxusnější) ubytování, protože k naší lodgi patřilo spoustu kilometrů trailových stezek v přilehlém lese, a vyplatilo se to, viděli jsme spoustu zvířat. Po třech nocích jsme už bohužel museli vyrazit domů, byť s mezipřistáním, jakožto i návštěvou v Amsterodamu. Bonus závěrem: já, hromada moučkového cukru a letištní security.
A je to tady: Já bych TAK někam letěla!
(fotila Ivana)
Mindo bylo tak načančané městečko plné turistů, až z toho skoro bolely oči - spousta hezkých restaurací, krámky s evropsky pojatým sortimentem, parky, sochy, turistické informace. Akorát za výběr z bankomatu platil Honza 4,5 dolaru.
Zamluvenou jsme měli lodge Yellow House, která je kousek za městem v kopci. Patřil k ní velký pozemek a my bydleli ve vlastním dřevěném baráčku, kde zbyla ještě spousta nevyužitých pokojů. Ivana s Honzou dostali pokoj s dvojpostelí, já i Pavel jsme měli své pokojíky, a všemu v našem patře vévodila otevřená veranda vedoucí na upravenou zahradu, odkud jsme hned první den viděli několik desítek druhů ptáků.
(A protože si moje soudnost opět dala pauzu, spoustu z nich uvidíte i vy.)
Uvítala nás Inez, která nás provedla po domě, předala nám velmi schematické černobílé mapky trailů v lese, obšírně povyprávěla o uspořádání města a taky o svých předcích z Kolumbie, a důrazně nám doporučila jít pozorovat noční zvířata, teprve až si stezky projdeme ve dne, a odešla až po hrozně dlouhé době.
Lodge byla krásná, ale citelně nám chyběly sítě v oknech - Inez sice tvrdila, že tam jsou moskyti jen ráno, ale že ať nenecháváme otevřená okna, ale protože nás žrali hmyzové celou dobu (a protože malárie je do 1500 m. n. m. a my byli v 1300 m. n. m.), stavěli si Ebříci na postele ještě moskytiéry.
Což je vždycky legrace pozorovat
A pak jsme vyrazili na mammal watching.
Myslela jsem si, že půjdeme jen na chvíli, ale nakonec jsme strávili v lese pět hodin - vraceli jsme se až před půlnocí - a byla to naprostá pecka.
V úvodu nás sice cesta vedla mezi pastvinami, ale už tam si Honza všiml lelka, a protože jsme ho nebyli schopní pěkně vyfotit, vlezli jsme na pastvinu, a aniž by se o to lelek staral, došli jsme k němu na dva metry. Na těch pastvinách mě to moc nebavilo, protože se šlo hodně do kopce, moje čelovka tam nebyla moc účinná a chtělo se mi spát, jenže v lese se to konečně obrátilo: našla jsem na větvi sedět common potoo, což je ten pták, který se tváří jako konec klacku.
Oči se mu odrážely růžově, byl na něj pěkný výhled, a protože seděl v ohybu pěšinky, dokázali jsme si ho prohlédnout z více úhlů. Našli jsme pak ještě jednoho a ten byl naopak vidět mizerně a jeho jediný klad byl, že jsme docela dlouho věřili tomu, že je to sova.
Můj potoo, jenom můj!
(fotili Ebříci, odkaz)
Taky jsme potkali nějakého stromového savce (a teď si vůbec nejsem jistá, jestli to byl kynkažu, nebo vačice) a stádo opic, které se v korunách hádaly, až na zem padaly větve, a teprve když nás zmerčily, přestaly a zvědavě vykukovaly.
Nejzajímavější ale byli ptáci, kterým jsme se znelíbili, a tak na nás dělali nálety, respektive se nás pokoušeli zahnat nízkými přelety nad stezkou. Létali po dvojicích, byli dost velcí, ve vzduchu uměli zastavit, ale nikdy si nesedli, nesnášeli kužely našich světel, nenechali se vyfotit a dělali hrozný kravál, něco mezi mlaskáním a cvakáním.
Až zpětně nám někdo na fóru prozradil, že to byli oilbirds, česky gvačaro jeskynní. Je to světově jediný noční létající pták, který se živí ovocem, a jako jedni z mála ptáků se orientují echolokací a to je právě to cvakání (protože narozdíl od netopýrů ji používají v pro člověka slyšitelném pásmu).
Nakonec jsme prošli místní stezky celé, dalo to 9 km na délku a 500 metrů na výšku a byla to docela fuška.
Tentokrát to není ukradená romantika, protože tyhle traily patří k naší lodgi, ahá!
Ráno jsem chtěla jít s Ebříky na ranní pozorování, ale protože se rozpršelo o půlnoci při našem návratu a v šest stále ještě lilo, zůstala jsem zachumlaná v peřinách. (Stejně jako oni.)
Honza pro mě došel v půl osmé, že je naše veranda úžasnou galerií zdejších ptáků, a tak jsem se jen přesunula o deset metrů jinam, a opravdu - nejvíc si mě získal blue-necked tanager a v závěsu za ním golden tanager, protože svými barvami zářili do dálky. Ale bylo toho tam tolik!
Došli jsme se pak podívat i ke krmítku pro kolibříky, kde člověk seděl na verandě office chatky a koukal, co lítá tři metry od něj, a taky ke krmíku s banány, kde jsme viděli motmota - velikého barevného ptáka s plácačkami na ocase.
(Já z toho nechci dělat úplně birdwatcherskej blog, ale ti ptáci byli tak barevní!)
Na verandě jsme proseděli celé dopoledne a teprve po obědě v místní high-end restauraci jsme se zase vypravili ven.
Birdwatcherství je dřina
Blue-necked tanager...
(fotili Ebříci, odkaz)
...a golden tanager. Chápete mě, ne?
(fotili Ebříci, odkaz)
Ostatní tangary ale o moc nezaostávají - tohle je třeba paradise tanager. (Laskavý čtenář taktně pomine, že se mi sem přimíchaly nějaké fotky ptáků ze Sumaca. Budeme se tvářit, že to je naschvál, abych měla ty nejlepší tangary pohromadě. A dva barbety, protože jsou stejně skvěle barevní, ehm.)
(fotili Ebříci, odkaz)
Summer tanager (samec, samička je žlutá)
(fotili Ebříci, odkaz)
Blue-grey tanager. Toho jsem si taky oblíbila, protože to byl takovej místní holub (akorát asi čtvrtinovej) - byl všude, ale narozdíl od našich modřanských holubů byl krásnej.
(fotili Ebříci, odkaz)
Bay-headed tanager. Tangary mě baví.
(fotili Ebříci, odkaz)
Red-headed barbet - tohle je sameček...
(fotili Ebříci, odkaz)
...a tohle samička. Jak se asi poznají, že patří ke stejnému druhu?
(fotili Ebříci, odkaz)
Datel ohnivý
(fotili Ebříci, odkaz)
Protože jsme chtěli vidět tok koků (cock-of-the-rock aka skalňák andský, ale česky to prostě nevyzní), kteří tu jsou inzerovaní na každém plakátě (obrazu, soše, malbách na lavičkách a domech a jinde), naplánovali jsme si výlet až do tmy, protože bývají vidět za šera. (Rozhodně se podívejte, jak vypadají, abyste pochopili, proč ta touha to vidět - tady fotky zvířete a tady video toku.)
Zase jsme prošli všechny stezky a některé víckrát, a jak se začalo šírat, zrychlili jsme, abychom měli větší šanci je vidět, ale úplně se po nich slehla zem, a to i přesto, že Honza předvedl virtuózní vokální výkon tokajícího koka. Les byl tichý a pustý a to nejlepší, co jsme viděli, bylo šest tukanů, kteří hezky po jednom přeletěli přes naši stezku.
Já se s ubývajícím světlem odpojila a vracela jsem se sama, abych si ještě naposledy užila zvuky noční džungle, protože Pavel ve skupině nadhazoval stále nová konverzační témata a já přece jen raději poslouchala gekony a žáby než postup kupování jízdenek Česko-Polsko či ježdění na koloběžce.
Na lovu
Nad údolím ptáků létalo málo, ale výhledy tam byly pěkné
Les
Poslední den v džungli jsme zahájili brzy - na stezky jsme vyráželi v půl šesté a vraceli se až ve dvanáct s dvanácti kilometry v nohách. Ráno jsou všechna zvířata nejaktivnější, ale my měli smůlu - začalo mrholit, sotva jsme vyrazili, a les tak zůstal spát.
Přesto jsme měli tři zajímavé nálezy. Nebo možná dva, protože toho koka Honzovi ani Ivaně doteď nevěřím - ano, mihlo se tam něco červeného, na co oni nadšeně hluboko mezi stromy ukazovali, ale upřímně to mohlo být skoro cokoliv - holt jsem byla dál než oni.
Bizarní byl ale guan vysoko v korunách stromů - to je pták velký a těžký zhruba jako hodně velká krůta, který patnáct metrů vysoko prostě nedává nejmenší smysl.
Největší radost jsem ale měla z vlastního nálezu: tváří v tvář pásovci pochodujícímu po cestě do kapradin jsem zvolala "hele, aguti", a ačkoliv se nám aguti promenovalo každý den po zahradě, zareagovali Ebříci pohotovým focením, takže ho máme i zvěčněného.
Na oběd jsme se vrátili do naší high-end restaurace, protože tam byla spokojená celá sestava - do jídla nedávali koriandr (Honza), vařili i vegetariánská jídla (Ivana) a bylo to děsně dobrý (já). A ten marakujový džus!
Crested guan
(fotili Ebříci, odkaz)
Pásovec. Sáhněte si do svědomí, jaké názvy latinskoamerických zvířat byste ve zlomcích vteřin lovili v paměti vy!
(fotili Ebříci, odkaz)
Nechci upozadit ostatní jídla, ale ta Honzova quinoa byla připravená úplně geniálně! To mně se doma nikdy nepovedlo, a že jsem se často snažila, když jsem ji ještě za časů Normy dostávala v práci.
Z města jsme si pak vzali taxíka k Tarabitě, což je lanovka vozící turisty přes údolí do výletní oblasti plné vodopádů, a ta lanovka je poháněná motorem z 19 let starého osobáku. Úžasný div mechaniky.
Vodopády byly - vodopády. Padající voda. Ne že by na nás nemžila i z nebe. Šlo se k nim do údolí prudce z kopce a pak jsme se museli vyšplhat zpátky, takže jsme se i dobře prošli, a viděli jsme přitom spoustu dalších ptáků, a to včetně oranžových a modrých a jinak zajímavě barevných, a já tam zcela selhávala v popisu, kde v korunách stromů sedí, aby je mohl Honza fotit, což je disciplína, o které jsem byla až do toho dne přesvědčená, že mi docela jde.
Tohle je ono - Tarabita je poháněná TĺMHLE. Motor z Nissanu z r. 2002 se vším všudy - šaltpákou, pedály, vším.
Dokud jsme stáli na pevné zemi, tak i Honza přiznával, že je to zajímavý technický kousek!
Takhle vypadala z dálky, vážně jen malá trubková klec
Údolí pod námi
Vodopády
Od lanovky jsme se zpátky do Minda vraceli pěšky, protože to bylo až do města z kopce, a na silnici se nám konečně podařilo pořádně vidět jednoho z Mé Vytoužené Čtyřky: quetzala.
(Na seznamu jsem měla ještě harpyji pralesní, sunbitterna a cock-of-the-rock. Nadiktovala jsem si to u spolucestovatelů jako možnosti narozeninového dárku - a quetzal byl ze zmíněných s přehledem nejtřpytivější a nejefektnější, takže velká spokojenost. Všechno nejlepší, Eliško!)
Do města jsme se vrátili za tmy a ještě jsme dobu hledali autobusák, ze kterého jsme další den měli odjíždět, protože projít dvakrát kolem pro nás není dostatečné a bez Ivany bychom ho hledali dodnes. Ale zase jsme si díky tomu ještě měli možnost dát maduro asado, pečený banán plněný ochucenou majonézou a slaným sýrem, áách. (Kdo jsem já, abych odolala si ještě naposledy dát jídlo, ze kterého mi bude zaručeně špatně? Ještěže tak, protože nevím, jak bych v Česku sháněla onen druh banánů, který je k výrobě potřeba, abych to mohla zkoušet tvořit doma.)
Večer, když už jsem byla v posteli, pro mě ještě přišla Ivana a vytáhla mě znovu ven, protože u krmítka s banány byla vačice a krásně pózovala kousíček od nás, a když už jsem tam byla, tak mě vzala na žáby, které předtím objevila - jednu fakt ošklivou velikou ropuchu, jednu žabku hnědou shora a modrozelenou zespodu a jednu jasně žlutou pidižabičku.
Quetzal - velký, třpytivý... já jsem skromný člověk, mně to stačí.
(fotili Ebříci, odkaz)
Nebudu sem dávat další kolibříky, těmi už jsem vytapetovala jiný díl, nebudu... Nebudu... Kolibřík bělokrký.
(fotili Ebříci, odkaz)
Ale oni jsou tak krásní! Kolibřík rezavoocasý.
(fotili Ebříci, odkaz)
A to je ten motmot, který dvakrát pózoval nedaleko krmítka. Od kolibříků se to velikostně liší tak stokrát - oni jsou jak velký motýl, motmot je jak havran.
(fotili Ebříci, odkaz)
Poslední ráno mě probudil rachot z Pavlova pokoje už v pět ráno. Asi si chtěl zabalit hodně pečlivě? A pak dobalil v půl šesté a začal přes Facebook shánět bytového designéra. A jak trávíte svá rána na rovníku vy?
Autobus odjížděl na minutu přesně v půl sedmé. (Cestou jsme monumentálně překročili rovník, což jsme z jedoucího autobusu zaznamenali jen díky tomu, že to Honza hlídal na gpsce. Já bych si tam chtěla roztočit vodní vír.) V Quitu nás vyložil jinde, než jsme chtěli, a tak jsme se ještě doptali na autobus z terminálu La Ofelia na terminál Carcelen, tam nám ukázali, odkud jezdí autobus na letiště, koupili jsme si u stánku taštičky plněné sýrem a masem - a pak jsme dojeli na letiště a nikdo nás přitom neokradl!
Přesto už asi zůstane náš názor na Quito navždy lehce negativní.
Z Minda jsme museli jet tak brzo, protože další autobus jel až v jedenáct a tím bychom to stihli jen tak tak - ale takhle nás čekalo sedm hodin na letišti. Já rozečetla další knížku, Ebříci určili všechny pozorované savce, zavčasu jsme se došli zacheckovat - a nakonec jsme odlétli. Chtělo by se říct "pryč z Ekvádoru", ale to nebyla tak úplně pravda.
Po necelé hodině jsme přistáli v Guayaquilu, což je na jih od Quita a stále ve stejné zemi, a tam nás vyhnali z letadla, aby ho uklidili, část lidí vyložili a část naložili a pak jsme konečně odletěli do Evropy. (Letadlo-courák.) Teda nepřímo, spíš takovým obloučkem, který začínal severním směrem, takže přímo přes Quito.
Myslela jsem si, že pro mě bude let přes noc utrpením, ale měli jsme příjemné místo pro nohy a navíc jsem odkoukala od Honzy trik, že se dají opěrky pro hlavu tvarovat tak, že to simuluje opírání o stěnu, takže jsem opravdu zvládla i usnout. (Taky jsme dostali večeři s úchvatným maracujovým cheesecakem a ráno snídani s muffinem, což jsou věci, které já dokážu ocenit.)
Sedm hodin na letišti. Já dočetla a rozečetla další knížku, Ebříci třídili a zapisovali ptáky.
Quito pod námi. Velké město ve velehorách.
(fotila Ivana)
V Amsterodamu jsme měli na přestup šest hodin, a tak jsme se nezalekli toho, že máme jen slabé mikiny a venku je šest stupňů, a protože se tam jede z letiště do centra vlakem 14 minut, vypravili jsme se okouknout město.
Nejvýraznějším vjemem nebyla zima, ale vůně trávy.
Procházku jsme vedli kolem těch nejmenších kanálů, které jsou nejmalebnější, ale kolem kterých jsou bohužel také muzea erotiky, sexshopy, erotické outlety atd., a postupně jsme se dostali až někam k paláci a dalším památkám, které nikdo z nás neumí ocenit. (A taky do uliček se svítícími ozdobami ve tvaru bot, hodinek, kabelek a nápisů "Shop. Never stop." Ani pro to jsme nebyli správnou cílovou skupinou.)
A v Praze tvrďte něco o cykloterorismu!
Město na vodě
:)
Ovšem obchůdky, to byla jiná! Tohle byl obchod s gumovými kačenkami...
...a tohle s krávami. Jop, Amsterodam, město legálních drog.
(fotila Ivana)
Takže z celého Amsterodamu se odehrála nejzábavnější scéna až na letišti - Ivana se totiž rozhodla, že si domů musí přivézt anýzový cukr, protože se u nás (potažmo v Polsku) neprodává. Sedm krabiček anýzového cukru, což je, podotýkám, moučkový cukr, je - no - sedm krabiček blíže neurčené sypké bílé hmoty.
Koupili jsme je v Albertu v centru města a já si je vzala do svého batůžku, aby je netahala v tašce přes rameno. (Šéf před odletem: "A až poletíš z té Latinské Ameriky, ujisti se, že nemáš ve věcech nic cizího. Hlavně sáčky s něčím bílým sypkým a tak...") A pak jsem na to zapomněla a nechala si je v batůžku i na security control.
Měli tam pásy, které se po proskenování rozdvojovaly - většina zavazadel jela rovně, aby si je lidi mohli vzít zpátky k sobě, a pak tam byl můj batůžek, který se na křižovatce vydal na stanoviště dalšího securiťáka, který se na mě díval velice skeptickým pohledem. "This is yours?" zeptal se, když jsem bez vyzvání zamířila blíž a trochu mi přitom cukaly koutky. Anýzový cukr - to nevymyslíš.
Požádal mě o otevření zavazadla ("Of course you can open it." - "No, I ment you to open it.") a požádal o svolení ty krabičky otestovat, a pak mi v batohu šmejdil ručním skenerem a ještě sejmul vzorky nějakým lepíkem, který vložil do digitálního přístroje a nechal si vyjet lísteček. Uf, byl to fakt jenom cukr :)
Takže jsme se do Prahy vrátili v kompletní sestavě.
Závěrem poděkování mým spolucestovatelům za prima výlet; a také za beta-reading mojí reportáže. Takhle důkladné poznámky jsem ještě nikdy neměla - a páni, zvykla bych si! Hlavně Ivaně vděčím za mnohé, když mi uváděla na pravou míru názvy zvířat, kde a kdy jsme je viděli a spoustu dalších poznámek a chyb. Navíc odvedla neuvěřitelnou práci při třídění fotek ze zrcadlovek: z 15.000 fotek mi za pár dní dodala taxonomicky utříděná alba se zvířaty v chronologickém pořadí a se správnými názvy. Protože Ivana je nadčlověk. Vážně veliký dík!
Konec.
- předchozí -