Ekvádor: Na úpatí vulkánu Sumaco

Dvě noci v Pacto Sumaco. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli se mi nejvíc líbilo tady, nebo v Paňacoche, nebo v Mindu; ale bylo to tam skvělé. Úpatí vulkánu, procházky do džungle ve dne i v noci, stanování na střeše cabaňas... Co se týká množství fotek ptáků, omluvte mě, moje soudnost si vzala dovolenou a já si nemůžu pomoct. (Jenže tukani a kolibříci!)

Arassari hnědouchý. Těch póz, které stihli vystřídat!
(fotili Ebříci, odkaz)

A když už jsme u těch tukanů... arassari mnohopruhý. Stejného jsem viděla na ranní procházce u řeky v Paňacoche, akorát jsme ho nestihli vyfotit.
(fotili Ebříci, odkaz)

Tukan žlutohrdlý. Tukani jsou super.
(fotili Ebříci, odkaz)

A ještě tukan bledohrdlý, kterého jsme viděli v Limóncoche. Přece ho nenechám sedět v koutě, když tu mám skoro všechny ostatní!
(fotili Ebříci, odkaz)

To jste věděli, že tukani létají takhle? Jako když hodí oštěp?
... Jo, kde jsme to... jasně, Sumaco, výlet...
(fotili Ebříci, odkaz)

Autobus nás vysadil ve Wawa Sumaco, což byla vesnice na úpatí vulkánu Sumaco (který měří 3990 m n. m. - trochu posun od Amazonie). I samotný výstup z autobusu byl zážitek, protože se náš řidič odmítl nechat předjet jiným autobusem, a tak řidičův parťák vyskakoval ještě za jízdy a první dva batohy stihl vyhodit z kufru do louže dřív, než jsme k němu doběhli; řidič mu následně málem ujel - dobíhal ho dobrých dvacet metrů.

Vystoupili jsme uprostřed pusté vesnice, kde jedinými živými dušemi byli tři polehávající psi. Původní představa vzít si na dalších 9 kilometrů do Pacto Sumaco (1486 m n. m.) taxíka tím vzala za své - já tam sice žertovala, že bychom mohli ukrást polorozpadlou dodávku s otevřeným okýnkem, ale na cestu vzhůru jsme vyrazili pěšky. Čímž jsme hrubě podcenili ekvádorskou podnikavost. Ještě než jsme ušli padesát metrů, se ozvala motorka, dojel nás mladý kluk a jestli nechceme vzít nahoru za patnáct dolarů - onou dodávkou. Když jsem viděla, jak zápasí s otevíráním kufru, znejistěla jsem, jestli ji nakonec nekrade on, ale asi ne, protože na cestu zpátky dolů nabral spoustu pactosumacanů. Myslím, že jsme vypravili autobus.

Ivana fotí holé dráty. Dráty jsou super!

...nebo to nebyly jenom dráty? Kolibřík tropický a mládě.
(fotila Ivana, odkaz)

Plán byl projít skrze Pacto Sumaco nepozorovaně, protože okolí vulkánu Sumaco je národní park a my nechtěli, aby nám další lidi nutili guida - speciálně tuhle lokalitu jsme si vybrali proto, že do ní měl být podle LP volný vstup, ale v Ekvádoru jeden nikdy neví. Zvládli jsme zhruba sto metrů, než nás doběhl pán, který nám vysvětlil, že bez guida tam jít nemůžeme, že se tam stanovat nesmí a že jsou po trase chatky, takže stany nepotřebujeme. Uá!

Málem jsme se otočili na patě a odjeli pryč - v odporu k nuceně guidovaným túrám jsme byli všichni zajedno. Nádech, výdech. Nakonec jsme se s ním dohodli, že nám ukáže zdejší cabaňas, kde se dá bydlet za 10 USD nebo stanovat za 5 USD, a museli jsme uznat, že to byla pecka - cabaňas byly kus za vesnicí, a zatímco dole byly pokoje, nahoře byla krytá střecha, na které jsme si postavili stany a moskytiéry. Pán nám ještě vytřel záchody a umyl umyvadla, dokonce i sprchy tam byly, ale bohužel v žádném z těchto zařízení netekla voda - k dispozici jsme měli jen sud dešťové vody.

Onen pán měl nekonečnou trpělivost, protože projít ke cabaňas v úplně novém prostředí, to chvíli zabere

Naše střecha

A naše výhledy. Ty se neomrzely.
(fotila Ivana, odkaz)

Cloud forest na vlastní oči
(fotila Ivana, odkaz)

Zasněžené vrcholky v dáli. Nebýt džungle tak prima, asi by mi trochu hlodalo, že výlet do hor... ale tukani, prostě. A kolibříci.
(fotila Ivana, odkaz)

Bylo před třetí, když jsme se vypravili na výlet.

Nejprve nás cesta zavedla ke zdejším vodopádům, (i k nim nám pán nabízel guida,) a tahle část mě moc nebavila - silnice byla sice birdwatcherský ráj, jenže jít po silnici v pohorkách rychlostí půl kilometru za hodinu je pro mě jedna z možných podob pekla. Vodopády byly klasická padající voda, ale v džungli, takže za mě cajk - jen tam bylo hrozný vlhko.  Taky jsme potkali odbočku, která vypadala, že vede na vyhlídku, a místo toho jsme došli k nákladní lanovce přes hluboké údolí asi kilometr dlouhé.

Lanovka. Ještě sedák a karabinu - to by se fičelo!

Jenom vodopád by byl nuda, ale vodopád a trifid...!

A když už jsme u těch divných stromů...

Vynutila jsem si pak výlet i na jeden z trailů oddělených od silnice brankou, kam se Honzovi moc nechtělo, protože byl jasně spravovaný místní luxusní Wildsumaco lodge (160 USD / noc), ale protože byly na cestě fotopasti, jedna z nich na nás blikla a přesto jsme zpáteční cestou kolem lodge prošli bez výzvy k zaplacení jakéhokoliv poplatku, tak asi dobrý. (Nicméně nám to nedalo a na konci našeho pobytu v Sumacu jsme zjistili, že za použití těchto stezek se má platit 30 USD / os. / den. To máme tři dny a čtyři lidi... no, měli si to označit.)

Ta stezka byla nejenže moc pěkná, ale hlavně jsme z ní přímo nad sebou dobu pozorovali opice, velké a zrzavé, a jedna z opic na zádech nosila miminko.

Džungle

Jak z Pána prstenů

A tohle by bylo jak z Naušiky, kdyby to bylo v nadživotní velikosti.

Znáte hru Bloons? Tohle je Supermonkey s laserovým pohledem, víme? (Chápan vlnatý.)
(fotili Ebříci, odkaz)

Nákupy ve vesnici se ukázaly být docela oříškem; ono to prostě nejde snadno, i když si s sebou člověk vezme peníze! Totiž: neměli vodu. Teda měli vodu, jeden balík půllitrových láhví, a to bylo všechno. Já vůbec nejsem zvyklá pít sladké pití, takže pro mě bylo přežití na džusech docela výzva, ale z vody jsme museli především uvařit.

Po setmění jsme vyrazili spotlightovat. Už předtím jsme si vyhlédli pěšinku na opačnou stranu od našich cabaňas, která vedla sice hlubokým bahnem, ale byla dlážděná dřevěnými špalky, ale bohužel vedla taky úvozem, takže jsme nakonec viděli pavouka, krávy, koně, kolem letícího lelka a situaci zachránila až vačice, která byla hodně nedůvěřivá, ale nakonec zapózovala.

V mezičase se dost přiblížila bouřka, a tak jsme se vydali zpátky. Zvládla jsem se umýt i v dešťové vodě. Na karimatce na prknech se spí špatně, ale aspoň ta bouřka nás minula.

Soumrak v džungli

Večerní pohled na vulkán Sumaco

Vačice opossum
(fotili Ebříci, odkaz)

Další ráno jsme vstávali líně. Protože nepršelo, vyrazili jsme na výlet hned ráno - původní plán byl, že si uděláme celodenní túru k refugiu na úpatí vulkánu Sumaco, ale zabalili jsme to po pěti kilometrech - ještě nám tak tři chyběly. Vesnicí jsme prošli nepozorovaní, takže bychom tam asi propašovali i krosny, kdybychom chtěli jít stanovat dál potají; nakonec ale bylo fajn, že jsme šli nalehko, protože byla cesta docela obtížná.

Vedla džunglí - tentokrát opravdickou, ne mezi plantážemi - a byla většinu času vydlážděná dřevěnými polínky, které ale dost klouzaly, a na místech, kde chyběly, jsme se propadali do bahna až po kolena. Cestou jsme překonávali několik potoků a obzvlášť jeden byl zábavný - tím jsme totiž museli projít dvacet metrů napodél. Pavel prošel ve svých holínkách skrz, já a Ivana jsme se vyškrábaly na vysoký břeh a na konci úseku přeskákaly na druhý břeh po kamenech, a Honza zul pohorky a šel naboso vodou.

Mhm, gify mi na blogu chyběly! Tenhle se jmenuje "Tanec na potoce".

Broděním potoka napodél vpřed!

Prales byl fantastický, byla v něm spousta lián, velkých květů, stromů obrostlých mechem, palem a dalších echt pralesních věcí. Chvílemi poprchávalo, dokonce jsme vytáhli i deštníky, ale zlé to nebylo.

Brzy se ukázalo, že bychom to k refugiu nestihli, a tak jsme to otočili nazpátek u dalšího obtížně překonatelného potoka, kde bychom museli bez bot brodit všichni. Ony ani ty stezky už dál nebyly moc jednoznačné a často jsme se vydávali špatným směrem a pak se vraceli, když jsme to podle mapy zjistili.

Příchod k lesu podél pastvin

A tady už pěšinky

Když se Ivana na obtížném úseku musela opřít rukou o zem, o něco se bodla - a pak zjistila, že to bylo tohle zvíře. Ruka jí trochu natekla, tak jsme čekali, jestli i zčerná a upadne, ale nakonec ne.

V cabaňas jsme byli ve dvě. Čas do setmění jsme si krátili vařením a pozorováním ptáků - přímo pod námi byl keř, kam se slétaly čtyři druhy kolibříků: kolibřík modrolící, kolibřík rovníkový, kolibřík ostroocasý a kolibřík fialovohlavý. Kolibříci jsou hodně upgradovaní motýli a jsou skvělí na pozorování - Ivana fotila, takže jsem měla k dispozici její triedr.

Jo a určila jsem podle knihy tři ptáky, do kterých se Ebříkům nechtělo!

Za tmy jsme vyrazili s Honzou a Ivanou spotlightovat na F.A.C.E. TRAIL, což je jedna ze stezek spravovaných místní lodgí. Ještě před ní u nás zastavilo kolem projíždějící auto a chtěli vědět, kde bydlíme, protože asi dohledávali nějaké ztracené turisty, a pak už jsme se nenápadně zanořili do nočního pralesa. Ty zvuky jsou prostě famózní.

"To je romantika, v nočním pralese na vyhlídce s lavičkou..."
"Ukradená romantika."

Na jednom místě jsme se dobu snažili zjistit, jestli to vržou dřeva, bzučí cikáda nebo dělá ty hlasité zvuky nějaké zvíře, ale bez úspěchu. A o něco dál jsme viděli kynkažu i olingo! Tyhle dvě medvídkovité šelmy jako by si z oka vypadly a pomáhali nám je od sebe rozeznat až povolanější mammalwatcheři na fóru, ale to nic nemění na tom, že jsou oba úplně boží.

Po návratu v devět jsme zjistili, že nejsme v cabaňas sami: o patro níž se do noci vykecávali dva motorkáři; a v průběhu noci pak přibyla další rozjívená mládež, která hromadně odcházela v půl páté ráno - vzbudilo nás to všechny.

Olingo
(fotili Ebříci, odkaz)

Asi party day

Vstávali jsme až po rozednění a vyráželi v devět, protože kolem lítala spousta ptáků a promenovali se všichni zdejší kolibříci, takže jsme se místo balení dlouho bavili jejich pozorováním.

Do Wawa Sumaco jsme se rozhodli sejít těch devět kilometrů pěšky a během cesty jsme strávili krásné chvíle s třemi tukany z první fotky tohohle článku - ještě teď mě uchvacují.

Skutečný hajlajt ale přišel o chvíli později - na jedné z mnoha odboček na traily zdejší lodge byla i odbočka na krmítko pro kolibříky. Nebylo to daleko - a byl tam nával. Ne lidí, kolibříků. Napočítali jsme třináct druhů, byli tam samečci i samičky (často vypadají hodně odlišně) a lavička byla od toho všeho asi tři metry, takže se dali pozorovat i bez triedru a teleobjektivů.

Tohohle jsem měla nejraději, protože se nejčastěji ochomýtal kolem našich cabaňas a třpytil se jako diamant; kolibřík rovníkový
(fotili Ebříci, odkaz)

Tenhle taky lítal k našim cabaňas, takže jsme mohli sedět na kraji střechy, nohama houpat pod sebou a pozorovat ho; kolibřík ostroocasý
(fotili Ebříci, odkaz)

Oni jsou prostě úchvatní; kolibřík modrolící
(fotili Ebříci, odkaz)

Velké je to jako motýl, bzučí to jako moucha, prý je to pták - a ještě to má číro. Žeru tuhle čeleď. Kolibřík ostrochocholatý.
(fotili Ebříci, odkaz)

A ještě kolibřík u krmítka, ať vidíte, jak to vypadá. Uvnitř je voda smíchaná s cukrem, díry jsou úzké akorát pro kolibřiččí zobák a lavičky pro nadšené turisty stojí pár metrů daleko. Kolibřík černoprsý.
(fotili Ebříci, odkaz)

Ve Wawa Sumaco jsme na autobus nečekali dlouho, a dokonce nám při nastupování zastavil! A do Teny to trvalo o hodinu kratší dobu než opačným směrem. Ještěže tak - možná to bylo i rušnou nocí kvůli párty o patro níž, ale největší roli určitě hrálo ostré slunce v 0,5° JŠ a 1500 m n. m., každopádně jsem dolů sešla s parádním bolehlavem a mírným úžehem.

I tak Sumaco stálo za to.

Závěrem ještě pár motýlů. Motýly mám moc ráda, a tady byli fantastičtí. Akorát je teda nemám určené, Ebříci jsou strictly-obratlovci zaměření, bohužel.
(fotila Ivana, odkaz)

Ale Ivana je ochotně fotila, i když to je snad ještě těžší než ptáci - ti aspoň občas posedí.
(fotila Ivana, odkaz)

Tenhle byl uvnitř barevný, ale s otevřenými křídly seděl vždycky tak pikosekundu. Ale zvenku taky dobrej.
(fotila Ivana, odkaz)

předchozí     -     následující