Ekvádor: Laguna s kajmany v Limóncoche

 Jedna noc v Limóncoche. Laguna s kajmany a spoustou zajímavých (nebo úplně divných) ptáků. Moře světlušek. Hadi, žabky, piraně, opice...

Protože byla loď z Paňacochy do Cocy hrozně rychlá, byli jsme zpátky už ve dvě odpoledne, a co s načatým dnem? Podle LP měly kousek od přístavu odjíždět autobusy do Limóncochy, tak jsme se tam vydali, že bychom tam mohli jet třeba ještě dneska, ale místo autobusáku jsme našli jen nekonečné krámky.

Tak jsme se vydali hledat nějaké rozumné ubytování - Santa Maríu, kde jsme spali předtím, jsme zamítli, protože to byla fakt díra a neměli klimatizaci na všech pokojích a okna vedla do světlíku. U řeky měl být hostel Oasis, který měl podle LP dobré reference, ale ten už byl bohužel zrušený - ale kousek od něj byl další, nesmírně luxusní, s multiple swimming pools a tak dále, a tak jsme se zašli zeptat tam. Tímto se La Mision stává prvním ubytováním, které bylo levnější, než inzerovalo LP, protože jsme za čtyřlůžkách platili jen 60 USD a v ceně byla continental desayuno, bazény tam skutečně byly, klimatizace, lednice a sociálky taky.... ach och.

Lowcost cestování, to jsme celí my!

Na práci jsme toho měli odpoledne dost. Nejprve jsme si zašli na rybu na grilu, kterou jsme si vyhlídli při minulé návštěvě a na kterou jsme ještě měli peníze, a byla hrozně dobrá. (Což byl dobrej základ všeho ostatního.) Následná návštěva turistických informací nám nesmírně zjednodušila všechno ostatní: dostali jsme propagační pohledy gratis (první pohledy, které jsme tu viděli), mapku města se zaznačenou autopůjčovnou, prádelnou, poštou i bankomaty, a taky mapku okolních zajímavostí.

Mě z toho nejvíc brala ta autopůjčovna: z myšlenky půjčit si auto, prozkoumávat džungli na vlastní pěst a v noci spotlightovat zvířata dálkovými světly jsem byla nadšená. Půjčovna měla dokonce i otevřeno, (a narozdíl od Avisu, který tu měl pobočku, ale neměl auta, měli na dvoře různé džípy,) a cena 80 USD / den mi nepřišla nepřiměřená - jenže chtěli zálohu 3000 USD v keši. Což bychom možná ještě skousli, ale oni by nám pak těch 3000 dolarů v keši vrátili - a co bychom s nimi dělali v zemi, kde nás okradli hodinu po příletu? Takže auto k mému nekonečnému zármutku neklaplo.

Pohledy jsem aspoň zkusila, no. Bráno zleva shora: rodiče, Soňa, Sargo, brácha a bokem babička...

Druhá věc, která mě dost brala, byla pošta, když už jsem měla ty pohledy. Dokonce jsem tam sehnala anglicky mluvícího chlapíka! Známky do Česka mi prodával hrozně dlouho, protože dohledat jednu zemi v tabulce více zemí, to je dřina, a jedna známka stála 3,10 USD, což už je slušná pálka, ale samozřejmě jsem měla radost, že svých pět kousků opravdu pošlu.

Ta radost trvala až do večera, kdy jsem se vrátila z večerní toulky po schránkách a ovocných džusech - z pošty mi přišel mail, že jsem měla zaplatit o 2,35 USD více (nebo možná že to mělo být 2,35 USD?). Co na to říct. Dělala jsem si naděje, že by mohly přijít i tak, ale pomalu se jich vzdávám, už je to přes měsíc.

(Osobní údaje jako číslo pasu apod. si od nás brali v obchodech hrozně často. Často jsem si ho vymýšlela, protože se mi nechtěl tahat ze skryté ledvinky, ale při pohledu na zmatenost úředníka jsem tady dala mail správný, protože jsem čekala nějakou zradu. Akorát jsem ji čekala víc včas.)

Ten večer jsme proseděli na molu, jedli mango a popíjeli skvělý jablečný džus. Spaní v pokoji s klimatizací mělo velké kouzlo.

A maduro! To mělo taky kouzlo. Grilovaný banán s balkánským sýrem a majonézou. Mňam. Já vím, že bych neměla jíst sýr, a taky mi pak nebylo nejlíp, ale stejně mňam!

Snídaně, ona desayuno continental, byla od šesti a zahrnovala míchaná vajíčka, loupáky, džus z neidentifikovatelného ovoce a kafe nebo mléko. Byli jsme tam hned zkraje, abychom co nejvíc využili den, a pak jsme opustili hotel a vydali se na autobus do Limóncochy. Autobus do Sachy, ve které se přestupuje, jezdil každých 15 minut, a to bylo jediné mé štěstí, protože jsem si na hotelu zapomněla klávesnici k mobilu, bez které by nebyl blogísek blogískem, takže jsem se pro ni musela vrátit. (S Honzou, protože MZV varuje před expresními únosy, tak abych nejela dvěma taxíky sama. Což od něj bylo o to hezčí, že jsem nemusela na recepci pantomimovat, co tam ještě chci.)

Sacha a místní podnikavý duch, to nejde nezmínit. Vystoupili jsme na jiné přestupní stanici, než odkud jezdil autobus do Limóncochy (potažmo na Pompeyu), a tak jsme se zeptali náhodného člověka, jak se tam dostaneme, a on, že nás tam za dolar vezme a ať jdeme za ním. Mysleli jsme si, že nás vede ke svému autu, a až o blok dál z toho vyplynulo, že nás tam prostě dovede.

A ať tu není moc textu bez obrázků, tak jedna žabka z loga Rainforest Alliance
(fotili Ebříci, odkaz)

V Limóncoche jsme se nechali vysadit u vstupu do rezervace, protože jsme chtěli jít tábořit k laguně, jenže u vstupu jsme se dozvěděli, že se tam smí jenom s guidem a že táboření není možné. Ach jo.

Na pokladně jsme si dohodli tour s Pablem, který vzápětí přišel a dokonce uměl i trochu anglicky, a ten nás rovnou vzal na demoverzi prohlídky dolů k jezeru, kde k Ebří radosti vytáhl svoji knihu místních ptáků (mnohem menší a lehčí a Honza mu ji záviděl) a začal nám ukazovat, co vidíme. Na konci téhle ochutnávky přišel s tím, že tour s ním stojí 60 USD, a byl zklamaný, když zjistil, že jsme se už u vstupu dohodli s pánem v okýnku na 40 USD. (Ale protože se při tour fakt snažil, tak nakonec těch 60 USD dostal.)

Demoverze laguny

Některé loďky byly moc malebné

Tour jsme si dohodli na odpoledne tak, aby přešla i do tmy, protože kajmani jsou vidět v noci, a Pablo se rozhodl, že nám dohodne ubytování a jídlo. Vzal nás do hotelu, kolem kterého jsme šli a kde bychom se pokusili ubytovat i bez něj, ale protože byl zamčený, byl by to oříšek - zatímco my čekali před hotelem a pozorovali místní opičky, on odešel nejprve jedním směrem, po deseti minutách projel autem opačným směrem a po patnácti minutách se vrátil na motorce s jiným chlapíkem a malým dítětem, kteří nás ubytovali a místo klíčů od pokojů nám dali klíče rovnou od celého hotelu, protože jsme v něm byli sami.

Jídlo jsme platili předem, což bylo taky dost netradiční, a pak nám v jídelně přinesli kuřecí vývar a dali nám vybrat z kotlety, kuřete a ceviche, a když chtěli Honza s Ivanou rybu, museli odsouhlasit příplatek. Já si dala ceviche (mňam, geniální) a Pavel kotletu a pak bylo dost zvláštní, že si nechali doplatit ne dvě, ale tři jídla.

Groteska pokračovala v obchůdku vedle, kde jsme si dokupovali pití a sušenky a pán si na pět věcí musel přinést papír a propisku, aby se dopočítal šesti dolarů. Pověst Limóncochy napravila až guidovaná tour.

Humboldt squirrel monkey před hotelem
(fotili Ebříci, odkaz)

A taky jsme v Limóncoche viděli Venezuelan red howler monkey
(fotili Ebříci, odkaz)

Rybu!

Tour začala výletem do džungle. Hned zkraje nás Pablo varoval před jedovatou žabkou s červeným hřbetem a modrou hrudí a taky abychom se nedotýkali velkých listů, protože by nás mohli bolestivě pokousat mravenci, a abychom byli potichu - a po pár metrech už ukazoval prvního hada, který se rozvaloval na cestě a velice věrně připomínal stéblo trávy; já si upřímně celou dobu myslela, že druhá půlka jeho těla je nějaká přírodnina, než ho Pablo vydráždil, aby nám uhnul, a on se odplazil pryč. Pak našel malou želvičku, žábu, která tak neuvěřitelně připomínala list, že jsem na ni Ivaně s Pavlem musela ukázat z několika centimetrů, aby ji našli, (jen si to zkuste, i na fotce mi to trvalo dobrou půlhodinu,) spoustu motýlů, brouků a pavouků - a jako vrchol kousek před kotvištěm i onu jedovatou žabku.

Byla mnohem menší, než jsem čekala, a Pablo ji chytil do ruky, protože se prý jed nesmí dostat jen do očí (a ty ruce si pak několikrát důkladně myl v přilehlém potoku), a ukázal nám nejen ten červený hřbet, ale i jasně modré bříško. Mě to úplně nadchlo. (Pak jsem se dočetla, že pralesničky jed vylučují kůží, pouze pokud jsou ve stresu. Tahle asi měla nervy z oceli.)

Šípová žabka
(fotili Ebříci, odkaz)

Taky nám ukázal, jak si splést chatrč a rohož z palmových listů, plody palmy, které připomínají zvukem i tvrdostí kameny a ze kterých se dělají šperky, strom, jehož dřevo je tak tvrdé, že se z něj staví domy a vyrábí zbraně a jeho koruna je jedlá, rostlinu, která se používá jako česnek a proti chřipce, další, která slouží jako Fenistil při poštípání mravenci, a jinou, která slouží jako pilník, mně vyrobil vějíř z nějakého listu, protože jsem se dost zoufale ovívala kloboukem, a vůbec si nás už při téhle hodinové procházce dost získal.

Splétání chatrče

Poté nás čekala tříhodinová vyjížďka po laguně, a i ta sama o sobě byla úžasná. Těch ptáků! Ebříci byli nejnadšenější z potoo, což je pták, který se tváří jako pokračování zlomené větve a je skoro nemožné ho najít, (my ho našli potmě podle očí,) a já byla nadšená z dalšího tukana a z hoatzina, což je tak neuvěřitelně divnej pták, až to hezký není. Má modrou hlavu, číro, vypadá jako oškubaný krocan a velký je jako krůta.

A co víc, ještě ve dne jsme viděli kajmana! Jen na vteřinku, než se potopil, ale hned vedle lodi! Za tmy jsme po nich začali jít cíleně pomocí baterek, a sice nás kvůli tomu hmyz sežral skoro na kost, (já na sebe vyšplíchala víc stoprocentního DEETu než za celý předchozí Ekvádor dohromady,) ale viděli jsme jich šest, a některé hodně zblízka. Mně bylo svěřeno velké světlo a triedr, protože ostatní fotili, takže jsem si je mohla prohlížet zblízka a strašně se mi to líbilo. Jejich oči svítí oranžově a jednomu mláďátku růžově.

Když jsme se plavili bez motoru, abychom kajmany neplašili, nahodil náš řidič (nebo kormidelník? plavbyvedoucí?) udici a vzápětí nám ukázal piraňu. Než ji hodil zpátky, otevřel jí tlamičku, abychom si prohlédli zuby. Pak nahodil znovu a vytáhl druhou - tentokrát červenou. A ještě ani tím neskončil náš fishwatching, protože jsme překřížili cestu hejnu malých rybek, které vyskakovaly nad hladinu, a jedna nám skočila do lodi. Ivana ji odvážně polapila a pustila zpátky do vody.

(Kapitán je to slovo, žejo! - Dalším kapitánovým příspěvkem byla ta zelená žabka, kterou jsme fotili už v džungli, která mu skočila z vodního porostu na rameno a chvíli tam zůstala, abychom si ji mohli dobře prohlédnout.)

Podvečerní romantika

Great potoo, alias zlomenej klacek
(fotili Ebříci, odkaz)

Hoacin chocholatý, nazývaný také stinkbird nebo skunk bird, protože tráví potravu pomocí bakterií ve voleti. Smrdí kvůli tomu tak, že byl pro potravu loven pouze v dobách nejhorší nouze.
(fotili Ebříci, odkaz)

Kajman!
(fotili Ebříci, odkaz)

A snad největší hajlajt nastal při návratu. Skoro celá laguna byla zarostlá babelkou řezanovitou (vypadá to jako leknín, ale je to úplně jiná třída; ale stejně jsem tomu říkala leknín) a loďka vypadala jako na louce - a za tmy se na nich vyrojily světlušky. Ale kolik! Projížděli jsme pramicí, občas bez motoru, mořem světlušek, které se vlnilo a bylo před námi i za námi. Do toho nad námi svítily hvězdy, z nichž jsem znala jen část, protože na jižní obloze jsou tak divná souhvězdí jako Jeřáb nebo Sochař, a není mi jasné, jaktože byly vidět Plejády, a na obzoru se v mraku intenzivně blýskalo a celé to bylo naprosto úžasné.

Ještě jedna komická chvilka nastala večer v pokoji, když jsme si všimli, kolik nám sedí na stropě komárů a začali jsme tam věšet moskytiéry, což zahrnovalo i natahování stanových šňůr mezi palandou a záclonovou konzolí, a to všechno jen proto, že gekon, který seděl na okenní tabulce, byl líný jejich stavy snižovat.

Soumrak na laguně

Dechberoucí světlušky
(fotil Pavel, odkaz)

Noční aranžmá

Náš guide nám sice večer tvrdil, že nás ráno odvede na autobus, který měl jet v půl sedmé, ale po šesté jsme odešli z hotelu, aniž bychom ho zahlédli, a na hlavní jsme si hladce stopli právě projíždějící autobus s nápisem Coca. Úplně jsme netušili, že budeme přestupovat, i když jsme si koupili lístky až tam, ale pán nás nejenže nekompromisně na správném místě z autobusu vyhnal, ale dokonce popadl jeden z našich batohů a začal s ním utíkat přes silnici, kde ho naložil do jiného autobusu. Tak jsme s ostatními batohy utíkali za ním, respektive všichni kromě Pavla, který měl problém se probojovat přes kojící paní, která seděla v autobuse vedle něj.

A opět náš starý známý autobusák v Coce. Při výběru z bankomatu stál za Honzou celou dobu chlap s pistolí za pasem a vedle něj policajt, a když jsme se vzdálili, udělali nám show, kdy tři policajti strážili toho nepolicajta s pistolí, který do bankomatu doplňoval peníze. Pavel si v mezičase odskočil do města pro karty do foťáku, protože jsme si zavčasu nevšimli krámku s počítačovým příslušenstvím deset metrů od našich laviček, a pak už nám přijel autobus, který nás odvezl do další destinace na úpatí vulkánu Sumaco.

Byla to jenom hodinka cesty, ale i to je sakra dlouhá doba, pokud vám pouští takovou pecku jako je španělsky dabovaná Geostorm. 

Závěrem společná fotka z Limóncochy. Tyhle stromy...! Pořád mě fascinují.

předchozí     -     následující