Ekvádor: Jatun Sacha a sedlo ve třech tisících

Z Limóncochy jsme se vrátili na noc do Teny a další den jsme vyrazili na jednodenní výlet do rezervace Jatun Sacha, kde mělo být podle LP spousta ptáků, ehm. (Spoiler alert: Ptáci nebyli, ale obšírně líčím drama s pavoukem! TÁÁKHLE velikým!!) Dalším cílem bylo Mindo na opačné straně And, a protože bychom do něj nestihli za jeden den dojet, udělali jsme si přestávku v nezapamatovatelně se jmenující vesnici ve třech kilometrech nadmořské výšky.

Cyklostezka po ekvádorsku

Po příjezdu do Teny jsme se ubytovali v osvědčeném Hostelu Limon Cocha a tentokrát už jsme se od začátku domlouvali s majitelem německy - bylo to nejjednodušší. Pavlovi sice rafting na další den nevyšel, ale aspoň jsme měli kam večer odevzdat svoje špinavé prádlo, protože jak správně majitel podotkl, v neděli jsou všechny prádelny zavřené, a ačkoliv je teď v Teně nedostatek vody, na noc ji pustí, a tak to dopoledne budeme mít hotové.

Po delším zevlení na pokoji (mně nebylo dobře a Ivaně kromě přehřátí začalo natékat jedno oko) jsme vyrazili na jídlo v minule vytipovaném stánku (podle hranolek - maso se totiž připravovalo všude stejně, ale najít dobré hranolky, to byla věda!), a dál na nábřežní promenádu, která byla skutečně pěkná, ačkoliv překvapivě prázdná, a vylezli tam na pozorovací věž, odkud jsem našla Ebříkům další druh ptáka s úchvatným rohatým čírem na hlavě. Pak jsme ještě zašli na burger, autobusem se svezli zpátky k autobusáku kvůli sámošce a po nákupu si vzali na ten necelý kilometr do kopce taxíka - pro řidiče to musel být kauf dne.

Promenáda v Teně

Vyhlídková věž

Můj rohatý úlovek na vyhlídkové věži - tyrančík šupinkový
(fotili Ebříci, odkaz)
(Ona je elaenia a tyrančík to samé? A proč mi to nikdo neřekl? Přitom se oba názvy zmiňovaly dost často.)

Datel surinamský, také focený z věže
(fotili Ebříci, odkaz)

Ráno jsme z hotelu odcházeli před šestou a já předtím stihla luxusní snídani zahrnující čerstvý ananas a čokoládový chlebík.

Což by nestálo za zmínku, kdybychom tady tak často snídaně neopomíjeli.

Plán byl strávit celý den v rezervaci Jatun Sacha, která nebyla od Teny daleko a kde se podle LP dali skvěle pozorovat ptáci. Inu... viděli jsme ptáky. Čtyři. A to nemluvím o druzích, ale kusech. Ale jinak to tam bylo skvělé - konečně nějaké místo, kde jsme se po zaplacení vstupného mohli pohybovat sami. Vybavení jsme byli fotkou ručně kreslené mapky od vchodu, která sice byla dost schematická, ale uváděla aspoň křižovatky, a taky doporučením vstupenkáře, kudy je nejlepší jít.

Místo ptáků jsme viděli alespoň opice; a celé to chození po stezkách, pozorování spousty velikých lesklých motýlů, pavouků, housenek, strašilek a divných věcí, u kterých jsme si nebyli jistí, zda jsou plody stromů nebo stavbami zvířat, nám zabralo dobrých sedm hodin.

V Jatun Sacha

Datel královský, kterého jsme viděli hned u vstupu do rezervace
(fotili Ebříci, odkaz)

A tady je... těžko říct, co. Asi nějaký druh strašilky? Ten hnědý list vlevo s tykadlem přes celou fotku.
(fotili Ebříci, odkaz)

Skvělou atrakcí byla věž, na kterou se smělo jen s úvazkem, který se na bráně půjčoval; my s sebou ty úvazky nechtěli tahat a ostatní vlastně vůbec nechtěli nahoru, ale co je nějaká třicetimetrová věž po žebříku bez ochrany pro zasloužilého komínáře - hrdinu?

Na každých deseti metrech byla ukotvená ocelovými lany a nad předposledním ukotvením se vážně hodně kývala a plošina nahoře měla zábradlí vysoké jen ke kolenům, takže se tam dalo skvěle sedět s nohama prostrčenýma ven. Kapacita vyhlídkové věže byla podle cedule na tři lidi, ale není mi jasné, jak by se tam nacpali, protože průměr vršku byl tak metr a půl (a ten výkyv při tolika lidech si ani nechci představovat).

Líbilo se mi tam: celá rezervace, tedy primární deštný prales, neporušená džungle, vypadala shora jako hustý les a byla obklopená horami, za nimiž se z jedné strany držela bouřka, kterou jsme poslouchali celé dopoledne.

Rozhledna. Úplně živě si představuju, jak tam lezu s úvazkem a přecvakávám se na každé šprušli...

Komíny jsou mimochodem o moc pohodlnější
(fotili Ebříci, odkaz)

Nahoře to dokonce ani mně nedělalo úplně dobře

Ale výhledy za to stály

Palouky v džungli

Nejdobrodružnější zážitek dne mě ale čekal ještě o trochu později. Chystal se deštík, a tak jsme se rozhodli, že ho přečkáme u malebné říčky a pod deštníky se v mezičase nasvačíme. Já jsem obsadila kládu přes potok, která se větvila a nabídla mi tak i opěrku pod nohy, a ještě jsem měla lepší výhled na zákruty říčky. Když začalo pršet, zpozorovala jsem na hladině velikého pavouka, který po ní běžel jako vodovážka - a když podbíhal moji kládu, vyklonila jsem se na druhou stranu, abych si ho ještě prohlédla; jenže on tam už nevyběhl.

Byl to VELKÝ pavouk.

S podtónem paniky v hlase jsem se zeptala na břehu sedících Ebříků, jestli toho pavouka někde nevidí; a Ivana mi oznámila, že se usadil zespodu mé klády metřík ode mě. Zaúkolovala jsem ji, aby mi okamžitě hlásila změny jeho polohy, a rozhodla jsem se setrvat na místě. Kdyby se pohnul, mohla bych se vrhnout do vody - sice nebyla tak hluboká, abych se schovala pod hladinou, ale třeba by se mu za mnou nechtělo seskakovat.

Chápejte, já se pavouků nebojím. Jenže tenhle byl strašně veliký a chlupatý, měl masité nožičky a byl placatý. To není arachnofobie, to je jen taková ta nedůvěra, že by se mě fakt nemusel dotýkat. Brr.

Pak přestalo pršet, chystali jsme se vyrazit dál - a mně otrnulo. Já si ho vážně chtěla ještě prohlédnout, protože byl nádherný, a kdy zas uvidím takovou obludu? Tak jsem vzala dlouhý klacek, postavila se na druhé rameno rozvětveného stromu - a zašťourala jsem.

Byl nejen velký, placatý, chlupatý a masitý, ale především neskutečně rychlý. U rozvětvení byl, než jsem stačila mrknout, a pak zamířil ke mně - předvedla jsem plavný skok ke břehu (za ten by mě mohli nominovat na olympiádu) a do vody jsem došlápla jenom jednou nohou. No, a pak zmizel u břehu.

Rio Shinquipino

Potůček

Já & pavouk. Bílá úsečka značí jeho velikost - jen abychom tu měli měřítko.
(fotili Ebříci, odkaz)

A tady ještě pavouk zblízka. Pomoc.
(fotili Ebříci, odkaz)

Před rezervací jsme se rozhodli, že vezmeme autobus tím směrem, kterým pojede dřív, a protože to bylo zpátky na Tenu, nechali jsme se vysadit na křižovatce k Misahuallí, kam to bylo dva kilometry, že se ještě projdeme a budeme cestou pozorovat ptáky, protože kolem civilizace jich stejně bylo nejvíc. Kdo měl vědět, že se nebe náhle rozjasní a bude vedro k padnutí?

Pokusili jsme se zastavit v jedné restauraci cestou, na kterou ukazovala cedule, že mají ryby, a když jsme se domluvili, že je nechceme koupit syrové, zjistili jsme, že vaří jen o víkendu. Nakonec jsme jedli až v Misahuallí, což bylo hrozně turisticky načančané městečko (viděla jsem tu první prodejnu suvenýrů!), kde jsme si vybrali nejpouličněji vypadající jídelnu, a stejně jsme za rybu s banánovými plackami platili sedm dolarů na hlavu. Ale ty ryby byly fakt veliké.

Každopádně městečko mělo ještě jednu atrakci: opice! White fronted cappucino, kteří se producírovali volně po městě a byli skvělí. (A kdybyste byli zmatení, tak nejde o kafe. V tomhle kontextu cappucino = kapucíni. Mně to třeba museli říct. Občas jsem pomalejší.) Jeden nám předvedl skvělé představení plné odhodlání, následné frustrace a konečné lhostejnosti, když se snažil dostat do kakaového bobu.

Po návratu bylo v našem - včera zcela prázdném - hotelu v Teně pěkně živo. Vyzvedli jsme si na recepci vyprané prádlo, tentokrát jsem obsadila studenou sprchu (včera jsem byla ve druhé, kde tekla jen horká voda, a to ve zdejším klimatu nebylo nic moc) a pak jsme plánovali, kam pojedeme dál. Připadalo mi hrozně zvláštní, že jsme takovéhle věci řešili pomocí birdfora - co se člověk nepřiučí od kamarádů.

Sluníčko a vedro

Pláž v Misahuallí

Malpa běločelá. Jakože kapucín. Já vím, je to zmatený. Ten kakaový bob se delší dobu snažil rozbít o trám, než ho zahodil a utekl po kotvicích lanech mostu vzhůru.
(fotili Ebříci, odkaz)

Autobus nám jel v sedm ráno a tentokrát to nebylo úplně tak triviální - vyjeli jsme totiž z města úplně špatným směrem. Po chvíli zmatené nervozity se Honza dozvonil na řidičova společníka a zjistil, že ta nová silnice, po které jsme chtěli jet, (protože naše cesta z Quita do Teny byla děsně pomalá,) je rozbořená, a tak pojedeme oklikou po horší cestě, a navíc za to ještě budeme doplácet tři dolary, protože je to prostě dál.

Mělo to ale nakonec samé výhody - zaprvé byl tenhle autobus hrozně rychlý, takže původně celodenní cesta zabrala půl dne, a za druhé jsme jeli oklikou kolem vesnice Anita Lucia de Quisinche, kde jsme měli zabookované ubytování a kam jsme měli jet s přestupem. Náročné tam bylo pouze vystoupit, protože řidičův parťák nebyl s to pochopit, proč by chtěl někdo vystupovat zrovna tam, uprostřed ničeho na Panamerické dálnici tři kilometry vysoko.

Pavel si s majitelkou přes Booking sice psal, ale její angličtina nebyla nejlepší, a tak jsme si nebyli jistí, jestli nám píše, že bude doma do půl druhé, po půl druhé nebo za hodinu a půl. Ve vesnici pršelo, a když jsme dům (ve dvanáct) našli, nikdo v něm nebyl. Po chvíli přijel její syn, který se ptal, jak jsme na tom, a když jsme mu vysvětlili, že jsme se majitelce nedovolali, protože má špatný signál, prohlásil, že jí zavolá, pozval nás k sobě domů na čaj, což jsme odmítli, a odjel - a teprve po nějaké době jsme pochopili, že ať už jí zavolá, nebo ne, nevrátí se, a protože pršelo čím dál víc, rozhodli jsme se tu hodinu a půl přečkat v některé z restaurací, které jsme míjeli cestou.

Na výběr byla sýrová a hovězí polévka, a v té sýrové byl opravdu plát sýra. Zajímavé. Po polévce jsme si dali ještě kuře, a protože se venku mezitím rozevřela stavidla, dala jsem si i kafe, abychom tam neseděli naprázdno. (Jsem tak obětavá!)

Na druhý pokus jsme majitelku už zastihli doma. Domlouvala se s námi angličtinou, v níž jí ujížděla sice jen některá slovíčka, ale často ta podstatná - například si pletla "later" a "earlier", když jsme si vysvětlovali, v kolik bude snídaně. Ale zase byla moc milá a do postelí nám nanosila extra deky, protože byla zima.

Ubytování ve třech kilometrech vysoko

Vesnice za deště. Taky nechápu, proč by zrovna tady někdo vystupoval z autobusu.

Bylo krátce po poledni a pršelo a naše morálka nebyla velká - v apartmánu jsme zůstali až do čtyř. (V postelích, a já si pod všechny ty deky vzala ještě spacák - byla velká zima.)

Na výlet po okolí jsme v podvečer vyrazili jen s Ebříky. Tu vesnici jsme původně vybírali podle toho, že tu měly být (podle Mapy.cz) cyklostezky, což slibovalo, že by se tu mělo dát dobře chodit - jenže se nám je furt nedařilo najít. Nejprve jsme procházeli mezi pastvinami ohraničenými dráty a pak nás mapa zavedla na cestu, která začínala vraty, sice otevřenými, ale s cedulí, že je to soukromý pozemek a že nemáme vstupovat, a když jsme pokračovali dál, došli jsme na louku k lesu, kde cesta končila úplně. (A poněkud absurdně byl uprostřed trávníku jeden maličký rozstřikovač.)

Aspoň že už pršelo jen trochu a postupně přestalo úplně.

Na výletě

Tohle je taková symbolická fotka. Zaprvé důkaz, že fakt mají cyklostezky - a za druhé: el gas el gas el gas!! Nadhoďte to před Honzou, nezbaví se toho další dva dny.

Všude byla spousta drozdů a strnadců a viděli jsme nějaké čížky a pak jednoho ptáka, kterého jsem si všimla já, a tak mě ho pak nechali určit podle knížky: byl to grey-browed brush-finch. (Google při překladu do češtiny zcela selhal, a tak vám jako alternativu můžu nabídnout jenom Arremon assimilis.)

Cestou na ubytování jsme si dokoupili maličkosti v místním krámku... a pak bylo už skoro osm, a tak jsme šli spát. Ona byla totiž zima a stejně se nedalo být jinde než v postelích.

Strnadec ranní. Prej není tlustej, ale jenom načepýřenej, říkali ti povolanější. Tenhle eufemismus hodlám převzít do své slovní zásoby.
(fotili Ebříci, odkaz)

Lesňáček brýlový
(fotili Ebříci, odkaz)

Další den začal snídaní v domě naší domácí, která měla to vtipné zakončení, že Ivana omylem při odchodu zaklapla zvenku petlici, a tak se domácí se synkem nemohla dostat ven na školní autobus a volala na nás skrze okno o pomoc.

Když jsme se večer naší domácí ptali na počasí, říkala, že bývá od soboty do úterý hezky, a tak když jsme ve středu vstali do potemnělého dne s mraky visícími nízko nad námi, nedivili jsme se. K našemu překvapení se během rána vyčasilo a chvílemi i svítilo sluníčko - dokonce jsme dokázali jít jenom v tričku! Vyrazili jsme opačným směrem než předchozí den a - pozor - našli jsme jednu z proklamovaných cyklostezek! A co víc, míjelo nás spousta cyklistů! Všichni měli horská kola, na jiných by se tu jezdilo těžko, ale bylo jich dost.

Dohromady jsme tu napočítali třináct druhů ptáků, a po drozdovi a strnadcovi tu bylo nejvíc kolibříků, kteří těžko říct, jestli létali v hejnech, nebo v párech, ale dokázali budit dojem, že jich je mnohem víc.

Na procházce

Kolem byly malebné kopce...

...a ještě malebnější hory. Hned bych si udělala výlet.

Před desátou jsme se vypravili pryč. Co se mi na Ekvádoru líbí, je systém zdejší autobusové dopravy - na Panamericaně se nám nepovedlo včas přečíst ceduli autobusu jedoucího přímo do Santa Dominga, ale přibrzdil u nás autobus jedoucí hned za ním (na Quito), a když jsme si vysvětlili, že jsme potřebovali ten první autobus, hodil nás aspoň na odbočku na Santo Domingo, kde jsme popošli na správný sjezd a tam se o nás popraly dva autobusy, které tam zrovna stály.

V televizi tentokrát někdo vraždil prezidenta ví bůh jaké země - vzít si s sebou do telefonu dostatek hudby byl nápad k nezaplacení. Ale sjezd z hor byl krásný - mají tam proklatě hluboká údolí. 

Přejezd sedla s výhledy, které se neomrzí

V Santu Domingu jsme měli hodinu a půl čas, a tak jsme přímo z vestibulu prošli průchodem s nápisem Patio de comidas do food courtu, což je vznosné označení pro spoustu jídelních stánků vedle sebe, a vybrali si ten, kde měli podle obrázku smažené krevety. Nakonec byly vařené v omáčce a oproti slibu v nich byl koriandr, takže jsem kromě své porce měla ještě Honzovu, a mně to docela chutnalo. Akorát se nám teda začínají ekvádorská národní jídla dost ojídat - Honza začal vypadat spokojeně až poté, co si odskočil pro hamburger a džus.

Cesta ze Santa Dominga do Minda měří zhruba 65 kilometrů a v LP tvrdili, že by autobusem měla trvat dvě hodiny. Když to Honza zmínil při kupování jízdenek, tak se pánové jen pousmáli; z města jsme pak vyjeli opačným směrem a objeli půlku Ekvádoru, takže byl div, že jsme byli na místě už po 4,5 hodinách. V poslední destinaci - Mindu.

Autobusové nádraží v Santo Domingo je sice pěkné, ale trpí akutním nedostatkem laviček.

předchozí     -     následující