rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kostarika: Nejzazší kout poloostrova Osa

pise.cz/img/420719.jpg" alt="Nesyt Americký" width="592" height="650" align="absMiddle">
Nesyt americký (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ta stezka vede až skoro k hranicím Corcovada, což je největší park na Ose, kam se ale bohužel už několik let nedá vydat bez guida, a proto jsme se nesnažili proniknout dovnitř. Nicméně copak zvířata ví, kde končí hranice parku? Což nám dokázal red brocket deer a taky nosál, kterého Honza viděl, když se šel podívat po jedné pěšince výše od pobřeží. Nemuselo nás to s Ivanou moc mrzet, že jsme ho samy neviděly, protože o jiného jsem se nám postarala dříve v autě, když jsem předjela na hrbolatě cestě plné děr kousek za Puerto Jiménez nějakého Hiluxe, abych o chviličku později skočila na brzdy, protože z toho, co nám stálo v cestě a na první dobrou (na dálku, no) vypadalo jako pes, se vyklubal právě nosál. Během focení nás Hilux zase předjel a my ho předjížděli zase zpátky, ale stálo to za to, protože jinak by ho vyplašil on a my ho neviděli.

Naše noční cesta podél oceánu byla zajímavá nejenom samotným oceánem (s velkými vlnami a nebezpečnými proudy, kvůli kterým byly na pobřeží varovné cedule), ale i díky krabům. Bylo jich tam několik druhů: krabi poustevníci s různorodými skořápkami na zádech, někteří úplně malí a někteří větší, pak maličcí krabi, kteří se zavrtávali do drobných děr v písku, krabi, kteří vypadali jako pavouci, a později v noci velcí krabi, kteří vypadali jako ti, kteří se vaří.

S tapíry jsme nepochodili, ale s nosálem jo (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Já bych tomu říkala jelen, ale Ebříci tomu říkali red brocket deer a iNaturalist tomu říká mazama temama, tak nevim, no (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ráčci poustevníčci

Krab (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Soumrak u oceánu

Červánky

Cestou zpátky stoupl příliv, a tak jsme zuli boty a šli po pláži bosi, protože některé vlny nás zalévaly až na samotné hranici džungle. Nakonec jsem vyhrála, že jsem měla kraťasy, protože mě dvě obzlášť velké nezmáčely, i když u jedné to bylo jen tak tak - pár centimetrů výš a už by to schytal foťák, na který jsem v kapse úplně zapomněla.

U kempu jsme zkusili najít tapíra, ale marně. Došli jsme si proto pro auto a vyrazili spotlightovat nejprve ještě dál po cestě kolem Rio Carate, která vede k Luna Lodgi, a ačkoliv jsme viděli moc pěknou sovu, pro mě bylo největším zážitkem samotné řízení. Ta cesta totiž vedla suchým korytem řeky a poznala se pouze podle toho, jak byla vyježděná - takže jsem si párkrát musela zastavit a zkoumat, kudy mám jet dál. Byl to offroad toho největšího kalibru, a navíc ve zdejší temné noci. Některé hupy byly tak prudké, že jsem vyjela nahoru, a zatímco čumák čněl vzhůru, cesta začala klesat dolů, takže jsem vůbec neviděla, kam jedu. Často se brodilo a nájezdy do vody byly hrozně prudké. Jednou byl svah prudký nejen dozadu, ale i do strany, že se auto na písku trochu smeklo a zazněla ošklivá rána, kterou jsem ale v tu chvíli ještě neuměla identifikovat, to až další den.

Najděte dva rozdíly proti městskému autu

Noční focení krabů a žab

Hledání lenochodů a nosálů

Kolibřík na dosah ruky

Pak jsme se vydali ještě na druhou stranu, a to přes zdejší letiště, kde jsme zpozorovali kromě asi milionu žab (v pulsaru identifikovatelných jako temné fleky, při čelovce všechny s výraznýma zlatýma očima) taky nosála, který byl na stromě naprosto ňuňu. Pak jsme zajeli po cestě ještě dál, ale já pak začala za volantem usínat a už nevylézala ven nejen na lelky, ale dokonce ani na vačici (tu jsem ale viděla v Ekvádoru), a už jsem s nimi nešla na pláž pozorovat mořské želvy.

Dobře že tak, protože když jsem ulehla do stanu (a potem se přilepila ke karimatce), začalo pršet. Ani Ebříci nakonec želvy neviděli, a tak jediné, co jsme viděli z těch, byla dvě vybrakovanná hnízda a slupky od jejich vajec - a kolem stopy kondorů.

Vybrané želví hnízdo se zbytky vajec a stopami kondorů

A ještě puštík brýlatý z téže noci (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ráno jsme vyspávali až do devíti - zatímco já šla spát ve čtvrt na dvanáct, Ebříci se vrátili až po půlnoci, a tak to na vstávání na ranní sezónu zvířat (jakože na pátou) nebylo. A stejně pršelo. Pršelo tak prudce, že kapky dopadající na tropiko od stanu vymršťovaly orosení vnitřní stany, a to se mi rozstřikovalo na vnitřní stan.
Sbalili jsme se, když déšť trochu zeslábl, a opustili Carate. Nebo se o to aspoň pokusili.

Než vypíšu příhody s autem, musím tu ještě zmínit, že jsme cestou viděli čtyři druhy opic během asi hodiny: malpu kapucínskou, kotula rudohřbetého (squirell monkey), chápana středoamerického (spider monkey) a vřešťana pláštíkového (howler monkey). Před kapucíny nakonec Ivana s Honzou utekli, ať pro ně pak přijedu autem, a říkali přitom něco o vzteklině, ale ta opice, která na mě cenila zuby a pak ji přišla podpořit druhá, byla podle mě pořád ještě jenom roztomilá. (A je to pěkně zachycené na videu v úvodu - chtěla jsem filmovat jen ty opice, ale Honzův hlas tomu dává moc pěknej podkres.)

Malpa kapucínská (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Kotul rudohřbetý (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Chápan středoamerický (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Vřešťan pláštíkový nebyl cestou z Carate nafocený moc dobře, tak místo toho snímek z posledního dne (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

No a auto. Že mám v blátě problém, ačkoliv jedu se zamknutým diferenciálem, jsem si uvědomovala už chvíli předtím, ale pořád nemám 4x4 tak v ruce, abych si tím byla jistá. Ale přijeli jsme k jedné řece v údolí, kde se (stejně jako na všech zdejších řekách) stavěl most a svahy do řeky byly rozježděné od těžké techniky. Na stoupání jsem se rozjela... a nedojela. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale hrabala jsem hrozně a na rudém kluzkém bahně jsem neměla šanci, a tak jsem k volantu potupně pustila Honzu. Honza vyřeší všechno, žejo. Ebrtours rulezzz! A Honza se rozjel... a nedojel. A ještě. Pak jsme s Ivanou vystoupily, abychom odlehčily autu, ale všechno marný. Dělníci se přišli přesvědčit, že máme zamknutý diferenciál, a nakonec nasadili do akce bagr, ke kterému naše auto přivázali prostě ho nahoru vytáhli.

A my začali zkoumat, co je špatně, a zjistili, že všechno. Po odemčení diferenciálu motor túroval, ale nejel, bylo to jako šlapat na plyn při neutrálu. Když byl zamčený diferenciál, tak auto jelo, ale zamčený nejspíš nebyl, protože se autem zatáčelo velice pohodlně. A jak jsme zjistili v Puerto Jiménez, z podvozku nám kapal olej, takže moje včerejší offroadová eskapáda v řečišti řeky nebyla bez následků.

Troufli jsme si dojet už jenom do Puerta Jiménez, kde jsme zavolali do autopůjčovny a s pomocí telefonu, whatsappu, videí, chatu a hlasových zpráv s nimi vykomunikovali, že nám další den (v neděli) přistaví nové auto a tohle si odvezou, protože tohle byl problém, s kterým bychom dalším ježděním mohli zničit motor.

Mně tak dát do ruky auto. Zde musím podotknout, že moje krásný nový Mondeo bylo v Čechách během dovolené v servisu a oprava mě stála 42 tisíc. (To mám z toho, že řeším i oranžové kontrolky.)

Cesta z řeky

Ubytovali jsme se v Cabinas Carolina za směšných 25.000 CRC a došli si na jídlo. Ebříci se pak vypravili po okolí, zatímco já s bolavou hlavou zalezla do pokoje a snažila se přežít, au. Až večer jsme se vypravili na trochu patetickou procházku všichni - ono hned začalo pršet, takže jsme nedošli moc daleko. Předtím ale Ebříci objevili krmítko s banány, u kterého jsme teď vyplašili mývala, a protože tam bylo zastřešené říční molo, sedli jsme si tam, než opadl hlavní déšť. Během toho jsme si nevšimli, že se mýval vrátil, takže jsme ho pak vyplašili znovu, když jsme se zvedali a šli pryč. Obešli jsme pak ještě fotbalové hřiště, kde byl kdysi pozorovaný mravenečník, ale bohužel bez úspěchu.

Posezení u mývala

A tady je náš mýval severní (iNaturalist)
(Fotku z náhledu videa fotili Ebříci - iNaturalist)

A ještě spící papoušci (amazoňani rudočelí) (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ráno jsme aktivně vstali už v půl šesté a s člunem se vydali na moře. Na pobřeží kousek od pláže a na řece protékající městem totiž rostly mangrovy, a protože jsme neměli co lepšího na práci až do jedné, kdy nám měl přijet náhradní vůz, vypravili jsme se do nich.

Slunce na moři bylo náročné. I tak jsme toho ale upádlovali hodně, (na poměry klidné vody, kde nepomáhal proud,) nejprve doleva do mangrove u pobřeží, do kterých se dalo zaplout a kde jsme několikrát viděli ledňáčka a taky opět stromy obsypané kraby, a potom doprava do ústí řeky. Tam jsem si nebyla jistá, jestli se vejdeme pod mostem, ale dobrý. Mysleli jsme si, že zvládneme doplout zase až k mývalímu krmítku, ale jedna odbočka skončila na něčí zahradě a druhá byla po chvíli příliš zarostlá mangrovy. Tak se vynořila otázka, kudy tedy odplouvají ty lodě, které u krmítka kotvily, ale to už se asi nedozvíme.

Příprava na nalodění

Mangrovy u pobřeží

Tyhle přímořské terény ve mně nutně vzbuzují otázku, jak by se Robinson dostal na pevninu, kdyby ztroskotal tady

A tady ještě ledňáčci: rybařík zelený... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...a rybařík obojkový. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Prozkoumávání řeky tak daleko, jak jen to šlo

Na vodě jsme strávili něco přes dvě hodiny - dál jsme neměli na slunci morálku plout a navíc hrozilo, že nám zavolají z autopůjčovny, že už jsou s autem tady, a tak jsme nechtěli odplouvat daleko.

Po vrácení člunu do pokoje v hotelu jsme se vypravili na jídlo, tentokrát do jiné restaurace než včera, kde byl Honza silně nespokojený s množstvím koriandru v jídle. Smoothie tu měli za 1000 colónů, což je 35 korun, a tak jsme si po jídle dali rovnou dvě. A já kafe. To bylo poprvé, co jsem si ho potutelně nevařila na vařiči v pokoji.

Chlapík z autopůjčovny s novým autem přijel ve dvanáct. Na první dojem jsme si polepšili o mlhovky, méně vykvrdlanou řadicí páku a možná to i lépe jelo do kopců. Jo a místo tmavě šedého bylo stříbrné.

Když s námi prošel to nové, čisté a navoněné, tak jsme ho vzali k našemu smradlavému, špinavému až na střeše a s kyblíčkem na olej pod podvozkem. Vypadal... vyrovnaně.

Raději ještě nějaké papoušky. Takhle znáte červeného aru všichni... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...ale co takhle? Bylo jich tam hrozně moc, létali nám nad hlavou a dělali hroznej kravál, když se hádali. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Pak jsme se hned vypravili dál, do hotelu v horách ve 2800 m. n. m. cestou do Tortuguera. Cesta byla dlouhá, kopcovatá a plná kamionů, které často ukazovaly koloně za sebou, že má začít předjíždět, ačkoliv to bylo v horských serpentýnách a my na to neměli úplně silný motor.

Když jsme vystoupili u hostelu, byl to trochu šok, protože tam bylo 14 stupňů. Jakože zima. Po ranní plavbě na sluníčku na moři rozdíl.

Hotel byl atmosférický, jiné slovo pro to snad neexistuje. Dřevěná chajda, hippie styl uvnitř, kamna a stísněné pokoje, aby v nich bylo v noci teplo, a hlavně majitel, který uměl anglicky.

Iyok Ami, doporučuje deset hipsterů z desíti

Člověk z hostelu nám ukazuje mapu trailů

Hned po příjezdu jsme se vypravili do džungle na jejich traily, které byly opravdu pěkné. Teda - strmé. Ale pěkné. Zato s životem v nich to bylo horší, v podstatě všechny červené skvrny v pulsaru byli kolibříci, kteří se těžko dohledávají, a jediný savec, kterého jsme objevili, byla nějaká stromová myška.

Večer v hostelu netekla v patře se sprchou voda, což už začíná být v našich ubytováních taková klasika. V pokojíku navíc byla dost zima, takže jsem nakonec kromě ve spacáku byla ještě pod dvěma zdejšími dekami, protože jsem se nemohla zahřát. Ony žaludeční problémy, které jsem měla, věci nenapomohly.

Hotelové traily

...hotelové KOPCOVITÉ traily...

Ebříci kontrolují, co vyfotili. (V tomto případě tisíc a jednoho kolibříka a myš.)

Myš (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Noční vyhlídka na džungli. Nejdelší možná expozice, dodatečné zesvětlení a stejně naprostá tma.

A ještě strmější pěšiny. To už jsem i odevzdala pulsar, protože jsem se bála, že se odněkud skutálím a přitom ho zničím.

Pauza v lesním divadle

Ráno jsme vstali chvíli po páté, protože hostel sliboval, že na avokádovník (nebo něco tomu podobného) létá po ránu po rozednění quetzal. Já už málem odešla na záchod, když přiletěl a Ivana mě zavolala. Byl to samec, takže s dlouhými ocasními péry - sice plně nedorostlými, ale stejně majestátními. Quetzala už jsme viděli na začátku dovolené v horách, ae pořád to byla skvělá podívaná.

Pak jsme se šli podívat ještě po ptácích po zahradě, ale to už bylo slabší, vypíchla bych jen drozda šedohrdlého, kterého jsem viděla já a Ebříci ne - většinou to bývá naopak. Zcela se tam ukázalo, že ještě nejsem žádnej birdwatcher, protože neumím poznat strnadce ranního a odsoudit ho jako nezajímavej trash. (Ale on má krásně pruhovanou hlavu!) (Můj přístup k tomu je asi takový, že podle nočních pozorování jsou tu primárně jako shiny sparkling trash kolibříci, protože člověk chce pozorovat savce, a oni tam furt někde vyzývavě spí.)

K snídani jsme dostali vajíčka a rýži s fazolemi a Ivana s Honzou i kus sýra a pak jsme se hned vypravili dál, do Tortuguera. Honza nás cestou trochu nakazil svým absolutním přesvědčením, že to bude naprostý fiasko, a jak moc jsme se v tom pletli, bude v dalším dílu. Možná přijde i kajman!

Spící kolibřík, pořád všude samej kolibřík... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A quetzal. Vyměním deset kolibříků za quetzala!  (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

předchozí   -   následující

Zpět na hlavní stranu blogu