Kostarika: Člunování v mangrovech u Pacifiku

Jak využít lekce z fyziky k člunování na řece blízko moře a že to vždycky nefunguje tak, jak byste si představovali, o krokodýlovi a bouřce tamtéž, o objemu člunu a mé běžecké tenisky, o spoustě krabů, o strmých jílových cestách a našem autu a další historky, jako vždy proložené obrovským množstvím fotek. Zvířátka z téhle části výletu na iNaturalistu zde.

V Sierpe jsme se nejprve dojeli podívat k přívozu, kterým jsme museli přejet k hotelu, a zjistili, že poslední jede v šest, a pak se vrátili do města a v restauraci Las Vegas si sedli na oběd. Zdejší rýže s krevetami (a hranolkami a salátem, což už nebylo v názvu,) byla naprosto vynikající, a čerstvý mangový džus byl epesní.

Na přívoz se vejdou dvě auta, ale my k němu přijeli sami, a tak jsme i přejížděli sami. Ukázalo se, že přejet jím řeku není jen tak, protože sjet z něj autem s nízkým podvozkem nebo s dlouhým čumákem by nutně skončilo autem zabořeným čumákem do písku.

Moje oblíbené kostarické jídlo, kterému jsem zůstávala až na výjimky věrná: arroz con camarones, tedy rýže s krevetami. Mám ráda rýži a zbožňuju krevety, totiž.

Na přívozu

Cestou do ubytování jsme podnikli ještě jednu komickou vsuvku: dojeli jsme se podívat na vytipovanou silnici k řece, jestli se po ní další den ráno opravdu dostaneme až k vodě.

Honza zpočátku vypadal, že z toho má trochu trauma, protože sjížděl hrozně prudké hliněné svahy, které s autem občas ujížděly, a nebyl si jistý, jestli se ještě někdy dostaneme zpátky, a chvílemi nám kameny dost bubnovaly o podvozek, naštěstí bytelně pancéřovaný. Ale k vodě jsme dojeli a se zamknutým diferenciálem a na půlpřevody jsme se pohodlně dostali i zpátky. A těch papoušků, co jsme cestou viděli! A tukanů a skoro jsme přejeli čimango, které sedělo na silnici s kořistí a nechtělo uhnout, jenže my zrovna do kopce nemohli zastavit.

Cesta k řece. Ivana fotí čimango a já zatím fotím ji, abych ho nevyplašila, kdybych se na něj šla taky podívat.

Čimango... kterému i nadále důvěrně hodlám říkat "sokol", protože jsem si na to už zvykla (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Výhledy do krajiny. Krávy jsou na světě úplně všude.

K hotelu už to pak byl kousíček a to byla další senzace - bylo to ubytování s 9,9 hvězdičkami na Bookingu (z 9 hodnocení). Jakože - výhled z pokoje na západ slunce nad Tichým oceánem byl vážně pěknej. Pokoj nicméně nebyl příliš zabezpečený před komáry, sprcha = hadice ze zdi a záchod byl od obývací místnosti oddělený proutěnou zástěnou, která ani nesahala až ke zdi, a od Honzovy postele byla mísa jeden metr. Bylo dost komplikovaný si na postel vybudovat moskytiéru - a Ebříci to vzdali a prostě si na svoje dvoulůžko postavili vnitřek stanu.

Ale teda, že se k tomu ještě vracím, západ slunce byl opravdu naprosto a zcela fantastický.

Večer už jsme žádné pozorování nepodnikali a šli rovnou spát.

Výhled na Pacifik byl aspoň za patnáct hvězdiček

A západ slunce za dvacet. Přičemž se pořád pohybujeme na desetibodové škále.

Ráno jsme vstávali ve čtvrt na pět a v pět jsme už po snídani odjížděli k řece po již jednou vyzkoušené krkolomné cestě. Tentokrát jsme měli auto prázdné až na člun a věci do něj, protože co kdyby ho někdo vykradl, až budeme na řece?

Nafukování člunu bylo překvapivě rychlé. Poté, co jsem se nedokázala poskládat uprostřed člunu, protože si pořád ještě nedokážu se svým kolenem kleknout, se se mnou Honza obětavě prohodil a já šla dozadu, protože se tam dalo sedět na bočnici člunu docela pohodlně - do doby, než se na přímém slunci trochu zdeformoval a začal propadat. To jsme ho i zkoušeli dofouknout, ale podle rysky byl naopak lehce přefouknutý, takže to nebylo řešení.

Ranní cesta k řece, nad kterou se dosud drží mlha

Mlha

Příprava na cestu

Měli jsme to skvěle naplánované: Někdy kolem šesté ráno měl kulminovat odliv, na kterém jsme se chtěli svézt do mangrove u ústí Sierpe do Pacifiku, a na přílivu o šest hodin později jsme měli doplout zpátky. Tyhle plány byly podstatné, protože těmi legračními pidipádly, které jsme měli k člunu, se dalo člun posouvat jen s největším úsilím. Což jsme zpočátku stejně dělali, protože odliv ne a ne přijít. Když nás konečně vzal, tak to ale byla jízda! (Sice nás pořád předjížděly trsy trávy i kusy dřeva, ale stejně.)

Po několika kilometrech jsme zakotvili u hezké loučky pod palmami a udělali si pauzu na protáhnutí. Tou dobou jsme si ještě mysleli, že toho moc neujedeme - nakonec z toho bylo osmnáct kilometrů.

Na hlavním ramenu řeky

Pauza na svačinu

Našemu kotvení přihlíželi krabi na stromech, což byl problém i v tom, že se nikomu nechtělo chytat za ty větve, po kterých se hemžili

O kus dál už skutečně začalo mangrove a já zažila něco, co jsem na řece nečekala, že zažiju: řeka se začala větvit a my si mohli na každé křižovatce vybírat, kudy pojedeme. Většinou jsme na satelitních Google mapách kontrolovali, jestli to rameno, kam odbočujeme, není příliš krátké, ale prozkoumávali jsme všechno. Ona ta ramena skrze mangrove tvořila síť, takže se leckde dalo projet skrz a zase se napojit na větší kanál. (Na mapy.cz oblast vypadá takhle.)

Riziko, že bychom někde uvízli na odlivové souši, jsme si uvědomili až poté, co jsme potkali kanál, který byl na satelitu jasně viditelný, ale pro nás byl metr nad vodou: sjízdný byl pouze při přílivu. Další, s čím jsme nepočítali a co nás potkalo, byl strom přes cestu. Sice byl u kraje dostatečně nad vodou, abychom člun dokázali protáhnout pod ním, ale kmen stromu byl pokrytý několikacentimetrovou vrstvou bláta (mangrove umí), a tak se nám vůbec nechtěl přelézat - a navíc jsme neměli jistotu, že to dál bude lepší, takže ačkoliv to rameno řeky mělo být splavné skrz, raději jsme se vrátili.

Co jsme si naopak uvědomovali velice dobře, bylo, že pokud přijde příliv a my zrovna budeme ve slepém rameni, tak nás tam proud uvězní, protože bychom ho nemuseli zvládnout přepádlovat.

Člunování v mangrovech

Průzkum mangrove

A kdybychom píchli, tak asi umřeme, protože v tomhle na břeh nevylezeme, abychom dokázali člun zalepit. (A taky protože jsme s sebou zapomněli vzít lepení.)

Zato jsme se pak rozhodli doplout do hlavního ramena jinou cestou, protože příliv by nás měl svézt i na tomhle vedlejším rameni, no ne? Hm... ne. Příliv nám tam vůbec nepomáhal, a tak to byla hrozná dřina. Ivaně bylo špatně z vedra, mě bolela hlava ze sluníčka a přemíra pádlování mi taky nedělala nejlíp... Nakonec jsme uštvaní zakotvili ve stínu pod mangrove a dali si dvacet - a nazývali to čekáním na příliv, který sice nepřišel, ale já si zvládla schrupnout a hrozně mi to pomohlo. (To a prášek na bolest hlavy).

Taky jsem si tam sundala boty a ráchala si nohy ve vodě, což bylo moc fajn... a pak jsme potkali krokodýla. My jsme věděli, že tam mají být a že jsou v Kostarice z celé Latinské Ameriky nejagresivnější, ale já to mám jak s medvědy nebo bouřkou: mluví se o tom, že zabíjí lidi, ale já v to nevěřím. Tenhle odpočíval na blátivém plochém břehu pod mangrove, a jak jsme se blížili, sklouzl do vody. Jakože směrem do míst, kudy jsme zrovna potřebovali plout. Vylekal se? Potřeboval se zchladit? Jde nás ulovit? Chce nám jenom prokousnout člun? No a nejhorší na celé té příhodě bylo to, že když nám tyhle myšlenky běžely hlavou, tak já i Honza jsme pádlovali - a Ivana nefotila, Ivana se jenom bála! Neee! Já POTŘEBUJU fotku krokodýla. (Jo a nesežral nás. Abych jako dokončila příhodu.)

Takže místo fotky krokodýla raději jedna z pauzy na řece...

...a ještě další dva krabíci. Byli jak pavouci, byli všude a jeden si při proplouvání pod šlahouny mangrovů dokonce přestoupil na Ivanu.

A když už tu byla řeč o té bouřce... Předchozí večer se v dálce blýskalo celou dobu. Ten den byla bouřka hlášená, ale přes den bylo pěkně... pak přišly mraky... a pak začalo hřmít. Já na ty bouřky teda moc nevěřím, ale seděli jsme ve člunu uprostřed řeky a pádlovali dvěma vodivými pádly, a tak z toho hlavně Honza vypadal trochu nešťastně. (Pluli jsme raději při břehu, protože svislice chrání všechny věci kolem sebe v úhlu 45 °, takže by teoreticky mělo bít do mangrovníků a ne do nás.)

Pak se teda začal blížit i déšť, a to už jsme nebyli šťastní nikdo: zapluli jsme přímo mezi mangrove a vytáhli deštníky (a bohužel neměli dost duchapřítomnosti se zabalit do bund, dokud to bylo možné) a pak se otevřela stavidla. Pokud bych měla určit tempo příbytku vody ve člunu, byl by to asi objem jedné běžecké tenisky vel. 38 za pět sekund. Nejdřív se teda Ivana pokoušela vodu vybírat šátkem a já kloboukem, ale to bylo zcela neefektivní, a když bylo v člunu vody nad kotníky, tak už nebyl důvod mé na dně volně položené tenisky k vylévání vody nevyužít.

Takže takhle

Po dešti ještě bylo co vybírat a já už byla ochotná vytáhnout telefon

Naše utrpení trochu zmírnilo stádo opic, které nám přišlo v naší mizérii fandit. Konečně jsme pozorovali prvního důstojného savce (omluva všem veverkám) - jenže ani je nemáme vyfocené, protože lilo tolik, že jsme si nemohli dovolit otevřít batohy, natož vyndat nějakou elektroniku!

Nakonec pršet přestalo. Taky se ochladilo - během deště mi byla dokonce zima! - a tak se pak mnohem líp pádlovalo. Bouřka se vzdálila, a tak jsme si i troufli přeplout řeku ke správnému břehu, a než přišla nová várka deště, dopluli jsme k autu.

Vzhledem k tomu, jak strašně slabý příliv byl, jsem moc nevěřila, že to zvládneme.

Takže nakonec naše deštníky došly využití i nejen jako slunečníky

Auto nám nikdo neukradl (!) a dokázali jsme se i po dešti po strmých hliněných cestách od řeky vyhrabat na velkou cestu (!!).

V ubytování jsme si po usušení objednali oběd, který byl sice dost drahý, ale vynikající. Ivana měla rybu, já a Honza špagety se zeleninou a všichni k pití čerstvý džus z guanabany. Problém byl jen v tom, že si ho Ivana i Honza dávali s mlékem, a když ho dělali mně, nevypláchli předtím tu nádobu, což nebylo pro mléko intolerantního člověka v ubytování na ploše 3x4 metry se záchodem za poloprůhledným paravanem metr od cizí postele příjemné.

9,9 hvězdiček. Takhle totiž spíme v luxusních hotelech všude po světě :) Záchod je za tím paravanem vzadu u průchozího konce.

Večer přestalo poprchávat, a tak jsme se vypravili na savce - naštěstí autem, byla jsem po plavbě dost unavená. Honza řídil, Ivana koukala ze spolujezdce po okolí pulsarem a já ze zadního sedadla za řidičem spotlightovala jejich silným světlem. Kromě lelka jsme toho ale moc nenapozorovali. Když jsem se na jedné zastávce dívala pulsarem já, našla jsem něco teplého a docela vzdáleného, ale Honza to ne a ne najít foťákem. Co to je, bylo jasné až ve chvíli, kdy do zorného pole pulsaru vstoupil další teplý objekt, a to ve velmi charakteristické siluetě krávy. Vlastně asi byl ještě docela zajímavý spící kolibřík, ale jak jsem to měla s nimi, bude jasné v jednom z dalších dílů; a taky jsme našli kolibřiččí hnízdo, ale že to není jen nějaký bordel, jsme zjistili až dodatečně.

Já pak ke konci zcela odpadla a v autě pospávala. Jak nám v chladných horách bylo krásně!

Výreček závěrem - prý jsem ho neprospala, ale nepamatuju si ho ani maličko (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

předchozí   -   následující