Kostarika: Rancho Quemado, krátký odstavec v LP

Část našeho putování, která nejvíc odnesla moji nešikovnou manipulaci s fotkami - z mého foťáku se nezachovala jediná. I tak ale uvidíte ještěrku s nafukovacím hrdlem, lenochoda ve viditelném světle i IR, fascinující kolonie mravenců a spoustu dalších věcí. Odkaz na fotky zvířátek od Ebříků na iNaturalistu z téhle části zde.

A jako otevírák si dáme lenochoda. Lenochod! Konečně!! (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ráno jsme nikam nespěchali. Vzhledem k incidentu s mléčným džusem jsem byla vzhůru už od svítání, a tak jsem si sedla s mobilem a klávesnicí na verandu a věnovala se zápiskům - a doufala v trochu větší aktivitu ranních zvířat, než jaká doopravdy byla, ale i tak jsem měla pár hezkých úlovků. Jako první mi hned u verandy přeběhl nějaký pták, který mi tvarově nejvíc připomínal australského kiwiho, a zanedlouho ho následovala veverka. Pak se na nedalekém pahýlu stromu usadil datel, který byl tak zajímavý, jak to zdejší datli umí: s červenou hlavou a čírem a kropenatým břichem.

S Ebříky jsme si pak prošli i další místa vhodná na pozorování, než jsme si objednali snídani. Sice byla drahá, ale zato moc dobrá: omeleta se šunkou a zeleninou a toasty, s džusem a kafem. Pak už jsme se jen sbalili, (vypichuju člun, který dosušil a sbalil hrdinsky Honza,) zaplatili dost nekřesťanskou sumu a odjeli na další štaci.

Můj datel čárkovaný (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A protože jsem fanoušek datlů, tak ještě datel pestrohlavý... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...a datel kápový (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Problém jízdy v autě tkvěl v tom, že se zezadu špatně koukalo kolem, ale vepředu byla klimatizace, kterou potřebovala Ivana, aby se jí nedělalo špatně - a mě tak přesuny moc nebavily. Po jedné pauze, kdy jsme se šli porozhlédnout kolem, jsem se proto vyměnila s Honzou na místě řidiče.

To mělo samé klady (pro mě): klimatizaci, řízení v cizí zemi, řízení značky auta, kterou neznám, a hlavně řízení 4x4! A co vám budu povídat, byla to naprostá pecka. Navíc jsme ráno od jednoho z majitelů hotelu zjistili, že se nemusíme vracet na hlavní, abychom se dostali, kam potřebujeme, ale že můžeme projet džunglí.

Než napíšu něco o řízení auta, ráda bych tu vypíchla, že jsem 4x4 řídila poprvé a že jsem jím neprojížděla žádné stromy a ani jinak fatálně neselhávala. Teda zatím. Ten den mi to udělalo radost, tak to tu nechám, i když v perspektivě dalšího ježdění už to tak nevynikne, ehm ehm.

Každopádně se mi povedlo přebrodit několik řek a tak, ale pak jsem zůstala uvězněná v jedné blátivé louži. Nepomohl ani zamknutý diferenciál a půlpřevody, nepomohlo zatlačení od náhodného hlídače krav, nepomohly rady ani podložení kol klacky... pomohlo až pustit za volant Honzu. Ach jo. A já bych tak chtěla bejt přirozeně geniální offroadovej řidič s vlohami pro Rally Dakar.

Z louže jsem měla príma video, ale to je taky smazaný, takže vám musí stačit bukač (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A vážka. Vážky tam měli obzvlášť úchvatný. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Jakože hele. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A hele. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A ještě hele. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Kromě několika náhodných odboček do džungle jsme se zajeli podívat i k oceánu. (A protože na to nejsme zvyklí, až po delší době jsme se zamysleli nad tím, jestli jsem nezaparkovala pod kokosovou palmou, což je místo, kde nám v půjčovně parkovat zakázali, protože ořech dokáže auto spolehlivě rozbít.) Mysleli jsme si, že uvidíme příboj, který byl viditelný až z našeho hotelu, ale na pláži byly jen velké vlny. Aby nám to nebylo líto, tak tam ale byli i ráčci poustevníčci, každý s jinou ulitou a všichni se rychle hemžící.

Další zajímavá věc na tomhle autě a na cestách džunglí byl úbytek benzínu. Honza spočítal, že jezdíme za zhruba dvacet litrů na sto kilometrů, takže i když jsme dotankovávali ještě u úplně poslední benzínky, kterou jsme před poloostrovem míjeli, benzín mizel před očima. Doslova: range klesal po pěti kilometrech za pár minut. Brzo jsem se naučila ekonomickou jízdu, tedy jezdit samozřejmě nejen bez zamknutého diferenciálu a bez půlpřevodů, ale i do kopce na dvojku a po rovině na trojku. Zní to směšně, protože po Praze jezdím svým autem výhradně na pětku, ale tady se většina kopců jinak než na jedničku vyjet nedala.

Kousek před Rancho Quemado jsme prozkoumali odbočku, která vedla do opuštěného lomu
(fotila Ivana)

Kromě skvělých výhledů tam Ivana vyfotila tuhle kobylku, která by zfleku mohla sloužit za brož...
(fotila Ivana)

...a taky tuhle, která trochu vypadá jak z ateliérového focení (iNaturalist)
(fotila Ivana)

Dorazit do Rancho Quemado nám trvalo většinu dne. Na mapce před vesnicí jsme si vybrali hotel (Rancho Verde) a Honza ho dokonce i trochu usmlouval, když domlouval ubytování na dvě noci. Byl pak ale dost zklamaný, když zjistil, že nejen tahle vesnice, ale i sám hotel byl uvedený v Lonely Planet. Takhle my přece necestujeme! (Na naši obranu, byl to krátký odstavec. A nakonec díky mým smazaným fotkám tato lokalita zůstane obestřena tajemstvím i nadále.)

Protože naši chatku museli nejprve uklidit, vyrazili jsme se poohlédnout po okolí a vybrat si stezky do džungle, kam by se dalo vypravit v noci a ráno. Cestu nám komplikovali akorát všichni ti ptáci, kteří byli z auta vidět a kvůli kterým se nedalo jinak než pořád zastavovat. Ledňáčka jsme sice viděli už o něco dříve a toho nejprofláklejšího červeného aru (co je na obálkách všech knížek o tropech) taky, ale pořád tu byli skvělí ptáci. A já konečně viděla blue-grey tanagera, což byl můj nejoblíbenější pták v Ekvádoru, který tam byl skoro nejčastější, zatímco tady jsme o něj ještě nezavadili.

To je on, ara arakanga (neboli ara macao) (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ledňáček, tedy rybařík amazonský (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A ještě mravenci! Konkrétně leafcutter ants. Ti mě fascinovali všude, kde byli - měli v trávě vyšlapané stezky jak od srnek a nešli přehlídnout, protože neustále nosili mnohonásobně větší kusy listů, než byli sami. (iNaturalist)
(fotila Ivana)

Zblízka (iNaturalist)
(fotila Ivana)

Plus ještě zajímavá fotka na téma velikosti mravenců. Nejspíš jsou to různé druhy, ale kdo ví. (iNaturalist velkej a iNaturalist malej)
(fotila Ivana)

Ubytování nebylo komárůzdorné, ale byl tam větrák, a záchod byl sice oddělený od hlavní místnosti jenom závěsem, ale aspoň to, minule to nebylo ani tak.

Ten večer jsme se vydali za vesnici autem a dál už po svých. Nejdřív mi přišlo hledání zvířat pulsarem jako podvod, ale když jsem ho pak dostala na krk sama, zjistila jsem, že taky není všespásný. Že záleží na úhlu a porostu před zvířaty. Že není pak vůbec snadné ta zvířata dohledat. Že stejně většinu života v džungli tvoří ještěrky a pavouci, kteří nejsou teplí. Proto mi udělalo velkou radost, když jsem si jednoho ptáka v pulsaru našla a pak i dalekohledem a čelovkou dohledala, kde přesně sedí (a spí). Když se mi pak povedlo ještě najít spícího tukana, byla jsem v sedmém nebi.

Jinak jsme ale štěstí neměli - sice jsme slyšeli padat větve (znamení přítomnosti opic) a taky prodírání nějakého zvířete (a my opravdu stáli o lenochody a mravenečníky, a já zcela neskromně ještě o ocelota), ale nakonec byla nejzajímavější termití dálnice, po které šli všichni jedním směrem a stěhovali si i vajíčka a tak. Prý tu mají být mravenci, kteří nikde nebydlí, kteří prostě neustále jenom jdou v dlouhatánských koloniích a které doprovází ptáci, kteří se pomocí nich živí, tak to třeba byli oni?

Do ubytování jsme se dostali až po desáté, zcela vyřízení. Původně jsem měla hlad, ale potřeba spánku byla silnější než touha ještě něco připravovat.

Spící tukan (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A k téhle žábě máme nahraný i její zvuk, hele! (iNaturalist fotka, iNaturalist zvuk)
(fotili Ebříci)

A tohle je výsek nekonečné dálnice mravenců, kterou jsme potkali. Schválně si přečtěte tenhle odstavec o antbirds na Wikipedii, to je něco. Ti ptáci totiž nežerou přímo ty mravence, ale různé zprocesované jiné hmyzáky, členovce a drobné obratlovce, které jim tihle mravenci předhazují.
(fotila Ivana)

Ráno jsme vstávali v pět, abychom stihli ranní džungli. Vypravování umíme čím dál rychlejší: tentokrát jsme od probuzení seděli v autě do patnácti minut.

Hned zkraje tu musím vypíchnout, jak velké vedro tam bylo. Včera v noci se Ivaně udělalo zle tak, že nechala v pralese večeři, a dneska mě ranní/dopolední procházka stála dva prášky proti bolení hlavy. Člověk se potí tak, že za den vypije třeba čtyři litry vody a nemusí jít čůrat. Stačí chvíle ve zdejších kopcích s batohem na zádech a smrdím sama sobě a svého zpoceného oblečení se štítím dotknout. Doma jsem prala i popruh od triedru...

Ale na druhou stranu, ten den jsem našla trogona, a to samce i samičku, takže všechno odpuštěno, to prostě stojí za to. Trogon je zhruba třicet centimetrtů velký pták s metalickými zády a jasně žlutým břichem, i když teda samička je jenom hnědá.

Trogoní sameček... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...a samička (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Tangara kostarická (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Pipulka červenohlavá (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Vydali jsme se totiž naprosto úchvatnou odbočkou, která byla nejprve hrozně z kopce a po přebrodění řeky zase strašně do kopce - zatímco naše vesnice byla zhruba ve dvou stech metrech, vrchol, po jehož úpatí jsme se škrábali tak dlouho, než jsme to vzdali, byl v šesti stech metrech. (Proč jsem si vždycky představovala džungli plochou?)

Ale výhledy nahoře byly famózní. Tohle byla primární džungle, poslední nedotčený kus na pacifickém pobřeží. Zvláštní je, že základ mých představ o džungli pochází z anime, konkrétně z Princezny Mononoke, a přitom v Japonsku žádnou pořádnou džungli nemají - ale v téhle krajině chybělo už jen potkat Ducha Lesa. Jeho šlápoty jsme totiž potkali, stejně jako ještě i další. A ty výhledy na zelenou stěnu lesa! Liány a stromy, které větvemi objímají samy sebe. Trifidi s kořeny nad zemí a houby v trsech vyrůstající z jejich kmenů. Velké hromady hlíny s dírou uprostřed, které slouží jako mraveniště. Spousty ještěrek u cesty.

Ještěrky nám připravily jednu z nejfantastičtějších podívaných, kterou jsem nedoufala někdy vidět naživo. Jakože... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...hele. Dva samečci a jedna samička. Ti dva se utkávali o její přízeň nafukováním hrdla, což vypadalo - neuvěřitelně. Tady se můžete podívat, jak to má na krku poskládané. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ivaně bylo z vedra trochu zle, a tak jsme se cestou zpátky u potoka, který bylo potřeba přebrodit, na chvíli zastavili a vlezli do něj celí. Popošla jsem si kus proti proudu do hlubiny s větším proudem, nechala se omývat chladnou vodou a snažila se ignorovat jemné poťukávání do nohou, protože to určitě byly jen přírodniny unášené proudem. Ven jsem vylezla jako nový člověk. Stihla jsem to o trochu dřív než Ivana a Honza, a tak když potok po té miniaturní stezce odnikud nikam uprostřed džungle přecházel místní vesničan se psem, byla jsem už aspoň ve spodním prádle. "Disculpa," omlouval se Honza. "No problemo," zvládnul to s vážnou tváří pán. Hrozně by mě zajímalo, co tam dělal. Tohle bylo poslední místo, kde bych čekala, že někoho potkáme.

V potoce jsme si taky omyli boty a oprali nohavice kalhot od nánosů zdejšího červeného mazlavého bláta, abychom auto nezabahnili i zevnitř, když už jsem to včera v té louži zvládla tak důkladně zvenku... a Honza sebou pak švihnul na blátě na zem asi tak pět metrů předtím, než se hliněná cesta změnila na štěrkovou, protože už jsme byli tak blízko u auta.

Veveřička středoamerická (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Veverka měnivá (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A úchvatný houbičky cestou
(fotila Ivana)

Po sprše a přeprání věcí jsme se vydali hledat restauraci (já se těšila na snídani, ale v lese jsme strávili pět hodin, takže už byl čas na oběd) a obchod (došla nám voda). Jídlo bylo skvělé, v tom se mi v Kostarice taky moc líbilo: ke skvělému kuřeti jsme dostali rýži, fazole a patacones (banánové placky) a zase to byla solidní porce. Vodu jsme jim pak skoro vykoupili, protože měli jen litrové láhve a my měli velkou spotřebu.

Zbytek prostředku dne (protože zvířata jsou nejlepší za svítání a v noci) jsme strávili odpočinkem: zatímco já se dvěma prášky na bolení hlavy třídila fotky a psala si deníček, Ebříci vyrazili autem pozorovat ptáky, ale prý bylo všude mrtvo.

Na verandě naší chatky
(fotila Ivana)

V noci jsme se nevypravili pozorovat zvířata pěšky do džungle, ale autem po zdejších silnicích. Byl to silný zážitek, protože jsem řídila a protože je kostarická džunglová tma opravdu temná a při couvání ("Tam něco bylo! Couvni tak pět metrů!") není vidět ani metr za auto; a taky proto, že Honza našel na stromě u cesty lenochoda a že jsme taky potkali sovu. (Zbožňuju sovy.)

Na druhou stranu, o tomhle nočním pozorování nemám v deníčku ani slovo, a co není zapsané, to se nestalo. Obzvlášť když k tomu nemám fotky. (Najednou mám pocit, že i po těch letech určité kronikářské kvality ještě pořád postrádám...)

Pravděpodobně jsme ale viděli kromě lenochoda taky vačici derbyho... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...ťuťu puštíka černobílého... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

U toho se mi hrozně líbí i fotka v infra
(fotila Ivana pulsarem)

...dalšího z mnoha spících kolibříků... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...kolibřiččí hnízdo... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...a lenochoda jste už viděli v úvodu, ale lenochod v infra. Proti obloze byly teplé i stromy, takže to nebylo tak triviální - a konekonců ho Honza našel prostýma očima.
(fotila Ivana pulsarem)

Ráno jsem vstávala hrozně unavená - v noci se mi nedařilo pořádně usnout a pořád jsem se budila - a tak šli ráno Ebříci pozorovat zvířata sami. Viděli vřešťany, ale nebylo mi tak moc dobře, že mě to ani nemrzelo, a navíc jsem je potkala o dva dny později.

Ten den jsme opustili Rancho Verde a posunuli se po Ose zase o kus dál, do ještě větší pustiny.

Cestou jsme udělali pár zastávek, přičemž bych vypíchla tu, kde jsme viděli úchvatně růžové ptáky (kolpíky růžové), a mně bylo čím dál hůř a vlastně jsem řídila hlavně proto, abych sama rozhodovala o stylu jízdy (a nepozvracela se) a abych byla blízko u klimatizace.

Další důležitou zastávkou byla benzínka, kde jsme dočerpali plnou nádrž, takže už jsme zase mohli jezdit podle libosti a bez ohledu na spotřebu (ale po silnicích jsem, nelžu vám, jela i na pětku), a další bankomat, kde Honza vybral tolik peněz, kolik mu byl ochotný dát. Tam jsme taky dokoupili nějakou vodu a ovoce a s tím jsme pak zajeli na pláž, kde jsme si udělali mangový piknik. Moje mango bylo hezky křupavé, protože jsem ho samozřejmě upustila do písku a navzdory snaze z něj všechen nedokázala smýt.

A pak, pak už jsme se definitivně vrhli na poloostrov Osa, nejdivočejší místo v Kostarice.

Kolpíci růžoví (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Primárně jsme tam zastavovali teda kvůli kotingám žlutozobým, které jsou vzácné, ohrožené a na iNaturalistu mají včetně našeho jenom 14 pozorování. Do stejné čeledi patří například i cock-of-the-rock, ten divnej pták, kterého jsme pozorovali (i když jen tak tak) v Ekvádoru.

A husička podzimní závěrem. V příštím dílu už zase budou i moje fotky.  (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

předchozí   -   následující