rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kostarika: Poslední národní parky a cesta domů

pise.cz/img/420589.jpg" alt="IMG_4036" width="367" height="550" align="absMiddle">
Ano. Tohle je náš obvyklý standard.

Vstávali jsme po šesté. Ráno bylo hektické - sbalit stan, který se různě po našem megaluxusním pokoji sušil, nasnídat se, sbalit se tak, abych s sebou na trail v parku neměla moc těžký batoh, ale zároveň aby v něm byly všechny věci, které bych potřebovala k odletu, kdyby zbytek z auta ukradli (takže čisté oblečení a klávesnice k mobilu, jsem skromná) - a pak už přes krokodýlí řeku s další krátkou pauzou do parku.

Řeka se přes noc rozvodnila - v Kostarice byly toho času záplavy a sesuvy půdy ve všech horských řekách - a tak byla tráva, kde se povalovali krokodýli včera, už zatopená a našli jsme jen jednoho, kterému pouze koukala hlava. Bez impozantní délky i objemu těla už nevypadal tak strašidelně jako v noci.

U pokladny a hlavního vchodu do parku jsme se dozvěděli fajn věc - za 2000 colónů jsme si s sebou k námi vybranému (jinému) vchodu mohli odvézt pána, který nám pohlídal auto - zdejší oblast byla vykrádáním aut pověstná. Takže jediná věc, která nám kazila náladu, byl hustý déšť.

Výletování v dešti

Mé oblíbené stromy. Schválně si zadejte do Google Image "buttress roots" a kochejte se...

Na tomhle trailu jsme strávili hodinu. Ivana díky pulsaru našla srnku, která hned utekla, a jinak jsme neviděli nic. Teda já viděla dva deštníky před sebou. Na úzký cestičky bylo prostě nepraktický, když pršelo. Vysvobodil nás špatný orientační smysl, protože jsme se najednou neplánovaně vyloupli zpátky u auta.

Přejeli jsme potom ještě k ranger station, protože jsme měli zaplacené vstupné na celý den, a tam jsme vrátili hlídače a zalezli si pod stříšku u záchodů, než přestane aspoň trochu pršet. To se ukázalo být skvělou ptačí galerií - sklizeň jsme zahájili whitenecked puffbirdem, kterého jsem našla já (hrdík) a který byl hezounký, tvarově trochu jako ledňáček. Moc se mi líbil taky třeba bayheaded tanager, který se blyští do daleka, a tím to nekončilo.

Pozorovací spot

Habije oranžovozobá. Úplně vidím, jak Velký Direktor diktuje sekretářce, že další nevýrazný pták bude mít šedočernou hlavu, hnědozelená křídla, šedé břicho, a pak takový ten nenápadně oranžový zobák, jenže ve výrobě si to přečtou jako nápadně oranžový zobák a bum, máme habiji. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Chřástal guyanský (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Když přestalo pršet, zkusili jsme ještě vyrazit na zdejší stezky do parku, (kde na nás pršelo aspoň ze stromů) - a ty byly zcela uchvacující. Viděli jsme aguti a pásovce, což mi přišlo dost neuvěřitelný, protože jinak jsme v Kostarice savce naháněli jen horkotěžko. Pak taky fosforeskující pralesničku batikovou, která při osvětlování kvůli focení doslova zářila složitými vzorci na zádech. Dva pářící se skokany v louži plné vajíček. Maličké želvátko kouzelné ani ne na dlaň, které bylo (nejen) zespodu neskutečně barevné. A samozřejmě miliardu ptáků - kromě motmota a trogona třeba úchvatné datly s rudými hlavami, woodcreepery, antpitu (abych použila svá vlastní slova: tamto bezocasé běhající po zemi) a další.

Odtud se nám moc nechtělo, ale čekala nás daleká cesta na poslední zabookované ubytování. To se nám teď už úplně do osy výletu nehodilo, protože jsme před deštěm utekli na pacifické pobřeží dost neplánovaně, takže bychom se vraceli znovu přes San José na úpatí vulkánu Irrazú, jenže na páteční dopoledne jsme měli na kráter sopky zabookovaný vstup. Byli jsme prostě plánovací optimisti.

Pralesnička batiková (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Želva kouzelná (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Byla maličká, raději jsme ji dali z cesty a já jsem zase o kus chytřejší, protože jsem při mých nulových znalostech o želvách netušila, že když je zvedáte za krunýř, tak je trápíte

Trogon (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A datel. Datly taky zbožňuju, obzvlášt latinskoamerické. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Jenže když jsme zastavili, aby se Honza podíval na dopravní mapu, (takže si zapnul internet,) dostali jsme e-mail od zabookovaného hotelu, ať zvážíme zrušení rezervace, protože je oblast nebezpečná kvůli sesuvům. Aha! Tak jsme ubytování stornovali, že jako přijdeme jen o peníze za vstup na vulkán. Honza se nicméně ještě podíval na Facebook... a park na vulkánu měl zrušené všechny dnešní vstupy, takže se dalo očekávat, že to tak bude i s naším zítřejším.

Takže místo spěchání přes půl Kostariky jsme přejeli silnici z našeho parkoviště k restauraci, kde jsme si objednali strašlivě předražený oběd - já si dala svoje oblíbené a levné arroz con camarones (rýže s krevetami, ale v Tortugueru je uměli lépe), ale Honza s Ivanou se nechali zlákat denní nabídkou na sea bask a na red snapper. Přiznávám, že na ty jsem byla zvědavá i já. Jo a k pití jsme měli čerstvý marakujový džus, ach.

Během jídla jsme vymysleli náhradní program: že popojedeme ještě více na jih a vydáme se do tamního parku.

Ještě trochu zmoklé parkové scéničnosti

Mostek

Houbiček tam rostlo na popadaných stromech asi tisíc druhů, ale ty ještě nesbíráme

Ale tyhle, ty vypadaly jako to prokletí z Princezny Mononoke!

A tohle jsou jasný radary
(fotila Ivana)

Hotel Pura Vida byl moc pěkný - možná se mi pozdával ze všech hotelů nejvíc. Jen jsme do něj vynosili věci a vydali se autem spotlightovat.

Což bylo jedno velké fiasko, ale snaha se cení. Nejprve jsme si mysleli, že malé silničky budou prázdné, ale nebyly, takže jsme měli smůlu. Když jsme zastavili u velké ohrady, kde Ivana pulsarem našla dytíky, vyhnal nás zvědavý majitel světlem a zdáním, že jde k nám. (Zážitek to ale byl i tak, protože tam byla spousta světlušek a vypadalo to magicky.) Pak jsme zkusili lesní cestu, kde jsme to otočili před brodem, který jsme nechtěli pokoušet, abychom nezničili další auto, a Honzovi vzápětí došly baterky v blesku, takže i kdybychom našli třeba ocelota nebo mravenečníka, nebyli bychom ho schopní vyfotit. Ty jsme dokoupili v malém krámku a před zákazem ježdění (každou noc od devíti do pěti) nám ještě chvíle zbyla, a tak jsme uhnuli na cestu skrze palmovou plantáž, kde Ivana v pulsaru našla nějaké jasné velké věci, které jsme dobu naháněli v naději, že to bude ocelot nebo něco podobně zajímavého, než jsme zjistili, že to asi budou plody palem. Nejlepší byl nakonec spící motmot, a to dokonce nový druh, který jsme ještě neznali!

Na hotelu pak proběhly poslední přípravy dalšího, odletového dne, což za mě obnášelo především vyprání kalhot, ve kterých jsem plánovala letět, protože se mě zvyk mít s sebou při cestování co nejmíň věcí, a tedy i pouhé minimum oblečení, od dob tahání batohu po horách drží jako klíště.

Cestou na hotel

Ubytování

Hledáme ta strašně teplá zvířata na palmách

Která v pulsaru vypadala přesvědčivě...
(fotili Ebříci pulsarem)

...ale ve finále to opravdu byly jen plody. Tohle je dobrá dvoufotka i pro představu, jaká pakárna je dohledávání teplých skvrn. Sice tam základní kmeny a velké listy jsou vidět, ale úplně triviální to není. Stejné místo, jiné přiblížení.
(fotili Ebříci)

Vstávali jsme po šesté, protože jsme měli na ten den zaplacený Manuel Antonio Parque. Nejlepší zvíře jsme ale viděli už ráno, kdy nám majitel hostelu ukázal svého oblíbeného hada (a pak byl hrozně smutný, když Ebříci zjistili, že je ten had mrtvý).

Silným zážitkem byl už příjezd do parku, protože se jedná o nejturističtější park a možná i oblast v Kostarice. My tam sice byli brzo - koupili jsme si vstup hned v sedm, ale už tehdy byly naháněčů plné ulice. Před těmi, respektive před podvodníky obecně, nás varoval i majitel hotelu, že jako ať jedeme opravdu až k parku a nenecháme se přesvědčit, že se parkuje jinde. Takže jsme zaparkovali na parkovišti, u kterého nám naháněč tvrdil, že je poslední před parkem :) Ale opravdu bylo!

Park byl... chabý. Obzvlášť ve srovnání se včerejškem. Navíc jsme měli trochu overkill vybavení - poučení všemi dosavadními parky a traily jsme přišli v pohorkách, ačkoliv nepršelo, a mezi lidmi v žabkách a teniskách jsme vypadali nepatřičně. (A bylo v tom vedro.)

Park vedl částečně mangrovy, to když se tam měli vyskytovat lenochodi, a pak skrze normální lesy, když se tam mělo vyskytovat kdeco jiného, ale za celou dobu viděli Honza s Ivanou jen aguti a já s Honzou veverku. A to bylo všechno, aspoň z té pěšinkové části.

V mangrovech

A v lese

"Kůra" "trnité" "palmy". Každé slovo by si zasloužilo upřesnění, ale nemůžu sloužit.

Velkou část návštěvy parku jsme totiž strávili na mořské pláži u skalisek, kde to žilo dost. Kromě zkamenělých korálů a nějakých mušlí přicuclých ke skále, které se taky tvářily kamenně, i když nebyly, tam byly barevné rybičky, mořský něcojakoslimák, který vypadal jako mechem porostlý šutr, Ivana našla mihuli ("...sám pan zemský školní rada mihule... mohylu... mohu-li prosit..." Ehm. Tohle a slovo "kruhoústí" jsou moje jediné asociace na mihuli.) a samozřejmě asi tak miliarda krabů - nejen poustevníčků, ale i velkých červených a taky maskovaných za písek. To byly dost hody, tam se mi líbilo moc.

Na hotelu nám kvůli návštěvě parku byli ochotní posunout checkout, což bylo fajn, že jsme ještě mohli do sprchy, protože na pobřeží bylo samozřejmě dost vedro a vlhko.

A pak nastal odjezd.

Na pláži

Čestná stráž u vchodu... (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

...která ve větším výřezu vypadala takhle, hehe

Krab s maskováním lvl. milión (iNaturalist)

Moji oblíbení ráčci poustevníčci (iNaturalist)

Cesta byla překvapivě rychlá a zajímavé bylo minutí místa, kde jsme se minule přes travnatý pás na "dálnici" obraceli do protisměru, (my a dalších sto aut), který byl výrazně vyježděný.

Další, ještě zajímavější epizodou, bylo vracení auta. Chápejte: my jsme nic nedopláceli! Ani za rozbitý diferenciál u minulého auta, ani za zohýbané plasty a napůl urvanou SPZ visící na provázku u tohohle auta - naopak se nám ještě omluvili za nepříjemnosti, které jsme s tím měli. (Teda u toho diferenciálu. Plastů si nevšimli a u SPZ, na kterou jsme upozornili, protože provázek svědčil o tom, že jsme o tom věděli, člověk z půjčovny vytvořil teorii, že se ji někdo pokoušel ukrást.)

V půjčovně jsme si schovali batohy a vyrazili na pozdní oběd, což taky nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát, protože ani jedna ze tří restaurací na Googlemapách nebyla v provozu nebo rovnou neexistovala. Na letiště nás hodil sympaťák, který od nás přebíral auto, a nastala největší kovbojka dne: odletět s Lufthansou do Čech.

Ještě to raději proložíme posledními fotkami z pláže (iNaturalist)

Přicuclé mušle na skále různých druhů (iNaturalist)

A rybka v přílivové kaluži. Těch tam taky byla spousta druhů! (iNaturalist)

Začalo to tím, že nám o 1 h 25 min zpožďují let, přičemž ve Frankfurtu jsme měli mít na přestup 1 h 35 min, a pokračovalo to tím, že na check-inu jim nefungoval systém, takže boarding passy vypisovali ručně (takže se fronta protáhla o hodinu a půl; ještě že odložili ten odlet, to by jinak polovina pasažérů nestihla). Překvapilo mě, že se při pasovce a security checku nestalo nic hrozného, takže akorát následná informace o tom, že naše letadlo v 19:35 je on-time, přičemž bylo zrovna 19:35, nás lehce znervóznila. U gaty se ale ukázalo, že ručně vypsané boarding passy nejsou platné, takže jsme si podle nich museli nechat vystavit nové, a přišlo mi vtipný, že jsem je dostala pro všechny tři, ačkoliv Honza už si pro svoje taky byl, takže je pak měl dvojmo.

Z pozdního příletu jsem měla trochu vítr, protože mi nezbývalo tolik dovolené, abych si mohla dovolit nestihnout nedělní letadlo a vrátit se až v pondělí - jenže jsme letěli po větru, a tak jsme většinu zpoždění dohnali. (Jakože cože. Takové štěstí jsem nečekala.) Přestup nakonec netrval ani nijak závratný čas, a protože mělo i druhé letadlo drobné zpoždění, stihli jsme ho všichni - nakonec se z Kostariky vracelo Čechů docela dost.

Ještě víc mě udivilo moje štěstí na spolusedící, protože to v obou případech byly sympatické mladé slečny, což je moje nejoblíbenější kategorie. Aby se to vykompenzovalo, tak za mnou teda na delším letu sedělo malé dítě, které jsem nejprve podezírala, že mi intenzivně kope do sedačky, a až později zjistila, že jen mastí na obrazovce na mém opěradle nějaké hry (což vyšlo na stejno), ale to nakonec usnulo. Já teda ne, ale i tak to bylo docela snesitelných dvanáct hodin. Ještě si budu muset začít hlídat objednávání jídla - zrovna v letadle jíst mléčné výrobky (a mléko se cpe do všeho od dresingu na salát, přes hlavní jídlo až po dezerty) není úplně strategický, a ještě navíc když nesedím v uličce, žejo.

No a pak jsme byli v Praze. Každé z mých zavazadel bylo docela lehké (batoh 15 kg, příruční batůžek do 5 kg, člun v ikea tašce 12 kg), ale dohromady jsem zase táhla se dvěma přestupy přes 30 kg věcí...

O tom, jaká mrtvola jsem kvůli jet lagu byla několik následujících dní a jak jsem smazala 300 fotek z foťáku, protože jsem debil, raději psát nebudu, takže jen shrnutí: byla to nádherná dovolená.

A místo nostalgické fotky mraků ještě posledního kraba závěrem. Zbožňuju kostarické kraby! (iNaturalist)

předchozí

Zpět na hlavní stranu blogu