rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kostarika: Bílá místa na mapě

jpg" alt="IMG_3942" width="650" height="433" align="absMiddle">
Sunbitterní silnice

Jdeme se podívat, kam to ti sunbitterni přecházeli

 Tohle je ta slavná hus- sunbittern. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Po silničce jsme dojeli tak daleko, jak se Honzovi pozdávalo, a vyrazili jsme se podívat po ptácích. Přešli jsme nějakou potoční přehradu na druhý břeh, protože tam vedla hezká cesta po vrstevnici, a když se setmělo, plynule jsme přešli do spotlightingu. Já se pak odpojila, abych si užila zvuky tropů v tichu a samotě, a k autu se vracela pomalu sama, což taky nebylo bez půvabu. Lelků jsem na cestě viděla sedět několik, ale jeden z nich mě k sobě nechal přiblížit na metr, takže jsem si ho mohla i pořádně prohlédnout. A pak tam byli netopýři, z nichž jeden mi před obličejem přeletěl tak blízko, že mě křídlem takřka pohladil po tváři. Půjčila jsem si později od Ebříků pulsar a pozorovala je nad přehradou, kde létali v hejnu nízko nad vodou.

Skvělá cesta

Výhledy do kraje

Soumrak

Nebojácný lelek

K té přehradě jsme pak šli spát do stanů. Romantika a to všechno, včetně ošplíchání se od potu ve vodě, ale jen do chvíle, kdy jsme ulehli do stanů, že půjdeme spát... protože pak přijel k technické budově přehrady člověk na motorce a začal čistit stavidlo, a znovu ještě jednou ráno, tak asi tak.

Ráno bylo vypráskané. Dohodli jsme se, že vstaneme v pět, ale mě na pár minut zdržela píďalka se svítícím čumákem, která se mi píďalila po stanu a nešla vyfotit ani na makro, protože byla tenká jako jehla a dlouhá sotva tři milimetry, a tak jsem stan začínala balit až pár minut po Ebřících. A v tu chvíli začalo pršet. Hodně. Bylo smutný sledovat, jak prchají se svými věcmi do auta (které bylo vzdálené zhruba sto metrů po špatné cestě), zatímco já pořád ještě bojuju se všema plachtama a příliš malým obalem a moje věci čím dál víc moknou.

Deště bylo toho dne hodně

Ale zase to bylo atmosférický

A těch savců cestou! Kdovíproč si je Ebříci nepočítají do celkové bilance :)
(Fotila Ivana)

Honza vymyslel, že se půjdeme podívat na Silent Hill, což je něco, co není ani na mapách.cz, ale o čem se dočetl na birdfóru.

Než jsme tam dojeli - bylo to kousíček - přestalo pršet a začalo zase, až když jsme vyrazili, byť už ne tak důrazně. Těch 400 metrů jsme tak stoupali s deštníky v rukách, v pohorách a zabahnění po kolena, a šli jsme jen zpočátku po cestách, protože se později proměnily v pastviny krav a koňů a my za sebou zavírali branky, kterými jsme museli projít. Takže jestli mi upadne levý palec, bude to kvůli škrábanci o ostnatý drát, který jsem přitom utržila. Jo a navíc mě opět začal bolet ten přitahovač zezadu kolene, co s ním bojuju už dva měsíce. Ach jo.

Jako nechci vypadat nějak ultraotráveně, ale celý ten výlet dost zachránily výhledy do potrhaných mraků a taky motmot, kterého jsem našla sedět na stromě. (Kam se hrabou sunbitterni.)

U auta jsme se ještě stihli najíst, než začalo zase pršet - předtím jsme chvíli měli i sluníčko, na což jsme mohli zbytek dne jen s láskou vzpomínat.

Začátek výletu na Silent Hill

Výhledy cestou

A ještě "výhledy"

Honza vymyslel, že se podíváme kus odtud do oblastí indiánských osad, ale kromě toho, že se hrozně rozpršelo, jsme nic moc zajímavého nepotkali - jen eukalyptový háj a borový les, kde probíhala těžba dřeva.

A pak pršelo ještě víc. Dojeli jsme do městečka na signál internetu, abychom vymysleli, co dál, a internet nám došel. Dokoupit jde samozřejmě online... pokud máte kostarickou kreditku.

Silent Hill

Pozorování hmyzu

A ještě
(fotila Ivana)

Počasí bylo ovšem tak tristní, že jsme se rozhodli změnit plány a na pacifické pobřeží, kde mělo být lépe, se vypravit už dnes. Cesta byla zážitková a v půlce dne jsem musela volant předat Honzovi, jak jsem byla unavená. Z deště se totiž stal regulérní přívalový déšť, který přeplnil potoky, z cest udělal vodní řečiště a všechna ta voda se vlévala do silnic a nesla s sebou bahno a občas taky kameny tak velké, že je naše čtyřkolka musela objíždět. V některých místech se silnice musela prostě brodit.

Doprava kvůli tomu samozřejmě byla šílená a ještě mi dodalo, když se za mě pověsili blikající policajti. Mám zastavit, nebo to není na mě, jak to poznám? Žádný nápis "stop" nebo tak neměli, ale copak já vím, jak to v Kostarice funguje? A protože jsme při brodění jednoho potoka o den dříve štrejchli zadkem o zem a lehce poškodili plasty a ze zadní SPZ vypadl šroubek, což jsme provizorně spravili provázkem, nebyla jsem si ani jistá, jestli mě třeba nechtějí zastavit kvůli tomu. Jako že jsme třeba tu SPZ už úplně ztratili. Jenže nebylo kde zastavit - a po pár minutách policajti zmizeli. Tak dobrý.

Kolem San José začaly na dálnici hrozné zácpy. Když už to úplně přestalo jet, ukazovali nám řidiči v protisměru, ať to otočíme, a to jsme skutečně udělali - a až mě mrzí, že jsem zrovna neřídila, protože přes travnatý pás jsem ještě nejela a mohlo to být poprvé.

Ale u Pacifiku bude hezky, žejo?

Závěrem hezká zvířátka. Tohle je motmot, můj, jenom můj. Chci ho domů, budeme kamarádi. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Saltator - ani nevím, že jsme ho viděli, ale na fotce se mi moc líbí. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A moje oblíbená čeleď: tangarovití. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Tohle jsou moje nejoblíbenější tangary. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

A ještě tangara masková. S tím se loučím a v příštím dílu už si dopovíme zbytek příběhu, a taky jestli jsme se z Kostariky zvládli vrátit domů. (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

předchozí   -   následující

Zpět na hlavní stranu blogu