rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kostarika: Začínáme horskými pralesy

pise.cz/img/420409.jpg" alt="IMG_2524" width="650" height="433" align="absMiddle">
Naše ubytování

Bylo sice sedm večer, ale zároveň byly tři ráno, a tak jsme odpadli skoro hned. Překvapilo mě, že mi jen ve vložce do spacáku byla zima, přioblíkala jsem si i mikinu - Alajuela je v 900 m. n. m.

Probudila jsem se ve tři, ale ještě se mi povedlo usnout, narozdíl od Ebříků, takže když jsem se probudila znovu chvíli po sedmé, bylo to jen díky tomu, že se šli po krátké procházce přesvědčit, jestli nejsem nervózní z toho, že tam nejsou.

Snídaně byla opulentní. Paní se večer dokonce ptala, jestli máme nějaká jídelní omezení, a tak jsme nedostali nic mléčného - po jídlech v letadle, po kterých mi bylo dost špatně (ale zvedejte furt toho spícího nebožáka v uličce, abyste prošli na záchod), to byla příjemná změna. Navíc byla tříchodová a s moc dobrým kafem.

Výhled od hostelu

Ráno jsme se pokusili pořídit nějaké věci, což bylo dost divoký: v místním obchodním centru se nám nejprve nepovedlo probít do supermarketu, který měl být otevřený už před desátou, takže jsme odjeli do Walmartu, kde jsme nechali sto tisíc a kde Ivana při čekání u auta našla na nedalekém stromě dvoumetrového leguána, pak jsme se do OC vrátili, abychom sehnali kartuše k vařičům, ale v žádném z obchodů je neměli, a tak jsme pořídili aspoň místní SIMku, a pro kartuše jsme se stavovali cestou v Stone Mountain Outdoor, kde je na googlu měli dokonce na fotce vystaveného zboží. A v následujících čtrnácti dnech jsem já na své uvařila asi sedm kafí a Ebříci vůbec nic.

Cesta přes hory (mezi 2000 a 3000 m. n. m.) v deštných pralesích byla nádherná. Zpočátku dokonce ani nepršelo! Potkali jsme ceduli "pozor tapíři", ke které jsme se kvůli fotce i vraceli, a taky si cestou v horské restauraci dali něco, o čem tvrdili, že je pstruh, ale jsem hluboce přesvědčená, že to byl losos (a hrozný kus), což v přepočtu stálo jen 150 Kč za porci, což bylo dost neuvěřitelný.

Na parkovišti před Walmartem (iNaturalist)
(fotila Ivana)

Zde přechází cestu tapíři. Bohužel ne v době, kdy jsme tudy jezdili my. Ivanino album zvířátkových cedulí ZDE.

Nakonec jsme odbočili do našeho údolí kolem Río Savegre, kde jsme měli vyhlídnutý kempovací spot. Tam jsme málem zavařili brzdy v klesajících serpentýnách a potkávali na úzké silničce spoustu protijedoucích aut, takže cesta trvala opravdu dlouho. A kempovací spot nikde. ("A ze kdy je ten průvodce?" "2006.") Nicméně - doptali jsme se na jiný! Suenas del Bosque - kromě hotelu měli i trávník na kempování, i když na nás koukali dost nechápavě, protože zrovna dost lilo. Jenže na trávníku měli i altán, a tak jsme postavili stany v něm.

Zní to jednodušeji, než to bylo - ebří stan, který jsem měla půjčený, totiž nemá samonosnou konstrukci, a tak po slepé uličce s přivazováním k trámům a nohám stolů jsem dovnitř nanosila tvárnice a rohové špagáty připevnila k nim. Prvenství za nejstabilnější stan bych asi nevyhrála, ale proti komárům fungoval.

Ubytování

Potom jsme se vypravili po silnici pozorovat quetzaly, kterými je zdejší lokalita vyhlášená. Tedy - neviděli jsme vůbec žádného, jakožto prakticky ani žádného jiného ptáka, ale zato jsme zažili úchvatnej tropickej slejvák. Před ním jsme utekli pro auto a tím jsme odjeli k místní škole, kde nám majitel jiného hotelu poradil další místo na quetzaly u kostela, kde se dalo pozorovat zpod stříšky, ale ani tam jsme neslavili žádné velké úspěchy.

Pářící se lesy po dešti

A ještě. Nemohla jsem si vybrat. Koukala jsem na takové výhledy dva týdny a pořád jsem se toho nenabažila.

Kostel, úkryt pro všechny pronásledované. V našem případě deštěm.

Po setmění jsme se vypravili ještě na traily naší lodge. Poprvé jsem měla v ruce IR pulsar, kterým Ebříci pozorují zvířata podle vyzařovaného tepla, a protože jsem nad tím až tolik nepřemýšlela, překvapily mě i takové věci, jako že jsem v něm neviděla čolka pozorvaného na stromě. Ehm. (Tyjo, teď zpětně zjišťuju, že je ten čolek hrozně cool. Předně to teda není čolek, ale mločík - existují totiž řády mlokovití, mločíkovití a mlokankovití - a tenhle konkrétní patří do rodu mloků bez plic, nazývaných také salamandry s houbovým jazykem. Když si čtu na Wikipedii takovéhle věci, tak mi je líto, že jsem na přírodopisu nedávala větší pozor.)

Jinak jsme toho moc nenašli - světlušky v korunách stromů, obří chrousty, kteří na nás dělali nálety, píďalku maskující se za větvičku a podivné slizké koule rostoucí ze svahu, které jsme další den rozpitvali a našli uvnitř semínka. Ty byly asi nejzajímavější, protože nám pak někdo na iNaturalistu určil, že to jsou houby, a to prosím pestřecovité. Jakože od slova pestřec. A ta semínka tím pádem bylo klubající se tělo houby. V lese jsme strávili dvě hodiny a ušli necelé dva kilometry, ale bylo to hodně dobrý.

Hotelové traily začínaly tímhle príma visutým mostem. Ideální místo k pozorování netopýrů - jakože jejich nahrávání bat detectorem.

Noční hledání zvířat

Vstávali jsme v pět, což v mém případě nebyla žádná křivda, protože jsem se probudila v půl čtvrté a po cestě na záchod už moc neusnula.

Ranní trailové stezky byly dost famózní, protože hned na uvítanou za lanovým mostem jsem zpozorovali quetzala. Přiletěl na strom u cesty, sedl si na holou větev a zůstal tam, dokud jsme si ho dosyta neprohlídli a nenafotili. Quetzalové jsou jedni z nejhezčích ptáků, které jsem kdy pozorovala - třpytivě zelení na zádech a červení na břiše, s čírem a samička velká skoro 40 cm (samce jsme neviděli, ten má navíc dlouhý ocas, takže dosahuje až 90 cm).

To je on (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Došli jsme až k vodopádům a na další místa, což dalo dohromady neuvěřitelné skoro tři kilometry, a strávili tam tři hodiny. Jo a ptáků jsme nakonec viděli dost.

Po návratu jsem si uvařila kafe, protože jsem se hrozně motala, a cvičně si změřila saturaci: 89 %. Což není mnoho. Ivana i Honza měli 97 %... a pak mi tvrďte, že moje dřívější nízké hodnoty byly měřením hodinkami, když jsem si tentokrát s sebou vzala oxymetr. (Může to být nadmořskou výškou? Byli jsem ve 2200 m. n. m.)

Ranní dosvěcování malých zvířátek baterkou

Lesy ve dvou tisících jsou nepřekvapivě docela kopcovité

Takové ty lesy...

I na zahradě hotelu měli quetzala

Cestou pryč jsme zastavili ještě na dvou odbočkách. Na první proto, že se tam měl vyskytovat místní endemický pták strnadec vulkánový (volcano junco), kterého se nám opravdu podařilo vidět, a na druhé proto, že to byla docela dlouhá terénní cesta k vysílačům na kopci, kam náš džíp dokázal vyjet, a tam bylo strandců tolik, že skoro až překáželi. (A tedy nebylo tam nic jiného, ale naše euforie pramenila především z toho, že jsme se dokázali dostat někam mimo silnici.) (Nepleťte si prosím strandce vulkánové se strnadci ranními. Mně se strnadci ranní taky líbí, ale nesmím to říkat nahlas před Ebříky, protože to jsou prý nejvíc opovrženíhodní ptáci na americkým kontinentě.)

Autíčko

Kopec endemických strnadců

A to je on, strnadec vulkánový (iNaturalist)
(fotili Ebříci)

Ve městě cestou jsme dokoupili ještě nějaké zásoby (hlavně vodu) a baterky do Ivaniného laserového ukazovátka a o kus dál natankovali, abychom měli jistotu, že na poloostrově Osa nezůstaneme s prázdnou nádrží, a pak už jsme sjeli z hor nadobro a vedle nás se objevil oceán a bylo to nádherné, Pacifik a obří vlny... a pak jsme vylezli z našeho klimatizovaného auta (ve třech tisících u vysílačů jsem se ještě přioblíkala) a stěna vedra nás málem porazila.

Poslední výhled, než jsem definitivně opustili hory

A jak to bylo dál a že nás nesežrali krokodýli, si povíme příště.

předchozí   -   následující

Zpět na hlavní stranu blogu