Mongolsko: Tam za tou duhou

První dny v Mongolsku. V Ulánbátaru jsme si půjčili auto a rozjeli se na jih, nekonečnými pláněmi, až tam za tou duhou.

26. - 28. 4. 2024
Pozorovaná zvířata z téhle části výletu na iNaturalistu ZDE.

Odlétali jsme v pátek v devět ráno. Na letišti jsme se sešli před osmou a ještě si skočili pro snídani do Billy, než jsme pohodlně došli ke gatě. To se hned pozná, lítat s profíky, že nevznikají zbytečné prostoje.

Letěli jsme přes Istanbul, kde jsme měli na přestup pět hodin. Těšila jsem se, že si zajedeme do centra na šťávu z granátových jablek a balık ekmek, jenže se ukázalo, že jsem v Turecku nebyla už vážně dlouho a že mezitím zrušili Atatürkovo letiště a postavili nové kdesi daleko za městem, rozlohou největší na světě, a z něj bychom do centra jeli dvě hodiny, což postrádalo smysl, takže jsme se jen prošli po logicky uspořádaném letišti, (chválim, na CDG ve Francii se mi nedaří zapomenout,) našli volnou gatu a osídlili tam sedačky. Já si na chvíli i zdřímla, to bylo fajn.

Výhledy cestou. Já bych někam jela.

Let z Istanbulu do Ulánbátaru trval osm hodin a kvůli posunu času to bylo, jako bychom přiletěli v jednu v noci, ačkoliv bylo místního času pohodlných sedm ráno.

Večeře v letadle byla výborná a dokonce se mi po ní povedlo tvrdě usnout, a když jsem se po čase na okamžik probrala a zkontrolovala okolí, zjistila jsem, že se v letadle dávno svítí a vozík se snídaní je tři řady ode mě. (Takže druhá pochvala Turkům, že mají skvělé pásky přes oči a špunty do uší.)

Periferie Ulánbátaru

I s všudypřítomnými power planty

Na letišti šlo všechno až překvapivě hladce - pasová kontrola byla rychlá, batohy jsme dostali taky brzy, bankomat nám dal šest set tisíc bez mrknutí oka a koupit místní simku nebyl v sobotu ráno taky žádný problém.

Štval nás jenom neoficiální taxikář, který se na nás nalepil a přes google překladač nám začal nabízet odvoz. Nebylo na něm nic špatného - ale my prostě nemáme rádi vlezlé lidi, a tím že za námi po letišti chodil celou dobu jako ocásek, situaci nezlepšil. Nicméně dosáhl svého. Taxi jsme potřebovali, protože domluva s autopůjčovnou byla taková, že až si seženeme simku, máme jim zavolat, taxikáři dát telefon a nechat se svézt tam, kam bude instruován, takže jsme to udělali, pak jsme se zatvářili zhrozeně, když si řekl o 120 tisíc, a usmlouvali jsme to na 100 tisíc, což byla nejspíš o dost lepší než oficiální cena, a jeho hybridním Priusem jsme vyrazili do města.

(Trochu nás vyplašilo, že měl volant vpravo, takže jsme s napětím sledovali, po jaké straně silnice se bude řídit a na jaké straně bude mít volant naše auto, ale dopadlo to všechno dobře.)

Autopůjčovna byla v domě, který velkou důvěru nebudil, ale reference na ni jsme měli od známého mammelwatchera, takže jsme se nebáli. Za auto jsme na místě zaplatili v dolarech 2250 USD a složili 1000 USD depozit, po čemž jsem si konečně oddechla, protože nosit byť jen třetinu tohohle obnosu u sebe mi bylo krajně nepříjemné, okopírovali si Honzův pas, podepsali jsme smlouvu, nechali si popsat, kde koupit kartuši k vařiči, a odjeli do onoho obchodu skoro dvě stě metrů daleko.

 Ford Everest. Katalogové foto, (c) Eithné, 2024.

---

"Budeme potřebovat 3250 USD," psal Honza čtyři dny před odletem do Mongolska z letadla z Argentiny.
Spočítali jsme si, že zajet do Exchange ve Štefánikově nám ušetří 1700 korun, a taky že to bude na směnu 78 000 CZK.
Chytře jsem tam zavolala předem, abych si ověřila, že se tam peníze dají kupovat kartou, což nejdou, a pak jsem chytře googlila, kolik mi dá bankomat. Prej osmdesát tisíc.
Takže jsem dojela na Anděl a cestou do směnárny se zastavila u bankomatu. Změna limitů... neplatná operace, maximální možný výběr z bankomatu je sedmdesát pět tisíc.
To nestačí, ale bankomat je tam přímo před Spořkou, a tak jsem tam zamířila... a ukázalo se, že další dvanáctihodinový den v práci měl za následek, že zavřeli před půl hodinou.
No nic, směním dolary za 75 000 Kč a zbytek bude mít Honza po kapsách. Takže jsem si navolila částku v bankomatu, ten chvíli chroupal příkaz... a pak vyjel lísteček, že to vyhodnotil jako nedůvěryhodnou transakci a zamítl to. Ale no tak! Vzápětí mi zavibrovaly hodinky - bankomat si chtěl povídat dál - a přišla mi zpráva, že to můžu opakovat, ale kartu musím strčit dovnitř.
A tak jsem dostala svých 75 000 Kč, což je víc, než se vejde do peněženky, aby šla ohnout a zapnout, a následně 3193 USD, které by se do peněženky vešly, ale dostala jsem k nim obálku, a tak jsem si je odnesla v obálce.

---

Kartuše měli v obchodě dokonce dvou velikostí a v přízemí jsme nakoupili tři obrovské tašky zásob jídla. A dvacet litrů pití.

A pak jsme se vrátili do autopůjčovny, protože Honzův pas zůstal v kopírce, a pak už se vydali vstříc Mongolsku.

(Takže jsme pět hodin po příletu znovu s velkou slávou projížděli kolem letiště. Respektive přes, protože jsme špatně zabočili.)

Obchoďák Nomin, kde jsme nakoupili jídlo i kartuše k vařiči

Vzhledem k tomu, že jsme přiletěli za jarem, rozkvetlými pláněmi, probuzenými zvířaty a tažnými ptáky vracejícími se na sever, nás trochu zaskočily teploty pod nulou a naprosto pusté pláně. Opravdu dlouho nám trvalo, než jsme zahlédli první ptáky, a to to byli domácí holubi u autopůjčovny. Holt asi nikdo z nás není plánovací typ.

Ale Mongolsko... ach. Už dlouho jsem nebyla nikde, kde by bylo tolik volného prostoru. V dohledu jen koně, krávy, ovce a kozy, občas nějaká jurta a každou hodinu malá vesnička. Nesmírné obzory zvlněné krajiny, která je celá 1500 metrů nad mořem. Slunce a zima a vítr a vybělené kosti u silnice.

Cesta na jih

Cože jsme to očekávali, jaro? Ehm...

Tak aspoň domácí zvířata, když ta divoká absentovala

Když jsme zastavili u... říkali jsme tomu jezírka, ale byly to jen velké louže z deště a roztátého sněhu, kde bylo šest druhů ptáků, všimla jsem si na druhé straně silnice myši. Doběhla k díře a pak roztomile vykukovala a Ivana s Honzou nutně potřebovali vidět ocas, aby s jistotou určili, jestli je to pika, nebo sysel, (a který,) a pak tam ty myši začaly pobíhat tři a byly roztomilé, a když jsme je posléze začali potkávat na každé pauze, kde byla v zemi aspoň jedna díra, tak jsme se shodli, že to musí být sysli, ale nakonec se ukázalo, že to jsou hraboši. Hraboši syslí.

Hned za touhle první pozorovací přestávkou nám stačilo zajet za obzor a spatřili jsme stádo antilop. Jů, jé! Malé, bílé, huňaté, s růžky a ťuťu.

Divoké antilopy

Rovnou přihodím i domestikované velbloudy. Za divokými by se muselo jet několik dní do hloubi Gobi a to nám za to nestálo.

Jezírko. Nakonec patřilo k těm opravdu velkým, co po dvou týdnech můžeme říct.

Když jsme ve vesnici Mandalgobi vzali benzín, tak jsme zjistili, že jestli častěji nebudou fungovat karty, tak s hotovostí moc dlouho nevystačíme, a vybrali jsme tam raději další milión a půl.

Za vesnicí jsme už sjeli ze silnice a rozjeli se plání pryč, do nicoty, protože jsme byli z letadla, nevyspání a časového posunu všichni vyřízení. A ze silnice jsme mohli sjet naprosto legálně, protože jsme měli půjčené doopravdicky terénní auto, se kterým se mimo asfalt vážně mohlo.

Na sympatickém rovném plácku (jak vyberete místo na táboření na pláni, která je všude stejná?) jsme zaparkovali, nanosili kameny na zatížení stanů a utábořili se.

Tankování

Mandalgobi. Ruská kola byla v hodně vesnicích.

Vzhledem k silnému větru jsem vařila v předsíňce stanu a jenom doufala, že mě Ivana s Honzou ubytují, jestli ho zapálim. Což nakonec málem nebylo téma, protože někdo, ehm, nevzal ani sirky, ani zapalovač, a nevzpomněl si na to v obchodě. Jenže onen někdo s sebou k vaření vždycky vozí křesadlo přesně z těchto důvodů, (se svou zapomnětlivostí už totiž chvíli žiju, teda, žije,) a ono to vážně fungovalo!

K těstovinám jsme koupili nějaké omáčky, důvěrně přezdívané lečo, což později bude důležité, a bylo to vážně moc dobré - navzdory tomu, že jsme s sebou neměli sůl.

"Tak třeba... tady?"

Večeře!

Přes den, když svítilo sluníčko, bylo snesitelně, a ještě večer mi přišlo ne až tak zima, ale jak se noc prohlubovala (rozuměj: asi v devět večer), tak jsem na sebe postupně navlíkla úplně všechno včetně batohu, abych usnula. Ale spala jsem tvrdě až do sedmi, kdy mě probudili už trochu netrpěliví Ebříci.

Pokračovali jsme do Dalanzadgadu, což bylo poslední velké město na jih od Ulánbátáru (a kterému jsme notoricky říkali špatně, protože mongolské názvy jsou zlo), kde jsme dotankovali nádrž, protože auto mělo range 450 km s plnou nádrží, a na delší dobu se zabavili tím, že jsme se snažili najít jakoukoliv restauraci. Jakože - kdybychom chtěli na karaoke, nebyl by to problém! Ale otevřená restaurace, ha ha. Nakonec jsme jednu našli. Japonskou. (Na druhou stranu, Mongolové to mají do Japonska blíž než my a my máme tak japonské restaurace.) A bylo to dobré, i když bylo velkým zklamáním, že neměli kafe.

Cesta do Dalalalalu.

Dalskabátů.

Dalabala?

Dalanzadgadu!

Pak jsme ještě přejeli k sámošce, kde jsme dokoupili tři barely s vodou a chleba... a pak nastala otázka, co dál.

Bylo poledne, v noci mělo pršet a sněžit a být zima, a stanovat v horách, kam jsme primárně mířili na sněžné leopardy, se nám nechtělo. Já nakonec našla na mapě na jih od města nějaké jezero a rozhodli jsme se, že se vydáme k němu. Že tam třeba budou nějaká zvířata.

Cesta už byl čistý offroad, jeli jsme po vyjetých stopách předchozích aut a bylo to skvělý.

Až teda na to, že i to, že jsme se rozhodli, že tam bude jezero, bylo spíš tipování. První cesta, kterou jsme k němu zvolili, vedla k nějaké jurtě, od které na nás vystartovali psi a nenechali nás přiblížit. Druhá cesta byla lepší (a psi daleko), a tak jsme na náhodném místě zaparkovali a necelý kilometr jsme se rozhodli dojít pěšky.

Cesta za město

Cesta k jezeru

No, k jezeru... podle trackování na Garminu jsem tady už byla hluboko ve vodě.

Jezero bylo z velké části bahnité a bez vody, ale ptáků jsme i tak viděli dost. Mně se moc líbil rehek mongolský, který byl skvěle barevný, a kulík říční, který byl skvěle černobílý. Ostatní ptáci byli nevýrazně barevní, jenže pak mezi ně přiletěl konipas citrónový, kterému hlava zářila do dáli. A stepokuři a dudci! Ty jsme viděli i včera, ale ti jsou skvělí vždycky. Ebříci byli nadšení z drozda rudohrdlého, kterého měli nového. A pak ještě po obloze přelétali kolpíci, kteří mě překvapili tím, že byli bílí, protože já jezdím jenom do neotropů a tam jsem pokaždé viděla růžové.

Náhodnými cestami jsme pokračovali kolem jezera dál, až jsme dojeli k jiným jurtám, opuštěným, kde bylo ptáků mraky. Střídavě pršelo a svítilo sluníčko, a pak se objevila duha, nizoučká, ale od obzoru k obzoru, a byl to kýč, ale krásný.

Takže jsem do bláta donutila vylézt i Ebříky. Ale uznejte!

Protože se počasí už jenom horšilo, vrátili jsme se do ééé, Dalanzadgadu, a ten jsme znovu projeli křížem krážem při snaze najít ubytování. Všechno bylo buď zrušené, nebo plné, až Honza našel recenzi na příšerné ubytování, která nás nadchla, protože byla týden stará, a tak byla velká šance, že bude hostel fungovat, a tak to taky bylo.

Sotva jsme vynosili věci z auta, začalo fest sněžit.

Idea spát pod střechou, abychom ráno nesušili mokré věci, ovšem v mém případě vzala za své, když jsem otočila kohoutem topení a z něj mi do batohu proudem vytryskla voda.

Navíc byly pokoje zakouřené a stěny tenké a byl tam hluk, ale ve sprše tekla teplá voda a vlastně to bylo v pořádku. A protože do rána napadlo opravdu hodně sněhu, bylo to dobré rozhodnutí.

Do hor jsme zamířili další ráno.

Na pokoji

Moje oblíbená řidičská fotka závěrem

Předchozí     -     Následující