rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Mongolsko: Koně Převalského

pise.cz/img/432599.jpg" alt="IMG_0185" width="680" height="453" align="absMiddle">
Odjezd z horského údolí zpátky k jezeru

Jurta pod horami

A ještě jedna. Ty hory hned za ní, to by se mi taky líbilo.

Cesta dolů byla překvapivě v pohodě. Přes noc tam musel projet grader nebo co.

Honza se v Daanově mammalwatcherském reportu dočetl, že na ptáky by měl být dobrý východní konec jezera pod horami,  tak jsme se tam vypravili. Cesta tam... nebyla dobrá. Průměrnou rychlost jsme měli asi 10 km/h, cestou jsme překonávali rokle a hledali, kam asi vede cesta dál, a když jsme přijeli na dohled konci pláně, kde kdysi bylo jezero, zatímco teď tam byla sůl a tráva, zjistili jsme, že v dohledu není ani jeden pták, a jeli jsme zpátky.

I na včerejším pozorovacím místě těch ptáků od včerejška znatelně ubylo.

Na jedné z několika pozorovacích pauz jsme si uvařili oběd. Už jste někdy lámali makaróny (bugattoni) na tak malé kousky, aby šly jíst lžící?

Celkově bylo jezero spíš zklamáním, doporučení od majitele autopůjčovny Bátara na tažné ptáky se nepotvrdilo.

Jezero

Pozorování nemnohých ptáků mezi mnohými ovcemi

Modelka

Kalandra mongolská
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Kulík říční
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Jeřáb panenský
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tohle jezero bylo posledním bodem na programu jihu Mongolska. Odtud jsme se vydali zpátky na sever k Ulánbátaru do parku Hustai, ve kterém žijí koně Převalského.

Akorátže to teda bylo přes 600 km daleko a tamní silnice nebyly v top stavu. Museli jsme dojet přes 160 km po prašných cestách na asfaltku, kde už to mělo svištět.

I na prašných cestách ale jezdily i Priusy. Jeden byl jako z reklamy na Toyotu, kdyby ji generovala AI. Viděli jsme ho přijíždět po obzoru před zasněženými horami po zelené travičce a stříbrně se blýskal. Když jsme se míjeli, zablikal na nás, abychom zastavili, a otec od rodiny se nás došel zeptat, jestli tu cestu dál Priusem projedou. Mongolsky. Ale pochopili jsme se a odkývali jsme to, protože to nebyl první Prius, který jsme tam viděli, a jen nás zaskočilo, že ani Mongolové nemají každou cestu tisíckrát najetou.

Ebříci si ještě zastavili u krtinců, kde si udělali setup na pozorování slepušky krtčí (aka mole vole) a pak tam půl hodiny seděli a koukali na díru, a druhou přestávku udělali uprostřed ničeho, kde strávili půl hodiny ničením nabíječky baterek k foťáku.

PoV: Koukání do díry.
PoV2: Koukání na Ebříky.

Krajiny z cesty

Je to trochu problém, když chci i řídit, i fotit, ale Ebříci mi moje četné přestávky tolerovali.

Na moje přání jsme se utábořili u řeky, kterou jsme brodili, a zatímco Ebříci ještě odjeli spotlightovat, já si postavila stan a zalezla do spacáku ve všem oblečení, co jsem s sebou měla. Byli jsme 1600 m vysoko, ale bylo to trochu přehnané, jenže já asi měla trochu kombinaci úpalu a nastydnutí - klima v Mongolsku bylo obtížně řešitelné.

Původně jsem se chtěla vykoupat ještě večer, ale stan jsem stavěla při západu slunce a pak už mi byla taková zima, že na to nebylo pomyšlení. Na dobrodružnou misi jsem tak vyrazila až ráno. Všechno mi hrálo do karet. Sice bylo teprve osm, ale ve stanu bylo teploučko, sluníčko svítilo, já se dobře vyspala... svlékla jsem se, sebrala mýdlo a šampon a vyběhla k řece. Zjištění první: venku není stejné teplo jako ve stanu. Ale co už. Vstoupila jsem do vody - a zase z ní vystřelila ven. Ta byla ledová! Jaktože tekla? Byli jsme vysoko, ale to při minulém koupání taky a tehdy to bylo teplé. No nic, už jsem tady.

Sedla jsem si do ní, rychle si umyla tělo, popadla věci a sprintovala ke stanu. Naboso. Nebyl čas hrát si na hrdinu. Jenže u stanu jsem měla nohy zaprášené až po lýtka, takže jsem zase udělala otočku zpátky a ještě si došla umýt nohy a obout se už na břehu. Zpátky do spacáku! Když jsem se oblékla, usoudila jsem, že jsem moc velká cíťa a že to nebylo tak hrozné, vždyť je ve stanu teplo, a vyrazila jsem k řece znovu, tentokrát už bez mýdla, jen s šampónem.

Bylo to strašlivě hrozné. Že bych vstoupila do té řeky někam na větší hloubku, byl naprostej nonsens, takže jsem klečela na břehu, hlavu si máčela tak daleko, jak to šlo, zblízka jsem viděla věci, které řekami na pastvinách tečkou, a snažila se umýt hlavu. Což s tuhým šampónem v ledové vodě prostě nejde.

Myslím, že kdyby někdo moje nahé indiánské tanečky toho rána nafilmoval, byla by z toho skvělá groteska.

Se situací mě smiřuje, že se chtěl jít vykoupat i Honza, ale ten do té vody vlezl ještě marginálněji než já.

První ranní kontrola: vrátili se Ebříci ze spotlightování? Dobrý, jsou tu.

Do dvojice můj stan, místo bylo malebné (fotka je z večera)

Řeka. Mrazák. Tak něco...

Čekalo nás ještě pár desítek kilometrů, než jsme najeli na asfalt. Stavěli jsme na pozorování syslů i ptáků a během jedné pauzy jsme byli svědky scény jak z National Geographic, kdy bělořiť opakovaně útočil na sysla. Ten vždycky poodběhl, zastavil se a bělořiť znovu nalétl. Pak se postavili vedle sebe, ignorovali se, sysel se pak rozběhl a bělořiť znovu zaútočil. Sysel se ale vůbec neměl tendenci schovat do díry a bělořiťovi vůbec nevadilo, že je několikanásobně menší než sysel a že jeho nálety nemají velký účinek.

Cesta po asfaltu byla skvělá. Silnice projížděla krásnou krajinou, čím dál zelenější, a většinu času se po ní dalo jet přes stovku. Protože byla rovná, jak když bičem práskne, dalo se i s naším autem snadno předjíždět a vůbec byla radost řídit.

Zastavili jsme se v Arvaikheeru, docela velkém městečku cestou, na oběd. Honza vybral rodinnou mongolskou restauraci, kde jsme si jídelníček na stěně překládali pomocí focení na google translate (byť jsme neměli odvahu si objednat "lot of deception"), a jídlo tam bylo skvělé. Pak jsme tam ještě dokoupili vodu a vyházeli odpadky, což v Mongolsku není snadné udělat, a my se toho leča se střepy už vážně chtěli zbavit.

Cesta

Mongolská kuchyně byla dobrá

Z asfaltky jsme sjeli na Undurshireet. Honza prohlašoval cosi o tom, že máme hrozně moc času, protože jsem jela jako šílenec, ale další cesta byla tak špatná, že se to hezky vykompenzovalo. Jeli jsme údolím řeky Tuul, která protéká  Ulánbátarem, kolem nás byl golfovej trávník. Takové zeleně! V Mongolsku!

Brzy jme vjeli mezi kopečky, a protože zapadalo slunce, najedli jsme se, Honza našel v Meoptě sviště, udělali jsme noční setup věcí a dál vyrazili pomalým spotlightovacím tempem.

Zelené údolí

Pláně

Mongolské antilopy jsme viděli skoro hned a opakovaně, očividně totiž mají zálibu postávat na horizontu proti světlé obloze.

Dál jsme viděli stádo jelenů wapiti (anglicky elků). Ti byli na mé straně a já se pořád nemohla rozhodnout, jestli to nejsou krávy, obzvlášť když byli pod nějakou salaší, a nebyli jsme tam schopní pořádné dosvítit nebo doblesknout, takže jsme nakonec zajeli až skoro k nim a byli to vážně wapiti, kopytníci větší než jelen, skoro jako los.

V údolí žili i vlci a zajímalo by mě, jestli oni byli vinni hororovou scénou, kolem které jsme projížděli, tedy čtyř mrtvých a roztrhaných ovcí a jednoho jehněte.

Ještě jsme viděli velkou spoustu frčíků, kteří byli pořád stejně zábavní.

V údolí byl provoz a mně se chtělo spát, a tak jsem odbočila na vedlejší cestu a z ní ještě kus mimo, vzala si z auta věci a vodu, Ebříci si uložili polohu, a zatímco oni ještě odjeli spotlightovat, já se před půlnocí utábořila a šla spát.

Antilopa

Dzeren neboli gazela atředoasijská
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Stádo wapiti
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Wapiťátko
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Vidíte ty heboučké růžky?
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A ještě oblíbený sympaťák: frček stepní
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Jediná povedená noční fotka za celou dobu v Mongolsku

Protože jsem byla už o něco chytřejší, kromě jídla a vody, abych nezhynula hlady, kdyby Ebříkům v noci umřelo auto a my se rozdělili do doby, než by nám Bátar poslal náhradní, jsem si na noc vzala i vařič a ešus, a tak jsem si s ranními trylky bělořitě usazeného na mém stanu mohla uvařit i kafe.

Ten den jsme se konečně vydali do národního parku Hustai, kde se chovají koně Převalského. Ti, co se odchovávají na Dívčích hradech a já kolem nich občas chodím běhat.

(Když jsme zajeli do parku, vzpomněli si Ebříci ještě, že by chtěli pozorovat krátkoocasého sysla, který byl ale pozorovaný mimo park, a tak jsme se museli vrátit, abychom se projeli tři kilometry tam a tři zpět o cestě, kde nebylo vůbec nic, než jsme se vrátili na naši cestu.)

Tábořiště. Foceno s hrnkem kávy v ruce.

Cesta dál

Pole! Jediná, která jsme viděli.

Tenhle park někdo popisoval jako "mammalwatching Valhala" a tomu jsme museli dát za pravdu. Viděli jsme několik stád wapiti, stádo gazel snad o sto kusech, konečně jsem si pořádně zblízka prohlédla sviště, kteří jsou strašlivě velicí, takoví medvídci, a co víc, koně Převalského jsme viděli hned na první pozorovací pauze, a to dvě skupiny na různých hřebenech, a pak ještě na jiné vyhlídce a pak ještě jednou na té první vyhlídce, kam navíc ještě přiklusala liška. Takhle nějak bych si to pozorování zvířat představovala furt.

Při jednom pozorování svišťů a syslů (dlouhoocasých) jsem si všimla, že blokuju průjezd jinému autu. (Ne že by se nedalo projet po trávě kolem, terénní auto na to měli dost.) Na další zastávce nás dojeli a zaparkovali taky, a protože neměli žádnou pozorovací techniku, ukázali jsme jim v meoptě aspoň stádo wapiti. Byli to dva Američani a dva Mongolové a vyptávali se na koně, ale bez dalekohledu na ně neměli šanci odnikud dohlédnout.

Moje nejvíc nejoblíbenější tamní kytky - koniklece. Rostly tam v obrovských lánech.

Liška obecná a svišti
(fotili Ebříci, iNaturalist)

...a my na obzoru našli koně Převalského, a to i s hříbátkem, které z Dívčích hradů stopro neznám
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Další přestávku jsme si udělali na sedle, které jsme přejížděli, a vyběhli jsme si na přilehlý vrcholek. No, vyběhli. Bylo vážně vedro. Trávník byl posetý spoustou různých rozkvetlých kytek, víc než kolik jsme jich doteď viděli dohromady. A taky jednou wapiti nohou. Asi pacička pro štěstí. (Štěstí ne toho wapiti, ale spíš supa, který ji odnesl.)

Oběd jsme si uvařili na otevřené pláni a pak se vrátili ještě na první vyhlídkové místo, (na cestě tu mají udělaná travnatá parkoviště,) kde jsme znovu viděli na obou hřebenech koně. Ti bližší měli i malé hříbátko, ale taky tam tři koně znatelně kulhali a jeden na nohu vůbec nedošlapoval. S čím se asi museli prát, že takhle dopadli?

Výstup na horu

Výhledy

Počkali jsme tam až do podvečera, než jsme se znovu vydali na okruh parkem. Četli jsme, že se koně nejlépe pozorují ráno a večer, a ačkoliv jsme je už viděli, já je hrozně moc chtěla vidět zblízka. A to se povedlo líp, než jsem se odvažovala doufat.

S Ivanou jsme se plížily blíž k několika koním, hřebci a třem klisnám, kteří si nás hlídali, ale neutíkali, a trvalo nám to docela dlouho. A pak přijela dvě auta plná turistů, která zastavila vedle našeho auta, a sice se podívali naším směrem, ale neměli tendenci jít za námi, a pak se ukázalo, že stáda sešla do údolí. Ne jen ta dvě, která jsme viděli, ale všechna. Za obzorem byly těch koní desítky a desítky. Páni.

Chtěli jsme tamtudy odjet, ale museli jsme změnit plán, protože koně byli i na cestě.

Krajina

To jsou oni. My se známe z Dívčích hradů, jen s hříbátky se musím ještě představit...

Nejsou krásní? (Přičemž tahle fotka má přidanou hodnotu v podobě sviště na pozadí. Vypadá trochu jak hříbě. Svišti jsou velcí...)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Spotlightování toho večera bylo sice mimořádně úspěšné, ale taky mimořádně obtížné, protože se venku zvedl vítr... vichřice. (Když jsem našla tarbíčka, nemohla jsem se na něj jít podívat, protože jsem proti větru prostě neotevřela dveře.) Tentokrát jsem k řízení nemohla mít otevřené své okýnko a spotlightovat i do strany, protože se tím zhoršoval průvan v autě a do očí mi šlo tolik prachu a písku, že jsem neviděla na cestu. Po téhle noci skončily všechny věci zaváté souvislou vrstvou nesmírně jemného prachu.

Ale těch zvířat! Z řidičského křesla jsem našla dva tarbíčky a několik frčíků, ale ostatní to měli pestřejší - vyfotili jsme lišku i normální, i korzak, a zajíce a ježka. Honza za zvířaty odhodlaně vybíhal s foťákem, a když jednou odběhl daleko a já vypnula motor, nedošlo mi, že nebude vědět, kam se vrátit, ehm. Ale nakonec nás našel.

Uhnuli jsme z pláně do údolí, kde jsem si dělala naděje, že bude foukat míň, což se nestalo. Nakonec jsme přejeli sedýlko, kde se zdálo, že nefouká tak strašně, a já se utábořila, zatímco Ebříci odjeli na ještě další chvíli pozorovat. (Tentokrát až poté, co mi pomohli postavit stan, jinak by to bylo v tom větru vážně, vážně obtížné.)

Stmívání a odjezd z parku Hustai

Třeba tady do té ohrady s cedulemi v azbuce, kterým ani po přelouskání nebylo rozumět. Byli jsme zvědaví, jestli budeme schopní na druhé straně vyjet ven, a pokud ne, jestli tenhle průjezd v noci budeme schopní najít, ale nakonec dobrý.

Předchozí     -     Následující

Zpět na hlavní stranu blogu