Mongolsko: Na sněhu

Kvůli předpovědi počasí jsme se v Dalanzadgadu ubytovali a dobře jsme udělali: do rána namrzlo a napadla vrstva sněhu. A my se vydali na první výlet k horám hledat sněžného leoparda.

29. 4. 2024
Pozorovaná zvířata z téhle části výletu na iNaturalistu ZDE.

Úvodem drozd rezavý severosibiřský
(fotili Ebříci, odkaz)

Na hostelu nás budík probudil v šest - a venku ležela vrstva sněhu. Ten den jsme vyráželi do hor.

Ještě jsme vzali benzín hned u druhé benzínky, kterou jsme potkali - jinak vypadalo město úplně mrtvé - a já pak protančila autem po zasněžených ulicích ven a dál. (Trochu mi ráno zkazilo protijedoucí auto, které ani nezpomalilo, když projíždělo kolem skotačících psů, a největšího z nich, který vběhl do cesty, prostě nabralo čelní maskou. Pak jsme ale potkali auto sjeté do příkopu u silnice jako důkaz toho, že pouštět se do nepředložených věcí jako brždění by nebylo na sněhu moudré.)

Za městem se zasněžené ulice proměnily v ledovku, dokonalou a hladkou. Kdo by to byl řekl, že se budu učit řídit na ledu bez řetězů zrovna v poušti?

Ranní škrábání auta. Ještě zpětná zrcátka, prosím.

Škola smyku

Ale zas ty výhledy...

Vjezd do hor a tamního parku byl kousek. Chvíli jsme váhali u prudkého kopce dolů, jestli ho při návratu dokážeme vyjet nahoru, a pak už jsme se pustili do hor. Jeli jsme tudy první a vyjížděli ve sněhu stopu a kolem to bylo bílé, krásné a zmrzlé.

Několikrát jsme zastavili a vytáhli Meoptu, dalekohled na stativu, abychom prohlédli okolní svahy a zkusili najít sněžného leoparda.Víc jsme ale pozorovali ptáky, kteří tam létali v jalovcích. Já na jedné takové pauze poodešla a našla piky (česky pišťuchy Pallasovy, ale celou dobu jsme jim říkali anglicky piky) a pak jsem pískala na Honzu, aby je přišel vyfotit. Fungovalo to.

Vyjela jsem autem první stopy

Ibex, kozorožec sibiřský. Proč mají všichni kopytníci tak oblíbené vrcholy hřebenů, netuším, ale o to líp se pozorují.

To je on
(fotili Ebříci, odkaz)

A tohle je pišťucha alias pika
(fotili Ebříci, odkaz)

Na další pauze v sedle jsem chtěla povylézt na úpatí kopečku nad námi, ale ten byl tak nizoučký, že mě lákalo dojít až nahoru, kde to bylo ach, a shora jsem uviděla lišku. Honza s Ivanou dole ji nemohli vidět, takže jsem zase pískala a Honza to vyběhl, protože se tam kromě (české) lišky obecné měla vyskytovat i liška korsak, ale bohužel stihla utéct. Mrzelo mě to, a nakonec jsme pozorovali ještě shora, (pro Meoptu jsem se vrátila,) ale lišku jsme už nenašli. Narozdíl od argali - ti hezky doplnili ibexy z minulé přestávky. (Argali jsou ovce, ibexové kozy.)

Po cestě jsme dojeli až na parkoviště, kde jsme odstavili auto, uvařili si oběd, viděli kolonii pískomilů a vyrazili na výlet.

S Meoptou na kopečku

Vaříme oběd a pozorujeme při tom pískomily

Pískomil mongolský
(fotili Ebříci, odkaz)

Skřivan ouškatý, těch bylo celou dobu nespočet
(fotili Ebříci, odkaz)

Rehek mongolský
(fotili Ebříci, odkaz)

Tou dobou už jsme v horách nebyli ani zdaleka sami, cestou nás míjela spousta aut, (některá dost neuvěřitelná vzhledem k sjízdnosti cesty,) a tak jsme na tomhle treku potkávali spoustu lidí. Většina byli Mongolové, ale bylo tam i dost Rusů, a všichni byli zvědaví, odkud jsme.

Měli jsme dojít až k vodopádům, ale na posledním kilometru se cesta změnila v potok, a ačkoliv jsme měli pohory, nechtěli jsme si je namočit, a tak jsme to otočili a raději se rozhodli vylézt na sedlo v bočním údolí.

Výlet

Údolím dál

Tady už jsme nebyli první, jedna výprava nás předběhla, a za námi byly davy

Scéničnost výletu rozhodně nechyběla

Ale dál už nepůjdeme

Zpátky

Cestou jsme viděli strašně, neuvěřitelně moc pišťuch, syslů a mých oblíbenců, pískomilů, kteří měli dlouhý ocas se štětinkami na konci. Fun fact: hlodavci v Mongolsku jsou přenašeči moru.

Nahoře fičelo, takže jsme na kontrolu svahů na sněžného leoparda spadli kousek pod hřeben a zalezli si do jalovce.

Na hřeben

Výhledy

Nahoru jsme šli ještě zbytky sněhu

Sysel alašanský
(fotili Ebříci, odkaz)

Zato cestou dolů už bylo zase jaro

Že se krajina mění před očima, jsme vnímali celou cestu, ale při návratu to bylo jako v jiném světě. Tam, kde byl před pár hodinami sníh, byla teď hlína a sucho.

Zažili jsme ošklivý šok, když jme se blížili k autu - už z dálky bylo vidět, že je kufr dokořán. Trochu neuvěřitelně z něj ale nic nezmizelo a ve věcech se nikdo nehrabal, a dokonce nám mongolská řidička minivanu, čekající na svoje turisty, říkala, že dávala pozor, a vůbec nám není jasné, co se stalo. Kufr byl špatně dovřený a otevřel ho vítr?

K autu. Tohle všechno bylo dopoledne pod sněhem.

Ohlédnutí při jízdě pryč

Cesta zpátky byla jednoduchá, protože se zasněžené, nepřehledné cesty změnily v hliněnou dálnici.

Na našem sedle jsme znovu vyběhli na přilehlý kopec, (já ten den už potřetí,) protože v podvečer je největší šance najít leopardy, a já tam na větru strašně vymrzla.

Rozhodli jsme se, že využijeme sjízdnosti cest a zkusíme tu trasu projet ještě jednou tam a zpátky a přitom hledat savce pulsarem a spotlightovat. Já si k tomu ohulila topení naplno a snažila se zahřát. Nepříliš úspěšně.

Ta cesta byla plná washboardu, (valchy, varhánků,) které hrozně drncaly, ale nejhorší byly dva do strany nakloněné úseky, kde jsem se bála, abychom se nepřevrátili. I tak jsem je projížděla třikrát. Škola offroadu Drive Mongolia.

Ale těch lišek, které jsme našli!

S Meoptou na kopečku o půl dne později

Sníh mizí před očima

Auto v sedle

Noční pozorování a jedna z mnoha lišek, které jsme viděli. Vybíhali jsme z auta za všemi, protože jen podle odrazu očí jsme si nemohli být jistí, jestli je to "jen" liška, nebo jestli to je manul (Pallas's cat), o jehož pozorování jsme stáli skoro stejně jako o leoparda. (A byli jsme v tom stejně úspěšní.)
(fotili Ebříci, odkaz)

Dalším dobrodružstvím bylo hledání místa na spaní. Honza vyhlédl starou, zrušenou silnici, které ale nebyla napojená na silnici stávající, a v místě, kde byly nejblíž, se na ni projet volnou krajinou nedalo. O něco dál jsme ale narazili na křižovatku, kde jsem do volné stepi následovala cizí stopy - a napojili jsme se.

Řídit po tmě nebylo snadné, protože ta bývalá silnice chvílemi splývala s okolní krajinou a občas se měnila v koryto řeky. Jak jet a nezabloudit? Ale bylo to vlastně hrozně zajímavé.

Před půlnocí jsme zastavili, vyjeli z koryta řeky, aby nás nespláchla voda, a utábořili se pod hvězdnou oblohou. Mléčná dráha se plazila při zemi a já vlastně oblohu v květnu vůbec neznám, jsem si myslela - ale pak se ukázalo, že zatímco Ulánbátár je jen o 3 ° jižněji než Praha, tak Dalanzadgad už o 7 °, a to je docela rozdíl. (Což nic nemění na tom, že květnovou oblohu vážně neznám.) A vyfotit noční fotky se stany se mi nepovedlo ani na třicetisekundovou expozici, nejmenší clonu a největší ISO, takovou tam měli tmu a prach ve vzduchu.

A protože jsme byli pořád přes dva kilometry vysoko, měli i zimu, na spaní jsem na sebe navlékla i péřovku - a to tam oproti horám bylo vysloveně teplo. Možná jsem vybavení - do té pouště - trošku podcenila.

Tábořiště

Ráno přišlo i stádo stovek antilop

Zblízka
(fotili Ebříci, odkaz)

Předchozí     -     Následující