Mongolsko: Do Ulánbátaru a domů

Poslední část povídání o výletu do Mongolska. Ze zasněžené tajgy jsme odjeli na další místo, kde se mohli vyskytovat manulové - malé kočkovité šelmy, které jsme moc chtěli vidět, a ačkoliv se nám to nepodařilo, bylo to tam moc pěkné, pláňovité a koniklecovité. Poslední den jsme se už jen přesunuli do Ulánbátaru, při mytí auta urazili zrcátko, strašně se přejedli ve vynikající korejské restauraci... a to bylo všechno. Pak už jen domů.

10. - 12. 5. 2024
Pozorovaná zvířata z téhle části výletu na iNaturalistu ZDE.

Jedna fotka z cesty. Tohle je čtyřicetimetrový Čingischán, nejvyšší jezdecká socha na světě.

A druhá fotka z cesty, typická vesnička

Honza našel asi hodinu jízdy daleko lokalitu, kde nějaký mammalwatcher viděl manula, kterého jsme neúspěšně naháněli už od začátku výletu do Mongolska, a tak jsme se tam na poslední opravdickou noc vydali.

Už to zase nebyla tajga, ale step se spoustou skalek, a bylo to tam moc pěkné. To můžu říct naprosto zasvěceně, protože jsme dorazili v pět a jezdili tam autem dalších sedm hodin.

Místo důvěrně přezdívané "vodovodní kohoutek". Tam někde byly pozorovaní manulové, o které jsme tak stáli.

Pláně

Sedm hodin ježdění

Zastavili jsme se tam na loučce a šli se podívat kolem...

...a rostly tam koniklece, jů jé

Pak se na nás ale hnala chumelenice, takže jsme zase zalezli do auta a jezdili dál

Za světla jsme neviděli vůbec nic a za soumraku to vypadalo taky beznadějně, ale kolem desáté kolem začali běhat frčíci a já nakonec podle očí našla aspoň dvě lišky.

Honza si uhnal astmatický záchvat, když tu druhou pronásledoval s foťákem, protože liška ve tmě může být strašně snadno manulem.

Západ slunce

Soumrak

Liška korsak
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Já se hecla a vydržela až do půlnoci, než mi začaly padat oči i navzdory zimě a větru, kterým s otevřenými okýnky při jízdě autem člověk neuteče. Ještě dobu trvalo najít nějaké říční koryto, kam by se vešly oba stany a kde bychom byli aspoň částečně chránění před větrem (7 m/s, nárazový 20 m/s).

Jako, to chránění před větrem se moc nepovedlo - sice jsem na sebe na noc navlíkla všechno, co jsem měla, a ze zoufalství na nohy i batoh, abych je ochránila před profukováním, ale stejně jsem zimou nemohla usnout několik hodin. Vítr stan bičoval tak, že se mi vzdouval pod tělem a stěna mi pleskala do hlavy.

Ale k ránu jsem usnula a zdálo se mi o velrybách. Jsem mammawatcher jaksepatří!

Tábořiště

Ráno bylo pěkně, vítr ustal, sluníčko svítilo a balili jsme suché věci - to před cestou domů vždycky udělá radost. (Zkuste si dosoušet stan a tropiko v panelákovém bytě.) Aby byl den dokonalý, uvařila jsem si k snídani čínskou (teda korejskou) polívku a kafe, ach.

Autem jsme si ještě jednou projeli kopce, kdyby tam náhodou chtěl být manul ve dne, a taky proto, že to tam bylo pěkné. 

Dál jsme zamířili do kopců jižně od Ulánbátaru, které se hrozně vtipně jmenují Tsetsee Gun Mountain. Trochu nás zarazilo, že se tam platilo za vjezd, a taky že nás klasifikovali jako autobus, a ne jako osobák. Kategorií tam přitom na výběr měli hodně, takže mohli SUV klidně přidat - třeba vrtulníků měli na ceníku tři druhy. Zajímalo by mě, jestli taky přistávají u té vjezdové brány, aby zaplatili.

Celé ty hory byly v UNESCO (azbukou JUNESKO), což znamenalo, že tam byly takhle při sobotě mraky lidí. Ale když jsme autem dojeli až na konec cesty a vyrazili dál pěšky, už jsme nepotkali nikoho - všichni zůstali u rezortů. Krajina byla pěkná, já si to tam moc užila, a moc se mi líbili dva strakapoudi, kteří se tam promenovali přímo před námi, ale Ebříci chtěli stihnout ještě říční oblast, a tak jsme se vrátili za ani ne dvě hodiny.

Hotelový rezort v Tsetsee Gun Mountain

Ivana fotí kytičky

...a jde jí to
(fotila Ivana)

Krásný
(fotila Ivana)

Já taky fotím kytičky, protože - koniklece!

Pěšky až daleko do lesa

U vody nebylo kde zaparkovat, a tak jsme museli ještě dál, a tam se nám nechtělo kvůli spoustě lidem (ve městě) nechávat všechny naše věci nehlídané v autě, a tak se šli projít jen Ebříci. Přišli s úlovkem sýkorek azurových, ale málo vybarvených, takže mě to nemuselo mrzet. Já jsem pouze na barevné ptáky.

Doprava v Ulánbátaru byla hrozná i o víkendu, celou dobu jsme poskakovali v kolonách, koukali, jak se ostatní volně přepojují z pruhu do pruhu a hrozně u toho troubí a nepouští se a občas si nějaký pruh vytvoří i tam, kde být nemá, a jsem moc ráda, že řídil Honza. A že je víkend. Slyšeli jsme, že ve všední dny si člověk na cestu na letiště má dávat rezervu sedm hodin.

Předměstí Ulánbátaru

Tady už jsme byli ve městě kousek od hotelu

Náš zabookovaný LG Hotel jsme nejprve obkroužili kvůli jednosměrkám, o kterých Google ani Mapy.cz nevěděly, ale pak se nám povedlo zaparkovat hned u něj. A stálo to za to. Riskli jsme při bookování dormitory pro 4 lidi a pro jistotu jsme si zaplatili 4 lidi, abychom tam byli sami, a bylo to naprosto luxusní.

Já hned zabrala sprchu a ta hnědá voda, která ze mě tekla, a to hlavně z vlasů, ta stála za to. Jé, tohle jsem potřebovala! Já se na tu sprchu tak těšila! A užila jsem si každou minutu! Zase civilizovaným člověkem!

Mezitím Ivana s Honzou objevili prádelnu, a tak jsme si dali vyprat oblečení do letadla a Honza odjel s autem do myčky, protože ho Bátar chtěl vrátit čisté.

Hotel

Pokoje byly krásné

Už při návratu (auto si tam nechali na dvě hodiny - bylo hrozně zaprášené i zevnitř) říkal, že je tam vjezd hrozně úzký a nedá se tam nikde otočit, ale tohle tvrzení stvrdil až při výjezdu, kdy naším velkým autem při couvání do prudkého kopce urazil zrcátko. Jsem moc ráda, že jsem tohle nemusela absolvovat já. Bátar se k tomu postavil jako kádr a řekl si o 60.000 tugriků, což je asi 420 korun.

Hned naproti myčce jsme si zašli do korejské restaurace na večeři. Mističky! Jakože jídlo fajn, ale ty mističky. Mňam.

Pak jsme ještě absolvovali orienťák při hledání bankomatu, abychom měli ráno na taxík, a pak už jsme se vrátili a šli spát.

Automyčka. Pod zemí a bez možnosti otočení, takže se nahoru vycouvávalo. Jsem ráda, že jsem to neabsolvovala já.

Mističky!

Recepční nám slíbila, že nám na pátou ranní zařídí taxík - sice jsme odlétali až v půl deváté, ale chtěli jsme mít kvůli zácpám rezervu. Přesně v pět se ozvalo zaklepání a paní přišla, že je taxík na místě.

Řídil ho mladý Japonec, volant měl vpravo a z nějakého důvodu nechtěl, abychom měli batohy v až na rezervu prázdném kufru, a tak je všechny naskládal za místo řidiče. A pak nám ukázal, jak to s tím řízením v Ulánbátaru má vypadat - červené projel všechny, u kterých mu nepřekážela auta, většinu času jel 130 km/h a brzdil jen pod radary. A protože byly silnice v tuhle hodinu ještě prázdné, byli jsme na letišti opravdu brzy.

Naši poslední hotovost jsme utratili za securitou za spoustu džusíčků, protože tam nic lepšího nebylo.

Z téhle fáze cesty už nemám žádné fotky, a tak jsem zalovila hlouběji a rozhodla se pro něco k poučení. Takže co by si měl čtenář odnést z celého povídání? Třeba že nesmíte střílet kamzíky z motorového vozidla!
(fotila Ivana)

Letadlo do Istanbulu bylo prázdné - Ivana vedle sebe měla volno a většina dvojsedadel u oken byla obsazená jen jedním člověkem. Přesto to nebylo žádné terno - člověk přede mnou si sedačku sklopil okamžitě, paní zezadu mi do sedačky většinu časy kopala a člověk před Honzou si sundal boty, takže jsem měla poprvé důvod využít toaletní vodu, kterou mají Turkish airlines na záchodech, abych ty největší závany něčím přebila.

Ale zase jsem dotřídila fotky ve foťáku a zhlédla Mulan, které se mi líbila, a Father of the bride, kterého jsem dokoukala jen proto, abych měla pevné podklady pro špatné hodnocení na CSFD. Potěšilo mě ale jídlo - tentokrát jsme to nezanedbali a s Ivanou si dopředu objednaly special meals a já měla strictly vegan, takže jsem mohla sníst všechno.

V Istanbulu jsme byli za devět hodin. Místního času bylo něco po jedné, mongolského něco po šesté, českého něco po dvanácté. Ať žije časový posun.

A pak jsme byli v Praze.

Tak zase někdy...
(fotila Ivana)

Předchozí