Mongolsko: Trek v Kapesních horách

Několik hodin jízdy po nádherných pláních nás zavezlo ke Kapesním horám - tak malému a kompaktnímu pohoříčku, že by se na vrcholky dalo dosáhnout, kdyby si člověk stoupl na špičky. Tam jsme udělali první dvoudenní trek - a dostali se k pozorování sněžného leoparda tak blízko, až se tomu nechce věřit.

29. 4. - 1. 5. 2024
Pozorovaná zvířata z téhle části výletu na iNaturalistu ZDE.

Orebice čukar
(fotili Ebříci, odkaz)

Ráno jsem vstala o hodinu dřív, abych měla čas dopsat blogísek, a svět mě odměnil tím, že byl zcela spektakulární. Nejenže mi ráno po stanu poskakoval pták, ale navíc bylo sluníčko, teplo a ukázalo se, že táboříme na nádherném místě, což za tmy nebylo ve světle dálkovek vůbec poznat.

Vydali jsme se naším korytem řeky až k místu, kde se přiblížilo k silnici (jakože opravdické, asfaltové), kde jsme chvíli spekulovali, jak vyjet vysoký násep, než jsme ho prostě... vyjeli. Ale neboj, moje milé pražské Mondeíčko, vůbec jsem si tam na vlastnosti džípu nezvykla a ty mě nikdy nemůžeš zklamat...

Řízení v Mongolsku bylo prostě... ach.

(Když jsem se zrovna nebála, že se auto překulí do strany.)

Dojeli jsme do vesnice Bayandalai, kde jsme si stanovili za cíl dobrat naftu a dokoupit zásoby. Mapy.cz, které se v Mongolsku v zásadě osvědčily, nám tvrdily, že tam jsou benzínky dvě, a tak jsme zamířili k bližší z nich. "Má to být někde mezi těmi jurtami, ale nevím, kde," pravil Honza, hledě do map. Takže jsme zajeli do zahrady s otevřenými vraty a z jurty uvnitř se vyklubal autoservis, takže když jsme si zašli dovnitř pro paní, tak odemkla skříň s barely a pomocí trychtýře a Honzy nám do nádrže nalila něco, o čem jsme doufali, že je opravdu nafta.

V obchodě jsme dokoupili zásoby jídla a zapalovač, aby mohli vařit i Ebříci, kteří zarytě odmítali fungovat s křesadlem, a vydali jsme se vstříc dalším horám. 

Na tyhle silnice se taky těžko zapomíná. Ten výhled.

Tankujeme

Což je nadnesený popis toho, co následovalo - několik hodin jízdy travnatými pláněmi, štěrkovými pláněmi, písečnými pláněmi a pláněmi se sněhovými poli.

Protože většina sněhu z předchozí noci už roztála, tak cesta klouzala až běda a některé cesty přes skalnaté kopce byly zážitkové. Džíp, my měli džíp! A projeli jsme všechno. A nepřevrátili jsme se ani jednou. Na 4x4 jsem řadila asi třikrát.

("Honzo, co myslíš? 4x4?" "Šestnáct.")

Honza měl vyhlídnutý konec "silnice" (jakože tlustě značené cesty), odkud měla do hor pokračovat čárkovaná cesta, že bychom mohli zkusit jet ještě dál. Což nebylo proveditelné, protože ta čárkovaná cesta vedla korytem řeky, kde momentálně tekla voda. Takže jsme dojeli ještě kousek dál a zaparkovali auto na travnaté pláni, odkud jsme se rozhodli vydat dál pěšky.

Já navíc prosadila vaření oběda, protože jsem toužila po kafi a potřebovala na něj horkou vodu, a taky jsem měla už trochu hlad. V mezičase jsme přebalili batohy - trek s nocováním byl úplně jiný koncept, než jsme provozovali dosud - a vyrazili horám vstříc.

Tudy raději nepojedeme

Reportáž vám přináší blogerka, řidička & kuchařka Eithné
(fotila Ivana)

Já po prvních metrech zjistila, že jsem v letadle přišla o jeden řemen se sponou na bederním pásu. "Tak tuhle akci odpískáme?" ptal se Honza. Jenže hory! Ty bych byla ochotná absolvovat i bez popruhu na zádech. Takže jsem rozmotala nějaké zbytečné popruhy, navázala je na urvanou část a vynalezla důmyslný systém provlékání, šprajcování a uzlování, který překvapivě dobře držel a který jsem časem vypilovala tak dobře, že jsem byla zapnutá rychleji než Ivana, které překážela zrcadlovka.

K horám se šlo přes travnaté pláně, které vypadaly absolutně nádherně, a pak se vešlo do horského údolí jako bránou, a kolem byly zbytky sněhu a prostě hory. Asi se jmenovaly Western Beauty (na východ byly Middle Beauty a ještě dál na východ Eastern Beauty, tak se to nabízí), ale Ebříci je nazvali Kapesní hory a to k nim sedělo úplně přesně. Ony byly... maličké. Všechno bylo mnohem menší a blíž, než se zdálo na první pohled, a to je činilo přátelskými a dosažitelnými. Na něco takového jsem snad ještě nikde nenarazila. Samozřejmě hodně udělalo, že jsme autem parkovali ve 2250 m. n. m. a nejvyšší hora měřila jen 2613 m. n. m.

Vzhůru do Kapesních hor. What a Western Beauty is this!

Údolíčkem jsme pokračovali na jih a pečlivě jsme kontrolovali každý nově viditelný svah triedrem a Meoptou, jestli neuvidíme sněžného leoparda.

To byla totiž taky věc. Sněžní leopardi jsou vzácní, ale nedají se moc chránit, protože každý jedinec má větší range, než jak velké jsou národní parky. Mongolské hory jsou jejich nejsevernějším místem výskytu (jinak jsou vidět třeba v Himalájích), ale ve všech mammalwatcherských reportech, v nichž byli při guidovaných túrách vidění, bylo utajené místo pozorování, takže jsme šli naslepo a tenhle cíl byl trochu z říše snů, což nám nijak nebránilo v pečlivosti.

(Taky jsme díky tomu našli několik ibexů a desítky pišťuch.)

Meoptujeme...

...a meoptujeme...

Údolíčkem jsme pokračovali až pod sedlo nejvyšší hory, kde bylo záhodno se utábořit jak kvůli pokročilé denní době, tak kvůli následnému terénu. Překvapivě se nám povedlo najít loučku, na které nefoukalo - jinak bychom v noci asi umrzli. (V Mongolsku fičelo všude a pořád a ten vítr byl takhle při konci dubna ledový.)

Jen jsme postavili stany a naházeli si do nich věci, než jsme se vydali pozorovat leopardy na kopeček nad námi - Ebříci s electronic and observing full gear ve vyprázdněných krosnách, já se svým triedrem a pitíčkem v obalu od spacáku.

Leoparda jsme sice neviděli, ale výhledy byly shora famózní. Hory! Hory!!

Tady už se škrábeme na hřeben

Společná na hřebeni

Výhledy za hranice Kapesních hor

Výhledy!

Když už jsem příliš vymrzla, vydala jsem se zpátky ke stanům. Navíc jsem si potřebovala odskočit... jenže se ukázalo, že Ebříci na mě uvidí ODEVŠAD. Takže jsem jim zespodu vyfotila pěknou vrcholovku a pak se vydala na další trek za dostatečně vysokou horu, kam by nebylo vidět.

Po večeři jsem přišla na naprostou katastrofu: v zápalu přebalování jsem v kufru auta nechala pytlíček nejen se zubním kartáčkem a pastou, ale i se špunty do uší a páskou přes oči! A zbortil se mi svět. Bez špuntů do uší nejsem schopná usnout už patnáct let. Jenže když včas neusnu, tak mi začne být zima a tu noc protrpím. Jenže běžet do auta šest kilometrů v počínající noci přišlo trochu hardcore i mně. Možná to nějak zasuplovat toaleťákem...? A pak přišla Ivana: "Nějaký jsem našla. Jsou teda hrozně starý a možná se rozpadnou, ale chceš je?"

Takže jsem v noci usnula (i když to trvalo a zima mi byla)... a nechala si zdát naprosto příšerný sny. Protože když já si nastavím mindset na katastrofu, tak si to náhlým zázrakem nenechám zkazit!

Večerní výhled ze stanu

Budíky jsme měli na půl šestou ráno, abychom nepropásli ranní sezónu leopardů, když už nevyšla ta večerní. Sbaleno jsme měli za půl hodiny a s batohy jsme se vydali na sedlo pod nejvyšší horou. Slunce už prokreslovalo okolní svahy a šlo se dobře, dokonce i péřovku jsem si na cestu nahoru sundala. Každou chvíli jsme kontrolovali okolí, ale leopard nikde.

Na sedle jsme se rozhodovali o další cestě a rozhodli jsme se dobýt nejvyšší vrchol. Tím mě Ebříci překvapili - já o to stála hodně, ale leoparda jsme stejně dobře mohli hledat i z nižších předvrcholů a sedel.

Před východem slunce

Támhle je

Honza

Ivana

Radost z mongolských hor mi nekazil ani fakt, že všude vedly stopy od aut

Ještě jednou Ivana. A hory. A výhledy.

Ovšem za naše rozhodnutí jsme byli bohatě odměněni: na jednom sněhovém poli se táhly den staré leopardí stopy.

Nevím jak Ebříkům, ale mně to vzalo dech. Mně to od začátku přišlo jako naprostej nonsens, jako něco, co nemůže vyjít, i když je pěkný o tom mluvit při prohlížení svahů a hledání čehokoliv zajímavého, od myší až po ptáky. Ale tady byly stopy, vedly z vrcholu dolů a táhly se ještě přes další sněhové pole, a byly tak hrozně veliké. To nemá být zas tak velké zvíře! Ale asi má velké tlapy.

Pak jsme meoptovali ještě mnohem častěji než do té doby.

Na vrchol se překvapivě nejenže dalo vyjít, ale dokonce na něm byl křížek a mohyla. Chvíli jsme tam pobyli, já vyfotila další společnou fotku a pak jsme se vydali dolů po leopardích stopách.

Kočička

Na hřebenech

Kapesní hory

Hele, jezero! K němu bychom se zítra mohli zajet podívat.

Cesta na nejvyšší vrchol

To je on, a my na něm. Napsala bych vám jméno, ale protože v mapách nebyl ani název pohoří... chápete.

Honza podle tristních mapových podkladů našel trek, který by byl hodně dlouhý a který by nás provedl skrze hory až k autu. Ale patnáct kilometrů.

Já z toho byla nadšená - tolik ráda chodím po horách! A Ivana neměla žádný názor a Honza čekal, co kdo vybere, jestli se vrátíme krátkým, šestikilometrovým trekem, nebo jestli skutečně půjdeme tuhle obludnost.

Jenže ta volba nebyla tak jasná. Já jsem zvyklá chodit rychle, takže jsem vždycky o kus utekla, za zatáčkou zkontrolovala okolní svahy na přítomnost leoparda a pak chtěla jít dál. Jenže Ivana chodí pomalu a kontrolovat chtěla taky, a tak jsme šli první kilometr přes půl hodiny. A na to, abychom šli trek osm hodin, mě z pohor moc bolely nohy a měla jsem málo vody, a tak jsem se ujistila, že tohle tempo je pro Ebříky ideální, a rozhodla se odpojit a jít si vlastní rychlostí a cestou.

Scházíme do údolí

A naše cesty se rozdělují

Teda chtěla jsem jít Honzovou cestou, ale ty mapové podklady byly opravdu tristní, a tak jsem si prostě jen vyfotila screenshotnutou polohu našeho auta v mapách (ale ve zdejší krajině by to bylo jako hledat jehlu v kupce sena) a taky screenshotnuté souřadnice a vyrazila jsem dál. Ono i když mi Honza ukazoval, co vymyslel, tak mi to moc nedávalo smysl, a tak jsem si z toho vzala, že musím jít dál údolím až na křižovatku s dalším údolím a pak doprava. To přece musí fungovat, what could possibly go wrong.

Nebyla jsem úplně šťastná, když jsem došla k první jurtě. Ale byla zavřená a nikdo kolem, takže mi náladu spíš zkazilo, že už jsem v civilizaci a leoparda že už tam neuvidím. Když jsem ale došla k druhé jurtě, tak jsem byla vysloveně nešťastná, protože jsem si podle vrstevnic myslela, že potřebuju odbočit zrovna tam, kde stála, a co hůř, před jurtou byli lidi a bodře na mě volali hello. (Že nejsem Mongolka, bylo asi poznat i z dálky, ale potěšilo mě, že zvolili angličtinu a ne ruštinu.) Takže jsem usoudila, že i kdyby tamtudy byla nejlepší cesta z hor, raději půjdu jinudy, abych se nemusela družit, a pokračovala jsem dál.

V údolí

První jurta. Aspoň že to auto není Prius.

Další pidiúdolíčko ústilo do mého údolí o kus dál. (To bylo poté, co jsem prošla stádem koz a ovcí a jen čekala, jestli na mě vyjedou psi, kteří je hlídali a kteří mě přiběhli zkontrolovat.) A protože to údolíčko vedlo přibližně správným směrem a protože to byly jenom kapesní hory a protože bych nějaké zbloudilé vrcholky kdyžtak případně byla asi schopná přelézt, rozhodla jsem se, že krleš.

Kreslíře vrstevnic zdejších map bych na ten trek poslala taky. Příště by si rozmyslel svoji náhodnou čmáranici prohlásit za mapu hor a fláknout ji na náhodné místo do Mongolska, kde na to nikdo nepřijde!

Stoupání podél vrstevnic

Řekla bych, že možná málo zdůrazňuju, kolik se v Mongolsku všude válelo mrtvých zvířat. Dobrou chuť, sněžný leoparde! (Bylo hezký si to myslet.)

Ohlédnutí

Stoupala jsem nějakými údolími a kaňony stále výš a bylo to tam divoké, rozervané a moc pěkné. Vyplašila jsem orebice čukary - bylo to něco mezi holubem a bažantem, mělo to pruhovaná křídla a rozhodly se celý svah, po kterém jsem šla taky, raději vyběhnout než vyletět. A taky berušku s podivnými tečkami. A káně. A spoustu ptáčků, které jsme viděli už s Ebříky.

Byla jsem trochu nervózní, když jsem se na křižovatkách roklí a údolíček rozhodovala podle svých tristních map a mířila opačným směrem, než bylo auto, abych obešla hory, které vůbec nemusely existovat. Ale pak jsem vylezla na poslední hřeben a přede mnou se vynořila pláň s oblými kopečky, poměrně úzká před dalšími horami, pláň, na které jsme kdesi na východě parkovali.

Ze sedla v pravé třetině fotky jsem slézala

Do téhle pláně. I když pláň by měla být rovná, žeáno...

Cesta po ní nebyla ani zdaleka tak rychlá a v pohodě, jak jsem si představovala. Nějakou dobu jsem mířila směrem k autu a lezla přes stále další hřebínky a padala do údolíček, furt dokola, žádný nebyl vyšší než třicet metrů, ale bylo jich hodně, a pak jsem narazila na vyjeté stopy a rozhodla se po nich jít až k protějším horám a postupovat podél nich, protože tam byly ty hřebínky nižší.

Taky tam byla jedna jurta a u ní dva ostří psi. Obcházela jsem je zdaleka, ale stejně vystartovali a vyběhli snad sto metrů daleko, než se zastavili a jenom štěkali, a ten štěkot jsem slyšela ještě hodně dlouho.

Bez souřadnic a šipičky v mapách, kde jsem a kam mířím, bych auto hledala doteď. Když se přede mnou vylouplo, bylo to jako zázrak, až se tomu nechtělo věřit.

Hele, pořád tu je. Mám klíčky? Dobrý...

Přezout z pohor. Vypít litry vody. Uvařit si kafe a jídlo. Usušit spacák. Přebalit batoh na jízdu autem. Dopsat deníček. Dobít baterky v mobilu, hodinkách a foťáku. Vytřídit fotky. Vypít ještě mnohem víc litrů vody. Uff. Nebudu nic nalhávat, na tohle všechno jsem myslela a těšila se celou cestu přes kopečkovou pláň, když jsem co sto metrů kontrolovala, jestli jsem neztratila klíčky.

Ebříci dorazili o dvě hodiny později, hodinu před západem slunce, a teprve když jsme si šli projet cestu na spotlightování, jsem pochopila, jak moc jsem podcenila Honzův popis "velká křižovatka dvou údolí". Kdybych pokračovala dál, tak bych to skutečně neminula.

Protože jsme u jurt, které jsme na pěším treku míjeli, viděli auta (dokonce sedan), rozhodli jsme se vyjet naším údolím tak vysoko, jak to půjde, a cestou dolů spotlightovat. Řídil Honza, já byla unavená a nechtěla jsem z nepozornosti zničit auto, a bylo příjemné se jenom vézt.

Večerní příprava na spotlightování

Samozřejmě jsme koukali po zvířatech ještě před západem slunce, ale to jsme moc úspěšní nebyli

Ale co do hezkých krajinek to stálo za to

Spotlightovali jsme v horských údolích, pláních a přilehlých kopcích od devíti do dvou, čímž jsme náš den protáhli na 20,5 hodiny. Já měla světlo a Ivana pulsar a ukázalo se, že v tomhle typu krajiny (jakože ne neotropickém pralese) (já s Ebříky jinde na zvířatech ještě nebyla) je světlo mnohem lepší zbraň. Nálezy jsem zahájila dvěma skupinami kozorožců, pokračovala třemi liškami  a zakončila kunou skalní. Hlavně lišky nás hodně zmátly, doufali jsme, že to jsou manulové, které jsme tu doufali najít, a za tou první jsme vybíhali z auta za obzor, a protože se při útěku ohlížela, pořád jsme si díky odrazivým očím viděli.

Utábořit jsme se jeli na naše "parkoviště" na kopečkové pláni, protože jsme chtěli spát dlouho a nechtěli jsme, aby nás budil provoz od jurt nebo ovčí stáda. A páni, já spala nejen bez goráčovky, ale i bez péřovky!

Tábořiště

Předchozí     -     Následující