Mongolsko: Trek zasněženou tajgou

Od parku, ve kterých žijí koně Převalského, jsme se vydali na severovýchod od Ulánbátaru do mongolské tajgy - místo pouště a teplých dní jsme přejeli do světa plného modřínů a sněhu. Bylo to tak skvělé, že jsme si tam udělali třídenní výlet. A na videu možná přijde i krtek cokor!

8. - 10. 5. 2024
Pozorovaná zvířata z téhle části výletu na iNaturalistu ZDE.

Ta noc byla první, kdy jsem se probudila zimou - už nebyla úplná tma, byly čtyři ráno, a vítr zabraňoval tomu, aby se stan účinně vyhřál - musela jsem si obléknout kalhoty, které jsem kvůli jejich zaprášenosti nechtěla dávat kamkoliv poblíž spacáku, a péřovku.

Ráno pořád fičelo, bylo zataženo a byla zima. Po horku z předchozího dne velká změna.

Protože nám došel chleba, vzala jsem si na snídani z auta kromě kafe i zalévací polévku, ale chvíli to vypadalo, že poslední čtyři dny budeme o sušenkách, protože vařič odmítal vařit. Ale... předchozí den fungoval bez problému. Nakonec se ukázalo, že byla prostě jen moc velká zima a že ani nenačnutá bomba nechtěla hořet - její krátké zahřátí ve spacáku pomohlo.

Ranní kontrola Ebříků. Dobrý, ani tentokrát v noci nikde neumřeli.

Přejezd do národního parku Terelj odřídil Honza. Zastavovali jsme se ve městě Zuunmod pro zásoby a na jídlo, přičemž Honza vybral restauraci, která měla podle recenzí dobré jídlo, ale pomalou obsluhu, a sice měli pomalou obsluhu, ale měli dobré jídlo. S Honzou jsme si dali plate korejského pikantního vepřového pro dva a bylo to jak z jiného světa - po týdnu jedení těstovin se zavařeným lečem ta spousta omastku a koření a chutí byla úžasná. Navíc toho bylo hodně, takže jsem se poprvé na téhle dovolené opravdu přejedla, a blinkat se mi chtělo až večer.

Z cesty už stojí za vypíchnutí jen "obchvat" kolem Ulánbátaru, kde bývají ve všední dny velké kolony, a těžko říct, jestli ten obchvat byla cesta, nebo stavba, ale zácpy tam nebyly.

Korejský oběd

Periferie Ulánbátaru. Solární panely, větrníky a o kousek dál i tepelná elektrárna. Mongolsko, země neomezených zdrojů.

Měli jsme ambiciózní plán: projet parkem Terelj, protože ten je zamořený turistickou infrastrukturou, a zamířit od něj na sever.

On je ten park kreslený jinde na mapách.cz a jinde na google mapách, ale na severu to mělo být hodně lesnaté, hornaté a tajgovité, což byl Honzův sen od začátku plánování trasy po Mongolsku.

Takže to dopadlo jako vždycky.

My z mapy věděli, že se v Terelji musela překročit řeka a že tam nebyl most, ale protože tam byla kreslená silnice dál, mysleli jsme, že to naší čyřkolkou zvládneme. Když jsme přijeli k brodu, nevypadalo to dobře. Honza odvážně zul boty, vykasal kalhoty a se stativem k dalekohledu místo hůlek šel prozkoumat hloubku. Byla tam.

Z obřího obojživelného náklaďáku nás tam pobaveně pozorovali místňáci, a snad aby se předvedli, naloženou motorku převezli mimo brod ještě hlubším místem - tam bychom měli vodu po okýnka, a naše auto nasávání vzduchu nemělo vyvedeno horem. Bez motorky se pak vraceli brodem a ne, ani tam nebyla nejmenší šance přebrodit. Jakože při cestě tam jsem měla pocit, že to nedají ani oni, a to bylo jejich auto vážně kolos.

O měsíc později tam už tekl pouhý čůrek, který bychom přejeli snadno. A kdy jste si naposledy vy naplánovali výlet na období tání?

Sestřih Honzova zkoumání, jak hluboká ta řeka je, a následného průjezdu vojenského auta, při kterém jsme se ujistili, že s naším autem bez horního sání nemáme šanci.

Takže co dál?

V mapě jsme našli krátkou silničku za vesnici, a tak jsme se po ní vydali, že se tam ten den projdeme a během toho vymyslíme, co dál. No a během procházky se ukázalo, že je ta cesta vlastně skvělá, že vede podél řeky a že bychom na ní mohli uskutečnit plánovaný dvounoční trek, a tak jsme se zase vrátili k autu a zabalili se na chůzi natěžko.

Podél řeky

A skrze mokřady

Můj oblíbený žánr: koniklec

Nejdřív jsme procházeli přes tamní usedlosti a hospodářství, kolem ohrad a mezi pasoucími se koňmi a krávami, a taky na nás docela ostře dorážel rozdováděný ovčácký pes, kterého jsme museli několikrát seřvat, než konečně zavnímal, že ho z dálky volají, a odběhl pryč, a pak jsme se přesunuli do březových a modřínových lesů a bažin a tam nebyl nikdo a bylo tam nádherně.

Protože Honza říkal, že mu při brodění nepřišla ta řeka úplně moc studená, a protože jsem si v restauraci sice umyla ruce a obličej, ale pořád jsem z předchozích dní a prachové bouře v noci měla strašně špinavé celé tělo, vyptala jsem si dvacetiminutovou pauzu na koupání. Byl trochu oříšek najít takový přístup k řece, aby u břehu nepřekážely sněhové příkrovy, a taky to nepůsobilo úplně optimisticky, ale voda byla opravdu teplejší než při posledním koupání a zvládla jsem se docela důkladně umýt úplně celá včetně vlasů. Přičemž musím zhanobit tuhý šampón i tuhý kondicionér od Kvitoku, protože v takhle ledové vodě nejsou vůbec k ničemu. Ozkoušeno ve dvou různých mongolských řekách. Obyčejná kostka mýdla naštěstí funguje za jakýchkoliv podmínek.

Koupací řeka. Sněhem jsem do ní prošla v botách.

Ještě o kousek dál

Po koupání jsem měla problém se zahřát a taky mi začalo být špatně od žaludku. Nicméně o kousek dál se nám zalíbila mýtinka přímo u řeky, a se stavěním stanu mi pomohla Ivana, abych se nemusela předklánět a nepozvracela si ho.

Salám jsem si k večeři nedala. Tu pachuť jsem zkusila přebít vafličkou s karamelem a později ještě zubní pastou.

Během stmívání jsme seděli u řeky a čekali na rysy a rosomáky a po setmění jsme s pulsarem a spotlightem vyrazili pozorovat všechny ty srnky a létající veverky, a zvířat bylo v celém lese přesně nula.

Večeře

Večerní posezení u řeky

Podle předpovědi mělo chvíli pršet od jedenácti večer a pak ještě další ráno od šesti do devíti, a tak jsme naplánovali dlouhou noc. Nakonec v noci nepršelo, ale ráno ano, od šesti do devíti... a pak začalo sněžit. Počkali jsme ještě přes hodinu, než se sníh změnil v téměř neznatelné mrholení, abychom si nenamočili stany při balení, ale až od tropika v obalech.

Takže dobré ráno

A ještě, video je vždycky názornější

Cesta dál byla zajímavá. Pěšinka lesem už existovala jen chvíli a pak nám cestu zahradila skála. Lezení po mokré, zasněžené skále s těžkým batohem na zádech a bakulemi pod podrážkami pohor na popruzích od návleků je skvělá disciplína, doporučuju, běžte si to vyzkoušet! Samozřejmě bychom ale neumřeli, kdybychom sletěli dolů, protože tam nás jistila zasněžená řeka.

Minuli jsme jedno boční údolí a vešli až do druhého. Ten dojem neposkvrněné sibiřské tajgy tam trochu kazila (prázdná) lodge se solární elektrárnou, ale zase byla umístěná na tak hezkém místě, že to bylo pochopitelné. Míň pochopitelné bylo, jak se do ní dostávají turisti. Potkali jsme sice jeden hodně terénní a hodně obojživelný autobus, ale kudy jezdí v tom údolí?

Schůdnost cesty byla suboptimální

Ze svahu zpátky dolů...

...do bažiny.

Bylo fajn, že potok tekl i v našem údolí, a tak jsme nemuseli nabírat vodu z řeky a vláčet se s ní nahoru. Míň fajn bylo, že potok tekl i v údolí, a tak jsme šli spíš než po cestě bažinou. Na druhou stranu ty promáčené pseudopohory hezky ladily k promáčenému stanu, promáčené péřovce, promáčenému spacáku a promáčenému batohu. To jako musím vybavení obměnit už po patnácti letech, aby splňovalo nějaké základní požadavky?

Voda, která tam tekla v potoce, byla rašelinná. Honza měl nějaké námitky proti její barvě v láhvi poté, co jsem ji přefiltrovala, že jako přes filtr o 0,1 mikronu neprojdou ani některé molekuly, ale když si oni nabrali vodu bez filtru a jen do ní nasypali dezinfekci, byla ta barva ještě o hodně, hodně horší.

Kopce kolem

Jů, cesta!

Lesem

Z tohohle údolí jsme po pár kilometrech prodírání křovím a brodění bažin odbočili do dalšího bočního údolí. Tam s námi taky chvíli tekl potok, ale nějak jsem propásla chvíli, kdy zmizel, a nedobrala jsem si plnou kapacitu vody. Takže tenhle blog vyšel posmrtně, protože jsem tam někde určitě umřela žízní...

Slyšeli jsme štěkat srnce. Dlouho a agresivně, páni, to bylo skvělé! Příroda! (K srnkám připočtěte naše sýkorky, našeho datla a našeho strakapouda - tak moc to tam v té daleké Sibiři bylo exotické.) A pak nám cestu ještě zkřížili dva burunduci, pruhované zemní veverky, které jsem už kdysi viděla na Altaji - ještě víc jů!

Burunduk, pruhovaná pozemní veverka
(fotili Ebříci, iNaturalist)

V pět odpoledne jsme došli do sedla, kde byla hranice lesa, rovná místa na stan a působilo to tam krásně, a tam jsme se utábořili.

U Ebříků to probíhalo tak, že si postavili stan a dali do něj věci. U mě to probíhalo tak, že jsem postavila vnitřní stan a průběžně jím na sluníčku otáčela po všech osách, že jsem sušila tropiko nejdřív na větvích keřů a poté na sluníčku na cestě, že jsem zjistila, že mám mokré i věci z batohu, a tak jsem sušila spacák na větvi stromu a péřovku na sobě, a taky jsem v keři sušila rukavice a obal od stanu a na suku stromu batoh.

Po návratu domů jsem udělala velký nákup v Hudy.

Tábořiště

Ebříci během mé snahy zlikvidovat apokalypsu odešli na planinu ke krtincům hledat cokory. To jsou takoví krtci, ale bílí a velcí, a hledají se tak, že se jim odkryje nora (jakože odstraní krtinec) a pak se půl hodiny čeká, než ji přijdou opravit. Což zní natolik absurdně, že jsem měla nulovou víru v úspěch, ale když jsem se za Ebříky šla o půl hodiny později podívat, zuřivě na mě mávali, ať popoběhnu, a zrovna tam byl. A pak ještě dvakrát. Vau.

Během číhání se z lesa ozýval hrozně zvláštní, hlasitý a intenzivní zvuk - něco mezi obřím datlem a ohňostrojem. Honza to šel prozkoumat a vrátil se nadšený - jak se on lekl tetřeva, tak se tetřev lekl jeho. No a totéž se znovu začalo ozývat vpodvečer, a tak jsme se šli podívat všichni. Byl dál, než to znělo, ale našli jsme ho. Byl na modřínu, který byl opadaný, takže byl dobře vidět, a byl OBŘĺ. Takový páv vysoko na stromě. Černý s bílými tečkami, výrazným ocasem a červenou barvou kolem očí. Když jsme na něj začali svítit, tak přestal bubnovat a sem tam si na větvích poskočil, až rozkýval celý strom, ale neuletěl.

Pozorování cokora daurského

A takhle to vypadalo naživo
(fotku v náhledu fotili Ebříci, iNaturalist)

Podvečer v kraji

Tetřev černozobý
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Do mě se pak dala zima, a tak jsem s Ebříky nešla na noční pozorování. Ne že by to k něčemu bylo, protože byla opravdu hrozná zima. Večer jsem sice usnula, ale probudila jsem se ve čtyři ráno a zimou nedokázala usnout před osmou. Tentokrát jsem ze samého zoufalství měla oblečnou na noc nejen goráčovku, ale ještě i tričko s krátkým rukávem, čímž se počet vrstev zvýšil na sedm. Plus spacák. Silně foukalo a teplota byla pod nulou - zmrzla i voda v láhvích, kterou jsme měli ve stanech - a na balení ještě začala padat jemná sněhová krupice, která ale naštěstí netála. Já jí měla pokrytý vnitřní stan, protože mi ji zafoukával dovnitř okýnkem vítr.

Vstali jsme před devátou. Tentokrát jsem rezignovala na sundavání oblečení před cestou a vyrazila nabalená - při balení stanu v silném větru (bylo to trochu jako pouštět draka) jsem strašně vymrzla i tak.

I potůčky byly zamrzlé

Přešli jsme sedýlko, u kterého jsme tábořili, a spadli do údolí naproti. Tam jsme navzdory zimě potkávali lidi - nejprve paní u jurty u dobytka, která si chtěla povídat, takže jsme nastolili mongolsko-anglickou domluvu plnou omluvných úsměvů, potom nepochopitelného pána ve svetru a slamáku (bylo těsně nad nulou, já měla pod goráčovkou péřovku) a nakonec pána na koni.

Z údolí jsme se odpojili a vydali se na poslední stoupání skrze les, kde nebyla žádná cesta, ale zato spousta popadaných stromů. Taky to vypadalo, že další budou následovat - silný vichr shazoval větve všude kolem nás.

Cesta lesem

Občas byla i modrá obloha, ale teplotu to nezvýšilo a vítr neutišilo

Zpátky do údolí

A zpátky do bažin

Pak už jsme jen seběhli do údolí s velkou řekou, podél které jsme na celý trek začínali, a za chviličku jsme byli u auta. To tam pořád bylo, a co víc, i na zasněžené a rozmoklé půdě jsme dokázali vyjet strmou  příjezdovou cestu plnou děr a jam.

Poslední úseky výletu

Zde už u naší koupací řeky. Chuť na mytí jsem už neměla.

Protože bylo lehce po poledni, zastavili jsme se v první restauraci, kterou jsme potkali. Tam mi zachutnala Ivanina houbová polévka, které dostala plnou mísu, dvě mističky a misku rýže, a užila jsem si i smažené nudle s masem, které jsem podle obrázku zvolila já. A hlavně horký, citrónovo-zázvorový čaj!

Na jídle

 A pak jsme pokračovali zase dál.

Předchozí     -     Následující