Srí Lanka: Luxusní lodž u Sinharaji

Z horského národního parku Horton Plains jsme se vydali na jih do nížin, a to k národnímu parku Sinharaja, kde mělo být tolik zvířat, až se nám ani nevejdou do foťáku! A bylo: třeba pijavice, těch byla spousta. Naštěstí přišly i sympatičtější kousky - cibetky, mangusty, sambarové, světlušky, štíři...

Moje pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.

Všechna pozorování z iNaturalistu na Srí Lance zde.

21. - 22. 3. 2025

Nebe nad Srí Lankou

Ráno jsem se vzbudila brzy, a ač jsem se vážně snažila být potichu, i Ebříci vstali brzy a z Ella Rest jsme odjížděli ještě před osmou.

Protože jsme měli fůru času, vyhlídnul si Honza v mapě nedaleké jezero, kam jsme se zajeli podívat, jestli tam nebudou nějací zajímaví ptáci. Což byli, a taky byl nedaleko buddhistický klášter, takže se nás dvojice kolemjdoucích mnichů udiveně ptala, co tam pozorujeme, a pak jsme na opačném konci jezera viděli dalšího mnicha kraulovat napříč vodou.

Mnichové na procházce

Jestřáb na procházce
(Lophotriorchis kienerii, fotili Ebříci)

K snídani jsme si u stánku u cesty koupili zeleninové a vaječné samosy, které mi moc chutnaly, a pak cosi, co jsem si nejdřív myslela, že je rolka z rýžových nudlí s párkem uvnitř, ale pak se ukázalo, že je to kokosový dezert, nicméně opravdu zabalený do rýžových nudlí. Chutnalo to zvláštně.

A viděli jsme na silnici mangustu! Ale utekla moc rychle, než abychom ji stihli vyfotit. Byla to první mangusta, kterou jsme na Srí Lance potkali.

Snídaně

Cesta do Sinharaji do vybrané Blue Magpie Lodge v Kudawě byla... zajímavá. Celou cestu jsme jeli po uzoučkých silničkách, kde jsme neustále uhýbali autobusům, náklaďákům a tuktukům, a pak Honza omylem minul odbočku a Google mu cestu přeplánoval po trase, kde podle map.cz nejenže nebyly žádné silnice, ale ani cesty, a krásná asfaltka se brzy změnila na hliněnou cestu a ta se posléze změnila na kamenitou cestu a pak jsme museli vycouvat k poslední křižovatce, abychom se dokázali otočit a vrátit se a objet to po původní trase, na které byly doopravdické silnice.

Na jiné googlí zkratce jsme zase jeli strašně z kopce, a když to Honza viděl a chtěl se vrátit, tak už to byl takový kopec, že to naše auto nedokázalo vycouvat, a tak jsme museli dál a doufali jsme, že se z těch cestiček někdy dostaneme a nebudeme tam muset žít.

Zastávka na přírodu

Příroda
(vlha modroocasá, fotili Ebříci)

Samozřejmě co by to bylo za den bez páva
(páv korunkatý, fotili Ebříci)

Ještě kukačku
(kukačka vraní, fotili Ebříci)

Já sice ráda řídím v cizích zemích, ale na Srí Lance mě to vůbec nelákalo. Neměla jsem nervy na tamní provoz: na neustálé uhýbání, protože silnice nebyly dost široké pro projetí aut proti sobě, na pomaloučké tuktuky, nulovou ochotu uhýbání protijedoucích aut... prostě ne.

Taky jsme cestou míjeli les kaučukovníků, kde byly do stromů naražené kohoutky a celé to bylo přikryté igelity, asi aby se to nenaředilo dešťovou vodou.

Srílanský provoz

Chtěli jsme se cestou najíst pouličního rice and curry, ale na žádné jsme nenatrefili, a tak jsme dojeli do naší superluxusní lodge už ve dvanáct, ačkoliv jsme měli checkin až od dvou. Tam z toho ale nedělali vědu, protože jsme na Srí Lance byli mimo sezónu, a tak jsme dostali welcome drink a studené ručníky a pak nám odnesli batohy do našeho pokoje o několik budov a spoustu schodů dál.

Tohle ubytování stálo 90 dolarů, ale bylo spektakulární. Z pokoje jsme vyšli na krásnou terasu, před a pod kterou byla spousta stromů, na kterých byli ptáci. Ve sprše jsme dostali kromě mýdla a šamponu i kondicionér, takže se ukázalo, že po návratu ze Srí Lanky nebudu muset vzít vlasy strojkem. Akorát zase ta sprcha... "Tady neteče voda," hlásila Ivana, a pak jsme tam stáli tři a snažili se pustit vodu. Přišla jsem na to já, ale opět jsem nepřišla na to, jak se pouští teplá. Naštěstí bylo takové vedro, že to nevadilo.

Bylo to ale už třetí ubytování v řadě, kde neměli wi-fi.

Na pokoji

Areál lodge

Oběd jsme si dali v lodgi. Protože byla tak drahá, překvapilo nás, že inzerovali rice and curry, a protože jsme si ho na Srí Lance oblíbili, objednali jsme si ho. Hodinu, než ho připravili, jsme strávili na pokoji, a není mi jasné, jak to za hodinu mohli stihnout uvařit, ale bylo to skvělé. Asi nejlepší, co jsme na Srí Lance i Maledivách jedli. Hlavně ta okra a taky zelenina s lilkem a cibulí a taky dhál, mňam. Nedojedený po nás zůstal jen druhý tác rýže, řepa a jejich pálivá pasta sambal.

Celý oběd u nás (kolem nás, nad námi) postával chlapík, který se o nás staral a hlídal, jestli nepotřebujeme přidat rýži nebo jestli... já nevim, asi jestli nepotřebujeme krmit. Bylo to trochu jako mít sluhu. Nelíbilo se mi to.

Ještě teď se mi sbíhají sliny

Bylo těsně po poledni, ale stejně jsme se rozhodli projet si autem okolí, vytipovat si místa na noční pozorování a podívat se na nějaké ptáčky. Jenže bylo sluníčko a dost přes třicet a na slunci se nedalo ani být, natož chodit, nehledě na to, že já nechtěla moc přetěžovat nohu po předchozím trailu v Horton Plains, a tak Honza vybral cestu kolem národního parku a vydali jsme se tam autem.

Totiž: Národní park Sinharaja je fantastický. Spousta zvířat, všichni ho chválí, v podstatě tam o savce i ptáky zakopáváte a nemůžete přes ně projít dál. Jenže se tam nesmí bez guida. A my nemáme rádi guidované výlety. A tak jsme se ubytovali na hranici národního parku a doufali jsme, že ta zvířata budou protékat přes jeho hranice ven. Vždyť jich tam mělo být tolik, že se tam nevejdou!

Květina z odpoledního výletu

Nejkýčovitěji rostoucí ovoce na světě

A když už jsme u kýčovitých věcí, no, motýli stojí vysoko v žebříčku
(Troides darsius, fotili Ebříci)

A pak samozřejmě pták, který se chová, jako by měl ruce a mezi prsty i palec
(timálie srílanská, fotili Ebříci)

Honza původně chtěl zabookovat jiné ubytování, které by bylo ještě víc v džungli, ale to mělo dvě vady. První, která vadila nejvíc mně, (a jsem si jistá, že by na místě hodně vadila i Ivaně,) byla absence klimatizace na pokojích. Druhá, která vadila nejvíc Honzovi, ale která by na místě vadila všem, bylo, že bychom tam nejspíš nedokázali dojet naším sedanem.

Cesta, kterou teď Honza vybral, abychom si ji projeli ještě před nocí, byla právě k tomu zavrženému ubytování. Takže jsme si potvrdili, že jsme dobře udělali, protože bychom tam skutečně nedojeli.

Chodníček podél potoka

Mostek držící na čestné slovo

Byla to uzoučká panelka, na které jsme se modlili, abychom nepotkali nic v protisměru, protože vyhýbací místa byla zřídkavá a couvat by se na ně muselo hodně daleko a mimo ně se vyhnout nedalo, a ta vedla hustě zarostlou krajinou s občasnými domky a s říčkou tekoucí podél ní. Dojeli jsme po ní něco přes kilometr, (který nám připadal aspoň jako tři,) když jsme potkali maličké parkovišťátko "tourist parking". Tak jsme tam zaparkovali a šli se poflakovat kolem.

V říčce jsme viděli ryby, na cestě ještěrky i varany, taky veverku a spoustu ptáků. A konečně i datla, krásného, červeného. (A Ivana viděla i pijavici. U sebe na noze. To protože jsme z dry land přejeli do wet land, a jejich existenci očividně nevadilo, že jsme tam byli v dry season.)

Nyní si tu uděláme menší přehled ještěrek. Tento zelený lepoještěr není lepoještěr zelený.
(Calotes liolepis, fotili Ebříci)

Ani tento lehce odlišný, ale přesto převážně zelený lepoještěr není lepoještěr zelený. Je to totiž stejný lepoještěr jako předtím.
(Calotes liolepis, fotili Ebříci)

Ale pozor, tento pestrobarevný hnědo-khaki-duhový lepoještěr je... tadá...!
(lepoještěr zelený, fotili Ebříci)

A závěrem si sem umístíme šedo-šedého lepoještěra... ehm... to jako vážně?
(lepoještěr pestrý, fotili Ebříci)

Bylo vážně hrozné vedro. Navíc se sbíralo na bouřku, (ale slunce ještě pořád svítilo,) a to mi nedělalo dobře.

"Já mám strach, že nám zmokne Eliška," prohlásil o něco později Honza, a tak jsme se vrátili k autu. Zapomněla jsem si v Čechách totiž svůj turistický tropický deštník a ten, který jsem si na Srí Lance koupila, nebyl skládací, a tak jsem ho sice vozila v autě, ale nechávala si ho pouze na déšť, který byl už v provozu. Kdo by s sebou tahal tak dlouhou tyč.

Takže jsme se vrátili k autu, cestou zpátky na asfaltku jsme maličko odřeli podvozek o velký schod a taky se úspěšně vyhnuli džípu a motorce, a pak jsem se nechala odvézt zpátky na hotel, zatímco Ebříci pokračovali v exploraci okolí.

Já skočila pod studenou sprchu, zapnula klimatizaci a uvařila si kafe, čímž jsem více méně potlačila bolest hlavy z úpalu a změny počasí. A pak jsem byla střídavě v krásně klimatizovaném pokoji a na terase, ze které jsem poslouchala překřikující se ptáky a pozorovala veverku s žlutým pruhem na boku, která pobíhala po palmě přímo přede mnou.

Pauzičkování ve vedru

Ale u potoka bylo pěkně

Hledání netopýrů. Nenašli jsme.

S Ebříky jsme chtěli vyrazit na noční pozorování zvířat hned po setmění, ale protože začalo krátce po jejich návratu pršet, počkali jsme, až přesvědčivě přestane. To se povedlo a po celou noc jsme měli nad hlavou hvězdy, i když se nedaleko nás pořád výhružně blýskalo.

S naším domácím lomeno obědovým sluhou jsme se při odjezdu dohodli, že nám nechá večer odemčenou bránu, abychom se dostali zpátky, protože ji obvykle v deset zavírají, a pak tam zase stál a díval se, jak odjíždíme.

Tu noc nešlo všechno úplně růžově. Jeli jsme po uzoučké panelce, když jsme potkali motorkáře. Honza mu chtěl uhnout, ale přehnal to a levým předním kolem jsme sjeli z cesty do hluboké odtokové strouhy a auto si sedlo a uvízlo. Vylezli jsme, abychom auto odlehčili, (přičemž nechybělo moc, abych musela ven přes Honzovo místo, jak blízko jsem měla dveře kamenné zídce,) a pak jsme po vzoru motorkáře uchopili auto za přední nápravu a pokusili se ho zvednout. Přitom se ozval strašlivý zvuk, jak z kola začal unikat vzduch, takže jsme byli ještě víc v háji, ale pak se ukázalo, že to byla přišlápnutá zahradní hadice a kolo nehodou defekt neutrpělo. Zvedání překvapivě fungovalo, ale co dál? A tak jsme optimalizovali setup a Honza si sedl za volant, a když jsme ho zvedli, tak vycouval zpátky na cestu. Akorát motorkář vypadal nešťastně a není nám úplně jasné, co se stalo, ale trochu to vypadalo, že jsme mu auto položili na palec u nohy (klasicky obutý v žabkách). Ale nakonec ukázal velmi nejisté ok.

Zpátky na cestě

Zaparkovali jsme o kousek dál a vydali se na dvoukilometrovou procházku.

První zvíře, které jsme potkali, bylo maličko strašidelné: ve křoví hned vedle cesty se ozvalo lámání porostu. Zatrnulo ve mně i v Honzovi, který tam stál taky, ale protože jsme v celé Sinharaji neviděli jediné sloní hovno, zase jsme se uklidnili. Byl to nejspíš sambar - velký jelen.

Co v tom lese měli a do čeho jsem se zamilovala, byly vánoční stromečky. Nevím, proč si všechny světlušky v okolí vybraly zrovna jeden strom, ve kterém blikaly, ale na pohled to bylo nádherné: temný les a v něm strom, v němž blikají a svítí tisíce světlušek. Takových stromů jsme potkali hned několik.

Světluščí strom

Jinak byl les velice hlasitý, ale zvířat jsme v něm viděli pomálu.

Ivana předvedla majstrštyk, když při hledání štírů UV světlem našla krysu. Měla světlé břicho, a tak světélkovala, a hezky běhala po svahu vedle cesty, dokud jsme si ji neprohlédli a nevyfotili. Honza na stromě našel cibetku, o které jsme nejdřív mysleli, že je outloň. Já sice při návratu k autu našla v dálce oči, ale utekly, sotva na ně Honza při focení posvítil bíle. Jinak jsem našla jen velikého pavouka a strašně velikou mnohonožku.

Honza taky našel v pulsaru člověka, který šel za námi, nesvítil, a když na něj chtěl posvítit on, schovával se v lese. Znělo to trochu creepy, když nám to říkal, a moc bych chtěla vědět, co to bylo doopravdy.

UV světlo na tebe
(krysa meltdata, fotili Ebříci)

U brány národního parku

Co ještě našel Honza, byla pijavice, a to u sebe na břiše. V tom jsme za ním ale s Ivanou odmítly zůstat pozadu. Já jednu našla zakousnutou v kalhotkách, kam asi spadla, když jsem odtud vymetala mravence, který mě soustavně hryzal, a druhou na konci výletu v botě. Ta už byla tak nacucaná a veliká, že odpadla sama, a já krvácela ještě ve chvíli, kdy jsme šli po půlnoci spát. V pokoji jsem za sebou nechávala prima krvavé šlápoty. Příště bych si s sebou neměla zapomenout vzít pijavicové ponožky a taky nepromokavé náplasti. Ivana zase ze svojí pijavice přisáté na zadku měla velký krvavý flek na kalhotech. (Já samozřejmě měla krví promáčenou celou ponožku a taky kus boty. Bota mě štve doteď.)

Blééé
(Haemadipsa zeylanica)

Tuhle fotku nechápu. Fotila jsem želvu a o žábě jsem nevěděla a doteď nechápu, jestli prostě... sedí na hladině... a kolem ní ani vlnka...? Vypadá jako na ledu.
(želva hřebenitá a skokan indický)

Autem jsme přejeli na další místo, a to k mostu, kde podle nějakého reportu měla být cibetka. A co víc, ona tam vážně byla a já ji našla! Byla krásně vidět, jak pobíhala po větvi. Moc hezká šelmička. A o chvíli později jsme viděli další a to byl dokonce jiný druh!

I na téhle cestě jsme potkali strašidelné zvíře, a byl to zase asi jelen. Honza nejdřív něco viděl v pulsaru, ale bylo to za porostem a uteklo to, než se mu to povedlo vyfotit. Jenže to neuteklo daleko, a když jsme čekali na Ivanu, vyrazil znovu z křoví, vedle kterého jsme stáli, hlouběji do lesa, a dělal přitom takový hluk, že jsem leknutím nadskočila.

Cibetka
(ovíječ zlatý, fotili Ebříci)

Bezhlaví ptáci jsou častý výsledek pulsarování v noci
(iNaturalist, fotili Ebříci)

Z téhle cesty byli kromě cibetky zdaleka nejlepší štíři. V UV světle opravdu září a při návratu jich kolem cesty byly desítky. Byli hodně plaší a nenechávali se moc rádi fotit, (což je zrovna u štírů sympatická vlastnost,) ale vyskytovali se tam od mláďátek, kterých bylo třeba deset v jednom hnízdě, až po veliké jedince. Ten, kterého Ivana vyfotila v normálním světle nejlépe, měl modrý krunýř.

A taky ta hvězdná obloha. Plejády na jižní obloze vůbec nejsou Plejády, ale to místo, do kterého jsem se dívala, se mlhavými fleky jen hemžilo. Zkoušela jsem to trochu fotit, ale ve vysokém podrostu se mi to moc nedařilo.

Od štíra sem musím dát obě fotky. Takhle vypadal pod UV světlem...

...a takhle pod klasickou baterkou. Nutno dodat, že byli neuvěřitelně plaší, a tak zalézali už při chůzi kolem a na světle nezůstali ani chviličku.
(rod Srilankametrus, tj. veleštír, obojí fotili Ebříci)

Hinduistický svatostánek u cibetky

Po návratu jsme sice našli odemčenou bránu, ale taky pokoj bez proudu. Takže bez světla, bez klimatizace, bez zásuvek. Sprchu jsem zvládla po tmě ve studené vodě, a to ještě kvůli tlaku vody netekla voda z hadice, ale jen ze sprchové růžice nad hlavou. Ulevilo se nám, když proud po deseti minutách naskočil.

Noc se nicméně úplně nepovedla. Klimatizaci jsme nechali na nízkou teplotu, a já se ve tři probudila vymrzlá a ztuhlá od toho, jak foukala přímo na mě. Sice jsem zvýšila teplotu ze sedmnácti za čtyřiadvacet, ale stejně jsem se musela přiobléct do druhých kalhot a péřovky, abych dokázala přikrytá jen zdejším prostěradlem znovu usnout.

Když jsem se ráno probudila, byli Ebříci už na terase a pozorovali ptáky. Bylo příjemně, zase tam pobíhaly veverky, a dokonce přiletěl i jeden papoušek. ("Tohle nejsou neotropy, no.") Vzala jsem si tam klávesnici, a protože Ebříci hlídali zajímavosti, nepřišla jsem během psaní deníčku ani o mangustu, která se přišla vyhřívat na terasu pod námi.

Ráno na terase

Výhledy do korun stromů

Mangusta vyhřívající se na sluníčku
(promyka rudá, fotili Ebříci)

Na snídani jsme vyrazili až ve chvíli, kdy ranní sezóna ptáků utichla. Snídaně byly na Srí Lance unifikované: dostali jsme džus, ovoce, toasty, marmeládu, omeletu a párek. A já s Ivanou i kávu. Poté, co jsem si o ni řekla.

Další program byl trochu nejasný. Bylo sobotní ráno. Na nedělní ráno jsme měli objednanou plavbu lodí na pozorování modrých velryb, a tak jsme museli spát v Mirisse na jižním pobřeží, protože jsme vyplouvali v šest ráno. Ale co kromě přesunu dělat ve zbytku soboty?

A tak Honza - zrovna Honza! - přišel s tím, že nebudeme nikde cestou otálet a že zkusíme v Mirisse znovu vytáhnout šnorchly, které od odletu z Malediv zahálely, a prohlédneme si moře na Srí Lance.

Cesta byla dlouhá.

Jízda po dálnici nás stála 400 rupií, což je 35 korun. To nezaplatí ani ten lísteček, který nám při nájezdu dal jeden pán a při výjezdu sebral jiný pán.

Ale pak už jsme byli u moře.

Na rozloučení si sem dáme termití dálnici, která vedla po pozemku lodge

předchozí     -     následující