Maledivy: Poprvé v moři

Nebyla jsem doopravdy poprvé u moře, ale bylo to poprvé od gymplu, co jsem u moře byla cíleně. Mě totiž nikdy nenapadlo, že se u něj dá dělat něco zábavného, jako třeba šnorchlování a potápění. A ono je to tak skvělý! A tak tu mám začátek vyprávění o dovolené na Maledivách.

Moje pozorování na iNaturalistu z Malediv zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování na iNaturalistu z Malediv zde, z tohoto dílu jsou zde.
(Jsou průběžně doplňovaná a ještě to asi chvíli potrvá.)

Všechna pozorování z iNaturalistu na Maledivách zde, ryby, paryby a chobotnice zde.

Dovolená na Maledivách. To mi někdo říct, že budu podnikat, tak si ťukám na čelo.

Jenže korály rychle vymírají a Ebříci jezdí šnorchlovat, a já nikdy nešnorchlovala, a přitom ráda dělám nové věci, a proč nezačít zrovna na Maledivách?

A takhle to tam vypadalo - korálové zahrádky a naprosto fantastické ryby

Z Prahy jsme odlétali netradičně v sobotu v deset večer. To nejenže vygenerovalo spoustu času na sbalení věcí, ale i příjemně prázdné letiště.

Letěli jsme přes Dubaj. Letadlo bylo ze čtvrtiny prázdné, a tak jsme se roztáhli z naší trojsedačky ještě o řadu vedle, abychom se lépe vyspali. Let trval šest hodin a nekecám, ale já dokonce asi dvakrát na pár minut zabrala! Honza ho prospal celý.

Trochu mě zmátlo, že jsme dostali chvilku před půlnocí večeři, (já měla non-diary veganskou a byla výborná,) ale už ne snídani.

Přistáváme v Dubaji

Přistáli jsme kdesi uprostřed letištní plochy a pak nás shuttle vozil po ploše dalších dvacet minut. Já si optimisticky při výstupu z letadla sundala nejen péřovku, ve které jsem letěla, (protože na Maledivy jedině s péřovkou,) ale i šátek a mikinu, a pak jsem si to během jízdy všechno oblékala zpátky, protože byl shuttle strašlivě překlimatizovaný.

Stála jsem nad dívkou, které mohlo být šestnáct, a ta s sebou měla dvě děti, jedno tak dvouleté a pak kojence, a vypadala hrozně mladě a přitom mateřsky.

Na přestup jsme měli dvě hodiny a všechno to příjemně odsýpalo.

Do letadla nás shuttle vezl zase půl hodiny a letadlo bylo ještě prázdnější - letělo nás tak čtyřicet? Vedle nás byla úplně volná trojsedačka, a tak jsem se přesunula k druhému okýnku. Stejně jako přetím jsme tím s Ivanou udělaly posádce binec v jídlech, (ona měla vegetariánské,) ale stačilo ukázat boarding pasy a dostaly jsme, co jsme měly. A zase to bylo moc dobré.

Dubaj

Poznáte budovu? Napovím, že měří 828 merů a je nejvyšší na světě.
(fotila Ivana)

Přelétali jsme Omán a byla to jedna velká poušť. Tam by se mi na dovolenou nechtělo.*) **)

Honza s Ivanou řešili, jestli by mohly být vidět z dopravního letadla velryby, a spočítali, že  velmi hraničně z těch deseti kilometrů ano, že by byly zhruba tak dlouhé, aby se jich vešlo pět do Měsíce v úplňku. Takže jsem nad mořem vyhlížela velryby, ale nenašla jsem žádnou.

(*Tohle jsem opravdu měla napsaný ještě dřív, než jsem zjistila, že tam kamarád na dovolenou odlétá příští týden. Zdravím Jirku.)

(**Po přečtení konceptu článku mi Ebříci naposílali asi padesát fotek z Ománu, takže beru zpět. Nechcete se mnou někdo do Ománu?)

Omán I.

Omán II.

Pryč z Ománu

Jak jsme se blížili k Maledivám a rovníku, tak se pod námi objevily zlověstné mraky, ale i mezi nimi byly vidět jednotlivé atoly a ostrovy, a bylo to dechberoucí. Světlemodrá kolečka uprostřed oceánu, a na nich sem tam souš a domečky, a celé to vypadalo jako rozsypané korálky.

V Male jsme po ranveji shuttlem nejezdili dlouho, páč ta ranvej nebyla moc velká. Dost na tom, že našli nějaký ostrov dost velký na to, aby se na něj vešla. V moři kolem nás byla spousta hydroplánů a některé zrovna vzlétaly a přistávaly a já asi nikdy takhle zblízka hydroplán neviděla.

Vzhledem k tomu, jak maličko nás v letadle bylo, netrval vstup do země dlouho. Na kontrole se nás zeptali, kam se chystáme z Male, my odpověděli, že na Bodufolhudhoo, (ten název jsem se učila nazpaměť od chvíle, kdy jsme si na něm před dvěma měsíci zabookovali ubytování,) a to bylo všechno.

Maledivy mají na vstupních razítkách želvu, žraloka, korály, sluníčko a letadlo.

Rozsypané ostrůvky

A ještě

Přistáváme
(fotila Ivana)

Jen jsme vybrali peníze (zcela zbytečně, jak jsme později pochopili,) a pak se chviličku motali před terminálem, než jsme se zeptali, odkud jezdí autobusy do města, (překvapivě z místa, kde je na Mapy.cz kreslená zastávka,) a pak přijel R4 a odvezl nás přes most na Hulhumale - druhý, neletištní ostrov, kde jsme bydleli.

Honza si o něm další den četl. Ten ostrov vznikl v roce 2004, byl uměle vytvořený, a pro mě to bylo naprosto nepochopitelné, protože to město bylo krásné, moderní, plné aut, trávy a vzrostlých stromů a taky nablýskaných obchodů a restaurací a plné lidí.

Před terminálem
(fotila Ivana)

Hulhumale

Dvacet let starý ostrov

Jakože před dvaceti lety tohle byl korálový útes a spousta vody

Bydleli jsme v Reef Guesthouse. Když jsme k němu přišli, zamával na nás chlapík z okna a seběhl dolů, a než si okopíroval naše pasy, odnesl nám druhý batohy do pokoje. Pokoj byl klimatizovaný, naštěstí. Protože se ukázalo, že na Maledivách to na péřovku není.

Zahodili jsme věci a šli se projít k moři. Tam, kde se v Praze válejí hromady štěrku, se na Maledivách válely hromady mrtvých korálů.

U vody jsme uviděli, že v ní někdo šnorchluje, a tak Ivana přišla s nápadem, že do té vody půjdeme taky. Bylo pět večer, slunce mělo zapadat za hodinu, restaurace otevíraly taky za hodinu, protože byl ramadán, a Honza do vody nechtěl jít, ale proč vlastně ne? Šnorchl jsem na sobě měla jedinkrát v životě, a to ve čtvrťáku na gymplu v Chorvatsku, a tak by nemuselo být špatné zjistit, jak to vlastně celé funguje

A tak jsme se vrátily do pokoje převléct a pak jsme vyrazily na pláž i s věcmi.

Guesthouse
(fotila Ivana)

Na pláži

Mořská vody má zhruba stejný výtlak jako neopren, to nám říkali o víkend dřív na kurzu freedivingu. Až teď, protože jsme si nebraly opasek s olovem, mi ale došlo, jak moc pohodlné to vlastně je. Stačilo ležet na hladině, plout si kolem korálů a sledovat, co všechno se pod člověkem hemží.

První ryba, kterou jsme s Ivanou našly, byl perutýn. To bylo stylové: byla to jediná ryba, kterou jsem si zapamatovala z kurzu freedivingu o týden dřív, protože z nich byla nejjedovatější a nejagresivnější.

Ve vodě
(fotil Honza)

Wiki: "Je dravý a živí se zejména kraby a korýši, ale nevyhýbá se ani kanibalismu. Je aktivní v noci a nemá přirozené nepřátele." Prostě miláček. Perutýn paprsčitý.
(iNaturalist)

Na to konto sem rovnou přidám ostence zelenavého z dalšího dne, což byla jediná ryba, před kterou mě Ebříci varovali. Je hodně velkej, je agresivní a je schopný z člověka vykousnout kus masa. Škoda, že jsem si celou dobu nebyla schopná zapamatovat, jak vypadá.
(iNaturalist)

Ale pak to předčilo všechna má očekávání.

Byly tam motýlí ryby, které vypadaly jako paví oka, maskované ryby, které na sobě měly maskáčový vz. 95, a jiné maskované, které na sobě měly khaki kolečka různých odstínů. Hejna modrých rybiček, které se motaly kolem korálů a daly se těžko fotit, mořské okurky, které se prostě jenom válely po dně, a taky trnité mořské okurky, které vypadaly jako chapadla chobotnic. Ivana našla mořskou hvězdici a já ježka zakouslého do korálu. Byli tam nádherní červení ráčci poustevníčci. Velké placaté pruhované ryby, které se schovávaly ke korálům. Vlastně skoro všechny ryby byly hrozně placaté. Kromě ježíka, který se mi líbil a kolem kterého jsem plavala a šaškovala s foťákem hrozně dlouho, protože byl velký a nesnažil se přede mnou utéct.

Pablovo nejrozšířenější dílo: ostenec Picassův
(iNaturalist)

Ráčci poustevníčci jsou prima. Poustevníček bělotečný.
(iNaturalist)

Po půl hodině se začalo stmívat a pod vodou bylo hůř vidět a ještě hůř se tam dalo fotit, a tak jsme se vrátily na břeh pro podvodní baterky.

Netušila jsem, že šnorchlování po tmě bude tak moc zajímavé!

Světlo, byť docela úzký kužel, se pod vodou hezky rozptýlilo, a tak tam bylo vidět dobře, a jediný oříšek byl nepřesvětlovat si ryby při focení. A tak jsme tam plavaly další hodinu, baterku v levé ruce a foťák v pravé, a bylo to skvělé. Čím víc se stmívalo, tím větší byly vlny, a tak se hůř fotilo, protože to se mnou dost házelo, ale do šnorchlu neteklo a aspoň mě to donutilo se k rybám skutečně potápět a nebýt jen na hladině. A najednou mi ten zátěžový opasek začal chybět.

Jedna z placatých ryb - klipka praporková
(iNaturalist)

A jedna z neplacatých ryb - ježík černoskvrnný
(iNaturalist)

Pak už mi začalo být trochu chladno, a venku to bylo ještě horší, než jsem se aklimatizovala na vzduch - voda byla mnohem teplejší.

Po usušení v hotelu jsme se vydali hledat večeři. Skončili jsme v malajské restauraci, kde jsme byli sami, (v době ramadánu všichni jedli až po večerní modlitbě, která je při setmění - slyšela jsem muezíny při šnorchlování,) a jídlo sice trvalo, ale bylo dobré. Ivana pak prošla ještě čtyři lékárny, aby sehnala hořčík, ale to bylo pro Maledivany podle všeho jen jméno z periodické tabulky prvků.

Snaha koupit hořčík, pokus no. 4

Ráno jsme vstali v sedm, abychom se stihli v klidu sbalit a před osmou vyrazit na ferry na Ukulhas a dál na Bodufolhudhoo. (Večer jsme balit nemohli, protože jsme byli všichni jak praštění palicí.)

K snídani jsem měla trs malých dobrých banánů, (Honza si koupil klasické velké, importované z Kostariky, a ty dobré nebyly,) a pak jsme si od domácího nechali zavolat taxi na public ferry a vyrazili jsme. A co víc, opravdu jsme na public ferry dojeli, a to jen díky tomu, že si Honza všiml, že chce řidič odbočit na letiště, a opravil ho.

Cesta do přístavu přes most maledivsko-čínského přátelství
(fotila Ivana)

Prostoje jako při čekání na ferry jsem vyplňovala produktivně. Blogísek in progress.
(fotila Ivana)

Jízdenky stály 53 rupií na člověka. Ferry byl krytý, ale prázdný, a tak jsme všichni seděli u okýnek a hned po odplutí, vlastně ještě skoro v přístavu, jsme viděli hejno delfínů - spoustu hřbetních ploutví a hřbetů a Ivana dokonce vyfotila i jeden čumáček.

Tímhle pozorováním jsem přišla o svůj světový unikát: delfíny a tuleně jsem totiž až do tohohle výletu nikdy neviděla v moři, ale jen ve sladké vodě, a troufám si říct, že nikdo další takový na světě nebyl. Holt nic netrvá věčně :)

Male

Asi loď s nábytkem

Naše loď

O hodinu později Ivana zburcovala všechny pasažéry, když volala na Honzu, aby za ní přišel na druhou stranu s foťákem, protože viděla ptáka, a já vzápětí na své straně viděla hejno létajících ryb. Byly modré a nejdřív jsem měla za to, že je to nějaká zdejší odrůda ledňáčka, protože se třpytily a zalétávaly do vody a zase z ní vyskakovaly ven.

Já se pak po vzoru zaměstnanců MTCC natáhla na svoji sedačku a pokusila se trochu prospat. Ivana sice ještě dvakrát viděla delfíny, ale spíš marginálně a Honza je nestihl doběhnout vyfotit, takže jsem o nic nepřišla a aspoň trochu jsem dorovnala svůj jet lag.

Staveniště

Celé Maledivy jsou jedno velké staveniště

Málo místa? Nevadí, postavíme víc ostrovů!
(fotila Ivana)

U rezortů to samozřejmě staveniště nebylo. Já vim, že je to tropický ráj a tohle všechno, ale stejně byla moje první asociace "řadovky".

Po čtyřech hodinách jsme přestupovali na Ukulhasu. Sice jsme měli půl hodiny zpoždění, ale ta druhá loď vyplouvala taky z daleka, a tak jsme nebyli nervózní, že by nám ujela. Co jsme nečekali, že když jsme vystoupili, tak se k nám přitočil chlapík ve vestě Paguro Hotel a zeptal se: "Jan?" Ukázalo se, že nám přijel naproti na nějaké vlastní lodi, aby nám řekl, jak máme přestoupit. Protože majitel hotelu už dřív Honzu přes Booking hrozně přesvědčoval, abychom si vzali z Male speedboat, tak si myslíme, že prostě nevěřil, že to veřejnou dopravou zvládneme.

Přípojem jsme jeli už jen necelou hodinu jednu zastávku. Nutno dodat, že jsme celou tu cestu jeli ďábelských 18 km/h, takže najednou těch pět hodin cesty nebyla tak ohromující vzdálenost.

Na ostrově Bodufolhudhoo si nás onen chlapík našel a spolu s ostatními ubytovanými v jeho hotelu sesbíral dohromady, naši bagáž nám naložil na vozík a společně jsme došli do hotelu. Celý ten dav vedl Honza, protože chlapík šel moc pomalu.

Ostrov Bodulfhudhoo, pro zjednodušení přezdívaný Bohajeho. Což je sousloví, které používám často, a teď si přitom vždycky vzpomenu na Bodufolhudhoo a chtěla bych to říkat místo bohajeho, ale nikdo by to nechápal.

Cesta do hotelu

Ostrov byl moderní, i bankomat tam měli. Akorát tam všude chtěli dolary nebo karty.

Hotel Paguro

Jako welcome drink jsme dostali pomerančový džus. Za světla. Během ramadánu. A já si myslela, že nepojedeme do vysloveně turistických oblastí. Na druhou stranu, většina bílých žen, které s námi přívozem jely, měly kraťásky sotva pod zadek a crop top nebo tílko vysoko nad pupík.

Po ubytování nebylo na co čekat. Šnorchlovací oblečení jsem měla ještě trochu mokré, ale bylo takové horko, že to nevadilo. Od pláže jsme měli dveře do pokoje sotva dvacet metrů, a pak jsme už plavali ve vodě.

Vítej u nás doma. Pravidla jsou jasná: dívat se, nerušit, nesahat. Já jsem tvoje nová kamarádka tady pod vodou...
(iNaturalist)

Korály byly od břehu jen kousíček a kolem nich se motaly ryby nejrůznějších tvarů a barev a já se na ně naprosto nemohla vynadívat. Byly tam žluté tvarované jako motýl, Ivaniny oblíbené s oranžovými a modrými pruhy, taky jasně modré nebo proužkaté svisle a proužkaté vodorovně, a já měla naprosté vánoce z unicorn fish, kterou jsem naháněla až nad hloubku a za kterou jsem se nedokázala potopit, protože mě dolů nepustila bójka cvaknutá k pasu.

Otakárek fenyklov... teda... bičonoš zobanovitý.
(iNaturalist)

Nejpozorovanější maledivská ryba, bodlok běloprsý
(iNaturalist)

Moje nejoblíbenější ryba, která vypadá jako hvězdné nebe - kanic tmavý
(iNaturalist)

Svoji bójku jsem si nakonec zacvakla k lodní bójce, protože jsem se nutně potřebovala k těm rybám potápět. Takže se ukázalo, že opasek se dvěma kilovými olovy je málo, a když jsem se po hodině vracela na pokoj pro prášek proti bolení hlavy, vzala jsem si ještě třetí olovo.

Tři kila olověných závaží je nejabsurnější věc, kterou jsem letadlem tahala, ale zpětně mě mrzelo, že jsem si nevzala čtyři, protože i se třemi jsem měla problém fotit u hladiny. (Na freedivingovém kurzu jsem měla pět kilo, ale to jsem si myslela, že je nutné kvůli tomu, že mi byl neopren velký - všichni ostatní měli jen čtyři nebo tři).

Šnorchlování bylo naprosto epické. I to potápění se dolů. Ne vždycky jsem dodržovala pravidlo dvou intervalů na hladině k jednomu intervalu bez dechu pod vodou, a o to víc mě pak bolela hlava, ale tak moc to stálo za to!

Duhoví kapři, teda, ploskozubci se dali snadno najít po zvuku, protože jejich ojídání korálů bylo opravdu hlučné. Ploskozubec tupohlavý.
(iNaturalist)

Vůbec jsem nečekala, že tam bude tolik ryb uteklých z drogových halucinací. Kněžík Hardwickův.
(iNaturalist)

Žlutej a tečkovanej. Bodlok Desjardinův a králíčkovec korálový.
(iNaturalist bodloka a iNaturalist králíčkovce)

Sapíni zelení a dascyllus abudafur
(iNaturalist sapíni a iNaturalist dascyllus)

Ve vodě jsme vydrželi dvě hodiny. Pak už zapadalo slunce a blížil se čas večeře, což byl důvod pro Ebříky, a já měla křeče už nejen v chodidlech, ale i v lýtkách, takže jsem stejně musela z vody, ale panejo. Nádherný.

Na večeři jsme zůstali v hotelu. Byla od sedmi formou bufetu, a maso sice vypadalo zvláštně, ale já byla naprosto šťastná s jejich luštěninovou polévkou, vaječnými nudlemi, dhálem a spoustou vařené zeleniny a taky s melounem jako dezertem.

Jídelna v hotelu

Jídlo!
(fotila Ivana)

Myslela jsem si, že s Ebříky na noční šnorchlování nepůjdu, protože bolest hlavy neustávala, ale protože Ivana potřebovala ještě něco udělat do práce a odpočinkový interval se dostatečně natáhl, aby se mi udělalo líp, tak jsem šla. Ještěže tak!

(Nevím, kam to začlenit, ale když Honza otevřel pokojové dveře, na písku pod nimi byly stovky krabů poustevníčků. Při cestě k vodě jsme museli dávat pozor na každý krok.)

Jedna z prvních věcí, kterou jsem pod vodou ve světle čelovky viděla, byl docela velký žralok. Byl ode mě kousíček a pak odjel na hloubku a toho jsem ve svých směšně krátkých ploutvích neměla šanci dohodnit.

Později jsem viděla ještě jednoho, tak polovičního, z větší dálky.

Honzovi pak někdo říkal, že je v těch místech krmí z restaurace, vedle které byla naše pláž.

Noční potápění
(fotila Ivana)

Ryby jako odrazky

Tím to nekončilo.

Viděli jsme strašně moc murén. Jedna z nich byla naší přítomností trochu vyexcitovaná a cenila na nás zuby a natáčela se za námi.

Hvězdic jsem viděla víc, než kolik bych spočítala.

A zlatý hřeb jsem našla já, když jsem sledovala tělo murény: v díře částečně schovanou chobotnici. K té se mi povedlo přivolat Ivanu a posléze připlaval i Honza - to jsem byla ráda, protože jsem z ní měla vánoce, a ukázalo se, že jsem ten nález dobře odhadla, protože chobotnice je prý těžké najít a oni sami zatím viděli jen jednu jedinou.

A samozřejmě ryby. Byly tam všude, proplouvala jsem hejny stříbrných rybek, které se ve světle baterky leskly jako odrazky, a celé to bylo naprosto fantastické.

Murény se mi dařilo nacházet ve velkém celý trip po Maledivách i Srí Lance a radost jsem z nich měla pořád stejně velkou. Muréna leopardí.
(iNaturalist)

Ale tenhle nález asi nepřebije nic. Chobotnice modrá.
(iNaturalist)

Na radu Ivany jsem pak zhasla baterku a ploutvemi vířila vodu a všude kolem mě byl světélkující plankton, který vypadal jako hejna světlušek.

Honza odcházel z vody první, protože mu byla zima, a já nedlouho po něm. Cestou ke břehu na mě varovně zablikala baterka a snížila výkon, takže to bylo akorát, abych tam nezůstala po tmě.

Ve sprše jsem zjistila, že jsem se strašně osypala. Takže jsem využila i antihistaminika, která jsem s sebou brala na doporučení z freedivingového kurzu. I tak vyrážce trvalo dva týdny, než zmizela.

Závěrem si zopakujeme tuhle rybku, která se mi s oblibou motala kolem čočky foťáku, byla hrozně zvědavá a hezky se mnou kamarádila...
(iNaturalist)

...a která se jmenuje sapín bojovný. Ťuťuťu. (iNaturalist)

předchozí     -     následující