Slepec mi dneska ukázal dům, ve kterém umřel Neruda, od Arnošta Lustiga jsem si vyslechla, že byl Franz Werfel strašný pokrytec, a poprvé se mi stalo, aby na mě a dvě spolužačky hrdě ukázala vedoucí katedry germanistiky a k přítomným literárním kapacitám pravila: "To jsou moje studentky."

Mám výročí - už rok brigádničím pro Borovici. Tohle je rekapitulace, co mi mé skoro-novinaření dalo a především, co mi vzalo.

Mé tělo se postupně rozkládá. Tu odpadne prst a tam mozek, tu někde nechám hlavu a tam zase své lepší já.
V pondělí jsem dostala rýmičku.

Nevěděla jsem ve středu, jak odpovědět na otázku, co čtu nejraději. Skoro se zoufalstvím jsem se slyšela, jak vyslovuji, že českou literaturu devatenáctého století.
Tak jsem se rozhodla si trochu hlídat, co vlastně čtu.

(S nákresy a koláčovými diagramy.)

Sliby jsou chyby a já už si nikdy nic slibovat nebudu.

A víte, že mám docela ráda i pátky?