Když jsme se loni vraceli z Ruska, nikdo moc nevěděl, kam pojedeme další rok. V mém osobním výběru bylo Norsko, Írán a Černá hora, Lukáš prosazoval Norsko a Klára Pobaltí na kole. Nikdo nevěděl přesně a nikdo nic moc neřešil.
Hardangervidda
Potom se rok přehoupl a přišlo jaro.
Přišel duben a přišla jsem já a ptám se: "Tak co?"
A Lukáš říká: "Norsko?"
A já říkám: "Proč ne."
A zase se to nechalo odestát.
Potom přišel květen. Někde jsme se zase potkali a určili si první tři týdny v červenci. A zase se to nechalo odestát.
A přišel červen a my se ptali: koho s sebou?
Přišli jsme na to, že oba známe strašně moc holek, které by jely, ale nikdo žádné kluky. A že sehnat kluky na nějaké cestování problém je: v Bulharsku jsme byli čtyři baby a dva kluci. A teď jsme to chtěli aspoň dva na dva.
Takže jsme holkám neříkali a pátrali po klucích. A marně. Chvíli se tvářil Petr z hvězdárny, že mu možná dá košem spolužák, se kterým tam plánuje jet - ale nedal.
No a potom že bereme teda aspoň holky - a světe div se, všechny už něco měly.
Jotunheimen
Tak jsme šli rezervovat prvního lístky. Tři, že ještě někoho zkusíme sehnat.
Čtvrtého byl Lukáš rezervaci prodloužit. Řekli mu tam, že to ale teď nemůžou a ať přijde o den později, že tam bude šéf, který to zvládne.
Šla jsem tam pátého a řekli mi tam, že teď nemůžou, a vrazili mi do ruky leták s telefonním číslem, že na něm to jde prodloužit. Grr.
Osmého Lukáš lístky došel koupit.
Dva. Nesehnali jsme nikoho.
Checheché.
Třetího mi Lukáš napsal plán cesty, ať si to na mapě projdu, jestli souhlasím.
Souhlasila jsem.
A potom jsem se na to dokonce i podívala. Osmadvacátého.
Třináctého jsme vyrazili na výstavu stanů a Lukáš si tam koupil děsně ošklivého, nepraktického, hloupatého a drahého Pinguina. Já mu radila, ať bere úžasného, nejlepšího, skvělého, levnějšího, skladnějšího, lehčího, nejlepšího Jurka, ale on, že ne. Ještě bude litovat.
Já taky. Budu v té jeho tučňáččí bestii bydlet tři týdny.
Konečně jsem si tam koupila nový ešus. Starý vzal za své v Bulharsku a na Altaji už dávno pobíral invalidní důchod.
Jotunheimen
Osmadvacátého jsme vyrazili do hospody, že to jakože doplánujeme.
U Holuba mají o víkendu zavřeno - jak to?
Začali jsme v jakési nějaké podivné v takové té divné čtvrti za Palačákem. Nad Gambrinusem (začínat se má od nejhoršího) a mapou mi Lukáš ukázal, co vymyslel a domluvil s Ebříky, kteří budou asi deset dní putovat s námi, a mně se to líbilo. Hodně.
Nehorázně se tam těším.
Domluvili jsme podružnosti (já vařím, oba mluvíme, v Oslu spíme pod rododendrony zahrady královského paláce a do oken zapějeme české národní za doprovodu ukulele). Dostala jsem gemáckou sponu na bederák, u které naprosto nedokážu odhalit, jak se tam má přidělat.
Když jsme si chtěli dát druhé (elipsa!), paní se nám děsně omlouvala, že jsme ho dopili. Že mají tenhle týden skoro trojnásobnou spotřebu a že mají už jen lahváče.
Tak jsme šli o dům dál.
Jamajka byla jasnou volbou, Lukáš tam ještě nebyl a postřižinské pivo nikdy nepil. Ono se taky moc pít nedá. Tam už jsme, pravda, nedohadovali nic.
Protože zavírají v jednu, nalili nám jedno a krysy opustily lokál.
V nonstopu u tramvaje bylo plno. I jali jsme se hledat vinárnu U Růže, ve které každý byl, ale nikdo neví, kde je. Většinou se do ní nechodí jako do první a kdo to má udržet, žejo... U Růže jsme stylově zakončili třemi Staráčky, ke kterým jsme se s velkou slávou nakonec všemi těmi hospodami propili. Juch!
Potom nás vyhodili, že zavírají.
Lukáš se snažil, že ještě nějaké nonstopy v Modřanech, či co, leč já, student pilný a vzorný a pití dávno odvyklý, už měla dost a hezky jsem šla domů spinkat.
O den později jsme šli nakoupit cestovní výbavu. Pravda, ten sraz jsem malinko zaspala :-D
Bomby, impregnace, Lukáš sháněl nepromokavé kalhoty a tomu podobné. V Trekking sportu jsem potkala svoje pohorky, identický model, za 5k. Já je měla za dva, juch 8-)
Třicátého jsem obdržela plnou moc ohledně jídla a vyrazila jsem do obchodu.
Deset bramborových kaší (jen do Vitany se nemusí přidávat mléko - dobrala jsem z regálu všechny), deset Vi Huong čínských nudlí kari kuřecí, dvě kachní, dvě kuřecí, dvě vepřové, dvě hovězí. Balík kuskusu, tři balíky ovesných vloček - a hlavně to nejdůležitější: koření. Vepřová pečeně, roštěnky, pepř, pizza, kuře gril, česnek sušený, kuřecí steak a s sebou bereme ještě jedno vánoční balení Kucharku od Ondry.
Paní u pokladny se tak jala počítat jednotlivé položky: "Jedete na prázdniny, co?"
Ano.
Prvního jsem pár minut po půlnoci vkročila do kuchyně.
O deset minut později jsem válčila s masem, táta mi udílel rady jako "to bych nejedl" a maso mě drtilo na celé čáře.
O dalších deset minut později bylo maso naloženo v podivné směsi podivným způsobem a já si uvědomila, že jsem nekoupila hovězí, ale vepřové.
Lukáš statečně prohlásil cosi ve smyslu "salmonela ještě nikoho... kchrch chrchk... nezabila" a já tak přišla o možnost mít všechny jerky pro sebe.
O dvanáct hodin později jsem vytáhla sušičku, která přede mnou zalezla pod dřez a nechtěla své místo bez boje opustit, a zrealizovala několik činností, které už nikdy nemám v plánu opakovat. Není dobrý nápad balit syrové maso do ubrousků. Není dobrý nápad si cokoliv začínat s masem od oleje, když máte po ruce jen jeden balík s pouhými 500 ks ubrousků. Není dobrý nápad SUŠIT MASO...
Leč po několika hodinách sušení (nejslabší plátky 12 hodin, silnější cca 20) bylo maso odstaveno, přesypáno do sáčku (je ho oproti syrovému stavu vskutku malinko) a zabaleno. Máme maso. Juch!
Třetího.
Odjezd se začínal blížit, panika přiostřovat. Jídlo donakoupeno a rozděleno. Práce dopracovaná. Dostala jsem na cestu ohromnou (ohromně ohromnou) hromadu špeku.
Blog dopsán.
Mám ještě dvě hodiny čas. Jdu balit.
14:55 nalezeny tkaničky do pohorek.
15:05 třikrát proklety a navléknuty.
Batoh má 23 kg a raději nepřemýšlím, jak do něj v Oslu narvu ty dvě igelitky, které si beru dovnitř do autobusu.
Nepřemýšlím ani o tom, jak batoh dostanu z doma na Florenc.
Na cestování zcela a naprosto nejvíc nenávidím dopravu MHD na místo odjezdu.
A nyní? Právě teď, v 17:30, nás na palubě autobusu vítá sympatická letuška či krásný letušák, nabízí nápoje zdarma a výběr nečeských a zcela skvělých filmů. Batohy jsou šetrně poskládané v nákladovém prostoru, sedím u okénka, protože si se mnou nějaká dobrá duše vyměnila sedadlo, abychom s Lukášem nebyli přes půl autobusu, a začítám se do Eddy nebo Alenky v říši divů. (Nebo freudovského rozboru sovětské pohádky Mrazík, jestli to Lukáš vytiskl taky.)
Kromě nás sedí v autobuse dalších 12 sympatických spolužáků od Lukáše z gymplu a oproti očekáváním to nejsou úzkoprsí biologové, ale nadšení lingvisté a můžeme tak spolu rozpřádat dlouhé hovory na téma vhodnosti užití elegického distichonu v českých básních a obtížnosti rozlišování polysemie a homonymie slov s nejasným původem.
- Holly?!
- Ano, Bože?
- Změň kurz na Oslo! Dej si pozor, Norsko - sliz se vrací domů!!!
Z Osla se vlakem či silnicí dopravíme do Oddy, kde se setkáme s Ebříky. S nimi si cca na 10 dní projdeme Hardangerviddu, až podivnými trajektoriemi dojdeme k ebřímu autu, které tam bude věrně čekat.
Tím se dopravíme do Bergenu, kde se s Ebříky rozžehnáme, neb oni se už budou vracet do Čech.
Pobudeme den až dva, navštívíme ostrůvek až dva a po silnici, lépe však po fjordu dojedeme kam až to půjde, zbytek cesty do Jotunheimenu dostopujeme. Tam si to projdeme dle časových dispozic a dostopujeme někam, odkud se už půjde dostat zpátky do Osla.
A zas domů. Jak prosté ;-)
Předodjezdový update: Bude to úplně jinak. Ale prý se tam stejně budeme mít hezky.