Tradiční velikonoční Šumava v netradičním termínu. I měsíc po Velikonocích jsme na ní ale měli kvanta sněhu, deště a krup, ale taky sluníčka a krásné přírody. Lada, Pepa, Olda, Olík a já. První část ze dvou, protože 72 fotek na jeden článek je docela dost.
Šumava v plné sestavě a s Oldou dokonce dvojmo
(fotily náhodné kolejdoucí Oldovým telefonem)
Když jsem plánovala jet na Šumavu, vyhodnotila jsem špatně úplně všechno. Z Quo Vadis jsem se domů vrátila ve dvě a po doprání pračky jsem si šla dát šlofíka, protože jsem byla úplně marná - jenže budík nastavený na sedmou večerní mě neprobudil, a tak jsem vstávala až v pět ráno. Nevím, jak moc dobří jste vy, ale já se stihla za ty tři hodiny nejen sbalit a připravit byt na týdenní nepřítomnost, ale i napsat reportáž z pochodu. A tím, kdo nestihl domluvný autobus, byla Lada.
Ve vlaku do Českých Budějovic jsme jeli v kupé sami, to bylo super. U pojízdného občerstvení jsme si i koupili kafe... pohoda. Vláčkem jsme dojeli až do Hořic na Šumavě a tam nastala ta obtížnější část. To mi nikdo neřekl, že se bude chodit tak MOC do kopce! Trochu mě zachraňovala Lady touha pomazlit se se všemi krávami, které jsme cestou potkali, a to navzdory faktu, že krávy byly vůči této snaze imunní. První pauzu na svačinu jsme dělali nedlouho poté, a jak to tak s Pepou funguje, oheň tam hořel, než se člověk stačil ohlédnout. Topinkám se slaninou zdar!
Protože my dokážeme ocenit libovolnou krajinu
Ten večer jsme tábořili u rybníku Olšina jako už před dvěma lety. Díky tomu jsme si malovali svoje staré místo, a tak nás dost překvapilo, když jsme přes něj našli vést novou naučnou stezku, po které chodilo navzdory počasí dost lidí. Prodrali jsme se proto ještě kus dál, což znamenalo průchod močálem, sbohem suché boty, než jsme se utábořili. Lada si tu trasu pak proběhla ještě jednou, protože někde cestou vytrousila Jacka, ale ani tak ho nenašla. Byla to pro nás velká ztráta, všem ostatním zásobám navzdory.
Ohniště Pepa zbudoval z místního černého písku, tarp Lada poměrně uměleckým způsobem, dřeva byly všude hromady - a k večeři jsme si na ohni upekli steaky. Ten můj byl tak velký, že jsem ho nezvládla ani dojíst.
Spát jsme šli po přehrání většiny zpěvníku... a o pár hodin později mě probudil déšť. Zkontrolovala jsem, že nikomu nic neční zpod tarpu, a zase zalezla; načež se vedle probral Pepa, udělal to samé, a když zalezl, tak totéž Lada.
Lada odmetá místo na tarp od šišek
Pepa a jeho ohniště z černého písku
Večerní pohoda
(nenechte se oklamat Ladiným jablkem - zrovna tři steaky se tam nepečou náhodou)
A ráno pořád mrholilo. Chvíli jsem zvažovala, že bych uvařila snídani pod plachtou na vařiči, ale tu myšlenku hlavní ohňostrůjce neunesl, a je pravda, že všechny ty kafe, čaje a ovesné vločky by s kartuší pěkně zamávaly.
Jak jsme společně naplánovali jídla, tak nějak přišlo na přetřes heslo "socialismus s lidskou tváří"; ale mně to spíš přišlo jako "každý dle svých možností, každému dle jeho potřeb" - to když Pepa obstaral oheň, já vaření a Lada se ani tak nestihla sbalit dřív než my :) (Na obranu a vysvětlení: pořád ještě mám rozpracovanou seminárku s analýzou budovatelského filmu z 1949...)
Kalné ráno
Rybník Olšina
Na cestu jsme se vyhrabali až před desátou a pořád mrholilo, takže kdybych si znovu nepromáčela boty v močálu, stejně by mi promokly.
Ten den jsme šli celou dobu po asfaltu, a tak to docela utíkalo, ale taky dost pršelo - a já byla v jednom kuse strašně promrzlá. Jakože opravdu hrozně, a kdykoliv jsme jen na minutku zastavili, byl to skutečný děs.
Na svačinovou přestávku pod přístřeškem, při které jsme vařili čínské polévky, (kdy já je naposledy jedla? mňam!), mi Pepa půjčil svůj Snugpak, protože se s Ladou nemohli dívat na to, jak tam klepu zubama. (Neměla bych tu péřovku balit tak hluboko.) I tak to ale bylo špatný.
V dešti
Tady si můžete vybrat: budování závětří, nebo nahřívání tortill?
Málem jsem nevěřila svým očím, když skrze mraky poprvé prosvitlo sluníčko. To byla taková nádhera! Vydrželo to asi pět minut, ale stálo to za to. A pak ještě jednou, a to jsme udělali pauzu na oheň, na kterém jsme si udělali žampiony zapečené se slaninou a klobásou, protože Lada s sebou brala i zbytky z lednice, mňam.
Cesta
Voda na kafe (dole), voda na čaj (nahoře) a plněné žampiony (na víčkách)
Akorát mi teda potom začalo být k tomu všemu špatně od žaludku, jakože hodně. Při představě, že nás čeká ještě dalších třináct kilometrů, mě jímalo horko, a to mi zrovna byla strašná zima. Ach jo. A ještě zase začalo pršet.
Nakonec jsme to vymysleli jinak: ve Slunečné jsme počkali hodinu na autobus, kterým jsme dojeli do Volar, tam jsme dokoupili zásoby a odešli na noc na kopec nad městem. Vedla tam křížová cesta, nahoře byla vyhlídka a taky rozsáhlé bunkry. Chvíli jsme hledali vhodné místo na spaní, protože přímo na vrcholku dost foukalo, a pak jsme neváhali se utábořit u naučné stezky, protože na tomhle kopci očividně táboří a rozdělává oheň kdekdo.
Ten večer vrcholily mé žaludeční potíže, a tak jsem dojedla poslední zbytky svých Endiaronů a držela se zkrátka a i brzy odešla spát. Což mělo ještě tu výhodu, že jsem si nepropálila oblečení do poslední nitky, protože z ohně lítaly strašné jiskry; a nevýhodu, že jsem s sebou stáhla do spacáků i Ladu a Pepu, takže jsem při usínání nemohla poslouchat kytaru. Na to jsem se sem přitom hodně těšila.
:)
Večerní oheň
A zde poslední fotografie mé externí klávesnice k mobilu. Její neslavný osud byl zpečetěn o dva dny později...
Ráno jsme vstávali chvíli po šesté, abychom stihli z Volar autobus, který by nás posunul do další části pošumavské divočiny, a nad městem visela krásná inverze, na kterou shlížel zlatavý Ježíš z kříže na vrcholku křížové cesty.
Spěchali jsme tolik, že jsme se nestihli podívat do tamních bunkrů. Mě to zpětně dost mrzí, ale zase díky tomu bylo možné škádlit ještě několik dní Ladu, která má k podobným prostorám dost ambivalentní vztah ("musíme se tam jít podívat, ale nejdu první") :)
"Co to je, na té plachtě od stanu?"
"Myslíš ten sluneční svit?"
"No jo, ale co to je?"
Nejkrásnější ráno
Jeden ze vchodů do podzemního bunkru u Volar
Stráž
INRI
K cestě vlakem do Vimperku bych jen chtěla podotknout, že už mnoho let mi není jasné, proč někdo vyprojektovat tlačítkové záchody. Zaprvé podle mě nejdou zamknout, (což nevadilo tolik, protože jsme vlakem jeli sami,) a za druhé stejně všechny ta tlačítka jen frustrují, nebo ne? Kdysi jsem si myslela, že až budu starší, tak mi dojde to, co mi pořád unikalo, a konečně je docením, ale mám pocit, že jestli to není vázané na šediny, tak to prostě nevyjde.
Ve Vimperku jsme se zklamali zásobeností v místním Lidlu i Penny (furt to řikám: zlatá Norma!) a pak jsme odjeli autobusem do Stach. Tam jsme potkali nálevnu s nápisem "točené pivo" na výloze! Neodolali jsme, ale asi to tam měli ještě od posledního uvolnění pravidel, a tak jsme dostali jen lahváče. Veliká škoda.
Každopádně: hned poté, co dopršelo, vysvitlo slunce, a tak jsme si tam na kopci udělali naprosto skvělou pauzu s další čínskou polévkou vařenou na vařiči. Vůbec se mi tam odtud nechtělo, protože při pohledu do okolí to byla místně-smluvní díra v oblačnosti, a já mám sluníčko tak ráda.
Vzhůru, jen vzhůru
Pauza na svačinu
(fotila Lada)
Lada, Pepa & pochodový krok
Ten den nás cesta dovedla až ke Zlatonosnému potoku. (Když jsme k němu sestupovali, tak jsem se skvěle natáhla, ale o tom nikdo nemusí vědět, že neumím chodit, žejo.) Stezka ovšem vedla skrze mechový les se skalkami, na kterém jsem mohla oči nechat, a tak když jsme narazili na loučku s ohništěm, bylo jasno. Pepa rozdělal oheň, Lada nám všem upekla několik porcí bratwurstů, kterých vzala jak pro stočlennou výpravu, a já se došla vykoupat. Ono teda nebylo úplně teplo a voda taky nebyla úplně teplá (ááááá!), ale ta možnost být čistá a vzít si na sebe čisté oblečení byla silnější - a zrovna svítilo sluníčko. Jedinej renonc byl, že se střídalo sluníčko s přeháňkami, takže rozhození plachty a spacáků na dosušení neneslo to správné ovoce. Jo a že jsem tam po koupání chvíli běhala bosá, přineslo ten výsledek, že jsem měla chodidla od smůly.
Dál jsme postupovali v rychlém tempu a s písní na rtech. To mě hrozně baví, že opravdu provozujeme, protože když jsem to četla v knihách, (ano, ve foglarovkách,) nikdy jsem nevěřila tomu, že se to opravdu děje. Zabraní do zpěvu jsme ale pak špatně odbočili a dost si zašli, ale to už je jiný příběh.
Pěšiny
A pěšinky
Pauza u Zlatonosného potoka
Procházeli jsme skrze opuštěné budovy - a to je skoro tak dobré jako ten podzemní bunkr u Volar a tentokrát jsme nikam nespěchali. Uvnitř té, kam jsme se šli podívat, byl hrozný nepořádek, podlahy i střechy byly na mnoha místech propadlé, ale líbilo se mi, že se tam pořád válely dobové dokumenty, a tak jsem našla třeba záruční list z roku 1974. Člověk si hned líp dosadí kontext.
Taky by vás to hned lákalo dovnitř, žejo, žejo?
Provalené střechy
Půda
Binec obsahující i dobové dokumenty
Ten den jsme měli namířeno do (zavřeného) kempu k Otavě. Bylo to daleko, pořád po asfaltu a Lada se mnou držela basu s bolavýma nohama. Řeka ale byla krásná a tarp se dal postavit za jednu z chatek pod stromy, kde ani nebylo moc mokro. Musíme se ale k něčemu přiznat: protože bylo po deštích dřevo v okolí úplně promáčené, sebrali jsme několik polínek z klece, ve které byly zamčené. Ráno jsem napsala lístek s vysvětlením a přiložila dvě stě korun jako odškodné, tak snad se nikdo nebude zlobit.
Tábořiště pro další noc
Příprava třísek na podpal
Vzkaz s penězi
Další den jsme odcházeli až před polednem, protože jsme ke snídani zvolili nejen chleby s paštikou, ale také gulášovku s brambory, čaj a dva ešusy kávy. Jenže ono zrovna nepršelo...
Ráno u Otavy
Stoupání na hřeben
Mapy.cz nám ten den odmítly naplánovat trasu, protože nás vedla přes zavřený most. Taky jsme šli do táhlého kopce a během cesty jsme si prošli sluncem, deštěm i vzdáleným hřměním, a tak jsme vtipkovali, že už chybí jen kroupy. Poučení pro příště: vtipkování o dubnovém počasí se přísně zapovídá!
Lada na mě čekala na kopci u přístřešku, že tam na ni Pepa z dálky něco gestikuloval a pak utekl. Našly jsme ho pod zavřeným mostem, jak se koupe... sníh na něj! I když vlastně o dubnovém počasí... ach jo.
Pro krajinu, kterou jsme tam procházeli, mám slabost. Vedla tudy už jedna Šumava a i tehdy byly stejné světelné podmínky: temná obloha, ale sluncem nasvícená krajina. Louky a lesy na pozadí, cedule o neasanované oblasti na popředí.
Tohle je ta krajina
Lada klesá k zakázanému mostu
Před Prášily
Opravdu hodně jsme se spoléhali, že bude v Prášilech otevřený Coop, protože jsme kvůli váze nenosili moc zásob. Pepa tvrdil, že někde viděl, že ho zrušili, ale já na stránkách Coopu našla jeho otevírací dobu... pravdu měl on. Naštěstí prodejnu převzali Nguyeni, takže s dokupováním jídla nebyl problém, škoda jen toho stáčeného vína, které v Coopu mívali. S Ladou jsme se podívaly i do prodejny Pampeliška, kde jsme našly i to, co u vietnamců neměli, ale když jsme se vrátily a ještě jsme se všichni chtěli jít podívat do cukrárny Pampeliška o dveře vedle, zjistili jsme, že měli do pěti. I prodejnu, i cukrárnu. Bylo pět nula tři. Škoda.
Chvíli nám v tamním altánku trvalo, než jsme si nákup nacpali do batohů, a ještěže tak. Protože nikdy nevtipkujte o dubnovém počasí. Bouřka udeřila s novou silou - a z oblohy se spustily provazce deště, a když ustaly, vystřídalo je krupobití. Takže jsme si tam rozdělali vařič a do sloty se vydávali jen ve chvílích, když jsme chodili k vietnamci doplňovat zásoby zalévacích polévek. Pohrávali jsme si tam i s myšlenkou vetřít se navzdory omezením do některého z tamních penzionů, ale zrovna v téhle oblasti byly všechny poctivě zavřené.
Počasí asi spíš neumíme
Odejít do podvečerní krajiny, v níž už sice neprší, ale pod nohama tečou potoky vody, s tím, že se potřebujeme utábořit a máme pouze plachtu nad sebe, vyžadovalo silnou morálku. Proto, když jsme potkali opuštěnou pokladní chatku lanového centra, která měla otevřené dveře a uvnitř bylo až na pár lavic prázdno, nebylo o čem váhat, v lese bychom skončili úplně mokří.
Spása
Když za námi Pepa zabouchl dveře, zjistili jsme, že je zevnitř ulomená klika. Tímto bych se asi měla omluvit všem multitoolům, o kterých jsem si myslela, že to jsou trendy cool věci k ničemu - Pepa složil kombinačky a byli jsme v suchu.
Uvnitř byla zima a kvůli hexovému půdorysu a Pepově výšce musel Pepa spát uprostřed, takže já nespala první půlku noci, dokud byl Pepa otočený tváří ke mně, a Lada druhou, kdy se převalil na druhý bok. Nechci si představovat, co by bylo, kdyby spal na zádech. Nejhorší ale za celý večer bylo psaní blogu a to, jak se mi dvakrát sepsané poslední dva dny smazaly. RIP má klávesnice. Kdyby někdo potřeboval sadu plastových písmenek české abecedy, neváhejte se ozvat, nechala jsem si je z nostalgie. Ještě pár sad a půjde s tím hrát Scrabble.
Teplo vypadá jinak I.
(fotila Lada)
- pokračování -