Podle mě nejlepší část výletu. Člunování na řece u Karibiku, kajman, dva druhy lenochodů (a navíc jedno mláďátko), děsně dobrý jídlo, koupání v Karibiku a v tomhle případě příšerný množství fotek z řeky, protože jsem si nedokázala vybrat. Zvířátka z téhle části výletu na iNaturalistu zde.
Plavba po Caňo Mora. Fotky použité ve videu fotili Ebříci.
Cestou z Osy do Tortuguera jsem řídila já. Ještě do hor mi to přišlo nezábavný, protože jsem se pořád táhla za nějakými kamióny, ale dál, už zase v nížinách, jsem předjela googlí mapy! A navíc jsem projížděla skrze San José a ještě jedno velké město a nezpůsobila ani jednu nehodu, takže jsem na sebe byla děsně pyšná. (Z velkých měst jsem měla popravdě trochu vítr, protože různá značení a zvyklosti byly od Česka hodně odlišné.)
Přístav, kde jsme nechávali auto a dál pluli lodí, se jmenoval La Pavona a nelíbilo se nám tam. Parkovat se tam dalo jen na placeném parkovišti, s čímž jsme počítali, ale na všechny ty naháněče, kteří se nám snažili vnutit ticket na loď, hotel v Tortugueru nebo rovnou celou tour, na ty jsme nervy neměli. A nejhorší na tom bylo, že jsme si u jednoho z nich ten lístek na loď skutečně museli koupit, protože tam nebyla žádná oficiální pokladna!
V Tortugueru nechyběly informační cedule o tom, jak se chovat při setkání s jaguárem. Step 3 tam byl asi speciálně kvůli mně... já chci taky vidět jaguára :(
Místo jaguára máme nafoceno leda spoustu krabů
Počítali jsme s z internetu vyčtenou informací, že loď pluje v jednu nebo ve čtyři, a tak jsme měli pocit, že máme dost času. Nakonec se ukázalo, že loď jede ve 12:05, takže jsme místo hodně času měli dvacet minut. Třídění, co nechat v autě a co si vzít s sebou, naštěstí proběhlo už ráno v hotelu, takže jsme to stihli. No a proč tahle velká akce: Tortuguero je na ostrově a nevede tam žádná silnice, ta vesnice je zcela prostá aut.
Podle našich informací jsme měli plout dvě hodiny, ale reálně to bylo jen lehce přes půl - mezizastávku jsme měli jen jednu. Co mě potěšilo, byly na řece ukazatele rychlosti (prej 15 km/h, což se nás rozhodně netýkalo) a taky jedny navigační cedule identické s těmi na silnicích! A co mě pobavilo ještě víc, byla naše ztroskotávací příhoda. Řeka nejprve meandrovala dost úzkým kanálem a my byli dlouzí, a tak bylo potřeba si do zatáček najíždět. V jedné nás ale v protisměru minul motorový člun, který řídil idiot, který projel tak těsně kolem nás (asi aby nás rozhoupaly vlny), že už kormidelník neměl jak zatočit, a tak jsme bokem nabrali břeh. Několik lidí z toho boku vyskočilo doprostřed lodi, ale naštěstí byla loď stabilní, takže ji tím nepřevrhli.
Cesta do Tortuguera
Přístav cestou se jmenoval San Francisco
V přístavu na nás čekala s cedulí s Honzovým jménem paní z hotelu, zamluveném přes Booking, nikoliv proto, aby nás tam třeba dovedla nebo tak, ale aby nám řekla, abychom si nekupovali tour u žádného neoficiálního člověka, ale v kanceláři nebo u nich. Tak jo.
Hotel Honza vybral zastrčený co nejdál k džungli. Protože bylo vedro a jedna hodina, rozhodli jsme se jít vykoupat v moři, které nám šplouchalo od hotelu pár desítek metrů. Já se koupala v Karibiku! Na recepci nás teda hrozně varovali před nebezpečnými proudy, které tam jsou, a tak jsme zůstávali u břehu, ale vlny byly vysoké a bylo to super. Ze břehu na nás sokolím okem dohlížel starší pán. Asi nějaká lokální služba, aby se tu netopili turisti. Jo a taky se mi dost líbilo, že jsme po návratu do hotelu dostali k pití čerstvě načnuté kokosy. Já jsem fakt asi byla v Karibiku? I když jsem o den dřív člunovala v Pacifiku...
Pak jsme zašli na jídlo do jedné ze zdejších restaurací a bylo to famózní. Já si dala karibské krevety, které byly v omáčce z kokosového mléka, se zeleninou, rýží a salátem, a pak ananasový a jahodový koktejl, a mňam. Je to hezký, ta dovolená.
Cesta do hotelu
Večer jsme se vypravili jen na chvilku s pulsarem po okolí - nejprve na stezku, která vede do národního parku, kam se bez guida nebo vstupenky nesmí, a tam nám přes cestu přeběhla aguti paka, kterou jsme nestihli ani vyfotit, ani si pořádně prohlédnout, a ve vesnici jsme pak našli strom se spoustou spících opic. Jo a taky tam bylo milión velkých ara papoušků, ale zelených, a ne červených jako na Ose.
Vlastně nejlepší byla asi louka za plotem, na které byla spousta světlušek, a taky pán, který nás varoval, ať si dáváme pozor na jaguáry, že v noci chodí lovit líhnoucí se želvy. Ten večer jsem skutečně cítila určitou naději, že bychom mohli jaguára vidět.
Pozorování ve vesnici. Já tam pulsarem nacházela jen lidi a lampy, ale Ivaně to šlo líp.
Noční nebe
Vstávali jsme v pět, protože jsme byli nachystaní už od večera, jen jsme popadli věci a vydali se tichým městečkem k přístavišti. Bylo příjemně, v takovém klimatu bych si dokázala představit existovat déle.
Původně jsme kalkulovali 15 minut na nafouknutí člunu a 15 minut na doplutí k ohlašovně vyplutí (zaregistrovaní - na šestou ráno - pro vstup do parku jsme byli už od předchozího dne online), ale reálně obojí trvalo kolem šesti minut, takže jsme tam byli brzy. Přirazili jsme k molu, které se houpalo na vodě, a Honza odešel i s našimi pasy k okénku, kam po chvíli přišla slečna, která je vůbec nechtěla vidět a jen si nás zkontrolovala podle čísla rezervace, které jí ukázal v telefonu, a prostě to odkývala. Honza jí ještě řekl, kam se vlastně chystáme jet (protože řeka se větvila na několik říček, všechny v parku)... a pak jsme jeli.
Což nás všechny dost zaskočilo, protože jsme čekali, že nás vlastně nikam nepustí a bude to byrokratická pruda a vůbec. Žejo, do parku se po vodě smí jen s rouškami nasazenými po celou dobu, které jsme nehodlali mít, s vestami, které jsme neměli, nespadali jsme do žádné kategorie lodí a vůbec. Honza nám dokonce už vyhlídnul i nějaké zátočinky ve vysoké vodní trávě v hlavní řece, kdyby nás do parku nepustili. A ono jo. Všechno to šlo nějak snadno.
Chystání plavidla v přístavu
Tady měli říční křižovatky dokonce i značené
V řece byl proud a my pluli proti němu, ale aspoň jsme se těšili, že se bude snadno vracet do města. (Spoiler alert: ne.)
Brzy jsme pode cedulí odbočili do přítoku a pak ještě na dalším větvení jinam. Jeli jsme podle mapy, kterou Honza stáhnul někde z internetu a která měla být někde na řece, ale vůbec jsme ji nepotkali. Nicméně to bylo dobrá volba: do našeho ramena zajížděly jen samé tiché lodě (protože na každý půlhodinový slot se mohlo registrovat 117 lidí), což bylo vítané. Lodě s hlasitým motorem myslím do parku nesměly vůbec a do našeho ramena nesměly motorové.
Pulsarovat se dá i ve dne, a tak Ivana celou cestu vyhlížela lenochody. Až v noci jsme zjistili, jak moc to bylo odsouzené k neúspěchu.
Na řece
A ještě
Džungle
Hned na úvod nám nad hlavami přeletěl keel-billed tukan, což je tukan s jedovatě zeleným zobákem. Celkově jsme ptáků potkali hrozně moc - Ebříci byli nadšení ze sungrebe, což je něco jako potápka a je to hrozně vzácné (něco o tom, že je to "vzácně se vyskytující se pták, který se skrytě vyskytuje na odlehlých místech"), zeleného ibise, chřástala bělobřichého, který si stavěl hnízdo, ostnáka, který chodil po kapustě, bukače středoamerického vyhřívajícího se na slunci a tak.
Ale co hlavně, a z čeho mám svátek ještě dlouho poté: po nějaké době jsme zastavili na snídani ve stinné zátočince a pobyli si tam na člunu v poklidu třeba deset minut, než jsme se zase sbalili a připravili na další plavbu, když se najednou Honza zahleděl necelé dva metry od lodi a prý že: "Kajman." A fakt. Ten klacek, vedle kterého jsme zakotvili. Plaval si tam, hlavu ven z vody a tělo pod vodou, že nebylo vidět, oko se mu zlatě blýskalo a tvářil se klackovitě. Vydrželo mu to i celou tu dobu, co jsme si ho fotili a filmovali, a i poté, co nás znudil a my odpluli dál.
Je tam
Ťuťu kajmaníček (iNaturalist)
(fotila Ivana)
A ještě ťuťu želvička středoamerická (iNaturalist)
To je ten vzácnej, skrytej a odlehlej sungrebe aka chřástalec malý (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
A teď ti opravdu hezcí: volavka zelenavá (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
Ostnák trnitý (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
Anhinga americká (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
Akt ibise lesního (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
A tukan se svítivě zeleným zobákem (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
Taky jsme viděli tři různé tlupy opic: kapucíny, vřešťany a chápany. Vůbec tam bylo jedno echt skvělé místo na pozorování opic: stromový most, po kterém se dostávaly na druhý břeh. Jo a vřešťani dělali v lese strašný hluk ne nepodobný vzdálenému vytí a štěkání vesnických psů.
Jo a taky se mi hrozně líbil bazilišek, důvěrně přezdívaný Jesus Lizard - konečně jsem viděla ještěrku běhající po hladině vody! A potkali jsme tři želvy. První z nich plavala kolem a koukala z ní jenom hlava, ale další dvě se slunily na břehu, s hlavou nataženou ke slunci jako v pozdravu.
A poslední zvíře, které musím zmínit, jsou obrovští modří motýli, kterých tu bylo dost, ale které je nemožné modré vyfotit - když si sednou, zavírají totiž křídla, která jsou zespodu hnědá a pokreslená spoustou pavích ok. Zato když letí, tak se modrá a hnědá střídá, takže to vypadá jako třepotající se barevný staniol.
Jako v Cestě do pravěku
Tady u těch fotek jsem trochu ztratila soudnost, vím. Ale tam to bylo tak dobrý!
Na rozředění fotek řeky jeden bazilišek zelený (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
Jako deja vu působilo, když začalo pršet. Nejprve trošku, ale potom to byl zase prudký slejvák, při kterém jsme se choulili u břehu pod deštníky. Jak Honza totiž vyčetl z Lonely Planet: "Humid is the driest word, that could truthfully be used to describe Tortuguero." Je to tak.
Cesta sama o sobě se mi líbila asi ze všeho nejvíc. Jak jsme postupně odbočovali do dalších a dalších ramen řeky, mačkala se na nás okolní džungle čím dál více, a navíc voda u břehů porůstala nějakým vodním salátem, takže to bylo o to romantičtější. Trochu jako cesta do pravěku. Zvládli jsme to naší říčkou tak daleko, až nám větve zabránily proplout dál, a pak to bylo ještě lepší - totiž: Ivana si vzala moje pádlo a přesedla si místo mě dozadu, a já se vezla vepředu, fotila, filmovala a koukala triedrem po přírodě kolem. Nádhera.
Kotvení v dešti
(fotila Ivana)
"Nevejdete se mi pořádně do záběru... ještě krůček dozadu... a ještě... a ještě..." Aneb když plocha lodi neomezuje váš osobní prostor :)
Déšť
Pak se teda protrhala příjemně zatažená obloha a vylezlo žhavé slunce, takže místo příjemné projížďky z toho nakonec byla tortura pod topinkovačem, (nejsem si jistá, jestli ty puchýře na koleni mám od slunce, protože jsem místo velké jako dlaň vynechala při mazání opalovacím krémem, nebo od nějakého jedovatého listu,) a kousek od města jsem se s Ivanou zase měnila zpátky, protože vedro už bylo přílišné, ale stejně to stálo za to. Ach a och.
(Jo a nelze opomenout, jak k nám při návratu do města připlula jiná loď a její kapitán na nás houknul, že máme špatnou loď. Pche! Jako by tomu rozuměl. Nicméně Ivana mi to hezky shrnula: nejprve nás v Tortugueru varovali, ať nechodíme do moře, že nás zabijí proudy, potom nás varovali před jaguárem lovícím želvy a teď nám vysvětlovali, že máme špatnou loď. My jsme asi děsně odvážní lidi.)
Ještě pár fotek z řeky
A ještě
A další
A ještě další
A to už je z člunování všechno, děkuji za pozornost
Zpátky v hotelu jsme rozhodili mokré věci i člun na uschnutí a vydali se do města na jídlo. Vůbec jsem nečekala, když jsem se do Kostariky chystala, že z toho bude taková kulinářská výprava (hlavně asi po zkušenostech z Ekvádoru, kde vařit prostě neuměli), ale hrozně jsem si to tu užívala. Tentokrát jsme zkusili jinou restauraci s lepším výhledem (v patře a přímo nad řekou) a bohužel horším jídlem i pitím a pak jsme ještě zašli do naší osvědčené, kde jsme si dali osvědčený vynikající ananasový čerstvý džus a já ještě rybí ceviche, protože porce předtím byla tak malá, že mi nestačila. A mňam. Přímořskou kuchyni bych mohla jíst pořád.
Večer jsme se vypravili prozkoumat les severně od vesnice. A já konečně pochopila, proč jsem se po vesnici vůbec nedokázala orientovat: ona ta největší řeka nevtéká kolmo do moře, ale je s pobřežím rovnoběžná! Což změnilo celé mé vnímání zdejšího prostoru. No nic.
Tortuguero z řeky
Před námi byla skupinka s guidem, která si hned na kraji vesnice hrozně svítila do jednoho stromu, a v něm byl opravdu lenochod. Byl dost zakrytý větvemi, a tak ani v pulsaru nevynikl.. jsme si mysleli. O lenochoda dál jsme pochopili, že to nebylo tím - lenochodům prostě teple svítí jenom obličej, zbytek vyzařovaného tepla spolknou chlupy. Já zrovna měla pulsar a pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli něco visí na drátech, nebo sedí na stromě za nimi pták - a on to byl lenochod. Tak asi tak. A pak jsme viděli ještě jednoho, respektive ještě jednu, s mláďátkem ukrytým na břiše. U nich bylo štěstí, že se na tom místě Ebříci rozhodli nahrávat netopýry batdetectorem, protože jsem ten strom kontrolovala několikrát a až napotřetí mi ta lenochodice přileza do záběru. Zdržela se jen chvíli, pak zase zmizela pryč.
A aby nebyla má pověst člověka, co s pulsarem nachází jen samé kolibříky, poškozena, našla jsem si ještě kromě volavky na stromě taky kolibřiččí hnízdo.
Večerní pozorování
Fotíme lenochoda
Lenochod krátkokrký (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
Lenochod hnědokrký (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
A lenochoďátko (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
A samozřejmě bych vám sem mohla závěrem dát fotku dalšího kolibřiččího hnízda, ale to už nikoho nezajímá - zatímco fialová kobylka!! (iNaturalist)
(fotili Ebříci)
Další ráno jsme vstávali před pátou, protože nám včera bodrý chlapík z hotelu poradil, že policie ráno spí a ať se klidně jdeme podívat na pláž na želvy. S těmi se to má tak, že je kvůli nim pláž od šesti večer do šesti ráno uzavřená, protože kladou vejce a líhnou se, takže se tam dá chodit jen s guidy, nesmí se fotit a smí se svítit pouze červeně - a my na guidy moc nevěříme, ale zbytek jsme rozhodně hodlali splňovat všemi způsoby.
A tak jsme vstali v pět, vyrazili na pláž, žádnou želvu jsme nepotkali a šli jsme zase spát.
Místo želvy si tak ukážeme zelené ary. Je to kriticky ohrožený druh, v přírodě žije už jen 500-1000 dospělých jedinců. V Tortugueru jich přitom byla spousta, nebo mi to aspoň připadalo... (iNaturalist, IUCN)
(fotili Ebříci)
Loď z Tortuguera do La Pavony nám jela v deset. Ivaně bylo zle, a tak čekala venku, než pojedeme, a já s Honzou jsme šli na loď obsadit místa. Konečně jsem si mohla vybrat, kde budu sedět! Jenže pak začalo pršet, lidi zatáhli boční plachty, (takže tam vzniklo vedro k nežití,) Ivanu nahnali do lodi, a když jsme si na naší straně s Honzou rebelsky plachtu zase sundali, protože už pršelo málo, Ivana si přesedla přede mě a kapitán mě pak na cestu přesadil na její původní místo na druhé straně lodi, kde jsem sedět nechtěla, abychom byli lépe vyvážení. A stejně zůstala loď nahnutá! Chmm.
Co nás v La Pavoně překvapilo, bylo, že místo přístaviště tam nebyl jen doutnající kráter. Že jsme nechali v autě kartuše k vařiči, tedy v našem rozpáleném autě na rozpáleném parkovišti na žhavém slunci, jsme si totiž uvědomili až v Tortugueru, kdy už jsme s tím nemohli nic udělat. To už bychom asi pojišťovně nevysvětlili.
A pak jsme se vydali dál, a to do míst, která se vyznačovala tím, že tam dosud nikdo nikdy nebyl a nic o nich nebylo napsáno... víceméně.
