Po přeletu z Malediv na Srí Lanku jsme se vydali do centrální části ostrova - do Sigiriye. Měli tam divoké pávy, malilinkaté jelínky a obrovitánské veverky, opice, chrám s netopýry a hlavně, hlavně divoké slony. A taky jsme cestou platili pokutu, protože jsme rebelové.
Moje pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.
Všechna pozorování z iNaturalistu na Srí Lance zde.
17. - 18. 3. 2025
(páv korunkatý, iNaturalist, fotili Ebříci)
Na Srí Lance v Colombu jsme přistáli v jedenáct večer. Přiletěli jsme dříve, než jsme měli, ale protože člověk z autopůjčovny znal naše číslo letu, už na nás s cedulí čekal.
K autopůjčovně nás dovezl autem, které jsme měli mít půjčené. Uvnitř jsme vyplnili všechny papíry, já i Honza jsme dostali srí lanské řidičské průkazy, které mají úžasně nepraktický formát, prošli jsme auto a všechny jeho odřeniny, načež jsme při odjezdu zjistili, že nejde zavřít okýnko u spolujezdce.
Sledovat ty dva chlápky z autopůjčovny, jak se to snaží vyřešit, bylo jako sledovat živého Pata a Mata. Jeden strávil asi pět minut tím, že mačkal čudlík stahování, zatímco ten druhý střídavě bouchal do dveří auta a vytahoval sklo manuálně dlaněmi, a oba se nás snažili přesvědčit, že to zase začne fungovat a ať to neřešíme.
Což při našem plánovaném programu - hledání a focení zvířat z okýnek auta - nepadlo na úrodnou půdu. Nakonec nám přivezli jiné auto.
U letiště
Auto č. 1
Do hotelu jsme to měli necelých dvě stě metrů.
Zaparkovali jsme uvnitř na místě, kam nám ukázali, což mělo dohru další ráno, kdy Honzu vytáhli z postele v půl sedmé, protože naše auto blokovalo auto paní domácí, která musela do práce, a Honza jim prostě dal klíčky, ať si to odparkují sami, a pak byl zvědavý, jestli tam to auto ještě bude, až budeme chtít odjet.
Náš domácí nás jen uvedl do pokoje, ukázal nám pitnou vodu a donesl ručníky, než zmizel, abychom řečmi nebudili další hosty, protože už byla půlnoc. Já si ještě nad postel věšela moskytiéru, protože ta byla jen nad postelí Ebříků.
Spali jsme dlouho a dobře. (Já a Ivana. Honza ne, Honza řešil auto.)
Pak jsme vyrazili na cestu.
V hotelu
Pokoj
Začali jsme u bankomatu, kde jsme vybrali dvacet tisíc rupií, což bylo asi šestnáct set korun.
Pokračovali jsme tím, že se Ivaně udělalo hrozně zle. Trvala na tom, že to není z vedra, načež se jí udělalo líp, když si v autě přesedla dopředu blíž ke klimatizaci.
Snídani jsme si koupili v obchodě pro horních deset tisíc. Muž v uniformě nám otevřel dveře, v každé sekci stála usměvavá pomocnice a ceny tam byly málem české. Na pečivo, které jsme si vybrali, bylo nutné napsat kód, aby ho u pokladny zvládli namarkovat, a vážit banány nám taky museli pomoci oni, protože jich měli osm různých druhů.
Srí Lanka
Na Srí Lance se jezdí vlevo. Což pro mě bylo poprvé. Moc ráda jsem nechala řídit Honzu, abych to okoukala a zvykla si.
Okoukala jsem i disobeying road rules. To Honza předjížděl nějaký tuktuk, které neuměl jet rychleji než dvacítkou, a zrovna tam byl nejen přechod, ale i silniční hlídka, která ho zastavila (narozdíl od všech těch ostatních aut, autobusů a mopedů, které dělaly úplně to samé,) a tak platil strašlivou pokutu dvou tisíc rupií, což je v přepočtu 160 korun. Bylo to vtipné sledovat, protože to bylo předložit: srí lanský řidičák, mezinárodní řidičák, český řidičák, pas, techničák a pojištění auta.
Honza platí pokutu
První zvířátka z cesty
(ostnák bažantí, iNaturalist, fotili Ebříci)
Tohle je takovej nedooblečenej ledňáček, co narazil do zdi
(strdimil jihoindický, iNaturalist, fotili Ebříci)
A tohle je pták, který iNáč prosazuje s anglickým názvem, ačkoliv existuje český ekvivalent. Divný.
(slípka modrá šedohlavá, iNaturalist, fotili Ebříci)
Srí Lanka je hustě obydlená země. Má 80 % rozlohy Česka, ale víc než dvojnásobek obyvatel. A tak jsme sice jeli skrze úžasně zelenou tropickou krajinu, ale úplně všude byly kolem silnic domy, na silnicích strašně moc aut, motorek, skútrů a tuktuků a taky všude spousta chodců.
Namířeno jsme měli do Sigirye. To je oblast v centrální části ostrova, která byla jediná naprosto jasným cílem. Honza totiž před cestou a na Maledivách přečetl snad třicet mammalwatcherských reportů o Srí Lance a všechny se shodly na tom, že je tahle oblast zlatý důl. Za tři dny tam viděli třicet druhů savců! Zvířata tam jsou všude! Je to tam báječný!
Bylo to dvě stě kilometrů, ale ve srí lanském provozu pět a půl cesty jízdy. Na Srí Lance sice nemají zácpy, ale všechno jezdí hrozně pomalu: autobusy, náklaďáky i tuk tuky. Jeden autobus zastavil daleko od krajnice u sjezdu z mostu, který byl do zatáčky, jen aby si turistka mohla vyfotit slona, kterého někdo myl v řece.
Honza našel ubytování na dvě noci v "tree housu", který by byl tree housem, kdybychom byli dvojice. My jsme dostali hezký domeček hned vedle domků na kůlech, protože jsme byli tři a potřebovali jsme větší pokoj. A měl klimatizaci, což bylo přesně to, co mě zajímalo nejvíc, protože venku bylo hrozně.
Náš domeček
Cestou jsme viděli krásnou malou pruhovanou veverku, nicméně u ubytování jsme viděli největší veverku, jakou jsem kdy viděla (a uvidím). Tákhle velikánskou veverku! Jakože TÁKHLE!
Když se místnost trochu vychladila, usnula jsem u čtení knížky, a pak se probudila, když dovnitř vlezl Honza, a pak znovu, když dovnitř vlezla Ivana, protože se chystali objet nějaká místa kolem, abychom věděli, kam jet v noci na zvířata. Vyrazila jsem s nimi.
Svatá skála
Pěšinky
Výlet džunglí
Na jídle
A ještěže jsem nezůstala spát na pokoji, to bych přišla o spoustu věcí.
Už cestou do Sigiriye jsme viděli několik divokých pávů, ale teď jsem je viděla i letět a v noci jsme je našli spát hrozně vysoko na stromě, což s tím dlouhatánským ocasem vypadalo komicky.
Makakové byli všude. Na stromech, na střeše restaurace, kde jsme večeřeli, na autech, miminka visela matkám na břiše, ťu ťu.
Viděli jsme ale i hulmany, což jsou mnohem větší opice s dlouhými bílými vousy.
U silnice jsme narazili na dva monitory, varany, kteří se důstojně vyhřívali na sluníčku. Dalšího jsme viděli o den později plavat v jezírku a v první chvíli jsme si ho spletli s krokodýlem. (Krokodýla viděli jen Ebříci, když já to zabalila a šla spát.)
Pávi mi pořád připadají naprosto nepravděpodobní. Že by divoce v přírodě neměli existovat...
(páv korunkatý, iNaturalist, fotili Ebříci)
...a natož posedávat po stromech!
(páv korunkatý, iNaturalist, fotili Ebříci)
To ani není veverka, to je přímo vevera!
(ratufa černoprstá, iNaturalist)
Mimochodem, chtěli jste vědět, jak dělá veverka? Tohle video je tu proto, aby vám zaplnilo díru ve vědomostech!
(veverka indická, iNaturalist, úvodní fotku v náhledu fotili Ebříci)
Prý ohrožený, ale tady byli všude
(makak bandar, iNaturalist)
Tihle už jsou vzácnější
(hulman rudolící, iNaturalist, fotili Ebříci)
Když se řekne monitor, tak moje první asociace není ještěr. Takže Honza dost často v autě volal "monitor!" a já zmateně myslela na počítače.
(varan bengálský / Bengal Monitor, iNaturalist)
Pak jsme si zajeli na večeři, protože jsme kromě pár banánů a jedné samosy od předchozího dne nejedli, a moje porce byla malá, a když jsme si objednali dezert, čekali jsme na něj další půlhodinu. Ale zase jak často se člověk dostane k banánům smaženým v těstíčku.
Za tmy jsme vyrazili hledat savce. Nejdřív to nebylo jednoduché, protože byl úplně hrozný provoz, a až později jsme zjistili, že to byli všichni ti lidi, kteří byli na místní svaté (nebo vedlejší nesvaté, ale lepší vyhlídkové) skále na západ slunce. Když odjeli, tak ale už provoz nebyl prakticky žádný, takže i v místní extrémně obydlené krajině bylo pozorování na menších silničkách možné.
Já bych nerada tvrdila, že se mi můžou líbit holubi, ale tuhle fotku sem dám. Kvůli vám.
(holub pompadur, iNaturalist, fotili Ebříci)
Tohle už je jiná. Krásnej, viďte?
(sýkavka Jerdonova, iNaturalist, fotili Ebříci)
Zpočátku jsme prošli dvě lesní pěšinky, které jsme si vyhlídli ve dne. Honza sice hledal zvířata pulsarem (termovizí), ale protože šel první, byl to on, kdo našel vysoko na stromě podle strašně zářících očí outloně, a to pouze z odrazu od slabé čelovky, kterou si svítil pod nohy. Outloň je roztomilé zvíře, které je ale silně nekooperativní: i když jsem později taky dva podle očí ve stromech našla, utekli, ačkoliv já spotlightovala červeným světlem, a tak nemáme žádného moc dobře vyfoceného.
Přišla jsem si hodně neužitečná, protože se mi nedařilo nic najít, a navíc chůze po lesních pěšinkách dost vyčerpala moje koleno, které bylo teprve tři týdny bez opory berlí. Jenže pak jsme se vrátili do auta a začal spektákl.
Focení outloňů nám jde, to nemohu říct. Mohla jsem si vybrat z fotky s okem (a ničím jiným), nebo téhle, kde má vidět ty prstíčky na nohou. A co si budeme, to je velká část outloní roztomilosti.
(lori šedý, iNaturalist, fotili Ebříci)
Fotka cibetky je mnohem lepší, tam jsou oči dokonce dvě! Mň mň mň.
(oviječ skrvnitý, iNaturalist, fotili Ebříci)
Honza řídil, Ivana měla pulsar a já měla jejich hodně jasné červené světlo a velmi záhy jsem jím našla dvě oči, které vypadaly jako od šelmy. Pak to zvedlo hlavu a furt to byla kočka a pak to začalo utíkat a podle tvaru zadku to vypadalo jako paka, a pak jsme se konečně pořádně podívali na fotky a zjistili jsme, že to byl kančil, což je maličkatý (jakože fakt maličký) tečkovaný jelen. A za chvíli jsme viděli ještě jednoho a později ještě, i když toho jsme už nevyfotili.
Na stromě jsem našla další dva outloně, kteří ale utekli dříve, než jsme stihli vyskočit s foťákem z auta.
Zato lelci neutíkali nikam: seděli na holých klaccích vytrčených z krajiny a lesklo se jim oko.
Nejmenší jelínek, jakého kdy uvidíte
(kančil bělopruhý, iNaturalist, fotili Ebříci)
Tihle jsou větší, ale zase roztomile tečkovaní
(Axis axis ssp. ceylonensis, iNaturalist, fotili Ebříci)
Nejodrazivější oči má vždycky lelek
(lelek malovaný, iNaturalist; fotili Ebříci)
Ivana pulsarem nacházela hodně malých zvířátek ve větvích kolem silnice, a to byla vždycky loterie, co to bude. Nejvíc bylo spících ptáků. Našli jsme ale i myš a taky cibetku a beze mě našli Ebříci ještě pískomila. A co mě fascinovalo nejvíc, byl netopýr pověšený na větvi nad cestou. Já mám totiž netopýry asociované jako noční zvířata, která spí ve dne někde v jeskyních a v noci se prohánějí v kuželech světla a loví hmyz. Tenhle ale nejspíš nelovil proto, že byl zraněný.
Honza taky zmínil, že by chtěl vidět ještě zajíce, načež nám přes cestu přeběhl zajíc a u krajnice se zastavil a roztomile panáčkoval.
Koho jsme neviděli, byli sloni, a to navzdory tomu, že dva chlapíci hlídající závoru u vjezdu na svatá (a placená) místa nás varovali, ať tam nikde nechodíme kolem auta, že je to nebezpečné, protože tam jsou sloni. A já moc chtěla vidět slony. ("Hele, a co děláte, když vidíte slony třeba na cestě před sebou?" "Bojíme se.")
Já kolem jedenácté začala hrozně usínat, a protože jsme kroužili pořád v těsné blízkosti našeho ubytování, nechala jsem se odvézt domů, dala si teplou sprchu (v autě jsem dokonce vytáhla mikinu!) a šla spát. A když přišli Ebříci, zvládli být tak ohleduplní, že jsem jen z polospánku zkontrolovala, že to jsou oni, převalila se na druhý bok a spala nerušeně až do osmi do rána.
Poraněný netopýr
(murina kruhouchá, iNaturalist, fotili Ebříci)
Zajíc
(zajíc černotýlý, iNaturalist, fotili Ebříci)
Ebříci spali do deseti. To bylo nešťastné v tom, že u dveří nenechali klíč, kterým jediným se dalo zvenku dostat dovnitř, takže jsem nemohla ven, pokud bych se chtěla ještě někdy dostat zpátky dovnitř.
Naštěstí nejsem nic než přizpůsobivá, a tak jsem si v pohodlí postele celé ráno četla. Tak moc obětavá jsem.
Na snídani jsme vyrazili do hotelové restaurace. Dostali jsme smažená vajíčka, toasty, marmeládu, ovoce, čaj a kávu, což sice nebylo úplně syté, ale dobré ano.
Ptáci dnešního dne jsou...
(vousák zvučnohlasý, iNaturalist, fotili Ebříci)
...ti barevní...
(žluva černokápá, iNaturalist, fotili Ebříci)
...nebo ti fakt divní.
(zoborožec srílanský, iNaturalist, fotili Ebříci)
Po snídani jsme se vyrazili podívat k buddhistickému chrámu pod horu Pidurangala. Já byla ráda, že uvidím něco málo z kultury Srí Lanky, (přičemž mně stačí málo, tohle mi úplně stačilo po celý zbytek pobytu,) a Ebříky tam hnala touha vidět netopýry, kteří tam měli žít v nějaké jeskyni.
U vstupu měli keře doslova obsypané motýly. Bylo to trochu jako fotit korálové rybičky: stačilo namířit foťák a mačkat spoušť a na každé fotce uvízlo několik letících motýlů s otevřenými křídly: Tirumala, Danaus a Euploea.
Prohlídli jsme si chrám s velikánskou sochou ležícího Buddhy a spoustou dalších jeho ztělesnění, a pak taky všechno kolem domu, ale nikde ani jeden netopýr. "To je trochu zklamání," pravil Honza, načež si všiml starých zašlých kamenných schodů podél domu a zamířil na ně.
"Do not go there, it is dangerous," pravili nám dva muži, kteří se předtím modlili v chrámu, a tak jsme přikývli a prohlíželi si chrám zvenčí ještě o trochu déle, dokud neodešli z dohledu.
Chrám
Buddha
Schody a následná stezka vedla k baráku vmáčknutému pod skálu - a v baráku, hned proti dveřím, visel na zdi netopýr. Takže jsme ho všemožně fotili a pak vlezli dovnitř a zjistili, že je tam netopýrů další zhruba stovka. Naší aktivitou jsme je probudili, a tak někteří z nich nespokojeně kroužili po místnosti a někteří kolem nás vylétávali ven. (Doktorka mi doporučovala očkování proti vzteklině, ale já chtěla dvě jiná a tohle jsem už nestihla. Ale když člověka kousne vzteklý netopýr, tak se prostě jenom změní v Batmana, ne?)
I za tímhle domkem pokračovaly schody vzhůru, a ty nás dovedly na nádhernou vyhlídku do kraje, na které byla další socha Buddhy a taky další domek, tentokrát už bez netopýrů.
Netopýří dům
Ahoj kamarádi
(Pavrápenec Schneiderův, iNaturalist)
Dům ještě o kousek výš
Tam nebyli netopýři, ale tenhle krasavec ano
(Eutropis madaraszi, iNaturalist)
A taky vyhlídka...
...a kouzelný les.
Když jsme se vrátili k autu, dali jsme si ještě u stánku čerstvý ananasový džus a pak se rozhodli pokračovat na nějaké zvířátkové lokality, které by mohly být atraktivní v noci. A na kterých by teď mohli být sloni.
A protože bylo příšerné vedro, chtěla Ivana sedět v autě vepředu u klimatizace, aby neblinkala, a já chtěla sedět vepředu u klimatizace, protože mi bylo příšerné vedro, a tak jsem se konečně odhodlala a převzala řízení auta.
Já ještě nikdy neřídila vlevo.
To jste věděli, že blinkry jsou na pravé páčce?
Že pedály jsou stejně?
Že když odbočujete doleva, tak si nemusíte najíždět do křižovatky, protože se máte držet na levé straně?
Že na uzoučkých silničkách autům uhýbáte doleva?
Že přednost je zprava?
Já vůbec nechápu, že je legální řídit na opačné straně jen tak, bez nějakého otestování, že jako víte, kde je levo, a taky kam strhnout v případě nehody volant a tak. Ono to fakt není vůbec intuitivní.
A že silničky v Sigiriyi byly extrémně uzoučké a krajnice občas utrhaná a vysoká a náš podvozek nízký. První pravidlo při řízení na Srí Lance navíc zní: oni ti neuhnou, musíš uhnout ty. Což platí především u autobusů a náklaďáků, ale i většina místních v autech a v tuktucích je stejně urputná. Takže jsem furt musela přibržďovat a sjíždět z krajnice, aby mohla projet protiauta, a to byl na místní poměry malý provoz.
Projeli jsme si znovu nejnadějnější noční silnici, jestli na ní neuvidíme slony, a vydali jsme se i malou odbočkou k přehradě, ale to nejbližší slonům, co jsme viděli, byla jejich hovna. Ta, pravda, byla leckde.
A co mě mrzelo, že zatím to nejbližší hadům, co jsme viděli, byla jedna velká svlečka, kterou jsem tam našla.
Na přehradě
Moje oblíbená kytka, kterou se mi nepovedlo utrhnout do herbáře. Z videa je asi zřejmé proč.
(citlivka stydlivá, iNaturalist)
A protože mám málo fotek z toho dne, zatímco přehršel z předchozího, tak tady budeme trochu achronologičtí
Ale zase dobrodružné překonávání toků!
Pozdní oběd / brzkou večeři jsme si dali v restauraci, která patřila k ubytování. Jídelní lístek byl optimistický, ale když jsem si k nudlím vybrala krevety, odběhli se zeptat do krámku naproti, a pak se zkroušeně vrátili, že krevety nejsou. Takže jsme všichni měli nudle zeleninové. Ale byla to skvěle veliká porce.
Ebříci pak ještě odjeli autem hledat mangusty a slony, zatímco já využila klidných chvil k mytí vlasů, stříhání nehtů, poslouchání hudby a psaní deníčku, což jsou činnosti, na které se mi neustále nedostávalo času.
Hotelová jídelna
Před setměním jsme pak odjeli všichni. Pozorování jsme protáhli do půl jedné a bylo zase úplně jiné.
Nejprve jsme odjeli na hráz rybníka, odkud byl rozhled do krajiny a kde jsme doufali potkat slony. A co víc, Honza tam slony opravdu slyšel! Jinak jsme našli zase jen sloní hovna.
Takže jsme odjeli na "naši" silnici, a bum bác, najednou slon přes cestu! Měla jsem z toho vánoce. Vážně jsem si už nemyslela, že bychom nějakého potkali. A vánoce nekončily, protože jsme pak později potkali stádo dalších a později zase ještě jednoho. Všichni byli na silnici a odešli do neprostupného křoví, kde po nich zůstaly jen trochu polámané větve, ale jinak žádná pěšinka ani nic, kam by se mohl vejít slon.
Jinak to byl den kančilů, malých jelínků. Nejhorší na tom je, že jelínci vypadají ve tmě a z dálky úplně jako kočka, takže ta panika při jejich spatření byla vždycky veliká. Co kdyby to byla šelma! Nacházela jsem je nejvíc já spotlightováním, protože jim pěkně září oči, a to pak Honza krkolomně fotil přese mě ze svého místa řidiče.
Pomocí očí jsem taky nacházela fůru lelků (ti byli v tak teplé krajině v pulsaru naprosto neviditelní) a taky jednu sovu, která Ebříkům udělala velkou radost.
Ivana našla v pulsaru velkého jelena, toho jsme viděli poprvé.
Kromě další myši jsme našli ještě pískomila (na stejném místě, kde ho viděli Ebříci předchozí noc,) a hlavně outloně! Já do té doby z outloňů viděla jenom jejich hrozně zářící oči, ale tenhle se promenoval na holé větvi hned vedle silnice a nejenže jsem ho viděla, jak jsme projížděli kolem, ale počkal, až k němu zpátky zacouváme, a nechal se prohlédnout pořádně (jakože asi dvě vteřiny), než zmizel. Takhle kooperativního outloně jsme jinde nepotkali. A byl nádherný! Velký jako myš, vzhledově vypadající jako opička, a navíc ňuťuťu!
Do ubytování jsme se vraceli všichni společně.
Slon závěrem
(slon asijský)
Další den jsme opustili Sigiryii a vydali se do srílanských hor.