Závěrečný díl naší cesty po Srí Lance. Zamířili jsme na jižní pobřeží do Mirissy, kde jsme ještě ten den vybalili šnorchlovací vybavení a učili se plavat ve vlnách, na nichž jezdili surfaři, a další den jsme vyrazili na výlet za pozorováním velryb. Viděli jsme hroznou vzácnost, o který jste určitě taky ještě nikdy neslyšeli: kogii. Další den jsme se přesnuli do Hikkaduwy na další šnorchlovací místo a poslední den jsme už strávili v parcích u Colomba, odkud jsme letěli domů. A protože bylo v Dubaji během přestupu příjemně, prošli jsme se kolem letiště.
Moje pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.
Všechna pozorování z iNaturalistu na Srí Lance zde.
22. - 25. 3. 2025
Na úvod fotka pro ty, kdo si myslí, že v "modré" vodě je modrá barva maskováním
(pomec azurový)
V přímořské Mirisse jsme byli ve dvanáct. Check-in byl od dvou, ale my doufali, že nás ubytují dříve, abychom mohli vyrazit na pláž. V hotelu nám ale řekli, že opravdu budou hotoví až po druhé. Tak jsme zase nasedli do auta a vyrazili nejprve na jídlo do náhodné restaurace cestou, kde inzerovali rice and curry, a pak shánět nový šnorchl pro Ivanu, protože ten starý zničila poslední den na Maledivách.
Oběd byl dobrý. Nabírali jsme si sami, lilek byl naprosto geniální, měli tam hodně čerstvé zeleniny a taky kukuřičné brambůrky a jako dezert jsme si dali čerstvý ananasový džus.
Šnorchl byl větší oříšek, ale z auta jsme našli obchod s míči do vody ve výloze, a tam jsme uspěli.
Bylo lehounce před druhou, a tak jsme podnikli druhý útok na hotel. Pokoje pořád neměli připravené, ale dohodli jsme se, že se přichystáme v dosud neuklizeném pokoji a že si v něm necháme věci a že si s tím uklízečka nějak poradí. A tak se i stalo.
V hotelu
Po týdnu na Srí Lance jsme tomu chystání do moře nějak odvykli, trvalo nám to dlouho.
Nechtěli jsme si nechávat v pokoji doklady, a tak jsem si dala řidičák a platební kartu k Honzovi do plavecké ledvinky a pas a peníze k Ivaně do bójky. Že by se utopili oba, jsem nepředpokládala. (Já neměla ani ledvinku, ani bójku.)
Na pláž k Parrot Rock jsme se svezli tuktukem, čímž považuji zážitky ze Srí Lanky kompletní.
Parrot Rock
Na pláži byly mraky lidí, stánky, restaurace, děti, koupající se lidi, turisti přecházející na ostrov, lodě... a vlny.
"Ryba na cestě není dobré znamení pro její schůdnost," praví staré brazilské pořekadlo. "Surfaři v moři nejsou dobrým znamením pro šnorchlaře," praví nové srí lanské pořekadlo.
Vlny byly velké.
Vlezli jsme do vody, chvíli se snažili přežít, načež Honza prohlásil, že tohle teda ne a že jde z vody ven, a my s Ivanou osaměly.
Surfaři ve vodě nejsou dobrým znamením pro šnorchlaře
Snažili jsme si vzájemně nepřekážet
U břehu byl na dně písek, žádné ryby, kalná voda a vlny zalévající šnorchly. Dál ale začaly kameny a dokonce i náznaky korálů a tím vším se proháněly rybky. A když se člověk potápěl na dno, tak na něj vlny nemohly, ahá! (Teda mohly, ale smýkaly se mnou stejně jako s rybami, které jsem se snažila fotit, takže to nevadilo.)
Honza nás chvíli sledoval ze břehu, a když viděl, jak se potápíme, usoudil, že to asi není tak hrozné, jak se zdálo, a do vody se vrátil a vydržel s námi celé ty dvě a půl hodiny.
Nedávno jsem narazila na tenhle reel. Titan triggerfish - google poskytne spoustu videí, jak útočí na lidi.
(ostenec zelenavý)
A pak tu samozřejmě máme další nebezpečí - mořské ježky
Většina ryb byla stejná jako na Maledivách, ale některé byly nové.
Nejenže jsem viděla nový druh ježíka, ale viděla jsem i tak velikého, že jsem si ho v první chvíli spletla s vykukující hlavou žraloka nebo delfína. Našla jsem bělookou murénu a taky murénu jávskou, čímž jsem si znovu upevnila přívlastek "nacházečka murén".
Nacházečka murén v akci
(muréna bělooká)
A ještě
(muréna jávská)
Tuhle okurku jsem fotila v domnění, jak se na mě hezky směje, ale pak se ukázalo, že je tenhle konec asi, ehm, zadek
(Actinopyga mauritiana)
Můj oblíbený peacock grupper uplaval, sotva jsem se k němu potopila, ale byly tam jiné tečkované ryby, a tečkované ryby vypadají jako hvězdné nebe. A co víc, byly tam i čtverečkované ryby! A to jsem si myslela, že jsem už viděla všechny vzory.
Honza se srazil se želvou - hodila ho na ni vlna.
Byla tam spousta ježků, až jsem se bála, aby mě na nějakého nesmetla nějaká vlna.
Připlulo ke mně obrovské hejno velkých stříbrných ryb, které byly hrozně světlé a lesklé, špatné se fotily a nádherně se leskly ve slunci.
Těch věcí, které mi udělaly radost, tam bylo hodně.
Plovoucí noční obloha
(kanic tmavý)
Čtverečkovaná ryba
(chňapal síťovaný)
Vzory
(králíčkovec jávský)
Jsou skvělé
(klipka citrónová)
Přesto to ale bylo ve vlnách náročné, a to nejen fyzicky (měla jsem 3 kg olova a neměla jsem bójku), ale i pro pochroumané a v posledních dnech hodně namáhané koleno. To si totiž chtěl člověk udělat duck dive, aby se zanořil za nějakou rybou, a jak mu nohy čněly do vzduchu (jejich váha člověka tlačí dolů), tak mu je smetla vlna, která ale byla jen na povrchu, a tak se člověk dostal do akrobatického cvičení, ani nevěděl jak, a voda se neopírala do ploutví vždycky ze správného směru.
Takže jsem neprotestovala, když Ebříci chtěli jít pryč.
Pryč
(Moc se mi líbí Ivanina starost o můj život, když jsme ve vodě. Jakože mě opravdu hlídá, jestli jsem ještě pořád někde na hladině. Tady mi zakazovala odpočívat na kamenech u ostrova, aby mě příboj nesmetl a já se nepraštila do hlavy a neutopila se. Tak jsem pak chodila odpočívat na její bójku.)
Zpátky na hotel jsme šli pěšky po pláži a byla to moc pěkná procházka. Zahájila jsem ji přezouváním do vodních bot, kdy jsem si neohlídala ponožky a pak jsem je hledala a lovila v moři, kam je smetl příboj. Ivana stála na vysokém kameni a ukazovala mi, kde je zrovna zahlídla, a já se po nich vrhala a snažila se je chytit.
Obloha byla dramatická, vlny byly taky dramatické a ve stánkách nabízeli ryby k ugrilování, a to včetně bláznivě barevných parrot fishů.
Cesta na hotel
Parrot fishe jsou hrozně neuspokojivě přeloženi do češtiny jako ploskozubci
Na hotelu jsme v mokrém oblečení a písečných ponožkách způsobili trochu nepořádek.
Bylo to poprvé za tuhle dovolenou, kdy jsem měla pokoj sama pro sebe, a na sušení věcí se to opravdu hodilo. Už jsem zapomněla, jaká otrava byla dostat ze sebe písek a vyprat všechno oblečení a věci, uf.
S Honzou jsme ještě zaskočili do sámošky pro něco k večeři a pro vodu na další den na loď a já tam rovnou nakoupila nějaké suvenýry. Jakože čaj. Konečně země, kde člověk nemusí přemýšlet, co přiveze!
Večerní piknik jsme strávili u Ebříků na pokoji prohlížením rybiček napozorovaných na tomhle pobřeží na iNaturalistu. Podle počtu pozorování jsme skutečně nezvolili nijak frekventovanou šnorchlařskou destinaci.
Další ráno byli Ebříci zamčení na tři petlice. Bez nadsázky - do jejich pokoje se vcházelo z terasy, na kterou vedly prosklené dveře, a ty byly zavřené, a kdybych neměla svůj pokoj uvnitř, asi by v šest ráno nikam nejeli.
Odjížděli jsme před šestou. Honza vybral ubytování podle toho, že bylo blizoučko k whalewatchingové společnost Raja and Whales, se kterou jsme vyráželi pozorovat velryby. Tam jsme měli sraz v šest ráno a v půl sedmé jsme už odráželi z přístavu.
Ráno v přístavu
Tohle si představuju pod slovem "pitoreskní"
Obsadili jsme místa na horní palubě, a protože jsme tam přišli mezi posledními, vešla se Ivana na příď a já s Honzou zády ke kapitánskému můstku, takže jsme taky viděli hezky dopředu i do stran - jen chlapík z posádky s tím měl problém, že neuvidíme ty velryby, a ať na ně vstáváme a jdeme se dívat tam, kde zrovna plavou. Nejspíš ho dráždila Honzova zrcadlovka s teleobjektivem, která zůstala netknutá po celou dobu, co naši loď doprovázelo hejno delfínů. Jenže oni plavali moc blízko, než aby je Honza mohl fotit.
Delfíni byli prima. Byli to sice spinner delfíni, které jsme viděli už na Maledivách, ale to mi ani trochu nevadilo. Jsou naprosto famózní, protože z vody při výskoku rotují podél své osy, a podle toho se i jmenují. Viděli jsme jich dost a viděli jsme je zblízka, jů.
Delfíni
(delfín dlouholebý)
Hejno
Velice brzo jsme našli i plejtváka. (O jeho identifikaci se vedou u Ebříků na iNáči veliké debaty.) Nejprve byly vidět jen výtrysky vody, ale když jsem se zadívala triedrem, byl vidět těsně nad hladinou i hřbet. A byla veliký - prý kolem 10-15 metrů, říkal náš průvodce. Když se zanořil, zůstala po něm na jinak vlnkaté hladině hrozně dlouho hladký flek - "biggest footprint on the Earth," komentoval to chlapík.
Ebříci si dělali naděje na blue whales, ale to nám už na začátku plavby říkali, že ji viděli naposledy na začátku února.
Zato ale Ivana našla něco, co jí i Honzovi pěkně zamotalo hlavu. Hezky to vystrkovalo hřbet s ploutví, ale to bylo všechno, a podle posádky to bylo něco jiného, než v co věřili Ebříci. A byla to dwarf sperm whale, česky kogia Owenova.
Buď Bryde's Whale, nebo Eden's Whale. (Při čtení debaty o názvech mě hrozně mátlo, že plejtvák Brydeův není Bryde's Whale, ale Eden's Whale. A pak se v tom vyznejte.)
(plejtvák, fotili Ebříci)
Honza: "Nestalo by za to k tomu velrybimu vyletu napsat, co ta divna vec u lodi byla? Protoze to byla Kogie, coz je fakt obskurni kytovec (je v celedi, kde jsou jenom dva druhy). Ta kogie byla doslova nejzajimavejsi savec, kterého sme videli na celym tom vylete."
(kogia Owenova, fotili Ebříci)
I plavba sama o sobě byla příjemná. Vesty jsme dostali jen do ruky, ať si je oblíkneme, když kolem popluje pobřežní stráž, a mezi spoustou jídla (kafe po nástupu do lodě, ovoce při vyplutí, omeleta k snídani o hodinu později, koláče a voda a na závěr čerstvý useknutý kokosový ořech k pití) nám vykládali o velrybách a byli hrozně fajn, a na to, kolik nás na lodi bylo, to mělo velmi individuální přístup.
Já na whalewatchingovou plavbu chtěla, abych zjistila, jestli mě takové věci baví, a byla jsem překvapená, že to bylo mnohem lepší, než jsem čekala.
Ono s kávou je všechno lepší
Lodičky u velryb
Katamarány u břehu
Zpátky na pevninu jsme připluli v poledne, a tak jsme rovnou naskočili do auta a vyrazili po pobřeží dál do Hikkaduwy. O cestě by se daly psát romány, ale omezím se na to, že jsem ráda, že jsem nemusela řídit. On nebyl nijak hrozný provoz, ale moje trpělivost je omezená a s řidiči po lobotomii obzvlášť.
Honza vybral moc pěkný hotel, v lepším jsme asi za celou dobu nebydleli.
V přízemí byla restaurace, odkud vedly schůdky přímo do moře, a náš pokoj byl v nejvyšším patře s velkými postelemi, velkým balkónem s křesílky, velkou koupelnou a funkční wifi (té se nám nedostávalo posledních pět dní). Jediné, co vázlo, byl výkon naší klimatizace. A taky byl výpadek elektřiny, když do toho hotelu uhodil blesk, ale to je asi odpustitelné.
Náš hotel byl z vody dobře poznat, byla to nejvyšší a navíc modrá budova
Na pokoji
Po příjezdu jsme si odnesli na pokoj věci a seběhli dolů do restaurace na oběd. U vedlejšího stolu se pak usadili další Češi, od kterých jsme si odsedli, co nejdál to šlo, protože začali kouřit. Trochu jsme to zkoumali a na Srí Lance se smí kouřit jen v restauracích pro 30 a víc lidí. (A třeba ve vězení se kouřit nesmí.)
Po obědě jsme šli šnorchlovat.
Protože jsme se předchozí den přesvědčili, že to jde i ve vlnách.
Tenhle den jsme poznání povýšili - šnorchlovat jde i ve velkých vlnách.
Ale dvě hodiny mi úplně stačily.
Vlny? Umíme.
Z hotelu rovnou do vody. Se šnorchlem v ústech, protože člověk netušil, v který moment ho smete vlna.
Nešlo ani tak o ty vlny, i když se mi jich pár přelilo přes šnorchl. Ale ono kvůli rozvířené vodě bylo prd vidět a několik zajímavých ryb jsem nevyfotila, protože to přes písek nešlo. Navíc tam v některých místech plavaly u dna odpadky, ze kterých mi nebylo (psychicky) úplně dobře, a jezdily tam lodě, kterých jsem se hodně bála, protože jsem narozdíl od Ebříků neměla bójku.
Po první čtvrthodině šla Ivana shánět nový šnorchl, protože ten z předchozího dne byl naprd, a Honza řešil vadnou kartu ve foťáku. Já z toho šnorchlování byla dost otrávená, páč jsem do té doby skoro nic nenašla, a to jsem doplavala hodně daleko ke skalám, u kterých začínaly vlny, ale spolu s Ebříky jsem se do vody vrátila a šla víc na stranu, kde kotvily lodě.
Jejich řetězy, kterými byly ukotvené, pod vodou hrozně chřestily.
Jak má člověk pozorovat ryby, když pod vodou sotva vidí ostatní lidi?
Hned zpočátku jsem narazila na obrovské hejno okatců stříbřitých. Neutíkali, hezky se leskli a mezi nimi se ztraceně motaly ryby jiných druhů.
Pak jsem viděla nějaké hodně veliké ryby, a to i pěkně barevné parrot fishe, a nakonec to tam vlastně nebylo špatné.
Ale pak připlavala Ivana, jestli se nepůjdeme podívat od hotelu na opačnou stranu, a tam to nestálo za nic. Doplavala jsem k Honzovi, abych zjistila, jestli z bójky neuvidí na Ivanu, protože jsem ji už delší dobu neviděla, (vlny byly vážně velké a nebylo přes ně vidět,) a nakonec jsem ztratila i Honzu.
Kamarádi: kanic plástvový, bodlok proužkovaný a ostenec Picassův
Názorný příklad, proč na maskáčích nejsou černé skvrny
(cejnovka černoskvrnná)
Tohle je podle mě ryba s nejvýraznější proměnou z mláděte na dospělou rybu - schválně se podívejte sem
(chrochtal podélnopruhý)
Takže jsem vydedukovala, že plul někam za Ivanou a že se něco stalo a šli z vody, protože jsem nikde neviděla jejich bójky, a protože jsem si stejně potřebovala odskočit a nechtěla jsem kvůli lodím být v moři sama, vyrazila jsem k hotelu.
Byl tam hrozný proud a dostat se z vody byl docela výkon.
Když jsem přeplouvala písečnou pláň, bylo to jako dívat se na Saharu z letadla. Mnou vlny smýkaly sem a proudy vody smýkaly pískem tam, nad samotným pískem byl ještě zvířený prach a ten se posouval zase jiným směrem a z toho všeho se pěkně motala hlava.
Ze schůdků do hotelu jsem Ebříky uviděla, byli daleko ve vodě. Počkala jsem si, až vylezou na bójky, a pak jsem na ně zamávala, aby věděli, že jsem šla z vody a ne se utopila, což ani jeden z nich neviděl, a na pokoji jsem se sotva stihla vysprchovat a umýt si věci od písku, než přišel Honza a po něm i Ivana.
Výhled z okna jako cvičení "najdi dvě bójky".
Dvacet minut poté začala bouřka tím, že do hotelu sjel blesk a vyhodil pojistky.
Moře se tím poměrně účinně vylidnilo, i když někteří odvážlivci (nebo neprospívající z fyziky) pořád zůstávali na mokrém písku na pláži.
Příchod apokalypsy jsme sledovali z balkónu.
Počasí po návratu z moře
O deset minut později
Bez filtru, vážně
Pak jsme sešli na večeři a já završila své přímořské hody (k obědu jsem měla krevety) grilovanou rybou se salátem a dvěma džusy. Během čekání na jídlo připlaval k našemu stolu (jakože do vody pod restaurací, chápeme) rejnok, čímž účinně zagitoval Ebříky. Tak rychle vyběhnout tři patra pro foťák jsem ještě nikoho neviděla.
Čekání na jídlo
Co si z Malediv a Srí Lanky odnesu, je, že už si nikdy k jídlu neobjednám chobotnici. Tady ji měli, ale už jsem nemohla. Já dřív vážně nevěděla, jak moc chytré jsou.
Další ráno jsme vstali s východem slunce, protože jsme doufali, že budou ráno menší vlny.
Nebyly.
Stejně jsme se ale převlékli do mokrých věcí a vyrazili do moře.
Vlny skutečně nebyly menší.
Nejprve jsme plavali doprava kolem zakotvených lodí, kde nám předchozí den přišlo, že má moře největší potenciál, ale to nedopadlo úplně dobře. Ebříci se tam například vůbec nedostali, protože nedokázali přeplavat proud - do naší zátoky s hotelem a plážemi proudilo moře z obou stran jako do nálevky a bylo těžké proti němu bojovat.
Já se k lodím dostala, ale nejenže u nich bylo málo ryb, ale ještě je nebylo možné fotit, protože byla voda hrozně kalná a zvířený písek v ní doslova zvonil. (Byl to moc pěkný zvuk, když si člověk odmyslel zbytek.)
Jak jsem si tam tak plula mořem s viditelností pár desítek centimetrů, tak jsem se hrozně lekla, když se vedle mě vynořil obrovský stín a za ním ještě druhý. Byly to želvy, obě obrovské, a když jsme se málem srazily, zamířily každá jiným směrem. Za jednou z nich jsem chvíli plavala, abych si ji vyfotila, ale podmínky pod vodou byly vážně hrozné.
Srážka
(kareta obrovská)
Moje oblíbená ryba, co vypadá jako nalíčená
(sapínek dvouskvrnný)
A pak kolem mě projely dvě lodě, a protože jsem byla pořád bez bójky, a tudíž špatně vidět, tak jsem se začala rozhlížet, kde jsou Ebříci, abych se motala víc kolem nich, kde to bylo bezpečnější, a zjistila jsem, že plavou zpátky k hotelu.
Honzu totiž boj o život v proudech a vlnách přestal bavit, a tak ho Ivana stáhla o jeho funkční šnorchl a já o jeho bójku (neumřu rozsekaná vrtulí, jéj), a zatímco on zamířil na pokoj vymýšlet, co se zbylým dnem, my zamířily zpátky do vody.
Tentokrát jsme si nadešly po pláži na opačnou stranu mezi koupající se lidi, kde jsme ještě nebyly, a zkusily to tam. To místo bylo na kraji zátoky, takže to byla druhá strana nálevky, takže jsme zase bojovaly proti proudu, a ještě se tam o podvodní skály lámaly vlny, které s námi házely i metr vysoko, ale zase tam bylo aspoň trochu vidět a byly tam i nějaké ryby.
Pamatujete si ze začátku článku ten stánek s barevnými rybami? Ve vodě jim to sluší víc...
(ploskozubec modropruhý)
Ta svíticí modrá, ta mě nepřestala fascinovat
(kranas modroploutvý)
A svíticí žlutá taky ne
(parmice indická)
Potkala jsem tam další želvu, ještě větší než prve, a ta hezky pomaloučku plavala osvětlená sluncem kousek pod hladinou, takže jsem měla čas zavolat na Ivanu a pak jsme ji provázely až na úplnou mělčinu k pláži mezi koupající se a postávající lidi, kteří o ní nevěděli a na nás se ohlíželi dost udiveně, a ona nám pak mezi těmi lidmi uplavala a vrátila se na hloubku.
Kolem mě tam pak proplavala nějaká veliká trigger fish a zamířila do skupinky postarších dam stojících v kroužku po pás ve vodě a vesele debatujících a jsem si jistá, že se o nějakou z nich musela otřít, protože byl kroužek sevřený a ryba velká třeba metr. Ale žádný výkřik se neozval.
Při pronásledování želvy hodily vlny Ivanou na skalní blok tak nešikovně, že se popíchala o ježka. Takže přece jen mělo šnorchlování na Maledivách a na Srí Lance něco společného.
Ještě jsem tam našla murénu a smíšená hejna velkých ryb, a to včetně pestře zbarvených parrot fishí, ale většinou uplavaly na mělčinu podélného skalního bloku, kam jsem se za nimi bála, aby se mnou vlny nepraštily o skálu, a navíc tam byli ježci v úplně každé škvíře a puklině.
Z vody jsme vylezly po hodině a půl a vlastně to byl po ránu docela tělocvik, protože to praní se s proudem vyžadovalo intenzivní plavání, a občas kopání ploutvemi nestačilo a musela jsem si pomoct mocným prsovým záběrem rukama, abych se dostala z největšího protiproudu o kousek dál, kde to už šlo ukopat.
Prostě skvělá rehabilitace kolene.
Ten příboj na obzoru je takovej vševypovídající
Vlny byly
Na hotelu jsme se usušili a vyprali věci od písku, (třeba u Ivanina foťáku se to nepovedlo úplně, protože mu písek zanesl dvířka ke kartě tak důkladně, že se dovnitř nedalo dostat,) a pak jsme vyrazili na snídani.
Chtěli jsme zůstat věrní hotelové restauraci, ale ta ani v devět neměla otevřeno, a tak jsme sešli po tajných schůdcích na ulici, (hlavní vchod do restaurace a hotelu byl pořád zamčený,) přeběhli silnici a zamířili do nejbližší restaurace.
Ceny tam měli vyšší, (občas nás jídla vyšla na Srí Lance dráž než ubytování,) ale palačinky tam dělali z rostlinného mléka! Takže jsem si dala obrovitánskou porci palačinek s medem a ovocem, maracujový džus a kafe a usoudila, že bych si na takovéhle snídaně dokázala zvyknout na denní bázi.
Ivana ze své porce palačinek dokázala sníst sotva půlku.
Na proložení textu si sem dáme pár vážek z Colomba
(Pseudagrion microcephalum, fotili Ebříci)
Vážky jsou skvělý
(Acisoma panorpoides, fotili Ebříci)
Takový... mechanický. Kdyby uvnitř měly ozubená kolečka, vůbec by mě to nepřekvapilo.
(Brachydiplax sobrina, fotili Ebříci)
Zatímco jsme byly s Ivanou ve vodě, vymyslel Honza plán na zbytek dne, a tak jsme se v hotelu sbalili a vyrazili vstříc Colombu. V parku Diyasaru jsme strávili hodinu a půl, a to bylo 33 °C (pocitově 39 °C). Nicméně se mi tam moc líbilo - byla to revitalizovaná rýžová pole, která by už nikdo nepoznal, ale bylo tam spousta vody a vytvořené biotopy pro různá zvířata: motýly, ptáky, netopýry, vydry, rybářské kočky... akorát jsme teda nic z toho neviděli.
My tam vyrazili hlavně kvůli tomu, že tam někdo nahlásil kolonii Flying Foxes netopýrů, což mohlo být zajímavé. My je sice viděli už na Maledivách i Srí Lance, ale vždycky jen létající, a ne zabydlené na stromě. Jsou hrozně velicí a spí v koloniích, takže to mohl být skvělý pohled. (Jenže nebyl.)
Cedule tam varovaly před krokodýly, ale ty jsme taky neviděli, a slibovaly další spoustu zvířat, ale kromě pár druhů ptáků tam bylo jen hodně monitorů a veverek.
Ale stejně to tam bylo pěkné. A na vyhlídkové věži foukalo.
Cestou zpátky k autu mě hodně rozbolelo koleno. Dobrá tečka závěrem cest.
V parku
Biotop vodního ptactva
A aspoň ptáci tam byli
(slípka šedohlavá)
A byli krásní
(ostnák bažantí)
A ještě 126" CRT... teda... ehm. Monitor. Varan. Prostě varan.
(varan skvrnitý)
K hotelu už to pak byla necelá hodina autem. Dobrali jsme benzín, a když jsme se ubytovali, Honza pomocí trička a řeky auto umyl, abychom ho další ráno mohli vrátit. S Ivanou jsme zatím po střeše hotelu rozvěsily oblečení mokré z ranního šnorchlování, aby během cesty do Česka v batozích úplně neshnilo.
Ebříci se pak odešli podívat na nedaleké laguny na ptáky, zatímco já si v hotelu foukala koleno
Na večeři jsme odjeli autem. ("To je hrozný, ta zapatlaná okýnka! Kdo to auto myl? Budu chtít vrátit peníze!!" rozčiloval se Honza v křižovatce, když si musel stáhnout okýnko, aby viděl na provoz. Ale ptačí hovna ze skel dostal!) Jedli jsme v Sasha's Foodcourt, a sice jsem se hrozně přejedla, (ale to se smí, když jsme neobědvali,) ale bylo to tááák dobrý. Kde se v Praze sežene dobré bryiani?
Na hotelu Honza začal plánovat výlet po tichomořských ostrovech. Nerada se chlubim, ale mám fakt dobrý kamarády. Teda jestli mě vezmou s sebou :)
Hotel
Až mi bylo stydno, že nepomáhám. Ale venku bylo o patnáct stupňů víc a neměla jsem hadr a... no... asi víte.
Ráno nás čekalo už jen vracení auta a odlet. Ebříci si to zpestřili tím, že Honzovi při balení spadly klíče od hotelového pokoje na dno batohu, a tak si se mnou zatím domácí povídali přes google translator a taky mi ukázali hnízdo s ptáčaty, postavené v jejich loďce.
Při vracení auta jsme se nejprve vloupali do zdánlivě opuštěné, ale rozsvícené a odemčené autopůjčovny, kde Ivana došla až do zadních místností při shánění kohokoliv, kdo by si naše auto vzal, a pak čekali na kolegu dotyčného, který by na kalkulačce zvládl připočítat daň k ceně za kilometry naježděné navíc. Promáčknutý blatník ani špatnou geometrii kol nikdo nekomentoval, spíš se divili, že by nás měli odvézt na letiště. Ale odvezli.
Ptáte se, kdo pro vás píše tento cestopis? No přece JÁ - ELA :)
Jsem nejvíc podezřelý člověk na světě. Zatímco v Praze byly na letišti při skenování velkých batohů podezřelá Ivanina olova na potápění, tady vzbudila pozdvižení moje. Předchozí den jsem si od Honzy ale zjistila, jak se řekne olovo anglicky, (páč "plumbum" mi nepřišlo dostatečné - je to lead, ale čte se to led,) a tak jsem to tam značně nedůvěřivé securitě vysvětlovala, co to je a k čemu se to používá, a pak jsem slíbila, že to zůstane v zacheckovaném zavazadle.
Ani malý batůžek neprošel bez problémů. Ivaně jen sebrali malé nůžtičky na nehty, ale u mě se ptali, jestli tam mám nějaký nůž, a pak ten batoh prošli odshora dolů a rozebrali na části, které znovu prohnali rentgenem, než mi to všechno vrátili, že je to v pořádku. A ještě se pozastavovali u flapjacku, co to je. Asi plastická trhavina nebo co.
V letadle jsem seděla u okýnka před paní s miminkem, které chvílemi brečelo, chvílemi mi kopalo do sedačky, chvílemi potřebovalo přebalit a jednou to bylo cítit, jako by hodilo šavli, ale jinak bylo vlastně docela roztomilé, když na mě fascinovaně koukalo, jak se dívám z okýnka.
K jídlu tentokrát moje non-diary dieta nedopadla úplně dobře, ale zase jsem tam měla dva ovocné saláty, a to já můžu.
V Dubaji jsme byli po čtyřech hodinách. Zažili jsme tam trochu šok: venku bylo 24 °C. Ještě předevčírem tam přitom bylo 36 °C...
Na přestup jsme měli čtyři hodiny a nebylo na umření, a tak jsme toho využili k návštěvě další země. Času nebylo tolik, abychom dojeli na nějaké smysluplné místo, ale přímo před letištěm měli udělaný travnatý park se spoustou růžových květin a se stromy, a tak jsme ho prošli všemi směry a pozorovali ptáky a bylo to docela fajn, až na to bolavé koleno.
Přílet do Dubaje I.
Přílet do Dubaje II. Šeď, poušť...
Daní za to bylo, že jsme se nedokázali dostat zpátky na letiště. Přistáli jsme totiž na terminálu 2 a odlétali z terminálu 3, a kdybychom šli na connection flight, dovezl by nás tam shuttle, ale takhle nám nezbylo nic jiného, než si vzít taxíka za 20 dolarů, protože bychom jinak museli obejít úplně celé letiště z druhé strany.
Při vstupu do Dubaje jsme všichni dostali místní free SIM kartu s 10 GB dat, kterou jsem ale já ani Ivana nedokázala aktivovat. Honza jo, ale zas za to zaplatil ztrátou vlastní SIM karty, kterou si uložil do děravé peněženky do nezapínací kapsy.
Zatímco při vstupu do Dubaje jsme museli na živou pasovku a dostali razítko, při výstupu jsme prošli automatickými přepážkami. Jsem celá nesvá z toho, že nemám dvě k sobě pasující razítka.
Na závěr jsme si málem nechali uletět letadlo, protože byly volné sedačky jen u gaty B6 a my letěli z B4 a vyhlášení boardování proběhlo tak tiše, že jsme ho o dvacet metrů dál neslyšeli. Naše jména nikdo nevyhlašoval, a prý by nás už o minutu později nepustili na palubu.
V Dubaji
Parčíky
Takhle to vypadá ve městě, kde bývá běžně 40 °...
...a kde mají i klimatizované autobusové zastávky.
Ale co je víc než krásy města? Poklopy, po nimiž by mohly žít nechutný věci!
Jídlo v tomhle letadle bylo skvělé a nejbližší malé děti seděly až o tři řady dál.
A pak jsme byli v Praze.
