rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Ladak: Hejna havranů krákají nad klášterem

pise.cz/img/188523.jpg">
Večerní tábořiště

Další den bylo už od rána strašné horko. I přesto se nám šlo dobře a šli jsme rychle, především proto, že je v Ladaku suchý vzduch a tak se lidi nepotí.

Kargyak river tekla nádherným údolím. Ohraničené bylo červenými skálami a pod nohama se prášil červený prach. Mistrovským zavlažováním byla zelená políčka neskutečně kontrastní a vesničky vypadaly jako bílé skvrny po okolí. Střechy domků bez výjimky pokrývala malebná změť jačích koblihů, sena, proutí z vrb a nepoužívaných západnických věcí.

Poušť a divoké růže, to byl charakter krajiny pro příští dny

Jedna z vesnic cestou

Před Purne

Do Purne jsme dorazili po poledni polomrtví horkem, svalili se ve stínu tea tentu a nechali se při jídle strašlivě natáhnout. Jen neradi jsme se po dvou hodinách zvedali a vydali se znovu do slunečních paprsků vstříc klášteru v Padumu.

Od Kargyak river jsme odbočili do kolmého údolí jejího přítoku a následující cesta mě okouzlila. 

Procházeli jsme červeným pískovcovým městečkem, po kameny zpevněných cestičkách lemovaných rozkvetlými růžemi, dole bouřila řeka a jak jsme se blížili, potkávali jsme cestou krásně barevné čhorteny. Nakonec nás cesta zavedla k mostu a pak už to byl jen kousek do kopce, než jsme stanuli u phuktalského guesthousu, kde nás přivítal mnich a nabídl nám pokoj za 400,- INR.
Co nás nepotěšilo, bylo, když nám řekl, že je klášter prázdný, protože jsou všichni mniši na slavnosti v Padumu. Slavnost bude končit zítra - takže nepotkáme ani mnichy, ani neuvidíme slavnost.

Údolí

Pískovcové věže

Před mostem

Klášter je nalepený na skále a zdálky vypadá neskutečně přirozeně a malebně. Od guesthousu k němu vede cesta alejí růží a čhortenů, je to pěkně dokopce.

A pak už jsme vlezli dovnitř a prolézali změtí neosvětlených chodeb, stříšek, plošinek a křivolakých schodišť. Nad námi se tyčila skála a útesy, ve vzduchu krákali havrani a jinak tam byl absolutní klid. Všechno působilo zchátrale, střechy se pod námi prohýbaly a místo stěn byla skála, když to bylo možné. Pokoje mnichů byly zamčené, jinak jsme ale mohli jít, kam jsme chtěli. A my chtěli! Byli jsme všude. A k tomu nám cinkala větrem rozhoupaná zvonkohra, pleskaly modlitební praporky a svítil půlměsíc.

Ke klášteru

Skvělé místo pro děj pohádkových hororů

V jeskyni stojí čhorten a další budovy

Klášter panoramaticky

Stříšky focené ze stříšky

Prošli jsme skrz klášter a vydrápali se ještě o dost dál a výš na vyhlídku s čhortenem. Foukal tam vítr a byl tam klid.

Vyhlídka

Zadumané

Podvečer

V guesthousu byly myši, tak jsme si do jídelny rozvěsili bágly a igelitky s jídlem a ráno jsme vstávali v pět, aby se láma nedivil, až přijde. (A pak šli znovu spát.)
K snídani jsme si dali čapati s jačím máslem a marmeládou (z Bhútánu, já chci do Bhútánu!).

Uvažovali jsme o variantě treku z Phuktalu směrem na Shade a Thongde, láma a koňáci z předchozího dne nás ale varovali, že neprojdeme kvůli rozvodněným řekám.

Cesta zpátky do Purne uběhla rychle, byl ještě chládek, a tak jsme se vydali plni elánu dál směrem na Padum, hlavní město Zanskaru. Cesta se houpala po skalních hřebínkách a neskutečně se vlekla, krajina byla monotónně šedohnědá a strašně se prášilo. Na dvou místech jsme oblézali řeku po skále, řeka je rozvodněná a cestička občas zatopená.

Potkali jsme Singiho, psa z kargyacké školy. Říkali nám, že je to tulák, který si občas zaběhne třeba do Phuktalu, ale při pohledu na malého oříška jsme to brali s rezervou. Zjevně se to Singiho dotklo a tak nám to šel dokázat.

Na tábořiště jsme dorazili polomrtví, ušli jsme obrovský kus cesty.

Most vedoucí na tábořiště

Další den jsme pokračovali v cestě monotónní krajinou a tiše doufali, že už brzy vyjdeme na silnici, která se tu staví, a že na ní třeba něco stopneme. Když jsme ale viděli, že silnice zatím nikam nevede a že na ní jsou akorát dělníci, ptali jsme se sami sebe, co vlastně bychom tady asi mohli stopnout... až mě a Jirku zezadu dojela cisterna, na které viseli ostatní.
Bágl jsem připnula na žebřík na střeše a sedla si do kabiny k Indovi a Zuzce (sedadlo pro spolujezdce tři lidi nepojme, Zuzka seděla obkročmo kolem řadicí páky), kluci vláli ještě s třemi vojáky na nápravě s bágly na zádech a všichni se drželi jednoho žebříku. Jeli jsme asi patnáct minut a být to o pět minut déle, prý by spadli sami.

Zatím jen Ondra a Ind se Zuzčiným batohem na zádech

Vzápětí nás dojel náklaďák plný kamení a dětí ve školních uniformách, na mávnutí zastavil a dovezl nás ke škole v Reru.
V teashopu jsme si tam dali čapati s omeletou a milktea a plni optimismu jsme vyrazili po silnici dál.

Se školáky na korbě

Šli jsme po silnici ani ne dvě stě metrů, než kolem projížděl další náklaďák, který nám zcela samozřejmě zastavil. Ten jel až do Padumu a tak jsme se ještě s dvěma Indy vezli dlouhou dobu, strašně to drncalo a házelo, zadní stěna se dole odklápěla a bylo to neskutečně skvělé. Brodili jsme řeky, jeli po serpentýnách, projeli checkpoint, od kterého za námi asi kilometr běžel úředník, který si nás chtěl opravdu moc zapsat (vytrvalý byl, ale přece jsme mu ujeli!), mávali jsme dělníkům a smáli se utrmáceným turistům a zamilovali se do indického stopování.

Poslední stop

Padum je pěkná díra, kterou jsme si ale slušně užili.

V hotelu Zamabala po nás chtěli 750,- (usmlouvaných na 600,-), což nám přišlo moc. V Haftal View jen 300,-, ale protože se teprve stavěl, netekla tam voda a my byli po jízdě náklaďáky špinaví jak prasata. V Ibixu chtěli 1000,-. Pak za námi přiběhl chlapík z Haftalu, ať jim dáme hodinu a půl a že voda poteče. Dvacet pět českých korun za noc pod střechou není nijak špatná cena a tak jsme jim dali šanci. Bez báglů jsme vyrazili do víru maloměsta po restauracích a památkách, viděli jsme mešitu a starou gompu na kopečku za městem, odkud byl pěkný výhled. 

Hlavní třída

"Sprchování" (polévání se studenou vodou z kýblu, protože je kohoutek opět příliš nízko nad zemí) bylo vzepětím odvahy a především aktem čirého zoufalství, a to ještě v koupelně nesvítilo světlo, takže všechno probíhalo při čelovce. Stěny koupelny byly laminátové a prosvítaly.
Elektřinu v Padumu pouštějí zcela náhodně a většinu času nešla, chod města to ale v nejmenším nenarušilo. (To jen zápaďáci nemohli na internet a domů se museli ozývat místním telefonem.)
Bydleli jsme v dvoulůžáku a když si lidi polehali na zem, nebylo pořádně kam dát batohy, jak tam bylo málo místa.
Z ulice šel obrovský rámus večer i ráno.

Jako Evropani jsme měli obrovské morální problémy
vyhazovat odpadky do stoky, tak jsme vyrobili jeden
z mála veřejných "plz use me", které se občas dají potkat.

Další den nám na pokoji netekla voda  a tudíž ani nesplachoval záchod.
Ráno do pokoje vletěl pták, chvíli tam zmateně poletoval a pak zase odletěl. A to jsme měli v oknech mříže.
V osm bylo město ještě úplně mrtvé a obchody zavřené.
Porůznu jsme korzovali ulicemi, pořizovali jízdenky do Rangdumu na příští ráno, čekali před government internetem, který neotevřeli, nakoupili jídlo na další trek... ach ty sladký městský živote!
S Jirkou a Lukášem - matfyzák, biolog a úča - jsme se na dlouhou dobu zabavili úkolem přesypat kilo campy (místní pražené mouky) z igelitky do lahví. V pokoji, samozřejmě.

Večer jsme zapluli zpátky do naší kobky a před devátou jsme se snažili usnout ve městě, kde nálaďáky troubí prostě jen tak pro radost.
Budík byl na další den nastavený na třetí hodinu ranní.
 

Tlení v kobce

Předchozí     •     Následující

Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.

Zpět na hlavní stranu blogu