Ladak: Přípravy

Kam v létě - to byla otázka. Zuzka s Ondrou v tom ale měli jasno velmi záhy.

Kdy jsme se dohodli na tom, že pojedeme do Ladaku, nevím. Přišli s tím Zuzka a Ondra, připojili jsme se já a Lukáš a původně to vypadalo, že by s námi ještě jeli Bětka s Jakubem.
Problém byl s datem.
Bětka organizovala prvních čtrnáct dní v červenci LŠMF, já a Zuzka jsme se chtěly vrátit aspoň čtrnáct dní před koncem srpna v případě, že by nám nevyšly státnice na jaře. (Což byl moudrý krok.)
Jakub se ale na Ladak moc netvářil. Na Silvestru jsme se ho ještě snažili společně přesvědčit, což se nám nepovedlo.

Nakonec Zuzka místo Bětky s Jakubem sehnala dva svoje spolužáky z gymplu, Honzu a Johnyho.
Honza je geograf, Johny je medik.
Mít s sebou doktora je určitě užitečné a přínosné, ale v době, kdy jsme se kontaktovali jenom po mailech a kromě Zuzky ho nikdo neznal, se podepisoval jako "Johny, váš polní chirurg a travič" a psal nám takové věci jako třeba "dnes mi přibyly do lékarničky dolziny, morfiny a tramal, takže se můžem v Indii rozšoupnout".
Já se bála potichu, Ondra už mu odepsal, že ho fakt děsí. :-)

A jak to bylo dál?

27. ledna

Vyrazili jsme do DDM na Pankráci na cestopis o Ladaku. Do té doby jsem o Ladaku věděla dohromady nula nula nic, byla jsem zrovna dost zoufalá ze školy, ale tam jsem se do krajiny promítané na zeď a do kultury chudých a nesmírně hrdých vesničanů zamilovala.

26. února

Ondra si všiml akčních letenek do Dillí za 9748,- včetně poplatků, což je o pět tisíc levnější, než se dají sehnat běžně. Což bylo sympatické.
Od letenek se nakonec určovalo datum pobytu i jeho délka. Už jsme věděli, že v Indii budeme 5. července 8:45 až 15. srpna 20:55. (Jen Lukáš tam bude zůstávat déle se svými spolužáky, které tam někde potká.)
Tam i zpátky poletíme Boeingy 737 a 767 s Aerosvit Airlines s přestupem v Kyjevě. V Dillí budeme těsně před půlnocí, odlétat z něj budeme v 5:35. (Jednou z pravidelných linek, však víte.)

Boeing 737 ukrajinských aerolinek

3. března

Poprvé jsme se sešli skoro všichni - poprvé jsme se potkali s Honzou. Stalo se tak v hospodě U Viléma nad žejdlíkem Svijan. Setkání to bylo rozhodně příjemné. Ono člověku na klidu nepřidá, když má odletět na šest týdnů do Himalájí a tři měsíce předem ještě nezná třetinu výpravy.

28. dubna

Máme víza. Na indické ambasádě jsem nebyla, neshodli jsme se v datu, které by mohli všichni zájemci, ale prý to proběhlo velmi úředně, Ondra to přirovnával k poště.
Víza máme turistická půlroční, stála 800,-.
Vízový formulář, který se k nim vyplňoval, byl dost zábavný.
Měla jsem (nebo moji rodiče či prarodiče) někdy pakistánskou národnost? Bylo mi někdy vízum odepřeno (a proč)?
Nejvíc jsem se asi zapotila u otázky "země navštívené během posledních 10 let" - pas mám třetí rok, takže tam mám leda Rusko, protože po EU jezdím na občanku, a co si já pamatuju? Nakonec jsem tam něco napsala, spoustu jsem jich zapomněla, však ono se na to nepřijde.

(A taky otázka "místa, která chci v Indii navštívit" - odpověď "nevím" by asi nebyla to pravé...?)
Nakonec jsme museli podepsat závazné prohlášení, že se nebudeme pokoušet získat v Indii zaměstnání, podnikat nebo jakkoli rozšiřovat účel svého pobytu.
Takže se asi do Čech opravdu budeme muset vrátit.

26. května

Ladacký sraz podruhé, tentokrát i za účasti Johnyho a s konkrétními úkoly před sebou.
(Johny nepřišel v bílém plášti se sadou skalpelů v náprsní kapse, což se dalo považovat za dobré znamení. S účastníky expedice jsem již byla zcela spokojená.)
Úkol první - naplánovat, kam tam vlastně pojedeme a co chceme vidět. Ondra přinesl spoustu map, vychrlil na nás spoustu ladackých a kašmírských jmen a ukázal nám náhodné křivky na mapách, které vypadají (až na vyznačené hřebeny) velmi prázdně.
Pak nám trasy, které vymyslel, naštěstí ještě poslal mejlem i s odkazy, takže jsem měla možnost je taky prozkoumat. Protože JÁ neudržím ani česká jména místní, natož názvy v ladačtině.
Úkol druhý - naplánovat jídlo. Podle všeho tam umřeme na přejedení, mně a Lukášovi jakožto jediným rozumným lidem bylo zapovězeno hlasovací právo o množství jídla (prý že nechtějí umírat hlady?) a jídlo jsme si do budoucna vzaly na starost se Zuzkou.
Pak už jsme si jen povídali o takových věcech, jako je lékárnička, oblečení, repelenty, výšková nemoc, mobily, foťáky, peníze, hůlky, bundy, pláštěnky a tomu podobné. A pili pivo.

Tady všude budeme!

29. května

Se Zuzkou, Ondrou a Johnym jsme vyrazili na Velký Nákup do outletového centra ve Štěrboholích a dál do RockPointu na Národce, kde byla dvacetiprocentní sleva na volební lístky KSČM a ČSSD.
Ten den jsem si já pořídila nové kalhoty, kraťasy, dvoje ponožky, hůlky, sandály a peněženku, Zuzka kalhoty a péřový spacák, Johny kožené pohory... a všichni jsme byli spokojení.
(Výběr pohor se u některých lidí neodvíjí podle kvality bot, ale jejich velikosti. Ve Štěrboholích neměli osmačtyřicítky ani jedny, v RockPointu jediné. Ale vypadají slušně.)

červen

Jsem člověk, který k doktorovi nechodí. Během června jsem byla na dvou dávkách očkování žloutenky B a jedné na břišní tyfus, po roce zase u kontaktoložky kvůli jednodenním čočkám a po pěti letech u zubařky pro dvě vypadlé plomby.
Indie, to je motivace.

18. června

Doufali jsme, že to je angína, ze které se stihne vyléčit. Nebyla. Hoznovi diagnostikovali mononukleózu, prázdniny stráví na Bulovce.
Bylo nás pět.

19. června

Zuzce se ozval Jirka, matfyzák, že by jel. Projevil zájem už ke konci zimy, ale to jsme měli plný stav, tak to pustil z hlavy.
Nezná ho nikdo, jen Zuzčini a moji rodiče.
Napsal nám motivační mail, abychom ho chtěli, Lukáš mu odepsal motivační mail, aby nás chtěl, a Jirka si začal shánět vízum a letenky.

21. června

Na zahrádce Kotvy, věčné to hospody navěky, jsme se sešli v nové sestavě.
"Jirko, ty váháš a máme tě přesvědčovat, nebo už víš, že jedeš...?" "No jako... já jako jedu..."
Opět v šesti, paráda!
Je trochu problém s letadly, Honza měl letět o týden dřív, takže si Jirka jeho letenku vzít nemůže, protože má třicátého ještě zkoušku, ale to už je jen drobná patálie, která se určitě nějak vyřeší.
Uff :-)
Taky jsem si koupila ledvinku na doklady, co se dává na tělo pod oblečení. "Kam vlastně jedete?" ptal se prodavač. "Do Indie, do Ladaku," odpovídám a váhám mezi Tatonkou a Deuterem. "Všichni letos jedou do Ladaku, to je děsný... slevovou kartičku máte? Ne? Nevadí, dám vám slevu, že jedete do Indie..." Sympaťák :-)

26. června

Zuzka s Ondrou měli na hvězdárně přes víkend službu, tak nás nahnali na grilování. "Přežereme se masa, abychom ho pak těch šest týdnů nemohli ani vidět. Aby nám nechybělo."
No já nevím, já nakonec maso neměla, já si vystačila s Lukášovým skvělým a dechberoucím slaným štrůdlem, ale šlo celkově o podařenou taškařici.
Učinili jsme velký krok k úspěchu celé expedice: vypustili jsme do vzduchu lampion štěstí. Z Petřína odletěl kamsi nad Prahu a odnesl si s sebou náš vzkaz: "Mír v Kašmíru!"

29. června

Velký Nákup.
Se Zuzkou jsme zajely do Tesca a nakoupily jídlo na prvních 14 dnů, půjdeme totiž přechod bez měst. Celková suma vychází 230,- CZK na jednoho. A jak by se žilo vám za 16,40 na den? :-)
Dva fláky hovězího jsem v noci nakrájela na tenké plátky a dala je sušit. Sušička byla masu malá. Za ten rok od sušení masa do Norska jsem stihla až podivuhodně zapomenout, jak protivný smrad to je, když se v bytu suší maso. V sušené formě je ho krásných 40 dkg.

30. června

Jirka si vyzvedl pas s vízem.
Já si vyměnila spoustu českých peněz za menší spoustu amerických peněz, které si v Dillí vyměním za obrovitánskou spoustu indických peněz.
Všichni dostali spoustu jídla, aby neměli moc prázdné batohy.
Plánování šestitýdenní dovolené na zahrádce Kotvy bude mít zákonitě nějakou dohru. Nevím jakou, ale je to jasné; je to Kotva, šmarja!!

Bohdá hlady nezhynem!

poslední dny...

... nemá cenu podrobněji pitvat. Mezi sobotou a nedělí jsem za cenu ušima vyteklého mozku napsala během 17 hodin články na Borovici na šest týdnů dopředu.
Pobíhala jsem po Praze a sháněla libovolné levné tričko s dlouhým rukávem, které je v tuhle roční dobu nesehnatelné, a nakonec jsem v neděli skončila s pánským, o čtyři čísla větším a modrozeleným, bléé, ale má příjemný střih. Utratila jsem strašně moc peněz za ještě jedny ponožky, nové vložky do pohorek, sladkosti k obědům a nevím už za co ještě.
Nevím, jestli to byla reakce na druhou dávku očkování proti žloutence B (po první jsem týden nezvedla ruku), jestli to bylo tím zkvašeným moštem, nebo jestli byl ten hrášek z vietnamského krámku stříkán tak silnými a jedovatými hnojivy, že se dostaly skrze slupku; osobně mám za to, že si mé tělo vzalo za své úsloví, že jen ten, kdo neví, co ho čeká, může být zaskočen. Kéž bych si veškeré střevní potíže odbyla těmito dny a v Indii už měla pokoj!
Lukáš mě v pátek večer vylákal na pivo (že v Modřanech mají Bernarda, mě příjemně překvapilo) a díkybohu za to.
Mezi námi všemi proletělo asi deset tisíc mejlů jako "beru nůžky na nehty", "já beru buzolu", "kdy se kde sejdeme?", "smí být v báglu v letadle repelent ve spreji?", "kolik váží vaše bágly, máme dohromady do 100 kg?" a tak dále a tak dále.
Zatímco si všichni ještě zplna užívali dobrá evropská jídla, já si žmoulala staré rohlíky a sem tam si uvařila suchou rejži a aspoň jsem si předem smrskávala žaludek.

5. července

Skutečně doufám, že touhle dobou sedím v letadle a letím do Kyjeva. Protože jestli ne, je něco strašně špatně ;-)

A teď určitě koukáte všichni jako jak na nový vrata!  ;-)

Následující

(Obrázky dohledal nebo vyfotil Ondra.)