Ladak: Dillí a hromada mrtvol

1. den: Praha → Dillí
2. a 3. den: Dillí → Manali
4. den: Manali → Darcha

Na letadlo jsem vstávala před čtvrtou a venku řádily monzunové deště, snad abychom si začali zvykat co nejdřív.
(Po návratu zase padaly kroupy velikosti tenisáků, Praha umí.)

Bágl jsem měla podle letištních vah nejlehčí, 15,9 kg. Příjemné zjištění. Ono jsem s sebou taky skoro nic neměla, jedno tričko stačí, ne?

Letenku jsme měli až na Jirku společnou - my letěli s přestupem v Kievu, Jirka v Istanbulu.

Naposledy čistí. Na Ruzyni.

První letadlo bylo strašně, ale skutečně strašně sockoidní. Bylo malé a zašlé, nebylo v něm místo pro nohy, okýnka jako do pevnosti If a křídla se tvářila, jako by měla každou chvíli upadnout. Ukrajinské Aerosvit Airlines v součinnosti s ČSA.
Při kličkování z parkovacího místa se zdálo, že pilot zabloudil, jezdili jsme tam strašně dlouho. Pak jsme vzlétli a země byla dál a dál, pár náklonů, pěkně to drncalo. Po průletu mraky se pod námi ale rozprostřela nádherně plastická krajina plná nadýchaných mraků ne nepodobných tomu, co je vidět na funkční chladicí věži - jen do nich skočit. A ty útvary! (Vzpomínala jsem přitom na tenhle krátký animák, vřele doporučuji.) Země střídavě byla a nebyla vidět a letěli jsme nad beránky, které vypadaly jako napáraná vlna, a taky nad mraky, vypadajícími jako rozsypaný popcorn.

Výhledy

Na přestup v Kievu jsme měli pět hodin. Obsadili jsme sedátka a porůznu jsme na nich vytuhli, létání je dřina. Překvapilo mě, že jsme do dalšího letadla neprocházeli rámem - to v restauracích v duty free nemají kovové příbory?

Další letadlo bylo jako z jiného světa, luxus z něj dýchal každým coulem. Bylo obrovské a majestátní, s plátnem na filmy a se sluchátky na hudbu, nádhera. (A kromě toho jsem tam seděla u okýnka, juch!)

Venku se strašně rychle setmělo, soumrak provázela barva, jaká bývá při zatmění slunce.
V noci byla pod námi bouřka. Seděla jsem na křídle a moc jsem pod sebe neviděla, ale co jsem viděla, bylo vážně pěkné. Všechno se nasvěcovalo a problikávalo fialově, sem tam klikatá čára, bouřkové kupy mraků - a nad námi svítily hvězdy a Měsíc. Paráda.

Na letišti jsme si vyzvedli svoje bágly a pak i Jirkův (a pak i Jirku), vyměnili si dolary za rupie (jedna koruna jsou přibližně dvě rupie) a vydali se do víru desetimilionového velkoměsta.

Východ z klimatizované haly do 28 °C a kolem 95 % vlhkosti (ve 3 hodiny ráno!) byl šok.

Poslední příjemné chvíle v klimatizované hale v Dillí

Našli jsme nějaký autobus, který nás měl hodit na autobusák. Jeli jsme daleko, Zuzka bohužel ukázala průvodčímu na mapce nějaké haluzné místo, že tam jako jedeme, a tak nás vysadili kdesi uprostřed města a než jsme si uvědomili náš omyl, autobus byl pryč.
Hned se k nám vrhli rikšáci, místní taxikáři se zelenými vozítky se třemi koly a bez dveří, že nás odvezou za dvacet rupií. A byly by snad zážitky z Dillí kompletní, kdyby se nás nepokusili první rikšáci obrat?
Jízda byla super, rikšy nemají kromě čelního žádná okýnka a zdejší doprava důvěřuje sluchu rozhodně více než zraku, takže se městem ozývá roztodivná kakofonie zvuků z několika milionů trubek (s různými melodiemi) - kdo netroubí, není vidět. No a drncá to, předvádí si to kaskadérské kousky... mazec.

Zuzka v rikše - bylo nám tam malinko těsno

Ale. Odvezli nás někam, kde nám zakázali vystoupit, chvíli cosi řešili a pak, že všechny autobusy stávkují a že nás odvezou ke kanceláři, která jezdí. Jasněže to byl jasný podfuk, ale co jsme měli dělat, když už jsme zase jeli?
Velkými oklikami nás odvezli do jakési zapadlé uličky a tam nás nahnali za někým, kdo se snažil tvářit jako kancelář. Vážný výraz ve tváři a že do Manali to jde jen letecky nebo s nimi troj- a šestimístnými autobusy za 43000 rupií. Vau. Lukáš se mu vysmál, on ho sjel, ať se přestane takhle smát, pak nám nabídl nocleh, protože centrum je přece zavřené a jinde hotely nejsou, Lukáš se mu vysmál a pak jsme odešli.

Dál jsme se vydali pěšky, protože podle mapy v Lonely Planet to byl přece kousíček.
Chodníky tam nebyly a doprava horší než na Václaváku v podvečer, všichni troubili už jen proto, aby nám dali najevo, že nás svezou, k tomu bylo vedro, vlhko, tma a prach, bágly nás na zádech tížily, zkrátka luxus nad luxus. Všude po ulicích se váleli a spali lidi a psi a někteří psi se na ulici váleli asi i proto, že byli mrtví. Lidi byli neskutečně špinaví a nás fascinovalo, že spali, kam padli, ať už to bylo uprostřed chodníku nebo kdekoliv jinde. Byl to silný obrázek bídy, přesto jsem z toho všeho měla lepší pocit než třeba z našeho Hlavního nádraží - lidi tady jsou na ulici, protože jsou chudí, a ne proto, že to jsou ožralí ztroskotanci.
Zvláštní pocit.

Nakonec jsme si chytli rikši, aby nás dovezly k Červené pevnosti, protože jsme seznali, že bloudíme.
Červená pevnost je... červená.

Tady jsme byli Červené pevnosti nejblíž. Podle ohlasů jsme ale o moc nepřišli.

Vydali jsme se hledat autobusák a tam si nechali ukázat stánek, odkud jezdí autobusy do Manali. Klimatizovaný autobus stál dvojnásobek než neklimatizovaný a protože jsme velcí drsňáci a jízda měla trvat jen nějakých hloupých čtrnáct hodin, brali jsme neklimatizovaný.

Dál jsme se vydali na vlakové nádraží, abychom zbylý čas do večerního odjezdu mohli strávit bez bagáže. Bylo příjemné se do víru velkovelkoměsta vydat jen s malými zavazadly.
Svoji cestu jsme začali v ryze asijském nádražním fastfoodu. První dotyk asijského jídla.

Trochu jsme se vyděsili, že by bylo nádraží tohle...

...nakonec jsme ale do nádražní úschovny zamířili sem.

Někde mají ve fastfoodu hamburgery a někde tohle

Přes trh s látkami a s kořením jsme se potom dostali do nějakých zapadlých uliček, které byly temné a se spoustou vody na dlažbě a kde spolu dost neuvěřitelně sousedila třeba zlatnictví s vybydlenými nebo vybouranými místnostmi a domky.

Ulice I

Ulice II

Obchod s kořením

Jeden průchod nás zavedl na vnitřní dvůr, kde se nám podařilo projít po schodišti uvnitř domu až na střechu, odkud byl pěkný rozhled po Starém Dillí.

"Jé, to je pěkný dvůr. A shora by byl určitě pěkný výhled..."

No...

Překonat překážky...

...a kochat se výhledem do dvora...

...i do Dillí.

Pak už zpátky na nádraží, kde na nás dolehla únava z posledních hodin a dní a snad i z časového posunu a tak jsme si lehli mezi ty stovky ležících lidí a po jejich vzoru jsme i my vytuhli.

Není rasismus, že se Indové absolutně nepozastavují nad válejícími se Indy,
ale na válející se bílé koukají jako na zjevení? My taky musíme spát!

Autobus nakonec vypadal velmi slušně, rozhodně nebyl poblitý zvenku zevnitř, jak nám všichni tvrdili, že nás to nemine. Takový evropský standard, minimálně do doby, než mu začala protékat střecha.

Z noční cesty mám jen výjevy, jak jsem střídavě spala a budila se zimou:
Stojíme uprostřed polňačky, snažíme se otočit a bereme přitom zadkem strom. Projíždíme cesty, které o asfaltu jenom sní, a několikrát se kymácíme tak, že se divím, že se nepřeklopíme. Po trochu lepších polňačkách to kalíme šedesátkou a uvnitř se autobus neskutečně třese. Většinu noci se na mě kácí spící Lukáš a prší na mě střechou (i když ne tolik jako na Korejku, která seděla přes uličku; Honza nad ni nakonec připevnil igelitku jako rezervoár, aby jela v suchu).  Při půlnoční zastávce na jídlo nám chce chlápek naúčtovat místo 265,- sedm stovek. V údolí Kullú bylo všechno strašně zelené, ale v dálce už se tyčilo himalájské podhůří.
A tak.

Potkali jsme řeku, která strhla most, přes který jsme měli jet. Na obou březích stály kolony aut, které čekaly, až se uvolní brod a až si řidiči dostatečně zafilosofují o tom, jak řeku překonat. Žádný div, slovo "brod" je nadsazené, do proudu bych si sama netroufla ani s džípem, natož s autobusem.
Po dlouhém čekání nás nakonec autobusák sehnal troubením a vrhl se do vln. Drncalo to strašně, kolem cákala voda, motor řval, dno rozhodně nebylo rovné a utopit motor by nebyl problém. Na Korejku se vylila voda z igelitky.
A hádanka pro čtenáře - jaká je pravděpodobnost, že autobusu, kterému protéká i střecha, proteče při brodění kufr s našimi bágly?

S vervou do vln

Do Manali už to pak byl kousek, zajímavá byla jen chvíle, kdy jsme jeli řekou napodél. Vylila se z břehů a zatopila silnici, řidič ale nebyl žádný břídil a tak jsme si s autobusem plavali dost spokojeně a bezpečně.

Dorazili jsme s pouhým sedmihodinovým zpožděním.

Kachny měly taky vodu jenom po břicho

V Manali jsme se ubytovali na čtyřlůžáku v Tourist Lodge za 660,-. (Všechny ceny budou uváděné v rupiích.) Viděla jsem tam štěnici, "sprcha" byl kohoutek se studenou vodou půl metru nad zemí a záchody tu byly samozřejmě turecké, žádné větší výhrady jsme ale k ubytování neměli.

Útulně zabydlené ;)

Takovéhle věci jsme s plackami jedli v civilizaci pořád.
Pálivé a dobré, ale ráda se bez toho v Čechách obejdu.

Na autobusáku jsme se dozvěděli, že je cesta do Darchy zavřená, protože je kousek před sedlem Rothang (= hromada mrtvol) stržená (deštěm podemletá) cesta. Dostali jsme nabídku na devítimístný džíp za 6000,-, dlouho jsme to rozvažovali, nakonec nám ale nic jiného nezbylo a my si odjezd dohodli na další den dopoledne.

Zbytek dne jsme strávili po nákupech. Baby vyrazily po hadrech, kluci po benzínu a kreditu na naši indickou SIMku. Miluju dělbu práce!

Malebné Manali I

Malebné Manali II

Cesta do Darchy nebyla bez půvabu. Nejprve jsme projížděli starým Manali a jak puci koukali na desítky krámků s obnošenými kombinézami, pak jsme se kochali lepšími a lepšími horskými panoramaty, jak jsme stoupali, a pod námi se hromadily serpentýny, pak skončila asfaltka a začala podmáčená hliněná cesta s obrovskými loužemi, která pěkně drncala, a pak začaly zácpy.

Údolím z města, sedlo se skví v dálce

Náš řidič se ničeho nebál, předjížděl kolony, troubil a zdravil. Když něco nešlo projet, vystoupil a zorganizoval to. Pak už jsme ale dojeli kousek od kamenného závalu, který se pořád hýbal a sypal, a tam jsme stáli dlouho. Řidič nás pak vzal k rizikovému úseku, abychom sami zhodnotili, jestli nám to za to nebezpečí opravdu stojí, a když se kolona pohnula, projeli jsme to. Honza a Jirka probíhali pěšky a říkali, že bylo vidět, jak se to třese, když jsme jeli - taky jsme tam jeli zdaleka nejrychleji za celou cestu.

Nejdřív byla silnice zpevněná...

...pak se ale objevily kolony...

...a bylo to proto, že cesta dál už zpevněná nebyla.

Nejlepší čas na piknik!

Dál už bylo volno.
Zajeli jsme do mraků a nebylo vidět na dva kroky, řidič musel znát cestu zpaměti.
V úseku, kde se silnice opravovala, si nás nevšiml tahač, nacouval do nás a kousek nás odtlačil. Nevím, jak všelijak tomu vojákovi náš řidič nadával, ale skončilo to objímáním všech zúčastněných.
Zase dolů, stmívání, malebnost sama.
Checkpoint s kontrolou pasů.
V noci pustil řidič indickou hudbu a jízda byla nehorázně atmosférická. V údolí svítily baráčky a Štír byl na obloze strašně vysoko.
Projížděli jsme jeden z mnoha potoků přes cestu, kde jsem měla pocit ještě mnohem horší než na sesuvu na sedle. Voda byla strašně hluboká a auto se naklopilo po proudu a v tu chvíli jsem skutečně nevěřila, že se nepřevrátíme. Za tímhle místem stál vrak auta a pak dál čhorten, u kterého řidič zastavil a došel se k němu pomodlit.

Před sedlem

Do Darchy jsme dojeli po deváté večer.
 Řidič nás zavezl přímo na loučku se stany, my mu dali největší spropitné, co jsme komu kdy dali, a pak už jsme zalehli. Ve třech tisících, v Himálajích.

Předchozí   •   Následující

Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.