Ladak: Bitva u Palamaa a prvních pět tisíc

5. den: Darcha → Palamao
6. a 7. den: Palamao
8. den: Palamao → plácek nad Zangskar Sumdo
9. den: plácek nad Zangskar Sumdo → Chumik Nakpo
10. den: Chumik Nakpo → Lakang Sumdo

První dotek hor!
Přestože Manali bylo ve výšce 2050 m a Darcha 3400 m, spala jsem v noci jako mimino, byla jsem ale s Lukášem jediná. Výšková nemoc je ale přece fáma, no ne?
Ráno bylo vedro a obloha bez mráčku. K snídani jsme si dali ve stánku smaženou rýži se skopovým a teprve potom jsme se vydali na cestu.

Balení v Darche

Předodchodová

Cesta vedla zpočátku po asfaltce a do kopce, první hodinu jsme ještě šli bez vody. Přítok řeky Barail Nala, jejímž údolím jsme šli, jsme všichni rádi uvítali, jen medik Honza si do lahve sypal dezinfekci a čekal pak další čtyři hodiny, než začne účinkovat. (No, později jsme pili i mnohem, mnohem horší.)
Kolem jezdila auta, která prášila, smrděla a netroubila a byl to strašný nezvyk, kdo si jich má všimnout?

Začátek cesty vedl po silnici

Pak jsme z asfaltky sešli na hliněnou cestu ve výstavbě. Indové od deseti do padesáti let tam měli v rukou kladiva a mlátili kameny na štěrk... Tou dobou už výška dostihla všechny z nás a my se sotva plazili s jazykem na vestě, nemohli se pořádně dodýchat a každý krok byl boj sám o sobě a před těmi Indy jsme se cítili fakt hloupě.

Ten štěrk, který je na silnici, je vyráběný ručně

Nakonec jsme se nechali nalákat do tea housu na čaj za šest rupií a nedaleko jsme se pak utábořili. Stany jsme stavěli přímo u potoka a za těch pár dní, které jsme tam strávili, jsme si pěkně vyřvali hlasivky, jak jsme překřikovali bouřící vodu.
Tím započal časový úsek, v dobových kronikách zasvěceně nazývaný jako "bitva u Palamaa".

Bojiště - s průjmy, výškou a nekrózou :)

Ujít posledních sto metrů byl problém, nestačil dech ani výdrž. Výška.
Zuzce začala "hnít" noha. Měla na ní černý flek, snad v botě rozšlápla brouka, kterému se to nelíbilo a bránil se... nakonec to zmizelo samo.
Měli jsme průjem, všichni. V kombinaci s únavou z výšky to znamenalo, že se latrína pořád přibližovala ke stanům.
Za poslední den jsem brala víc různých prášků (živočišné uhlí, Ercefuryl, Diluran, Algyfen) než za poslední rok. A za celý pobyt se to moc nezlepšilo. I tak mi to bylo málo, první noc v Palamau jsem protrpěla - běhala jsem, bylo mi na zvracení, brněly mě končetiny a tváře, byla mi zima a neskutečně špatně se mi dýchalo. Aspoň jsem si mohla říkat, že hůř už nebude; a skutečně nebylo.

Mňo. Pak tu byly ty vařiče. Myslíte si, že když jede šest lidí na měsíc a půl do Himalájí se dvěma benzíňáky, že s nimi umí? Teprve tady jsme zjistili, že Honza vařič sice má, ale ještě s ním nikde nebyl, a že Ondra na něm taky nevařil denně. Takže když jeden začal stávkovat a do druhého jsme nalili kerosin, který zapalovačem zapálit nejde, nebyli jsme z toho úplně šťastní.
Nakonec jsme se spolu ale sžili, první vařič stávkovat přestal a kerosin jsme úspěšně podpalovali benzínem a mohli jsme se díky tomu obžírat, jak jen nám střeva dovolila.

Další den jsme se rozdělili na tři skupinky. Já se Zuzkou zůstala ve stanu a celý den jsme se příjemně flákaly. Ondra s Lukášem šli vyžebrat ke stavbařům kerosin, který mají do strojů. Jirka s Honzou vylezli tisíc výškových metrů na horu nad námi, buď proto, aby si tam vyfotili profilovky s duhou, nebo z vrozeného masochismu. Obdiv.
Za sebe jen můžu říct, že jsem do tohohle dne nevěřila, že bude mít výškovka v necelých čtyřech tisících takové projevy.

Kluci si perou I

Kluci si perou II

Další den jsem vstávala ve chvíli, kdy ostatním Sajad, jeden ze zdejších stavbařů, vysvětloval, že se mateřídouška skutečně nevaří a nepije a že jestli chceme vědět, co se tady má vařit a jíst, že nám to ukáže. Pak odešel natrhat kytku, které říkal "ság", což průvodce překládá jako "listovou zeleninu", a do stanu pro cibuli, česnek a olej. To jsme všechno nakrájeli a osmažili a vznikla z toho omáčka, která konzistencí připomínala špenát a chutí šťovík. Na placky by to bylo dobré, ale kdo má chodit pro placky až do tea housu?

Vaříme se Sajadem

Nakonec nás pozval do jejich stanu, že nám dá ochutnat jejich jídlo. Stan byl parádní! Kostra byla z ohoblovaných trámů, u stěn byly asi do půl metru navršené kameny a přes to všechno byly natažené plachty různého materiálu, stáří, kvality a barvy. Chodit jsme v něm museli v předklonu, zato velikost jsem odhadovala na 8x3 metry.
Dostali jsme na uzobávání cizrnu a pak rýži a dhál, tedy luštěninovou kaši, ve zdejších krajích asi nejtradičnější jídlo. Byl toho kotel, bylo to skvělé a strašně jsme se přejedli.
Za pohostinství jsme se Sajadovi snažili nabídnout peníze, které si nevzal; zato ale několikrát vyjádřil zalíbení v našich nožích a pak si už o jeden dokonce řekl. Tím to neskončilo, jak šel čas, začaly se mu líbit pohorky a stany... argumentoval tím, že to přece nepotřebujeme. Mňo...

Tuhle fotku bude Ondra Sajadovi posílat

Když jsme se od něj snažili koupit cibuli a česnek, abychom si ság mohli uvařit cestou, až k němu budeme mít i přílohu, odvedl nás do krámku, kde neměli kováky nazpátek. Ve městech nám vraceli v rupiových bombónech, tady ve žvýkacím tabáku. Jeden balíček si Sajad vzal (a druhý mi spadl do suti a už jsem ho nenašla) a rovnou ho načal, nabídl nám na ochutnání. Chutnalo to po cementu a tabáku, strašně to pěnilo a já seznala, že jsem schopná plivat jako pravý rodilý Ind, že ten tabák je celé tajemství dostatku slin.
(Kdybyste měl někdo zájem o žvýkací tabák, hlaste se v komentářích. Přivezla jsem si dva balíčky, že si to třeba někdo vezme. Ale je to fakt hnus.)

Večer jsme leželi před stany na velkém kameni, koukali na oblohu a hlídali meteory. U krásné jasné nuly jsem si přála, aby nám bylo další den už dobře a mohli jsme vyrazit dál, a protože mají hvězdy uznání, splnilo se mi to.

Cesta nás další den vedla podél řeky a my potkávali bouchače štěrku, tahače, karavany s oslíky i koňmi a další turisty. Poprvé jsme potkali Švýcara, který si to dupal v křuskách a s prastarou Gemmou na zádech sám a kterého jsme pak potkávali zcela náhodně na nejrůznějších místech Indie.

Tou cestou dál

Jasně, proč si brát do Himalájí bágl, když to stejně ponese osel?

Několik dní v Palamau pomohlo a šlo se nám znatelně líp, už jsme se nezadýchávali tolik.

Zatímco dopoledne svítilo sluníčko, odpoledne bylo vážně hnusně. Zima, vítr, déšť, mraky kolem nás. Ještěže v Ladaku nikdy neprší, tímhle si to odbudeme na celou dobu, jsme si říkali. Cheche.

Himalájský outfit: pohorky, sukně a gore-texová bunda

Cesta nás zavedla na strmý kopec, který náš průvodce (Trekking in Ladakh) popisuje slovy "pick any path climbing strenuously up". Lukášovi nebylo dobře a nesla jsem mu stan a nějaké jídlo a tak jsme se spolu ploužili vzadu, zatímco Jirka běžel kdesi vepředu a pak se ještě vracel bez báglu zpátky, jestli nechceme něco vzít. (Chceme, chceme! Já chci! Ale copak by mi hrdost dovolila to přiznat nahlas? A dobře mi tak, aspoň jsem si to vyžrala do dna; Lukáš si nakonec bágl vzít nechal.)

 Pick any path climbing strenuously up...

Místo na spaní bylo krásné. Travička, voda z pramínku a velká řeka na dosah.
Sice jsme se plazili jako hlemýždi, ale ušli jsme jen nějakých pět set metrů převýšení a tak se únava nedostavila. Po večeři jsme si proto se Zuzkou a Ondrou zaběhli na kamenný val nad stany, bylo to asi padesát metrů, ale údolí odtud vypadalo moc pěkně, a když se nám ani potom nechtělo do stanů, bavili jsme se v podivné euforii (z výšky?) opileckými historkami, kolem nás se převalovaly a trhaly mraky a už skoro ani nemžilo, do toho se šeřilo, prostě těžká romantika.

Tábořiště z výšky

Večerní trhající se mraky

Ráno nás Honza vzbudil už v šest, kdy se v údolí válela těžká mlha. Uá!
Vstávali jsme v osm.

Zase dál.
Dejte mi kyslík!
Nebyla jsem unavená a nebolely mě svaly, ale nemohla jsem dýchat. Jirka s Honzou vždycky zmizeli vepředu a pak na nás čtyři promrzlí čekali, protože jsme se táhli strašně pomalu.
Potřebuju kyslík!
Výhledy na okolní zasněžené štíty začaly být vpravdě himálajské. Nádhera!
Ten den jsme šli ze 4100m do 4600m.

Ranní trhající se mraky

Po pár hodinách jsme došli na tábořiště, o kterém jsme až na Jirku a Honzu byli přesvědčení, že je Chumik Nakpo, kam jsme dojít chtěli. Až když jsme postavili stan, se došel Jirka na protest do kempu zeptat a protože bylo ještě jedno tábořiště o půl hodiny dál, zase jsme stany sbalili a šli dál.
Nové tábořiště ale bylo prázdné a nádherné, takže jsme nakonec ještě mohli být rádi.
Večer jsme se slezli do stanu k Honzovi a Jirkovi a Honza (medik) nám ukazoval, jak se co vyšetřuje. Hraní si na doktory na úrovni!

Tábořiště z dálky

Tak už to v životě chodí: baby vaří a chlapi přihlíží a radí

Budíček byl další den v pět, abychom překonali sedlo dřív, než se stane ze sněhu břečka.

Cesta nás nejprve vedla kamenitým údolím a už tady nám bylo každé stoupání zatěžko. Všichni jsme s očekáváním hleděli k zatáčce a propadli mírné zádumčivosti, když se za ní nevynořilo sedlo, ale údolí se sněhem. Kolem nás se šklebily ledovce a sem tam si někde po úbočí spadla sněhová nebo kamenná lavinka.
Krajina velmi připomínala Norsko. Mám ráda sníh.

Údolím bez sněhu

A tady už stoupáme

Vyměním pět kamarádů za láhev kyslíku!

Necelou hodinu před vrcholem se musela přecházet říčka po velmi nedůvěryhodném sněhovém mostu. Zuzce se tak nepozdával, že se na kopec nejprve vydrápala po špatném břehu a teprve tváří v tvář skutečnosti, že jiná cesta skutečně neexistuje, zase sešla dolů k mostu a přeběhla ho. Kvůli tomu se minula se svou spolužačkou, která šla se svým přítelem proti nám a se kterými jsme si dobu povídali; a právě Hanka, spolužačka, se mostem propadla a ven jí pomáhal koňák kolemjdoucí karavany.

Kde všude je pod sněhem ta řeka?

Honza s Jirkou získávají náskok

Vážně až tam nahoru?

Karavany pod námi a sedlo ještě daleko

Tam někde, tam někde už musí být!

Po posledním zabijáckém stoupání u potoka to byly až k sedlu převážně rovinky. Ve sněhové pláni se nakonec vyklubal kamenný vršíček s třepotajícími se modlitebními praporky a my stanuli na naší první pětitisícovce, na sedlu Shingo La (5095 m. n. m.).

Závěrečné pláně s jezírkem, ze kterého jsme toho moc neviděli

A to i přesto, že jsme šli těsně po jeho břehu

Kyslík! Potřebuju kyslík!

Závěrečné klesání na sedlo

Byli jsme tu, J+O+H+L+E+Z

Nahoře fičel vichr a hřálo sluníčko. Povídali jsme si se dvěma Čechy, kteří patřili k Zuzčině spolužačce, a jedli karamelizované mléko (z Altaje - z Asie se projelo do Evropy, aby nakonec zpátky v Asii ukončilo svůj dlouhý život), parmazán a sušené maso, zkrátka nastaly strašné orgie.

Když jsme se zvedli, přešli jsme z Himáčalpradéše do Džammú a Kašmíru.

Čekaly nás rovinky a kopečky, kde se dalo skvěle bruslit na botou. Bylo lehce po poledni a sníh byl už pěkně natátý. Sem tam se někdo propadl nohou třeba až po pás. (Třeba Honza nebo třeba já. Návleky jsou pro břídily.)

Planinka

Údolíčka

Údolím jsme pokračovali dolů, pak už se zase začala objevovat stará dobrá suťoviska. Přeskákali jsme pár potoků a vyběhli si na kopec ke starému čhortenu.
Dole v údolí u řeky Kargyak jsme pak zjistili, že už jdeme pěknou chvíli špatně a že i když jsme sto metrů od tea tentu, dělí nás od něj dvě řeky. Přes jednu vedl most a druhá byla studená, široká a prudká. Lukášovi se tam rozpadl sandál (který si nechal sešít večer ode mě - chlap!), Ondra šel nadvakrát, protože nesl Zuzce těžké věci a neudržel by balanc.

Zpátky v nížinách

Čhorten, jeden z našich prvních

V tea tentu jsme si všechny křivdy světa vynahradili čajem a rýží s dhálem a pak už jsme se jen vyvalili kousek na plácek s trávou a nechali si ve zdejších čtyřech a půl tisících zdát sladké sny o kyslíkových láhvích a o pořádném fláku vepřové pečeně.

Předchozí    •    Následující

Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.
Článek byl se souhlasem uveřejněn na serveru Velehory.cz.