Ladak: Leh, svatyně lassi a mangošejků

27. - 28. den: Leh

Po příjezdu do Lehu v brzké odpoledne jsme se vydali nazdařbůh hledat hotel. Požadavků jsme měli jen pár: levný, blízko centra a se sprchou (což není kohoutek půl metru nad zemí). A protože jsme odporní klikaři, natrefili jsme na hotel Palace View - byl to hned druhý, kde jsme se ptali. Trvali sice na tom, že musíme mít na šest lidí dva pokoje, ale dohromady stály 700,- a ubytování to bylo vážně luxusní. Televize, sprchový kout s teplou vodou, internet na chodbě, všechno pěkně zařízené, blízko centra a se střešním výhledem na královský palác.

Střešní výhled na město

Po znekulturnění pokoje našimi věcmi (třeba těmi mokrými pohorami, co se tvářily strašně vyčítavě a naschvál po sobě všude nechávaly loužičky) jsme se vydali do víru velkoměsta.

Informace už měly zavřeno, tak jsme se rozprchli po krámcích, stánkách a trzích. Nádherné thangky od 700,-, šperky, modlitební mlýnky, masážní koule, uzavíratelné mosazné malířské palety, šátky a spousta dalších nádherných předmětů byla všude kolem nás. Prodavači nás zdravili, když jsme se zastavili, ale jinak se nevtírali, a když jsme se zeptali na cenu, se širokým úsměvem opláceli vybídkou "tell me your price."
Důrazně jsem si zakázala ten den cokoliv kupovat - až zítra, třeba se za zbytek dne dokážu aklimatizovat na krásu zdejších předmětů a nenechám tady veškeré své finance.

Nakoupili jsme pohledy a zašli na jídlo do první restaurace, kterou jsme potkali.
Venku jsme padli na internetovou nekavárnu, internet se nám tu stal jediným zprostředkovatelem kontaktu s Čechami.
Naproti byla pekárna, nakoupili jsme si v ní jídlo na snídaňový piknik a taky nějaké zákusky na okamžitou likvidaci.
Pak už jsme vážně chtěli jít do hotelu, byli jsme strašně plní. Ale ty špízy vypadaly TAK lákavě! Opékal je před námi a mně tam sice zůstaly syrové kousky, ale bylo to natolik fantastické, že se nikdo nestaral. Další den nám jedna slečna prozradila, že to prý snad bylo krysí maso. Mám ráda krysy. (Vedle na grilu pekli něco, co vypadalo jako vinné klobásy, další den na to šli ostatní - byla to střívka naplněná campou. Prý delikatesa, křivili huby ještě na pokoji, muhehe.)

S Jirkou, Zuzkou a Ondrou jsme šli spát na střechu. Honza se rozvalil na dvojposteli velkého pokoje a Lukáš si zabral malý pokoj.
Ve všech městech jsme za dne viděli na ulicích se povalující psy, kteří se tvářili skoro až chcíple. Tady nám všechny tři noci, kdy jsme tady byli, plnou silou svých hlasů dokazovali, že jsou živí až až. Ozývalo se vytí tak hlasité, že jsme na sebe pomalu museli křičet, abychom se slyšeli, a taky teritoriální šarvátky, ve kterých byly slyšet i ty vyceněné zuby, cupované chlupy a tekoucí krev. Možná ty špízy byly spíš psí?
Usínalo se tam mizerně.

Noční výhled ze střechy

Naše ložnice po ránu

Vstávali jsme v půl sedmé, slunce nás vzbudilo.

Vzala jsem si za úkol uvařit na ranní piknik čaj. Trochu mě překvapilo, že kuchyně, na kterou mě odkázali Honza s Jirkou, je soukromý pokoj, ve kterém byla jedna z majitelek hotelu. Ukázala mi, kde čaj skutečně uvařit můžu, i když tam nebyla rychlovarná konvice jako u nich a vařila jsem na plynové plotýnce v ešusu.
"Are you phone?" navázala majitelka zdvořilou konverzaci, když jsme se na sebe usmívaly a čekaly, až se mi začne vařit voda.
"Excuse me?" nechápala jsem.
"Are you phone?"
"Sorry?"
"American?"
Hé? A pak záblesk prozření - nejsem telefon, odkud jsem, I am from? "Czech republic," připadala jsem si jako idiot. Indický přízvuk těžce nezvládám.
Prý sem Čechů jezdí hodně.

Snídaně bylo pusté obžerství. Kolem nás byl výhled na Leh a z repráčků hrála už od východu slunce smyčka Om mani padme hum.

(LISTER: Jeden z prvních hitů, co jsem napsal. Jmenoval se "Ohm".
 RIMMER: Není nad starou dobrou písničku o lásce.
srov. ZDE)

Turistické informace otevírají až v deset, rozhodli jsme se proto nejdřív navštívit Shanti stupu, kterou jsme viděli na pohledech (a na obzoru) a která se nám moc zalíbila.

Stupa (= čhorten) je symbol buddhova učení. Lze ji chápat jako časovou kapsli, ve které jsou pro budoucí generace uloženy buddhovy pozůstatky, knihy svaté dharmy a sochy buddhy.
Stavba ladacké Shanti stupy začala v roce 1983 Bikshu Gyomyo Nakamurou (narozen 1954 v Tokiu) a kostel připojený ke stupě byl slavnostně otevřen roku 1985 Jeho svatostí Dalai Lamou. Ladacká Shanti stupa byla otevřena roku 1991.
Bhikshu Gyomyo Nakamura přišel do Indie roku 1976 a do Ladaku přijel roku 1979, pozvaný buddhisty, aby postavil Shanti stupu. Ladacká Shanti stupa je symbolem míru, jednoty a buddhova učení.
(To jsem si nevymyslela, to tam bylo napsané. Fakt.)

Je velká, bílá, líbivá a skutečně velmi pečlivě udržovaná. Dá se chodit na ochozech kolem dokola (bosky) a hodně mě překvapilo, že se jí nedá procházet.

Shanti stupa

Turning Wheel of Dharma

Je na kopci. (Vysokém.)

Cestou zpátky už jsme se u krámků nedrželi zpátky. Lukáš si koupil dvě hippiesácké košile a Zuzka jednu, já šátek na hlavu (moje první smlouvání!) a nějaké cetky na krk (původně určené jako dárky, ale nějak se mi zalíbily) a všichni jsme byli strašně spokojení.

V turistických informacích jsme potkali další Čechy, se kterými jsme se radili stejně intenzivně jako s pánem za přepážkou.
Zjistili jsme, že v Šrínagaru byli včera (v rámci indicko-pákistánských půtek o Kašmír) 3 mrtví a 150 zraněných a sice bychom jím mohli projet, ale rozhodně bychom si ho neprohlédli. Kašmírský trek jsme tudíž ze seznamu s variantami, co dál, mohli škrtnout. (Naše přání z lampiónu "mír v Kašmíru" mělo cestou k vyslyšení zjevně protivítr, škoda.)
Na Stok Kangri, šestitisícovku kousek od Lehu, je permit 2000,- na člověka a mačky bychom tam určitě potřebovali. Takže taky ne.
Na jezero Tso Moriri odsud můžeme jet džípem za 5000,-, permit tam stojí asi stovku. Dohodli jsme se na trase z Korzoku do Pangu a že cestou jednu šestitisícovku vylezeme, je jen kousíček nad sedlem Gyama La, přes které naše cesta vedla.

Unaveni z městského života jsme zašli na oběd a potom ještě na mango šejk ke smutnému Indovi.
Objevili jsme ho už včera a jeho mangové šejky byly geniální. Když jsme si jich poprvé šest objednali, zatvářil se strašně smutně a když jsme si to nerozmysleli, ještě smutněji zavřel krám a odešel na tržiště koupit manga. Ty pak před námi oloupal, rozmixoval, přidal led (který se v Indii výrazně nedoporučuje konzumovat, protože bývá z říční vody - pila jsem Indus!) a navrch ještě točenou zmrzlinu.
Nic lepšího jsem nikdy nepila, ale ty následky, ty následky!

To jsou ony, připraveny jen a jen pro nás!

Na poště jsme odeslali hromadu pohledů a pak si dali rozchod. Lukáš si koupil nové sandály, my mezitím stihli zabloudit na skládku, skálu a k čhortenu a ještě jsme se odtamtud málem nedostali přes zeď na ulici. Trh pro místní nás zklamal, nedalo se tam koupit nic jiného než výdobytky západní civilizace - ani v Indii se čas nezastavil.
Ostatní ještě korzovali a pochutnávali si na "vinných klobáskách", já zamířila rychlým krokem zpátky do hotelu. Stejně stál ten mangošejk za to!

Modlitební praporky se mi jako výzdoba nesmírně líbí

Bloudíme

Ptali jsme se hoteliéra, jak to je s džípy na Tso Moriri, a zjistili jsme, že bychom si museli říct dopoledne, aby stihl vyřídit permit do zítřka. V Lehu strávíme o den víc.

Rozdělili jsme se pak na dvě skupinky a šli zase vířit prach velkoměsta, sraz jsme si dali u čhortenu nad královským palácem na západ slunce.
Bylo to strašně vysoko, plíce jsem odložila cestou.
Se Zuzkou a Ondrou jsme tam přišli akorát, koukali jsme na nasvětlené hory a město, vítr se nám snažil zvedat sukně a modlitební praporky se plácaly ve větru.
Podívali jsme se taky do Tsemo a Maitrea gompy.
Obešli jsme vyhlídky, mraky byly zlaté a oranžové a modlitební praporky byly všude kolem a ten zvuk pleskání je úžasně uklidňující.

Od čhortenu

Ta nejvyšší je Stok Kangri (6120m)

Pouštní hory zalité večerním světlem

Soumrak

Někdo pak šel na večeři, někdo ne, a psi byli tuhle noc mnohem tišší.

Ráno jsme vstávali v šest. Snídali jsme znovu na střeše a Lukáš včera koupil na ochutnání jačí sýr, je dost nevýrazný, má jen slabý kozí nádech, ale ten kousíček za 250,- podle mě rozhodně nestál.

Vyrazili jsme na autobusák, abychom se dojeli podívat do kláštera v Hemis, který za to údajně stojí.
Kancelář, ve které včera klukům tvrdili, že autobus jede v půl deváté, byla prázdná. Různí řidiči nám nezávisle na sobě tvrdili, že autobus tu ještě není a že jede v půl desáté. V půl desáté říkali, že jede v deset, a v deset jsme se dozvěděli, že v neděli nejede.
Zpruzení jsme se vrátili do hotelu a tam v různých fázích tlení setrvali až do dvanácti, kdy jsme se vypravili podívat do královského paláce.

Takhle se nakládá v Indii

Indové mají vstup za 5,-, cizinci za 100,-. Smějí být dvojí ceny třeba v EU?
Jak je palác zvenku monumentální, tak je zevnitř pustý. Je to obrovská síť neosvětlených chodeb a místnůstek (se stropy 180 cm vysokými), ve kterých je jenom suť a stavební materiál a jinak nic. V jedné místnosti byla výstava fotek dalších klášterů, zajímavé byly hlavně ty kašmírské, a taky fotek před/po rekonstrukci.
Po schodech a žebřících se dalo vylézt až na nejvyšší střechu, odkud byl ovšem výhled stejný jako včera od čhortenu.
Celkově byl palác dost zklamání.

Z hotelu jako na dlani

Výhled od vchodu na město

Před vstupem

Ze střechy

Pokračovali jsme dolů do gompy Soma, tou dobou nám už všechny předešlé splynuly do jednoho celku. U téhle byl zábavný aspoň výběrčí třicetirupiového poplatku za návštěvu, který nechápal, že chci platit za pět lidí a ne jen za sebe, a tak mi 120,- vrátil a pak strašně chtěl peníze po ostatních. A absolutně nechápal nejen anglicky, ale ani pantomimou předvedenou žádost o další čtyři lístky.

V některé z dřívějších gomp

Spousta vtělení buddhů

Nástěnná malba

Dalším naším questem bylo sehnat thangky. Vlastně jsem ani nevěřila, že si nějakou přivezu...
V prvním obchodě měli moc pěkné mandaly, ale chtěli jsme ještě prozkoumat Thangka House, takže jsme nic nekoupili. Tam začaly skutečné orgie. Řekli jsme si o thangky zasazené do látky a tak nás zavedli do zadní místnosti a tam před námi rozbalili dvacet thangk námi žádaného rozměru.  Dlouho, dlouho jsem váhala mezi krásnou mandalou a zobrazením života Buddhy. U mě vyhrál život Buddhy, téměř stejný si koupila i Zuzka. Nejlepší thangku si ovšem pořídil Jirka, byla to thangka s černou mandalou dvakrát větší, než jsme si kupovali my, a byla vážně úžasná.

Každý z nás (až na Lukáše, který v Indii zůstával až do září a tahat se mu to nechtělo) si pořídil jednu - Ondra dvě - a to se muselo oslavit. Zamířili jsme na starý dobrý osvědčený mangošejk, kam jsme chodili každou volnou chvíli, a obvykle zasmušilý Ind se na nás už zdálky zubil a když jsme tam přišli, s obrovským úsměvem na nás volal "no power!"
Vážně teda, Cimrman se svojí hospodou Na mýtince hadr.

Zasmušilý Ind s mangošejky ovšem nebyl jedinou naší oblíbenou nápojárnou, předchozí den jsme ještě objevili Bashiry s lassim. Lassi je typický indický jogurtový nápoj, který může být neochucený, sladký, slaný nebo s ovocem. A zrovna u Bashirů byl skutečně kvalitní, slabší povahy dostávaly průjem už při pouhém pohledu. Delikatesní, mňamózní!

Oba Bashiři a připravené kalíšky a smetanový jogurt

Navečer jsme vyrazili do města naposledy, potřebovali jsme sehnat na cestu k rakytníkovému džemu pečivo.

Honza už několik dní mluvil o tom, že má v Indii kamarádku a že ji chce potkat. Měla tam být jako dobrovolnice na nějaké škole a on si nebyl jistý, jestli v Lamayuru nebo Muhlbecku, tak tu hned po příjezdu šel na Moravian Mission School, kde údajně taky byla, tam nevěděli, ale dali mu adresu hotelu, kde bydlela, ať pátrá tam, a Honza oběhl půlku Lehu, ale nezjistil nic a skoro to vzdal.
No, a tady ji potkal uprostřed křižovatky.

Zavedla nás do své oblíbené restaurace na večeři a připojili se k nám i její kamarádi, tak jsme si vyměňovali zážitky a Honza se s ní toulal někde po Lehu až do půlnoci a pak měl dost velké problémy projít mezi zdivočelými psy až do hotelu. Mám pocit, že si nakonec stopnul nějakého Inda na motorce, který z něj měl strašnou srandu, ale skutečně ho odvezl.

Poslední noc strávenou na střeše hotelu vyli psi opět jako šílení, přesto jsem si to ale užívala. V pouhých třech a půl tisících mi v noci venku nebyla zima, obloha byla krásně jasná a meťasy padaly o sto šest.
Kromě toho v půl páté, kdy jsme vstávali, ještě nehrálo Om mani padme hum. Život je dokonalý.

Ráno jsme měli před hotelem džíp s řidičem, který uměl anglicky, a tak jsme se mohli vydat vstříc jezeru Tso Moriri.

Pěchování báglů na střechu nepřežily moje sluneční brýle. Lepší, než
kdyby nepřežila Jirkova thangka, kterou nestrategicky nechal v batohu.

I když nám to hoteliér zapomněl dohodnout, nakonec nám řidič zastavil i u kláštera v Tikse, ačkoliv jen na dvacet minut - neměl tam povolení k vjezdu.

Tikse je klášter z patnáctého století a je v něm deset chrámů. Nejvýznamnější je z nich chrám Maitréji (budoucího buddhy) s patnáctimetrovou Maitréjovou sochou.
My tam dorazili krátce po sedmé - a akorát probíhala púdža, modlitba, která probíhá skutečně ve velkém stylu. Mniši velmi melodicky opakovali slova mantry a do toho sem tam bušili činely a jakýmisi svými flétnovitými trubkami. Modlili se samozřejmě v chrámech, všechno tam bylo zlaté a červené a mně skutečně hodně mrzelo, že jsme tam mohli setrvat jen pár minut; púdža trvá obvykle hodinu.

Klášter v Tikse ze silnice

Od brány

Nádvoří

V tomhle chrámu jsme na púdže chvíli seděli

Púdža v jiném chrámu

Chrám s onou slavnou sochou byl ještě zamčený a tak jsme nakukovali jen do jiných, proběhli si schody, střechy a vyhlídky, viděli jsme neskutečně udržovanou a nablýskanou řadu čhortenů a pak už jsme se museli vrátit k autu a jet.

Kýč!

Z cesty džípem si pamatuju jen strašně nepohodlná sedadla a písničku "I'm such a loser", nic, co byste chtěli znát. Už žádné indické písničky amerického stylu!

Předchozí     •     Následující

Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.