Ladak: Obětujeme boty!

22. den: kus za sedlem Kanji La → pod vesnicí Kichu
23. den: pod vesnicí Kichu → Dumbur
24. den: Dumbur → za troskou Shillakong u řeky Shillakong Togpo
25. den: za troskou Shillakong u řeky Shillakong Togpo → Wanla
26. den: Wanla → Leh

Vyráželi jsme až v půl dvanácté. (Výška taky způsobuje nespavost. Já třeba byla vzhůru od čtyř. Kafkův Zámek skutečně není žádné terno.)
Cesta vedla dost skopce, sedlo bylo 5250m, my spali přibližně v pěti tisících a vesnice Kanji, kam jsme mířili, byla v 3800m. Šlo se dobře, cestičky už byly vidět a neujížděly pod nohama.

V údolí u řeky pak začalo pravé špásování s vodou. Koryto bylo široké a řeka se v něm dělila do větších a menších proudů. My šli po naplavených kamenech a suchém pískovitém bahnu a do toho všeho jsme se bořili a chůze zase začala být pěkná dřina, i když jsme šli po proudu.
Před námi se ale tyčila brána z červených skal a když jsme jí prošli, ocitli jsme se v jiném světě. Všude kolem nás byly červené skály s různě zprohýbanými pláty kamenů, kolem nás šuměla voda a nic z toho se pořádně nepovedlo vyfotit.

Údolím řeky

Skály byly brzy mnohem sevřenější než na začátku

Cesta byla často stržená nebo zatopená a my chodili buď po vratkých sutinách sházených do řeky, nebo jsme obcházeli stržené místo po sypkých svazích nad řekou (a tvořili ty sutiny v řece, sjíždělo to strašně).

Červené skály byly sice neobyčejně krásné, ale čas od času se stalo, že se nějaká ultrakrásná skála postavila do cesty cestě a my museli na druhou stranu. Zpočátku se to dalo přeskákat po kamenech, potom jsme si sami nějaké kameny do řeky museli naházet a občas se už muselo brodit.

Po přírodním mostě

Po vlastním mostě

Bez mostu

Koutkem oka jsem zachytila naprosto absurdní scénu. Honza přeskakoval menší potok a protože na břehu rostla vrba, chytil se jí a já už jen viděla, jak se s ním tenký kmínek stromu pomalu, uvážlivě a absolutně neodvratně ohýbá do řeky. Honza vlastně zůstal viset na větvi a bágl si máchal v proudu, samozřejmě se pak pustil a k nám už v pohorách prostě dobrodil po kolena ve vodě.

Poté

Došli jsme k velkému soutoku velkých řek ve velké kotlině a pokračovali dál po pravém břehu, jak radila mapa. Neušli jsme daleko, než se nám do cesty postavila skála. Při pohledu na Jirku, který měl vodu skoro po pás a bojoval s proudem, jsem se zarazila a bylo to akorát včas, abych nepřišla o další komickou scénku, kterou nám tentokrát zinscenoval Lukáš. Voda byla hluboká, přesto šel dál a pak už nešel, ale plaval s báglem na zádech, nezvládal se postavit a proud ho pořád strhával... nakonec se nějak vyhrabal na břeh, ale ve vodě přišel o sandál a obě hůlky.

Chůze po břehu

Všechno to strašně padalo do řeky

Občas bylo schůdnější prostě brodit
(a přitom na báglu sušit Honzův spacák - jen jsem čekala, kdy tam s ním slítnu)

A občas někdo lezl po skále, zatímco ostatní přeskakovali

Scénu, jak si Jirka potopil pohory, které při brodění držel v ruce, jsem neviděla.

Ondra nakonec nějakou cestičku mezi proudy našel a na druhém břehu jsme už postavili stany, aby kluci v mokrém oblečení nezmrzli. Dost nepochopitelně zůstaly klukům obsahy báglů skoro suché.
Tábořili jsme mezi stromky a protože bylo dřevo, rozdělali jsme oheň a dělali na ráno čapati, kterými bychom jinak plýtvali kerosinem. Táborová idylka, jen buřty a pivo chyběly.

Budoucí čapati

 Další den jsme vyráželi brzy a vody bylo méně, líp se brodilo.

Zrovna jsme si tak oblézali jednu skálu, když Lukáš za mnou bez údivu poznamenal: "Jé, hůlka." Byla tam, zachycená do kořenu u břehu. Tak aspoň jedna, hezky do páru k přeživšímu sandálu.

Po krásné rokli a krásném údolí s ruinami domů a planými růžemi se před námi vynořila vesnice Kanji, jedna z nejhezčích, které jsme v Ladaku potkali. Šedá, křivolaká, s mani zídkami, modlitebními mlýnky a čhorteny, procházeli jsme průchody a místní na nás koukali jako na zjevení, zážitek pro nás i pro ně.

V tea shopu jsme si dali obligátní rýži a dhál a potom nás místní děti (vybavené klíčem) doprovodily do chrámu, la khangu.
Uvnitř byla socha bódhisattvy Avalokitešvary, který měl po pravé ruce Buddhu lékařství a po levé bohyni Taru. Líbí se mi, jak tu sochaři (a tesaři a malíři a všichni) používají rozmanité barvy na barvu pleti.

Příchod do Kanji

Exkurze s průvodci mezi pěti a deseti lety

V chrámu

Kluci nás pak vzali za malířem thangk, který nám prozradil, že jsme první, kdo letos přešel sedlo Kanji La - dvě karavany se neúspěšně vrátily. Taky nás varoval, že nás dál čeká cestou do Wanly "many river crossing". Kdybychom věděli...
Nakonec jsme byli u gompy, která byla zavřená, ale aspoň jsme si prohlédli Kanji z výšky.
Dětem jsme za prohlídku koupili sušenky a vydali jsme se znovu do hor.

Ohlédnutí za Kanji

Odpoledne jsme vystoupali tři sta metrů a cvičně si přeskákali ještě jednu říčku, než jsme se utábořili. Byli jsme u opuštěných baráčků vesnice Dumbur na posledním rovném místu před sedlem Yogma La (4720m). Bylo ještě brzo, vyprali jsme si, obžrali jsme se (subst. obžerství, adj. obžraný, verb. obžrat se, adv. obžraně, interj. obžrá, obžrá!) a se Zuzkou jsme si plny píle navoskovaly pohory, chachá!

Tábořiště v ruinách (doslova), v pozadí za kopečkem sedlo

Další den jsme šli na sedlo.
Stoupali jsme 600 m a nahoru jsme šli necelé tři hodinky, při srovnání s Kanji La to bylo nebe a dudy. Tady to běželo samo! Taky nějaké trapné čtyři sedm, jak výška nezačíná pětkou (třeba brdská Babka, žejo), je to fakt nuda a lehárko.

Sedlo dělalo slovu "sedlo" dobrou pověst, když jsem se tam převlíkala do dlouhých kalhot, neměla jsem kam položit pohory, aby se mi neskutálely dolů.

Brzy po ránu

Ohlédnutí ze sedla směrem ke Kanji

Dolů vedla cestička, po které jsme se s důvěrou vydali a zaváhali teprve v okamžiku, když začala stoupat a tvářit se, že v na nás kolmém údolí povede vpravo, zatímco my chtěli doleva. Od pohledu to údolí vlastně neexistovalo, šlo jen o úzkou soutěsku v jinak kompaktní skále a ta shora vidět nebyla, ale mapa to tvrdila a my jí věřili.
Z cestičky jsme tedy slezli a vzali to šturmem dolů mezi keříky, které prý nejsou jalovce, ale do nohou škrábou stejně. Dostali jsme se na pískovcový hřebínek, který zaváněl skálami, a museli jsme se po něm kousek vracet, abychom bezpečně slezli do koryta vyschlého potka a tím se konečně dostali k námi vytoužené řece Shillakong Togpo.

Tohle je vesnice Shillakong, která dala jméno řece. Nebo to možná bylo naopak.

Mapa nám radila jít vlevo, cestička začínala vpravo - vlevo byla stržená a neprůchozí.
Tou dobou jsme si ještě libovali, jaký máme dobrý čas a že budeme ve Wanle dřív, než jsme počítali. Che! Během následujících tří hodin jsme řeku museli překračovat sedmkrát. Cestička víceméně vedla po pravém břehu, jen občas prostě kus chyběl. Zpočátku šlo vodu obvykle přeskákat po kamenech, jednou jsme nad vodou lezli po skále z pískového slepence, co se rozpadala už při ostřejším pohledu, a zbytek jsme brodili v sandálech. Voda byla dost prudká a nebylo vidět na dno, proud nám na nohy shazoval kameny a mokrý sucháč na sandálech nedrží a nedrží a nedrží.

Na březích kvetly moc krásné a moc romantické růžové keře. Takový krásný a romantický rozkvetlý růžový keř člověka taky donutí přebrodit, ne že ne. A ne jednou.

Lukáš po nějaké době pojal podezření, že se až příliš nudíme, a tak zinscenoval komickou scénku číslo dvě.
Byl tu další z brodů a on, že nechce dávat špinavé pohorky do batohu, tak jakože je prostě přehodí na druhý břeh, kde jsem už seděla a sušila nohy já a Jirka. Řeka úzká, sotva šest metrů, kde je problém? Jenže obloukem házejí jen lamy a Lukáš přece lama není, takže vrhl přímo, bota se odrazila od vyvýšeného břehu zpátky do řeky a proud ji začal v tu chvíli unášet pryč. Uá! Zvýšený břeh jsem si naboso sesurfovala, botu vylovila a nad Lukášovou blbostí jsem kroutila hlavou jenom chvíli (a skoro potichu).

Dál to vypadalo všelijak, už jsme si sandály nechali na nohou a když se rozpršelo a my našli vhodná místa na stan, zabalili jsme to. Večer byl oheň, přeháňky a Lukáš kolem ohniště postavil velký obětní kruh, když se ostatní odešli podívat na cestu dál po proudu.

Honza, který si nezískal k campové kaši ten správný ladacký vztah, si ráno přivstal a na ohni si usmažil campovou drobenku (tj. pokus o placky na oleji) a dokonce po ní ani neměl žlučníkový záchvat.

Many river crossing, říkal malíř thangk.
5:4:10:3.
Pětkrát jsme brodili v sandálech, čtyřikrát jsme řeku přeskakovali po kamenech, desetkrát řeku brodili v pohorách a nakonec jsme šli třikrát po mostě.
Sečteno se včerejškem jsme řeku překonávali devětadvacetkrát a to do toho nepočítám její přítoky.

Psát se o tom dá jen dost těžko, ono to pak už i začalo splývat. Zezačátku jsme ztráceli čas hledáním přeskákatelných míst a čekali, kdy si někdo zlomí nohu, protože to s batohy na zádech není zase taková psina. Potom jsme ztráceli čas přezouváním do a ze sandálů.
Potom jsme se rozhodli obětovat pohory, abychom to do Wanly stihli ideálně ještě tenhle měsíc.

Je to divný pocit. Vždycky jsem měla za to, že suché pohory jsou důležitější než třeba suchý spacák. Vkročit v nich úmyslně do řeky je zvláštní. (A mokré.) Čvacht, čvacht, čvacht, dělají pak při každém kroku, než vodu vsákne gore-tex a ponožky. Bylo teplo, nebylo to vlastně nijak nepohodlné a brodění bylo najednou strašně luxusní. U sandálů tu byl pořád strach, aby neuplavaly, aby si člověk nezvrtl nohu, aby mu neujel štěrk pod botou; zatímco v pohorách člověk prostě jde a dno se mu z pokory rovná pod nohama!

Maminka mi před koupáním sundavá bačkůrky!

Jedna pozérská

Další brod. A byly další a další a další...

Den byl absolutně nesouvislý, mám na něj spoustu na sobě nezávislých vzpomínek.
Tipovací soutěž, kdy přijde další brod ("deset minut" - "dvanáct" - byly to dvě), Jirka bouldrující na lámavé skále s báglem, radost z blížící se civilizace při pohledu na mani zídku, která nakonec vůbec nebyla mani zídkou, trnité houštiny, do kterých cestičky vedly, ale nevedly už ven...
Den plný akce, odhodlání, (vody,) smíchu a vtipů, nesmírně mě bavilo, když jsme se přestali zdržovat nějakým trapným přezouváním.

Společná trochu netradičně

No, a pak jsme uviděli most. Další následovaly, cestička byla dál zpevněná, objevily se první stavby a první lidi a potom jsme došli ke zděnému (ve zdejších krajích věc nevídaná) domu, u kterého začínala strašně luxusní silnice. Vyždímali jsme boty a ponožky, se Zuzkou se převlékly z nemravných kraťasů do mravných a potrhaných sukní a vydali jsme se vstříc civilizaci, vesničce Shilla a městečku Wanla.

Po silnici bezpečně

Wanla na dohled

Milk tea a rýže a dhál tam čekaly jen a jen na nás. Zabydleli jsme kemp Moon Land a vydali se na kopec ke gompě a ruině nějaké pevnosti. Mnich nám v gompě lámavou angličtinou vysvětlil význam soch různých Buddhů a protektorů.

Gompa a ruina

Údolí, kterým jsme přišli

Ruina

V kempu jsme pokračovali v opulentní žranici. Nějak jsme se při čekání na dhál zasnili nad představou volských ok a když jsme v obchodě potkali vajíčka, bylo jasno. Vajíčka stála 3,50 za kus, byla maličká, bílá a měla nečekaně tvrdou skořápku a volská oka byla výýýtečná!

Další ráno jsme vyrazili na autobus, který jezdí dvakrát týdně, a protože jsme odporní klikaři, jel akorát, kdy jsme potřebovali. Bágly šly opět na střechu, tentokrát se k nim přidali i nějací lidi. Autobus byl narvaný, stoj na jedné noze bylo tak to nejlepší, co jsme pro sebe dokázali urvat, a střecha byla metr sedmdesát vysoko. Mně chyběly jen dva centimetry, já byla vysmátá, Honza s Jirkou, kterým chybělo asi dvacet čísel, jeli ale celou dobu se zalomeným krkem.
Cestou jsme několikrát stavěli na jídlo a jednou jsme čekali přes hodinu, než před námi silničáři zajistí skalní převis, pod kterým jsme jeli. A bylo teplo a pěkně.

Ve tři odpoledne jsme dorazili do Lehu, hlavního města Ladaku.

Cestovat indickými autobusy je radost!

Předchozí     •     Následující

Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.