rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Ladak: Hore zdar! První na sedle Kanji La

jpg">
Nástěnné malby v gompě

Odpovědi na otázky nám nakonec dal civilista, který byl s vojákem s našimi pasy. Brody budou brzy po ránu v pohodě, musíme jít po pravé straně a musíme si dát pozor, abychom neminuli odbočku na sedlo a nedošli až do Diblingu a taky že v sedle není sníh.

Plni optimismu jsme se vydali do zimy a protivně vytrvalého poprchávání. Do štěrku pod našima nohama jsme se bořili s každým krokem a jen žlutá, červená, zelená a fialová barva oblázků, ze kterých byl, nás s tím lehce smiřovala.

A když si holky po šestihodinové jízdě potřebují odskočit, tak mají na téhle placce co?

A to údolí, kterým máme jít, je... eh... tohleto? Nebo támhleto? Nebo...?

Odchod z gompy

Brzy jsme vešli do našeho údolí a vydali se proti proudu řeky Kanji La Togpo. Občas jsme šli vyschlým korytem, občas po úbočích údolíčka, kterým tekla, pod nohama nám rostla spousta kytek a kolem voněla máta. A pršelo.

Na obědové pauze jsme se rozhodli, že chodit v dešti je pěkná pruda, a tak už jsme jen slezli jednu mokrou skálu a zabydleli pěknou loučku. Povedlo se mi benzíňákem nepodpálit stan, ačkoliv byla předsíňka plamenu při zapalování skoro až moc nízká, a jedli jsme pak u Jirky a Honzy ve stanu, kde jsme mrtvolněli až do večera. Kolemjdoucí pastevec koukal jako puk, když pozdravil a z jednoho stanu na něj vykouklo šest bílých hlav. Možná měl za to, že nás je ve třech stanech dohromady osmnáct?

Skála za deště s batohy a hůlkama je dost zábavné zpestření
monotónního treku

Další ráno bylo krásně.

Koryto řeky se začalo prohlubovat a kolem se začaly strmět útesy. Sluníčko pralo jedna radost a za námi byla vidět Nun nebo Kun, jedna z těchto sedmitisícovek, a skály kolem nás byly fialové a zelené. Potkávali jsme stáda dzo a jaků, pro jejichž velikost chybí přirovnání, protože "jako kráva" opravdu nestačí.

Ploužili jsme se pomalu, kdy jsme tak odvykli výšce, že se dýchalo špatně? Nikam jsme nespěchali, často jsme seděli a nikomu se nechtělo zvedat; jen vítr foukal ostrý a studený.

Údolím vzad

Fialové skály

Nebyli jsme si úplně jistí, do kterého údolí máme odbočovat, tak jsme vyslali Honzu jako skauta a pak jsme sklesali k řece, co je nejlepší ji brodit brzy z rána. Voda byla do půlky stehen a proud byl prudký, ale na druhý břeh jsme se dostali bez nehody. Tábořiště bylo hned na břehu, malé a pěkné, s praporky nad soutěskou přítoku Kanji La Togpo.

Přes řeku

Malé, ale pěkné

K večeru mi začalo být špatně. Úpalově, průjmově a horečkově, za léčbu Ibalginem, vodkou a Reasecem mě moje játra budou jen těžko milovat. Po večeři jsem si šla lehnout, bylo mi na zvracení a vědomí, že chceme jít další den přes sedlo, které má 5250m, mě ubíjelo. Byla jsem si jistá, že chcípnu když ne v noci, tak další den určitě.
Nakonec to bylo v noci. Dvakrát jsem proklela Reasec, když jsem zvracela ze skály, a taky slunce, že vychází dřív, než já usínám.

A další den jsme na sedlo nešli. Ze stanu jsem byla ochotná vylézt až během pozdního odpoledne, kluci se aspoň mohli realizovat při vaření a jedno spálené ešusové víčko a polovina našich igelitek bylo jen malou obětí za výtečné Honzovy čapati.
Zatímco se šli ostatní projít, rozečetla jsem velmi hlubokou knížku o Zenu a Kafkův Zámek, který se prvně jmenovanému v lecčem (především v čitelnosti) podobá.

Další den měl Lukáš narozeniny. Dostal od nás veledary: od každého jednu lžíci. Přestože se letos naučil nechávat tu svoji v batohu na jediném místě a tudíž ji ani jednou nepostrádal (a to se nedalo říct o žádném z předchozích vandrů a cest), nebyly lžíce zcela zcestné - Ondra svoji lžíci ztratil už v Kargyaku a druhou lžíci dneska zabavil Honza, protože s sebou měl jen pidilžíci na nožíku.

Na sedlo jsme vyráželi brzy ráno. Po prvních dvaceti metrech jsem zjistila, že mě nahoru bude muset někdo vynést, jestli tam mám dorazit ještě letos, a pak jsem jen sledovala, jak se s časem zvětšuje vzdálenost, o kterou se za ostatními mezi pauzami zpožďuji. Kdybych měla něco jako ego, skončilo by po dnešku zadupané v prachu.
(Ale ostatní na mě čekali, protože jsem měla sušené maso. A samozřejmě taky proto, že mě mají rádi. Určitě.)

Ten den jsme šli na několika kilometrech devítistovkové převýšení a to - pro jistotu vypichuji - v pěti kilometrech nadmořské výšky.

Z rozkvetlé louky jsme brzy slezli na suť, kterou střídavě pokrývala sněhová pole.
Když se člověk ohlédl, rozhledy braly dech. Za námi byly zasněžené šestitisícovky i zelenofialové hory. Kolem nás se strměly hnědé skály, ze kterých musejí často padat laviny, a tvářily se strašně nízce a že nás určitě nečeká žádné velké zlo. I prahy před námi byly milosrdné, ukazovaly přesně takový kus cesty, aby člověk nepropadal depresím z dálky ani z toho, že jich bude ještě padesát.

Nahoru, nahoru...

Výhled, to byl ten pravý důvod přestávky

Tam nahoře, to už je sedlo. Určitě. Vážně. Musí být!

Posledních sto vzdálenostních a dvacet výškových metrů jsem myslela, že nedojdu, nakonec mi to ale trvalo jenom slabou třičtvrtěhodinku. Na sedle se třepotaly modlitební praporky, stálo pár kamenných mužíčků a na první pohled se zdálo, že není kudy jít dál. Na severní stěně, kterou jsme potřebovali slézt dolů, ležel sníh s převisy a víc vpravo byl na svahu vidět obnažený ledovec.
Nechali jsme cestu cestou a rozhodli se jít se podívat ještě na blízký kopeček na výhled. S Honzou jsem odpadla na prvních deseti metrech a ostatní šli dál bez nás. Podle všeho byl ale panoramatický výhled kolem dokola fakt hnusný a vůbec si ho neužili. Vážně. Opravdu. Ještě nám záviděli, že jsme se ty dvě hodiny váleli na místě! Rozhled je pro trapky!

Kudy dál?

Tak hlavně, že jsme tu byli. Yeah, gangsta nigga, yeah!

Sedlo a hřeben za ním

Výhled

Našli jsme dál místo ve svahu, kde neležel sníh a kde i vedly jakési náznaky cestičky. Sešup byl ukrutný, jezdili jsme se soukromými lavinami a vyskakovali z nich, když příliš zmohutněly. Sjela jsem níž, než vedla cestička, které jsem si všimla příliš pozdě. Dobře míněné rady od ostatních jako "deset metrů nad tebou je cesta, jdi na ni" byly k vzteku. Nahoru jít nešlo, při cestě po vrstevnici mi ujížděl svah pod nohama. Uá!

Průchod ze sedla

A dolů

Nakonec se terén trochu zpříjemnil

Zůstali jsme na přibližně rovném místě asi hodinu za sedlem. Zatímco si ostatní místa pro stany od kamenů odházeli, my si ho s Lukášem vydláždili zdejšími božácky obrovskými placáky. A kdo z vás spal v pěti tisících na vlastníma rukama dlážděném místě, no? Che! Takhle má mozaika života vypadat!
V noci kameny pod námi tiše cvakaly, když jsme se převalovali, a pod sutí zurčela voda.

Jedna ranní:
Campová kaše chutná trochu jako ovesné vločky bez vloček
nebo možná jako škrob s kakaem. Vyloženě nejedlé to není,
k jídlu bych to doporučila především lidem, kteří potřebují
zacementovat průstřel žaludku.

Na duši nás zahřálo, když jsme se ve vesnici Kanji dozvěděli, že jsme první, kdo letos sedlo Kanji La přešel, dvě karavany se neúspěšně vracely. Nejsme másla, nejsme! :)

Předchozí     •     Následující

Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.
Tento článek byl po domluvě uveřejněn na serveru Velehory.cz.

Zpět na hlavní stranu blogu