37. a 38. den: Amritsar
39. den: Amritsar → Agra
40. den: Agra
41. den: Agra → Dillí
42. den: Dillí → Praha
Do Amritsaru jsme dorazili v šest ráno a bylo vedro a vlhko.
Cesta do hotelu
Guesthouse vytipovaný v LonelyPlanet byl od nádraží pár set metrů, ale ještě neměl vyklizené pokoje. Naskládali jsme batohy do recepce a sedli si do restaurace, kde nám jídlo nosili absolutně chaoticky (a někomu vůbec).
Lukáš měl pokoj vlastní, protože byl Amritsar poslední destinací, kterou absolvoval s námi. My potom jeli dál, on tu čekal na svoje spolužáky, se kterými ve dvou týdnech navíc procestoval ještě notný počet měst. My dostali velký pokoj se čtyřmi postelemi a přistýlkou, větrákem na stropě a ve zdi, s malou televizí a hlavně s koupelnou, ve které byl evropský záchod a sprcha.
(Sprcha!)
První památka, za kterou jsme vyrazili, byl hinduistický chrám Mata Mandir.
Nadšení chodci nás přesvědčili, že je to strašně blízko, a tak jsme šli pěšky. Nebylo to blízko. Zase jsme ale aspoň nepřišli o skvělou zábavu v podobě přebíhání rušných křižovatek, na kterých neplatí žádná pravidla; auto prostě troubí (nebo hůř - netroubí) a jede. Skrz to prosublimovávají davy lidí a mezi nimi se motají ztracení Evropané, navyklí na silniční pravidla. Jak říkám, zábava!
Takhle vypadá průjezd křižovatkou na cyklorikše (filmoval Honza)
Boty jsme nechali v šatně před chrámem a pak už jsme procházeli chodbami plnými cetek a zrcadel, do toho hrála neposlouchatelná hudba a velmi omamně voněly růžové parfémy. Víc to připomínalo dětskou pouťovou prolejzačku (včetně plazení po břiše, brodění uličky s vodou a dalších radostí) než svatý chrám. Okruh nás vedl kolem vitrín se sochami a obrazy, všechno bylo strašně zlaté a velmi nevkusné.
Na hinduismus se asi na stará kolena už nedám.
Omladinu vozí důchodci. Byl to dost rozporuplný pocit...
Mírně znechucení jsme odsud zamířili na jídlo.
Kluci si podle LonelyPlanet vytipovali restauraci Makhan, kde měli levně a dobře dělat smažené ryby a kuřata tandoori. Chytli jsme si cyklorikši, které nás dovezly na Lorenz Road, kde jsme nejdřív chvíli bloudili, než jsme uvěřili vlastním očím, že ten luxusní podnik je opravdu to, co jsme hledali. Na ceduli stálo "Makhan Fish" a dovětek o tom, že je to tip v LP publikacích, a ceny se pohybovaly od 160 do 400 rupií.
Takže jsme šli jinam. Ale mushroom masala, které jsem si dala v další restauraci, bylo snad nejlepší jídlo, které jsem v Indii jedla.
Další cyklorikšou jsme se nechali dovézt k sikhskému Zlatému chrámu, který se oficiálně jmenuje Harmandir Sahib, i když mu tak nikdo neříká.
Postavený byl v 16. století a dostavbou zlaté kopule si prošel v 19. století. Jedná se o nejvyšší svatyni Sikhů v Amritsaru.
Stojí uprostřed jezírka, ve kterém plavou ryby a sikhové se v něm koupou a pijí z něj. Jezírko je zasazeno do obrovského nádvoří komplexu krásných bílých budov a měla-li bych vybrat nejhezčí památku z Indie, kterou jsem viděla, Zlatý chrám by bez váhání zvítězil.
Uvnitř chrámu sedí mniši a recitují svaté verše, které jsou ampliony roznášeny po celém komplexu, a celé je to nesmírně, nesmírně atmosférické.
Zlatý chrám z dálky
Zlatý chrám zblízka
Kolem jezírka
Celý komplex je úžasný. Krásně tam i působí sikhové v barevných turbanech, někteří z nich nosí i další propriety, které by nosit měli - dýky, šavle a plnovousy.
U jezírka jsme seděli až do soumraku, kolem zněla hudba a nám bylo fajn.
Zlatý chrám se zvukem (filmoval Honza)
Další ráno jsme se nebojácně vrhli do víru main bazaru, kde jsme částečně obhlíželi krámy a částečně bloudili. Bazar sice jako celek vypadá malebně, ale každá jeho jednotlivost je na nic. Látky, ošklivé korále, haraburdí.
Snídani jsme si dali ve správně zašlé díře, která turistu ještě neviděla. Puri s omáčkou, nemastná snídaně se v Indii sehnat nedá.
Main bazar
Snídaňové menu
Uličkami jsme se propletli až ke Zlatému chrámu, odkud jsme chtěli dojít k hinduistickému Stříbrnému chrámu - Shri Durgianě. Nakonec jsme jeli rikšami a pak jsme řešili, že mladší dva Indové nedali podíl peněz řidiči, který vezl mě a Jirku. Straky.
Stříbrný chrám je kopie Zlatého chrámu, jen je menší a méně působivý.
Odchytl nás tam Devendra Rawat, intendant, který nás od sebe už nepustil a dlouhou dobu nám povídal o historii chrámu, o významu jednotlivých bohů a o plánech do budoucna. Narozdíl od Zlatého chrámu se ve Stříbrném smí fotit i uvnitř a on nás hrozně povzbuzoval, ať fotíme co nejvíc, protože si hinduisti moc přejí, aby se Stříbrný chrám stal stejně známým jako Zlatý chrám a aby jim tam chodilo taky tolik turistů.
Hinduismus mi nic neříká, ale narozdíl od Mata se mi ve Stříbrném chrámu docela líbilo.
Jezírko je menší a chrám ještě není dopozlacený
Právě podle stříbrných dveří se jmenuje chrám Stříbrný
Byli jsme uvnitř akorát v době, kdy byly otevřené dveře
se sochami bohů, aby se k nim věřící mohli modlit
Trochu mi to připomíná panenky, které jsem měla jako malá.
Asi bych se k nim nemohla modlit a myslet to vážně.
Náš průvodce nám slíbil ukázat i ostatní chrámy kolem jezírka a svoji prohlídku začal pozváním do jídelny, kde jsme dostali stejně jako hinduističtí poutníci čapati, dhál a vodu, co jen se do nás vešlo. Přídavek jsem od ochotného kluka s kyblíkem s jídlem odmítala snad pětkrát.
Pak musel průvodce odběhnout, zbytek jsme si prošli sami.
(Měli tam podivně holé vosy, vosí albíny a poprvé jsem viděla švába. Do té doby jsem snad ani nevěděla, že švábi létají.)
Nejvíc mě udivilo, že po nás Devendra Rawat nechtěl žádné peníze, byla jsem si dost jistá, že to tak dopadne. V obrovské míře dojetí jsme do donation box hodili pětistovku.
Jídelna pro poutníky
Depilovaná vosa
U nás si saháme pro štěstí na kominíka,
indické děti si pro štěstí sahají na Evropany
U Zlatého chrámu jsme strávili dluhou dobu čekáním ve frontě na prodej vlakových lístků. (Bylo to především proto, že je v Indii pojem "fronta" neznámý a my neměli dost ostré lokty na probíjení se k okýnku.) Na závěr jsme zjistili, že všechny vlaky do Agry na další den jsou už obsazené.
Ale zase jsem si stihla dát kokosové mléko. Ind mačetou odsekl vršek kokosu, který vytáhl zpod ledu, šoupl dovnitř brčko... a to bylo všechno. Chtěla jsem si pak dát ještě kokos s kokosem, ten byl v ořeších, které nebyly pod ledem a ve kterých už mléko nebylo, ale nestihla jsem to. Trochu mě to mrzí.
Další povedená taškařice, za kterou jsme vyrazili, bylo každodenní slavnostní večerní uzavírání indicko-pákistánských hranic.
Už nikdy více! Od vyhrávání hudby a diskotéky na silnici před bránou jsme se dočkali i běhání štafety s vlajkou, mašírování, vpravdě rimmerovského salutování a soutěže o největší kapacitu plic Indie vs. Pákistán. Každá země měla v reprácích jinou hudbu a dělala jiný program. Celé to bylo hodně rozplizlé a o ničem.
Pohled na tribuny na indické straně
Hranice a pákistánská strana
Diskotéka. Indky to strašně prožívaly, neskutečné. (Filmoval Honza)
Motorikšou jsme se nechali dovézt zpátky do Amritsaru ke Zlatému chrámu. Každý večer tam probíhá slavnostní přenášení svaté knihy z chrámu do nějaké budovy kolem. Sledovala jsem to z břehu jezírka, moc se mi to líbilo a kdybych půlku času neprospala, bylo by to možná ještě hezčí.
Zlatý chrám v noci
Budík nás ráno vzbudil ve 4:40, prevít. Venku bylo vedro a tma.
Lukáš nás doprovodil na autobusák, kde jsme se s ním nestihli ani rozloučit, protože kolem zrovna projížděl autobus, který jel do Dillí.
Z cesty narozdíl od ostatních nemám žádné zážitky, prospala jsem ji. Jíst jsem stejně nemohla, protože jsem měla ve městech příliš mnoho lassí, rait a krémových polívek a průjem se s patnácti hodinami v dopravních prostředcích příliš neslučoval.
V Dillí jsme prošli z autobusáku kousek na vlakové nádraží, kde jsme koupili lístek do Agry za 300,- pro všechny. Přepočteno na české koruny a na hlavu to bylo 189 km za 30 Kč. (Pravda, ve druhé třídě, o které se tvrdí, že je nejhorší, jakou je Evropan schopný snést.)
Usadili jsme se v relativně prázdném vagónu pro ženy, kde naši kluci nebyli zdaleka jediní chlapi, a protože jsme seděli a na stropě byly větráky, jelo se nám dost pohodlně.
Větráky, luxus
Nad nezamřížovanými okýnky bylo označení nouzového východu
Zničení jsme se nechali dovézt k jižní bráně Tádž Mahalu autem, cenu jsme uhádali z 250,- na 150,-. Taxikář se nám snažil dohodit hotel, který byl hned vedle námi vytipovaného, že jsme se ani moc nebránili se do něj jít podívat. Nakonec jsme v něm opravdu skončili, byl v okolí nejlevnější - Saii Palace, za (i na evropské poměry) luxusní pětilůžák s větrákem, koupelnou a televizí jsme platili 700,-.
Bylo jedenáct večer, osobní údaje jsme do návštěvní knihy vyplňovali v lehkém bezvědomí a do postelí jsme popadali skutečně rádi.
Umíte spát ve vedru? Zuzka třeba spala v plavkách.
Dvojpostele měly společnou přikrývku,
chudák Ondra skončil pod vlastním šátkem.
V pátek je Tádž Mahal zavřený. Hádejte, co bylo za den?
Na snídani jsme šli do střešní restaurace, odkud na něj byl alespoň krásný výhled.
Výhled ze střešní restaurace
Na ulici jsme si chytli rikši, které nás ale odmítly dovézt jen ke královskému paláci. Rikšáci si vyhádali, že tam na nás budou čekat a že nás budou vozit celý den, kam budeme chtít. Nevěřili jsme jim ani nos mezi očima, tak jsme si předem dohodli, že za dva lidi budeme platit 100,- a Honza 50,-. Stejně jsme čekali, co se z toho vyklube.
Prozradili nám to brzy: budou nás vozit po obchodech s věcmi, které budeme chtít koupit, ale obchody budou vybírat oni, protože ve smluvních dostanou provize za otevření dveří a procenta z každé koupené věci.
Aspoň byli upřímní.
Zvenku jsme obhlédli pevnost, do které jsme původně taky chtěli.
Samostatné vstupné do ní ale stojí 750,- a samostatné vstupné do Tádž Mahalu taky, dá se ale koupit společná vstupenka pro obě tyhle památky za 1000,- a tu jsme chtěli my. Překazil nám to fakt, že byl ten den Tádž Mahal zavřený, takže jsem ho museli nechat na další ráno, kdy už bychom nestihli pevnost, protože nám tu noc letělo letadlo z Dillí.
A ta pevnost za to prý stejně nestála.
Pevnost
Už z prvního smluvního obchodu jsem si odnesla sukni. Byla jsem v tom dost nevinně, přišla za mnou Zuzka, že si chce dvě koupit a jestli taky jednu nechci, že by ještě usmlouvala lepší cenu. Nějak mě tam předtím žádná nezaujala, ale Zuzka vytáhla ruku zpoza zad, že už mi jednu vlastně vybrala... no. Ale je moc pěkná.
V dalších obchodech jsme nakupovali cetky, čaje a koření. Pokoušeli jsme se pak už poslat rikšáky pryč, ale nedali si říct, že ještě dva obchody.
Druhý z nich byla prodejna koberců. Nejenže jsme viděli, jak se vyrábí ručně tkané koberce a že mají z každé strany jiný odstín, nejenže jsem se dozvěděli rozdíl mezi perskými a indickými vzory... Ondra si tam koberec opravdu koupil. Já ho chápu, zamilovala jsem se do něj, byl nádherný, modrošedý, malý a úžasný, strašně ho Ondrovi závidím... ale přijde mi fakt vtipné (a stylové) si z Indie přivézt koberec.
Na večeři jsme šli opět do střešní restaurace, abychom se mohli kochat nasvíceným Tádž Mahalem.
Chm.
V Agře jim vypadává proud trapně často. Večeřeli jsme při svíčce a Tádž Mahal zůstal celou dobu zahalený tmou.
Víte, co mají společného jablka, zelí, meloun, vajíčka, fazole a jogurt? Všechno dohromady je to russian salad. Bylo to rozhodně zajímavé.
Budíček byl další ráno v pět, uch.
Na Tádž Mahal!
Byli jsme tam!
Ke vstupence za 750,- (Indové za 5,-) jsme nafasovali návleky a vodu, prošli jsme bezpečtnostním rámem (holce před námi zabavili Vogue, a to se ani netvářili, že by to udělali proto, že by si chtěli číst) a vešli do areálu.
Byla tam spousta bělochů, Inda nevidět. Tádž Mahal byl bílý, trávníky upravené a oplocené a celé to na mě zapůsobilo dojmem perly v kupce hnoje - nejznámější indická památka, která nic nevypovídá o Indii.
Uvnitř leží v mramorové rakvi královna, která porodila 14 dětí a kvůli jejíž smrti král přes noc zešedivěl, a nesymetricky po jejím boku leží král.
Plno lidí, tráva voní, ptáci zpívají, opice se promenádují
A Tádž Mahal se zrcadlí
Venku jsme sebou plácli na okenní římsu, kde jsme polehávali asi hodinu. To byla z mého pohledu nejzábavnější část návštěvy Tádže.
Lenošení
Prošli jsme pak ještě přední část mešity a ostatní prohlíželi nějakou fotovýstavu (a celkově byli dost nadšení).
Tak nevím, buď jsem se zrovna špatně vyspala, nebo jsem jediná, kdo dokáže objektivně posoudit kulturní přínos v závislosti na ceně.
Tádž Mahal mě zklamal na celé čáře.
Mešita
Nejvíc uvnitř, kam to šlo
Zpátky do smogu velkoměsta.
Vyzvedli jsme si batohy a rozloučili jsme se s Jirkou, který letěl do Prahy až dva dny po nás a volný čas chtěl ještě využít k návštěvě Jaipuru.
A vzhůru do Dillí.
V klimatizovaném deluxe autobusu jsme potkali Alex a toho kluka, co jsem si nezapamatovala jméno, kteří dobrovolničili v Kargyaku.
Autobus byl poloprázdný a poměrně pohodlný. Bylo tady ale TO kolo. Seděla jsem nad ním a tak jsem měla z první ruky pravidelné rány, které vydávalo a které byly čím dál hlasitější, až z toho šel docela strach. Pak jsme zastavili, kolem kola se shlukli lidi, odnesli nějaký kus kovu nebo plastu a jeli jsme dál. Chvíli bylo ticho a pak zase: buch-buch-buch-buch. Znovu jsme zastavili a v odstavném pruhu na čtyřproudé silnici jsme zůstali stát přes hodinu. Za tu dobu chodili kolem kola různí lidé, mlátili do něj palicí a čekali, že to pomůže.
Vystoupili jsme na zastávce uprostřed polí někde v Dillí, protože odtud bylo prý nejdostupnější metro, zastávka Pragati Maidan, kam jsme se nechali odvézt rikšami.
Optimisticky jsme jeli na zastávku Akshardan, kde měl být podle LP ještě otevřený hinduistický chrám. Byl vidět už z metra, velký a krásně nasvícený.
Vylezli jsme z metra a v tu chvíli vypadl proud a chrám zhasl. Uá!
Nevzdali jsme to, šli k němu, zase ho rozsvítili. U brány jsme ale zjistili, že nezavírá v očekávaných 21:30, ale v 19:00, což jsme už prošvihli. A protože byly kolem celého pozemku vysoké ploty, nemáme ho ani pořádně vyfocený.
Takhle nějak to vypadalo, mňo...
Metrem to bylo z Akshardanu na Dwarka Sec-9 třicet dva zastávek, jeli jsme to přes hodinu.
Z Dwarky Sec-9 se na letiště jelo ještě docela daleko taxíkem. Skoro nás až šokovalo, že nás pustili do haly už tak brzy, když nám letadlo letělo až v 5:35 a do haly se údajně mělo pouštět až pár hodin předem. Taky nám letenky u vchodu zkoumali dost dlouho, dokonce se šel chlapík s někým poradit.
Letiště byl veselý chaos s odrbáváním za balení batohů, Honzovým sedadlem o půl paluby od nás, thangkami, převlékáním do pomalu kvasícího evropského oblečení a tolikerými zastávkami na záchod cestou ke gate, že nám ji málem zavřeli (nakonec poslední Honza prošel s dobře třicetivteřinovou rezervou).
Cestou jsme měli neplánované mezipřistání v ázerbájdžánském Baku. To jste věděli, že tam přibližně před půl rokem založili katedru bohemistiky?
V Kievu jsme postupně všichni vytuhli, někdo na zemi a někdo na sedačkách, a Zuzce z ledvinky ukradli mobil.
My jsme Češi, my můžeme i na zem
V Praze padaly kroupy.
A my jsme byli doma.
Najděte dva rozdíly
Všechny fotky fotili Ondra, Jirka, Lukáš a Honza, nebo aspoň jejich foťáky.
Celý seriál je přepis mého deníku a rozhodně nemá ambice se tvářit nijak objektivně. Pokud má někdo ze zúčastněných pocit, že bylo něco jinak, může si v komentářích založit Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru.