Ronja, dcera loupežníka

Lindgrenová, A.: Ronja, dcera loupežníka. Praha: Albatros, 1987. 173 stran.

 Ronja se narodila za bouřky Mattisovi a Lovise z Mattisovy loupežnické tlupy ve chvíli, kdy se v Borkově tlupě narodil malý Birk. Bouřka byl tak velká, že blesk rozpůlil Mattisův hrad i horu pod ním na dvě půlky.
Obě loupežnické bandy byly na kordy, obě loupily na stejné stezce a ani jedna nechtěla ustoupit. Leč rychtářovi vojáci si nedali pokoj a vyhnali Borkovu tlupu z jejího lesa a tak se tihle loupežníci usídlili v druhé, Mattisem nepoužívané půlce hradu.
Ronja se s Birkem nedlouho poté setkali u Pekelné tlamy, dírou mezi oběma půlkami hradu, kde se pohádali a Ronja vzápětí zachránila Birka, který málem spadl do jámy. Podruhé Birk zachránil Ronju, když ji v mlze lákaly bludičky z cesty. Setkávali se dál a přes vzájemnou nenávist jejich otců se spřátelili, stali se bratrem a sestrou. Scházeli se spolu dál, potají, spolu se toulali lesem a oba byli stejně poeticky přírodně a spravedlivě založení, tak, jako není žádné dítě, ale každé by být v duši chtělo.
Tlupy se mezitím bily dál a všechno vyvrcholilo, když Mattis chytil Birka a vydíral jím Borka. Rozzuřená Ronja přeskočila Pekelnou tlamu a vydala se Borkovi, aby byla i ona předmětem obchodu a Birkovi se tak nic nemohlo stát. A Mattis se jí zřekl.
S Birkem odešli žít do lesa do Medvědí jeskyně (v jedenácti letech), kde strávili jaro, léto i podzim. Plně soběstační, milující přírodu i sebe navzájem sourozeneckou láskou přese všechno, co se jim dělo. Na konci léta přišel pro Ronju nejprve jeden z loupežníků, potom Lovisa a nakonec se jí omluvil i Mattis. Tak se děti vrátily na zimu ke svým tlupám.
Vojáci znovu zaútočili a obě tlupy se nakonec musely spojit, aby jejich útoky odrazily. Všichni se spřátelili, na hradě bylo náhle veselo a nakonec na jaře všichni souhlasili s tím, aby Birk s Ronjou odešli zpátky do Medvědí jeskyně - zase do zimy.
A protože loupení je špatné a Birk s Ronjou to nikdy dělat nechtěli, leč jiný způsob obživy pro ně do budoucna nebyl, Pešek, umírající loupežník, jim pošeptal tajemství o hoře stříbra, které můžou těžit, až budou dospělí a převezmou vedení tlup po svých otcích.
 

Knížka je jemná a poetická: místy nádherně idylická a naivní, místy bolavě smutná a jímavá. Byla v ní místa, u kterých jsem cítila hluboký smutek a melancholii skoro až k slzám, byla místa, u kterých jsem se bezděčně usmívala.
Ale děti jsou v ní vylíčeny příliš poeticky a snově, idylicky. Je to jímavé pro dospělé, ale ne tolik pro děti - až nyní jsem si knížku užila opravdu naplno. Jako dítě jsem vnímala jen onu dobrodružnou rovinu bojů mezi tlupami a s vojáky a život dětí vyhnaných z domovů do lesa.
Přitom je dílo především o dětech, které musí být moudré a spravedlivé, aby zvládly těžká rozhodnutí, která na ně život klade: odejdou od milovaných otců, kteří jsou nespravedliví a nerozumní, odmítnou se stát loupežníky jako generace jejich rodů před nimi, protože je špatné brát lidem jejich věci.

Drží pospolu navzdory všemu, riskují pro sebe, milují se.
Je to nádherná knížka, ale dítě si z ní odnáší něco úplně jiného než dospělý.

Ukázka (str. 62-63):

Ronja plakala a nemohla přestat. Birk jí podal lyži. "Nebreč," řekl. "Nebo nedojedeš domů!"
Ronja se zhluboka nadechla. Už se naplakala dost. Stála na lyžích a zkoušela, jestli ji nohy unesou. "Zkusím to," řekla. "Ale pojedeš se mnou?"
"Pojedu," odpověděl Birk.
Ronja se odrazila, rozjela se z kopce a Birk za ní. Celou tu dobu, co s námahou jela sněhovou vichřicí domů, měla Birka za sebou. Každou chvíli se otočila, jestli tam je. Bála se, že najednou zmizí a nechá ji tu samotnou. Ale jel za ní na délku řemenu až k Vlčí soutěsce. Tam se museli rozloučit. Pak se Birk musel tajnou cestou vrátit do Borkovy pevnosti.
Chvíli stáli tiše v padajícím sněhu a chtěli se rozloučit. Ronja cítila, jak je to těžké, a vší mocí ho chtěla zadržet.
"Ty, Birku," řekla. "Chtěla bych, abys byl můj bratr."
Birk se usmál.
"Proč ne, když chceš, loupežnice!"
"Chci to," řekla. "Ale musíš mi říkat Ronjo!"
"Ronjo, sestro moje," řekl Birk. A zmizel v chumelenici.