Špalíček veršů a pohádek

Hrubín, F. - Trnka, J.: Špalíček veršů a pohádek. Praha: Albatros, 1978. 368 stran.
Pro děti od 4 let.

OBSAH

Říkejte si se mnou:
Maminčin dar
Malíř
Západ slunce
V trávě
Co už umím
Ráno
Čáp a žápy
Kopretiny
Léto
U vody
... (celkem 112 říkadel)

Dvakrát sedm pohádek:
První pohádka
Perníková chaloupka
Červená Karkulka
Smolíček a jeskyňky
Paleček a jeho kamarádi
O nezvedených kůzlátech
Malá pohádka o řepě
Kuřátko a obilí
Otesánek
Dědeček a koblížek
Pohádka o chytrém Budulínkovi
O Palečkovi, který vyrostl
Zvířátka a loupežníci
Pohádka o veliké řepě

Špalíček pohádek:
O Smolíčkovi
O bílé laňce
O Červené karkulce
O perníkové chaloupce
O Šípkové Růžence
O Popelce
O pavím králi
O Všudybylovi
O Jirkovi a jeho třech psech
O Nosáčovi
O Sněhurce
O zakleté princezně
O oslí kůži
O Krásce a Netvorovi

Pohádka o Květušce

Pohádky z Tisíce a jedné noci:
Chytrá Šahrazád
Pohádka o ebenovém koni
Dobrodružství Sindibáda Námořníka
Pohádka o Džaudarovi a jeho bratrech
Alí Baba a čtyřicet loupežníků
Pohádka o Abdalláhovi Zemském a Abdalláhovi Mořském
Pohádka o Abú Kírovi a Abú Sírovi
Aládín a kouzelná lampa

Říkejte si se mnou je soubor sto dvanácti krátkých říkadel (obvykle o několik verších), která často oslovují děti konkrétními jmény, zabývají se jejich činy, jejich všedními prožitky. Velmi silně je zastoupeno také téma přírody, zvířat a kytek, obvykle polidštěných, často zkonfrontovaných s člověkem.
Používán je nejčastěji jednoduchý sdružený rým a krátké verše snadné k zapamatování. U těch nejjednoduších říkadel se dokonce dbá na jednoduchou výslovnost a otevřené slabiky.
Velkou roli zde hrají ilustrace, ačkoliv mají funkci pouze doprovodnou a součástí významu se nestávají. Podíl vizuální stránky je ovšem na vyznění celé knihy obrovský, kromě výrazných Trnkových ilustrací jsou zde použity také různé velikosti písma, kurzíva a tučnost.

Ukázka:

Přijel kmotr (s. 44)

Přijel kmotr z Poličky,
přivezl nám kuličky,

červené, zelené,
hliněné i skleněné,

pro Kačku
do sáčku,

pro Aničku
do pytlíčku,

pro kluky
do ruky.

U řeky (s. 17)

Úhoříčku, úhoři,
jaké je to na moři?
Já jsem nebyl, Frantíku,
ani u vás v rybníku.

Dvakrát sedm pohádek uvádí veršované pohádky, které často převracejí známý folklór do absurdna a od poloviny příběhu dávají pohádce zcela nový směr.

Děti (i jiní hlavní hrdinové, kterých ovšem tolik není) jsou zde chytré a nebývají neposlušné, což tradiční zlé postavy jen těžko chápou a odcházejí s nepořízenou dřív, než se zápletka vůbec stihne rozvinout.

Ukázka (s. 68-69):

Červená karkulka

"Kam, Karkulko malá, kam?"

"Chodím lesem sem a tam.
Co ty, vlku, tady chceš?"

"Sháním na zub kousek trávy,
po trávě se dobře tráví."

"Vlku, vlku, to je lež,
vlci trávu nejedí!"

"To holčičky nevědí!"

"Vědí, pane vlku, vědí,
ale odkud, nepovědí.
Náš pes také trávu nejí,
kosti on má nejraději."

"Já jsem vlk, ne pes,
budu-li chtít, sežeru tě!"

"Trávu si jez, máš-li chutě,
je jí plný les!"

"Copak máš v tom košíčku?"

"Bábovku a kytičku"

"A kam neseš košíček?"

"K svátku babičce jej nesu.
Už jsem přešla sedm lesů,
bydlí támhle - kousíček"

"Chceš-li, já tě doprovodím."

"I ne! Ráda sama chodím."

"Čímpak je tvůj tatínek?"

"Hádej! Dělá ohýnek,
ten ohýnek rudě šlehne,
kam dopadne, nic se nehne.
Tatínek je myslivec."

"Aha, to je jiná věc!
A kdepak je v tuhle chvíli?"

"Kousek odtud vlky střílí,
tamhle u těch velkých stromů.
Počkej na něj chviličku!"

"Už nemám čas, musím domů.
A pozdravuj babičku!"

Špalíček pohádek uvádí částečně obecně známé pohádky (O Šípkové Růžence, O červené karkulce, O Popelce, O Jirkovi a jeho třech psech, O Sněhurce, O oslí kůži, O Krásce a Netvorovi), částečně opět upravuje tradiční a zaběhnutý pohádkový syžet a vytváří nový (O Smolíčkovi, O perníkové chaloupce). Některé pohádky jsem neznala.
Pohádky jsou prozaické s častými básnickými vsuvkami krátkých několikaverší, která mohou i nemusí být přímou řečí některé z postav.
Incipit pohádky O Smolíčkovi si i připravuje půdu, aby mohl rozvinout nový příběh na základě všeobecně známé realizace smolíčkovské fabule: "To už znáte, tu starou pohádku, jak Smolíčka unesly jeskyňky a jak ho zlatoparohatý jelen zachránil a donesl domů. Doma dostal Smolíček co proto. Plakal a slíbil, že už bude vždycky poslouchat a nikdy více jeskyňkám neotevře, a taky neotevřel. Povím vám, co ještě neznáte." (s. 113)
O Popelce je další z variací na téma Popelka. Tři sestry bez rodičů, které hospodaří samy a pracuje jen Popelka, princ pořádající tři (ve výsledku jen dva) plesy ve dnech po sobě, šaty a střevíčky z lístků, kočár z dýně, kočí z kocoura a koně z myší.
O Jirkovi a jeho třech psech je obdobou Němcové O třech zakletých psích, tedy folklóru. (To jsou tedy všechny tyto pohádky, jen že jsem tuhle už znala.) Přestože je děj zcela jiný, kouzelné rekvizity zůstávají.
O Sněhurce je klasickým zpracováním Sněhurky, zrovna tak, jako je O Krásce a Netvorovi známé a všeobecně rozšířené ve čtenářském (potažmo diváckém) podvědomí.
O oslí kůži je Němcové Princezna se zlatou hvězdou, jen bez hvězdy a bez pokusu o incest na začátku.

Ukázka (konec z O perníkové chaloupce, s. 138-139):

Dostal chuť na cukrového holoubka. Natáhl po něm ruku, a jak se holoubka dotkl, holoubek zavrkal jako živý:

"Vrkú, vrkú,
dej mi ruku z krku,
vrkú, vrkú!"

Jeníček se lekl,div ze střechy nespadl. Odtáhl ruku, ale holoubek nepřestal křičet:

"Vrkú, vrkú,
ruku z krku,
ruku z krku,
vrkú, vrkú!"

"Jeníčku, honem ze střechy," vzkřikla Mařenka. Jeníček skočil dolů, upadl, ale hned se postavil na nohy, chytili se s Mařenkou za ruce a dali se na útěk.
Přeběhli paseku,ohlédli se a vidí jak se za nimi ženou dědek a bába. Jeníček a Mařenka vběhli do lesa, kličkovali mezi stromy, ale pořád slyšeli, jak za nimi dědek a bába supají. "Já už nemohu dál," šeptal udýchaný Jeníček. "Jen utíkej," pobídla ho Mařenka, "nesmíme se dát chytit, špatně by to s námi dopadlo."
Jeníček sebral poslední síly, Mařenka nabrala dechu a utíkali, jako by jim paty hořely. Na chvilku zmizeli bábě a dědkovi z očí. Doběhli k potoku, přes potok vedla lávka. Na druhé straně stál myslivec a mířil na sojku. Děti přeběhly lávku a volaly: "Honí nás dědek a bába z perníkové chaloupky." Bábu a dědka ještě vidět nebylo, ale už bylo slyšet, jak supí a vztekle vrčí.
"Honem,děti," vzkřik1 na ně myslivec, "běžte dolů podle potoka, já už je zdržím!"
Jeníček a Mařenka se pustili v tu stranu, jak jim poradil myslivec. Sotva zmizeli za první olší, už doběhli k lávce dědek a bába.
"Neviděl jsi tu utíkat kluka?" ptá se bába myslivce.
"A holku?" ptá se dědek.
"Cože? Že mě bolí ruka, když mám střelit sojku?"opáčil myslivec.
"Ptáme se tě, zdali tudy neutíkaly dvě děti."
"Když střelím sojku, že letí? Kdepak, spadne z vršku jako hruška."
"Což jsi hluchý? Ptáme se tě na kluka a na holku."
"A já myslil, že na sojku."
"Utíkali tudy?"
"Kudy?"
"Tudy!"
"A kdo tu měl utíkat?"
"Kluk a holka!"
"Tudy?"
"Tudy! Na to se tě právě ptáme!"
"A proč jste to neřekli hned? Ba, teď si vzpomínám. Přešli lávku a utíkali nahoru proti vodě."
Myslivec poslal dědka s bábou na opačnou stranu. Dědek a bába se pustili proti potoku, a jestli už neleží, ještě běží.
Jeníček a Mařenka už neutíkali. Chvilku šli v trávě, chvilku se brouzdali v potůčku a chladili si nohy. Za soumraku s hvězdou večernicí stáli doma před chaloupkou. Na prahu seděl tatínek, hlavu držel v dlaních a vzdychal. "Tatínku, tatínku!" volaly děti.
Drvoštěp vyskočil, popadl je do náručí a všem třem bylo zase dobře.

Pohádka o Květušce je veršovaná a má 66 stran. Dělená je na předzpěv, sedm nepojmenovaných a nečíslovaných kapitol a dozpěv. Rým je sdružený, občas nepravidelný. Délky slok jsou různě dlouhé.
Děj je vystavěn dost dramaticky, zcela založen na atmosféře a dějových zvratech. V gradaci silně vypomáhá melodičnost veršů.
Květuška je dítě, které se narodilo z růžového a bílého květu, aby nebylo smutno opuštěné zahrádce uprostřed lesa. V sedmém roce života ale vtrhla ke Květušce do chaloupky baba Zimice, Květuška jí musela sloužit, samotné jí byla zima, nemohla s tím ale nic udělat. Baba Zimice ráda sedávala u chladné tůňky a dívala se do ní v domnění, že odraz slunce na hladině je podoba jí samé. Jednou jí ale studánka ukázala její pravou podobu a potom podobu Květušky, baba Zimice se rozzlobila a zavedla Květušku do lesa, kde ji nechala. Zvířátka se pak o ni starala a Květuška tam zůstala, jenže když znovu studánka ukázala Zimici její tvář, rozlícená baba zničila Květuščin dům i zahradu a v tu chvíli v lese padla Květuška k zemi, bytostně spjatá se zahrádkou. Vítr posbíral na zahrádce semena a zanesl je ke Květušce, déšť je zalil a slunce rozpučelo, květiny vyrostly, Květuška vstala. Holubička zavedla Jeníčka do lesa ke Květušce a Jeníček zavolal ostatní děti, při hře s Květuškou potom došly až k její chaloupce a jejich smích a zpěv Zimici zabil. Chaloupka zmizela v zemi.

Ukázka (s. 228-229):

Jak se tu žilo Květušce?
Ta byla teprv spokojena.
Tak spolu žily sedm let,
než přišla ona hrozná změna.

Za jedné zimní noci slyší
Květuška na okno zaťukat.
Jde, na zamrzlé okno dýchne
a venku babičku vidí stát,
otevře jí a dál ji pozve.
Z podivné babičky jde mráz.
Vyrazí baba okno, zhasí oheň,
jak střípky ledu skřípá její hlas:

"Hej, děvče, zůstanu tu s tebou,
vyhánějí mě odevšad,
budeš mi sloužit ve dne v noci,
uděláš, co si budu přát!"

Nechala dveře otevřené,
sníh nahrnul se do síně,
lehla si do něho a spala.
Vyhaslo teplo v komíně,
Květuška pláče pod peřinou,
mráz v každém koutku světnice.
Chuděrka neví, že k ní přišla
dotěrná baba Zimice.

Zimice byla opuštěná
zlá dcera jedné kruté zimy,
jež lesy s ptáčky promrzlými
zavála sněhem až po ramena.
K Zimici však se nehlásily
ty hodné zimy, zimy veselé,
pod jejichž sněhem pole sílí,
jež v každém děcku mají přítele.

Už nevím, co bych o tom psal,
Zimici cítím vedle sebe
a pero už mě v prstech zebe.
Pohádko, povídej to dál.

Ukázka (s. 260-261):

Květuška zrovna vstává
z mechových peřin. Co to je?
Trochu ji bolí hlava,
má před očima závoje.

"Ach, povězte mi, zvířátka,
co dělá moje zahrádka?
Ach, teď mi celé tělo
plamenem zahořelo."

- To zahrádku v tu chvíli
až do kořenů ryli. -

"Ach, povězte mi, zvířátka,
co dělá moje zahrádka?
Chci k ní a nevím kudy.
Co mi to láme údy?"

- To milé stromy její
v zahrádce porážejí. -

"Co dělá moje zahrádka?
Ach, pomozte mi, zvířátka,
abych vám neumřela.
Teď mi rvou srdce z těla."

- To zahrádku v tu chvíli
docela vyhladili. -

Umřela milá zahrádka,
Květušku křísí zvířátka,
nic však ji neprobudí,
zmlklo jí srdce v hrudi.

Tu zatáhla se obloha
A ztichli ptáci ve větvích,
a z mračen se sype sníh a sníh.
Spi tiše, Květuško ubohá.
Sníh pomalu ji pokryl celou...
Nad ní sníh, pod ní ztuhlá zem.
Pohřebník havran nad lesem
kráká svou píseň neveselou.

Hlad mají srnky a zajíci,
tytam jsou veverčí skoky.
Les usnul v husté vánici,
led sklenul se nad potoky.

Pohádky z Tisíce a jedné noci obsahují veršovaný úvod Chytrá Šahrazád, ve kterém je řečeno, co jsou pohádky vlastně zač (tedy rámec celého tohoto oddílu, resp. celé původní knihy) a který je psaný kurzívou, zatímco ostatní pohádky už mají klasické písmo.
Celý oddíl působí více zaměřený pro starší děti, má relativně malá písmena a černobílé ilustrace.
Narozdíl od našich folklórních pohádek se v těchto víc dbá na bohatství, méně se žije mezi chudými, hrdinové jsou ovšem často prostého původu a svou pílí nebo pomocí magických artefaktů to dotáhnou na krále.

Ukázka (Pohádka o Džaudarovi a jeho bratrech, s. 317):

Džaudarovi se točila hlava z toho dlouhého vyprávění a v duchu si vyčítal, že se zapletl do takových kouzel. Ale protože neuměl nikomu nic odříct, nakonec přece cizince svázal a hodil do vody.
Voda se za Magribanem zavřela a Džaudar už myslil, že dopadl špatně jako ti dva před ním. V tom se však voda začala čeřit a po chvilce se na povrch vymrštily dvě ruce a každá z nich drží červenou rybu. Džaudar rychle hodí síť a vytáhne Magribana z vody. Magriban se otřepal, otevřel dvojitý vak , přivázaný na mezku u sedla, do každé jeho části dal jednu rybu a pravil:
"Děkuji ti, Džaudare. Ještě tě však budu potřebovat. Zde máš tisíc dínárů. Dej je matce, aby měla z čeho být živa, a řekni, že na nějaký čas odejdeš do světa. Něříkej jí o ničem, co se tu dělo a co jsi ode mě slyšel. Půjdeme do města Fásu a tam mi pomůžeš vyzvednout ty tři kouzelné věci. Nebudeš litovat, že jsi se mnou šel, udělám z tebe krále."
Džaudar vzal od Magribana tisíc dínárů a donesl je matce. Řekl jí, že odjede na nějaký čas do světa, a slíbil jí, že se brzo vrátí. Také s bratry se srdečně rozloučil a prosil je, aby se, co bude pryč, o matku dobře starali.
Druhého dne už byl s Magribanem na cestě do města Fásu.