Soví zpěv

Procházková, I.: Soví zpěv. Praha: Amulet, 1999. 173 stran.

Děj se odehrává během jediného dne a noci. Hlavní postavu a zároveň vypravěčem příběhu je Armin (19); jeho konání, vzpomínky a myšlenky čteme. Postavami vedlejšími jsou jeho nevlastní sestra Géza (9), jeho máma a jeho spolužačka z výtvarného týmu Rebeka (17). Postavami naprosto nepopsanými, přesto vystupujícími, jsou další spolužáci, děda (který se vyskytuje pouze jako druhý konec telefonu) a Dlouhý Wolfgang.
Armin je postavou s nevyhraněným životním názorem (o který si na začátku knihy říká svému PPP), má rád Gézu, má rád mámu, chová se jako všichni, ale uvnitř něj jsou pocity a emoce, které se derou na povrch, což se ovšem ve společnosti nenosí. Hledá sám sebe a správným směrem ho postrčí až náhoda, která mu do cesty přihraje otevřený profil Rebečina PPP, z něhož si s nezměrným úžasem poslechne poslední záznam. Pochopí, že není sám ve své touze po ukotvení, po opěrném bodu, po spřízněné duši, ačkoliv nic takového se už přece nedělá. A dramatické události konce knihy mu v nenadálém vztahu pomohou.

Koncepce knihy je nesmírně zvláštní. Některé rozhovory jsou pojaty dramatickou formou a repliky jsou znázorněné za jménem mluvčího s dvojtečkou, některé rozhovory jsou naopak včleněny do odstavce jiného tématu. Kniha nevyužívá uvozovky. Dějové linie (včetně i těch nejdrobnějších odboček a myšlenek) mají vlastní, výrazně nadepsaný odstavec.
Někteří lidé využívají zvláštní mluvu, ponejvíce ti starší. Digitální učitelé, ale i učitelka výtvarné dílny neskloňují slova, narušují kongruenci ve jmenném rodě nebo v pádech. V první polovině knížky je toto dost časté, v druhé se to nevyskytuje takřka vůbec.

Děj je situovaný do druhé poloviny jednadvacátého století. Autorka nám tak předkládá dost přirozený a předpokládatelný svět s technickými vymoženostmi i nedostatky, ke kterým spějeme. Auta smějí vyjíždět do ulic jen v určené dny, učitele ve škole nahrazují digitální postavy z přehrávače. Asi nejdůležitější a nejmrazivější změnou je vztah člověka k sobě samému. Lidé se neumějí zamýšlet, neumějí dostatečně zpracovat okolní svět se všemi podněty, které jim nabízí. Pro sebereflexi život používají PPP, personálního počítačového poradce, počítačovou obdobu deníku, který analyzuje data, která mu sdělí, a vyhodnotí nejlepší další postup pro daného člověka. V počítačích mají lidé nahraný celý svůj život, radí se s ním každý den nebo častěji a jsou tak sami zbaveni břemene rozhodování. Psycholog v počítači dostupný každému.

Knížka je úžasně čitelná. Psaná lehce, styl není podbízivý, ale členění na malé tematické celky nutí člověka si přečíst ještě ten další... Některé události zanechají čtenáře jen v němém úžasu, občas se čtenář usměje nebo s chutí zasměje.
Konec je dějově napínavý a přesto tam jde pořád o lidské hledání sebe samotného, ačkoliv je popsané činy a ne smýšlením.

Líbilo. Zanechalo to ve mně pocit na zamyšlení...

Obsah po dlouhé úvaze nevkládám. Přepsala jsem si ho až příliš doslovně a zbavený kouzla knižního jazyka by spíš odradil než co jiného. A byl by to spoiler.

Ukázka (str.36-38):

Rebeka...

Vrazí do třídy, když už jsem s prvním náčrtem skoro hotov.
Nezlobte se, ale praskla mi guma u sukně! Musela jsem se vrátit domů a vzít si jinou, odříkává jednu ze svých absurdních omluv a hrne se ke stojanu. Za tu dobu, co jsme spolu v týmu, nepřišla ani jednou včas. Necítím potřebu jí něco vyčítat. Pozdní příchody mě neruší. Slečnu Semperiniovou taky ne. Oba víme, že Rebeka má víc talentu v malíčku než my ve všech čtyřech rukou dohromady. Kromě toho zpestřují její omluvy fádní chod dopoledne. Nikdy se neopakuje. Vždycky přijde s něčím ještě bláznivějším, ještě neuvěřitelnějším než minule.

...a seznam (neúplný) jejích omluv

- Potkala slepce, kterého musela zavézt na letiště.
- Upadlo jí zadní kolo a nemohla ho najít.
- Místo prášku na utišení bolesti břicha si omylem vzala silný uspávací prostředek.
- Otec přijel nečekaně na návštěvu a donutil ji posnídat s ní v Parkhotelu (pomalá obsluha).
- V domě, kde bydlí, se zřítily schody.
- Snědla zkaženou vitaminovou kapsli a cestou do školy se pozvracela. (Návrat domů, sprcha, důkladné čištění zubů, převlékání.)
- Potkala kamaráda, kterého opustila dívka. Bylo třeba vzít ho na kukuřičné placky, aby přišel na jiné myšlenky.
- Dostala záchvat pláčee, protože si uvědomila (s neobvyklou hloubkou a intenzitou), na jak zrůdných zákonech funguje naše společnost.
- Spletla si cestu.
- Chtěla koupit slečně Semperiniové květiny, ale v obchodě byla hanebná fronta.
(Poslední omluvu doprovázelo odevzdání nádherné kytice modrých karafiátů, které slečně Semperiniové vehnaly slzy do očí.)

O čem se při kreslení bavíme

Slečna Semperiniová: Prší ještě?
Rebeka: A jak!
Slečna Semperiniová: Bože, bože! To už jsou dobré dvě týdny!
Já: Tři.
Rebeka: V Hamburku mají pohotovost. Táta volal. Jestli Labe stoupne ještě o osm centimetrů, můžou se jít koupat!
Slečna Semperiniová: Já bych se ukoupala k smrti. Plavu jako pytel. Jestli přijde voda do Brém...
Já: Těžko. Od té doby, co stojí Nová hráz, se snížilo riziko záplav skoro na nulu. Četl jsem o tom podrobnou zprávu v Meteorologických listech. Vrchní náčelník hráze tvrdí, že spíš do Brém přijde písečná vichřice než voda.
Rebeka: Něco tvrdit musí, ne? Přece neřekne, že je hráz na některých místech tenká jak stěna pisoáru!
Já: Nesmysl. Viděl jsem plány. V Hanzovním věstníku...
Rebeka: Plány jsou plány a hráz je hráz.
Slečna Semperiniová: Jsem stará. Budu učit ještě tři roky a pak ta ošklivá, mokrá Bréma opustím.
Rebeka: Kam se přestěhujete?
Slečna Semperiniová: Mám dům. V Pisa. Se sestrou a s její pes.