Maminka

Seifert, J.: Maminka. Praha: Československý spisovatel, 1966. 86 stran.
Poprvé kniha vyšla v roce 1954.

Maminka je sbírka Seifertových básní, ve kterých vzpomíná na svoje dětství a na maminku. V zásadě mají několik témat: lásku k matce a její obětavost, chudobu, plynutí času. V některých básních se Seifert zabývá dospíváním a objevováním světa a priorit, v některých dětskými hrami a dětskou fantazií.

Jazyk básní je prostý a srozumitelný. Přestože jsou užitá obyčejná slova a jednoduchý obkročný rým, jde o jímavou intimní lyriku, melancholicky smutnou a dojemnou.

Jaroslav Seifert měl o osm let mladší sestru. Kdy zemřela jeho matka se na internetu nedá dohledat, zkusím to najít v knihovně. Zajímalo by mě, jak moc bezprostředně po její smrti sbírku napsal.

Ukázka (str. 7):

Večerní píseň

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stál na skříňce,
zatřpytil se a okamžitě
skla oken, po nichž ještě před chvilkou
plakalo ještě bílé jíní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
dohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tu rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak šťastně neusínám.