Pohádky jsou otištěné podle posledního znění vyšlého za života Erbenova - tedy mezi lety 1844 a 1865.
Kapitoly:
O kohoutkovi a slepičce
Otesánek
Hrnéčku, vař!
Jezinky
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Tři zlaté vlasy děda Vševěda
Pták Ohnivák a liška Ryška
Zlatovláska
Živá voda
Drak dvanáctihlavý
Dvojčata
O třech přadlenách
Jirka s kozú
Jabloňová panna
Rozum a Štěstí
Král tchoř
Raráš a šetek
Pověst o studánce "Litošce"
Škola bohatí
Využívají mnoho stereotypů, které se v nich opakují a které jsou ryze pohádkové.
V mnoha pohádkách jsou tři syni, z nichž jen nejmladší má čisté úmysly a jeho závistiví sourozenci ho zabijí, aby dostali odměnu, ale sami jsou nakonec potrestaní a nejmladší buď znovu obživne, nebo vlastně vůbec nebyl předtím zabit. Velmi často tito bratři vyjíždějí do světa společně a když se na křižovatce rozdělují, zapíchnou do země proutky nebo do stromu zabodnou dýky, aby podle seschnutí (zreznutí) v budoucnu věděli, zda jsou ostatní naživu.
Oblíbenou rekvizitou je živá a mrtvá voda. Překvapilo mě užití mrtvé vody, která je potřeba na srůst odsekaných kusů těla dohromady, neboť bez toho živá voda nefunguje.
Velmi častými jsou zvířecí pomocníci. Obvykle setkání proběhne tak, že vlk, liška či jim podobní vykřiknou "nestřílej mě! pomůžu ti" a protože jim kralevic daroval život, věrně mu pomáhají a tahají ho ze všech šlamastyk. Nejsou-li zvířecí pomocníci, jsou alespoň lidští pomocníci se zvláštními schopnostmi, kteří k hlavnímu hrdinovi nastoupí do služby.
Dobří lidi nezůstávají mrtví, ač se jinak v pohádkách zabíjí a popravuje jedna radost. Neuposlechnutí ovšem nebývá automaticky popudem pro nejvyšší trest, hrdinovi bývá dána nejedna šance pro nápravu, které nakonec využije a poučí se - ve Smolíčkovi Pacholíčkovi přiběhnou Zlaté parohy i potřetí, v Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce vyvázne kralevic navzdory své zvědavosti.
Dva cykly obsahují více vyprávění. Konkrétně Jezinky zahrnují Smolíčka Pacholíčka (v knize "šmolíčka") a sirotka Janečka, který vyzíská od jezinek nazpátek oči starého pasáčka, kterému vstoupil do služby. Raráš a šetek obsahuje příběhy čtyři (a netuším, proč jsou číslovány I, II, III, V) a v nich je šetek vylíčen nejrůzněji, od mstivého lotříka, co rád provádí kousky, ze kterých by jeden zešílel, až po užitečného pomocníka.
Pohádky jsou psané tak, aby se daly vyprávět i zpaměti. Žádné zaobírání se popisy nebo zdlouhavým přemýšlením, je to bum bác, stalo se to a to a proto se stalo to a to, ale potom se stalo to a to a díky tomu se stalo to a to.
Poznámka říká, že je kniha určená pro čtenáře od devíti let. Tomu jsou i uzpůsobeny redakční úpravy, uvádějící Erbenův jazyk do současného jazyka, o to ovšem zajímavější je dialektická pohádka Jirka s kozú, která zůstala nedotčená.
Erbenem sebrané a sepsané pohádky se mi hodně líbily. Konečně jsem si utřídila, které pohádkové bytosti kam patří a odkud jsou které rekvizity. Netušila jsem, že liška Ryška a pták Ohnivák patří do té samé. Netušila jsem, že Plaváček patří do pohádky o dědu Vševědu.
Líbilo!
Ukázka (str. 88 - Drak dvanáctihlavý):
Byl jeden otec, ten otec měl jednoho syna a dal ho učit myslivcem. Když se ten syn myslivectví naučil, šel k otci a řekl mu: "Otče, já tu doma nezůstanu, já půjdu si někam do světa štěstí hledat."
"Jdi," řekl otec, "však doma za kamny nikomu štěstí nevykvete." Tak si ten milý syn sebral svoje věci, vzal uzlík na rameno, dal otci spánembohem a šel do světa.
Chodil dlouho po světě sem a tam, ale nechtělo se mu nikde dobře dařit; až konečně přišel do jednoho lesa, ten byl tři dni dlouhý. Když tak tím lesem šel první den, vyběhl proti němu vlk. Myslivec natáhne lučiště a chce vlka zastřelit. Ale vlk povídá: "Nestřílej, vem mne radš s sebou, budeš mne někdy potřebovat."
"Tak pojď," a vzal ho s sebou.
Druhý den vyběhl protin němu z houští medvěd. Myslivec zas natahuje lučiště a chce ho zastřelit. Ale medvěd povídá: "Nestřílej, vem mne radš s sebou, budeš mne někdy potřebovat."
"Tak pojď," řekl myslivec a vzal ho taky s sebou.
Třetí den vyběhl proti němu lev. Myslivec hend zas měl lučiště pohotově a chtěl ho zastřelit. Ale lev povídá? "Nestřílej, vem mne radš s sebou, budeš mne někdy potřebovat."
"Tak pojď," a vzal všecky tři s sebou.
Ukázka (str. 113-114 - Jirka s kozú):
Bul jeden král a měl ceru, a von ji nemoh žádnej rozesmít, vona bula dycky smutná. Tak ten král poudali, hdo hudělá, haby se vona zasmíla, že mu ji dejí. Tak von bul jeden pastýř a měl syna, říkali mu Jirka. Von poudá: "Tatíku, já teky pudu, esli bych ji rozesmíl. Já na vás nic nechci, jenom tu kozu." A táta řekli: "No ták di." Ta koza bula taková, hdy von chtěl, tak vona každýho držíla, a ten člověk mušel při ní vostát.
Tak tu kozu vzel a šel, a potká jednoho, von měl nohu rameně. Jirka poudal: "Ty, co máš hen tu nohu na rameně?" A von: "Já hdyž ji shundám, tak doskočím sto mjil."
"A kám deš?"
"Já du na službu, hdo mě veme."
"Tak pot se mnú."
Šli dálejc a potkali zas jednoho, měl prkýnko na vočích. "Ty, co máš hen tu na vočích prkýnko?" A von: "Já hdyž to prkýnko pozvihnu, tak vidím sto mjil."
"A kám deš?"
"Já du na službu, chceš-li mě vzít."
"Ba jou, vemu. Pot teky za mnú."
Hušli kús cesty, potkali třetího kameráda, von měl flaši pod ramenem a místo zandavačky držíl v ní palec. "Ty, co hen ten palec držíš?"
"Já hdy ho vycuknu, dotřiknu sto mjil, a co chci, 'šecko zastřiknu. Chceš-li, vem mě teky do služby, může tuto bejt tvy chčestí a náše taky." A Jirka mu na to: "No ták pot."