rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Edudant a Francimor

pise.cz/img/147460.jpg" alt="Polacek - Edudant a Francimor">Edudant a Francimor jsou synové kouzelnice Halabály, kteří jsou donuceni nastoupit do školy. Nudí se tam a tak si kouzly zpestřují výuku, neodolají ani na školním výletě a v nepozorované chvíli i se svými spolužáky uletí napřed na čarodějném koštěti. Při návratu se ovšem koště porouchá a oni skončí v domě loupežníků.
Ti je pohostinně přijmou a svěří jim dům do péče, když odjedou na lup. Po návratu si z Edudanta a Francimora udělají brankáře a střelce v důležitém fotbalovém zápase s konkurečními loupežníky a protože jim zápas vyhrají, nechtějí je pustit pryč - aby za ně hráli ještě. Školáci ovšem za pomoci spřáteleného krále skřítků utečou. Cestují pak po světě a hledají cestu domů, navštíví Psí Město, kde psi vládnou lidem a je to tak lepší, najdou si práci, aby si vydělali, a potom Francimora odnese vítr. Ostatní se ho vypraví hledat a cesta je zavede do země s králem lidožroutem, kterému se Francimor omylem usídlí v žaludku a Edudant jako doktor ho tak najde.
Společně se vrátí domů.

Edudant a Francimor jsou jediné postavy, které jsou důkladněji prokreslené. Školní mládež je masa, která se bojí nebo jásá a kterou je nutné chránit. Občas jsou nějaké zmínky o postavách, které potkají žáci na svých cestách, ale souhrnná charakteristika veškerá žádná.
Karel Poláček v knížce úmyslně boří spoustu pohádkových stereotypů. Babinského memoriál mezi loupežnickými chasami je zápas fotbalový. Dobrotivý král je lidožrout. Ochočený drak madame Halabály je drak papírový. Víly nemají daleko od roztleskávaček. Školní mládež prchá před loupežníky, kteří jedou na koních, na motocyklech se sajdkárami. A mnoho dalšího.
Hra s jazykem je typicky poláčkovská. Děti nejsou nazývány jinak než "školní mládež" a mluva vůdce loupežnické tlupy je vysokého stylu, ovšem špikována jadrnými slůvky. ("Pravíte, že nejste nepřátelé ani zvědové vládního vojska. Uši mé s radostí slyší tuto zvěst, jenom mluvíte-li čistou pravdu. Vrdloužete-li, pak běda vám! Neboť já jsem strašný vůdce loupežníků Celerini z Papadocie zván. Mé jméno je známo v celém kraji a budí všude náramný strach." str. 36) Mluvu dětí lze přirovnat k mluvě Antonína Bejvala z Bylo nás pět, kterou snad znají všichni.
Celá kniha je protkána sítí absurdních situací, kterými děti proplouvají zcela bez úhony. Tato absurdita vrcholí v druhé části knihy, kdy Francimor zhubne tak, že je vpleten do dečky a potom vleze do králova žaludku v domnění, že to je hotel.
Překvapilo mě, že je vnější charakteristika hlavních postav (Francimor - dlouhý a hubený, Edudant - kulatý a menší) opravdu jen charakteristikou vnější a že co do charakteru a inteligence jsou si postavy nesmírně podobné.
Jazyk už je o dost komplexnější, než je v knihách pro menší děti zvykem. Souvětí jsou dlouhá a využívají méně obvyklá slova, která dnes již hraničí s knižností, asi třikrát je dokonce použito slovo, které autor vysvětluje s hvězdičkou pod čarou. Kapitoly jsou dělené čísly a spíš než názvy mají popisy, co se v nich stane. (Ovšem zavádějící a neškodící překvapení.) Překvapilo mě rozdvojení dějových linií, když se ztratil Francimor - kapitoly popisují střídavě dění jeho a dění zbytku školní mládeže.

Kniha se četla výtečně a nesmírně mě bavil styl, kterým byla psaná. Ovšem z dlouhodobějšího hlediska ve mně nezůstalo vůbec nic, jen takový podivný syrový pocit absurdna a neuchopitelnosti.

Ukázka (str. 70-71):

Ale časem se chásce loupežnické podařilo koně vyprostiti a divoká honba počala se znova. I byla cesta necesta, temným lesem, houštím a roštím, roklinami i úžlabinami, přes kopce a přes doliny, přes sedm potoků a sedm plotů. A opět spatřil Edudant, že pronásledovatelé jsou jim v patách. I zdálo se mu, že není žádné záchrany a že za několik okamžiků padnou sveřepé rotě loupežnické do rukou.
Když byla nouze nejvyšší, tu vzpomněl si chytrý Francimor na kouzelná slova, kterými se zahánějí pronásledovatelé.
Učinil pravicí několik znamení a pak počal hlasem velkým pronášeti mocná slova.
"Peklo mone, žofi one, elem, pilem žof!"
A ejhle! Nad tlupou loupežnickou se utvořil mrak. A z tohoto oblaku se počal hustě sypati hnědý prášek. Byl to šňupavý tabák. Počal loupežníkům i koním vnikati do nozder a celá tlupa i s koňstvem se dala do kýchání.
Kýchali, až se ohýbali, drželi se za břicha, chytali se za hlavy.
"Hepčí! - Řach! - Bimbo! - Eéééj uchněm!" ozývalo se po celém lese.
Loupežníci si nestačili říkat: "Pozdrav pámbu - dejž to pámbu, děkuju!" Byl to takový rámus a kravál, že si většího halasu aneb tartasu nedovedete představit. Také koně kýchali "Šééén - hybš!" a byl to zajímavý pohled na ta hovádka.
Školní mládež, to se ví, využitkovala toho kýchání a brzo zmizela svým prnásledovatelům. Tak děti vyjely z lesa a seznaly, že jsou zachráněny. Každý velebil Francimora za jeho dobrý nápad.

Zpět na hlavní stranu blogu