Podtitul knihy zní "pro malé i veliké děti".
Malý Brouček trochu zlobí, učí se pořádně létat a chodí na návštěvy za kmotřičkou a Beruškou, zatímco tatínek s kmotříčkem létají každou noc svítit lidem. Zlobení ovšem není jen tak, Broučci totiž musí být hodní a poslušní, protože to tak Pán Bůh chce.
Každý podzim se sešli všichni známí dohromady a povídali si, naposledy se loučili před zimou, kromě kmotříčků se scházeli ještě s Janinkou, starší moudrou beruškou (ve významu broučice).
V zimě byli zalezlí v jejich zatepleném domečku a jen škvírkou nakukovali ven, jak vypadá bílá krajina, a až na jaře zase vylétli z domku pryč. Maminka zatím Broučkovi vyprávěla jedinou pohádku, kterou znala, o koťatech, která nebyla poslušná a tak uhořela.
Jiný den, za nějakou dobu, se motal Brouček kolem dětí, když hrály na slepou babu, a Pavlíček vzal Broučka kloboukem. Bezvědomého Broučka vzali jiní broučci domů, kde ho všichni společným úsilím vyléčili.
Další jaro letěl Brouček zase svítit na zahradu, ale nebavilo ho to a tak letěl jinam, kde potkal Verunku, berušku (opravdu berušku), která zabloudila a potmě nemohla najít cestu domů. Tak ji Brouček dovedl domů a další dny za ní zase lítal, až si na něj přišlápl Verunek a zbil ho. Doma zapřel pravý důvod, proč byl pomlácený, a tvrdil, že upadl; až později všechno přiznal a moc se omlouval. Později viděl Verunku, jak si bere Verunka, a rozbrečel se, což ho dovedlo k onomu pokání za svoji lež.
Další jaro už maminka cítila, že brzy umře, a tak naléhala, aby se Brouček brzy oženil. Janinka Broučkovi poradila Berušku a Brouček se nejdřív vzpínal, ale potom šel na námluvy. A kmotříček, že mu Berušku nedá, protože je Brouček neposlušný. Tak si Janinka došla za kmotříčkem a přesvědčila ho. Tak šel Brouček znovu na námluvy a tentokrát si vzala den na rozmyšlenou Beruška, protože se jí líbil brouček z roždí. Přesto ale svatbu měli. Nedlouho po svatbě ale "bác - maminka spadla ze stolice na zem, a bylo po ní". A zanedlouho se domů nevrátil kmotříček a našli jen bílou chudobku na místě, kde ho sežrala žluna, které už kdysi unikl. A tatínka našli zanedlouho mrtvého u něj na dvoře ve světničce.
Na jaře umřela kmotřička, hned poté, co se naposledy podívala na Broučka s Beruškou. Broučky z roždí vyhnali lidi, kteří si roští odvezli, a tak se přestěhovali pod dub, kde bydlívali kmotříčci. Brouček byl často mrzutý, protože chtěl děti, ael Janinka ho napomenula a tak byl spokojený, až jednou se mu ráno batolil naproti malý Broučínek, který se v noci narodil. Dohromady měli s Beruškou deset dětí, které se s dětmi Verunky skamarádily a bylo jim všem dobře.
Další jaro letěli malí broučci poprvé svítit, Brouček jim ukázal kostel, kde akorát kázal Pavlíček, který kdysi Broučka praštil kloboukem, a mluvil o tom, jak činil pokání, když zbytečně přizabil Broučka. Před dalším výletem si pro broučky vzkázala Janinka a když byli všichni u ní, umřela.
A další krutou zimu nepřežil ani nikdo z broučků, na jaře bylo na místě jejich domečku jenom "dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes."
Kniha (první vydání 1876) je pozoruhodně o ničem, jen o prostém životě svatojánských broučků. Jsem si naprosto jistá, že dějově si nic nebudu pamatovat už příští týden.
Celá kniha obsahuje jenom dvě myšlenky: buďte poslušní a věřte v Boha. Těmi je prodchnuté všechno, chce-li Bůh, je správné umřít; tahle myšlenka je dovedená do extrému v poslední kapitole (velice krátké), ve které nechal Karafiát umřít úplně všechny.
Brouček se zamiloval (mezidruhově) do Verunky a dostal nakládačku, Verunka si potom vzala Verunka. Brouček nechtěl Berušku a Beruška nechtěla Broučka, protože se jí líbil brouček z roždí, ale stejně si Broučka vzít musela, protože to řekli rodiče. Brouček musel jen létat a svítit v jediné zahradě, ačkoliv ho to nebavilo a ačkoliv, jak sám řekl, bylo úplně jedno, kde bude svítit, a proto se dopustil neposlušnosti, když létal za Verunkou; sám totiž věděl, že Pán Bůh by to tak nechtěl. Nakonec už svítil poslušně, protože cítil, že to tak je správné.
V knížce mě dost zmátla postava Janinky. Celou knížku jsem měla za to, že je mladá a že si ji nakonec Brouček vezme. Až na konci bylo zmíněné, že je stará (a pak umřela), ale dříve to poznat nešlo.
Líbí se mi symbolika chudobky na místě, kde zemře brouček. Nevím, jestli si ji Karafiát vymyslel nebo ne, ale je to pěkné. A chudobky s červeným okrajem značí místo, kde umřela beruška-panna.
Karafiát hodně používá sumarizaci textu. Zimy většinou nepřeskakuje, shrne je slovy, že broučci spali a spali. Nejen u zim to tak je, léto je odbyto několika lety a přijde další zima, další kapitola. Časový skok nastane až v poslední kapitole, kdy je jen letmo zmíněno dvanáct chudobek na místě domečku broučků. U zimy po zmlácení Broučka je rozepsáno, jak bylo v domečku zima a jak maminka přiložila posledních dvanáct polínek, protože kdyby Bůh chtěl, nechal by je zmrznout tak jako tak, a ono opravdu přišlo jaro a nezmrzli. O pocitech a strádání broučků s dětmi v osudnou zimu ale není nic.
Samozřejmě, je to snaha o vyjádření nezvratnosti Boží vůle a umírání, na to ale zvolil autor dost drastický způsob smrti a ačkoliv je to bezesporu dost působivý konec pohádky, připadá mi od autora poněkud zbabělý.
Broučci se mi četli opravdu dobře, je to psané přívětivým a milým způsobem, tak by měly být dětské knížky psány. Jsem ale opravdu hodně rozpačitá ze síly poselství, z míry, s jakou Karafiát propagoval náboženství a poslušnost, a nemůžu se rozhodnout, jak se k celé knížce postavit.
Ukázka (str. 64/65):
Do chaloupky se však nemohli dostat. Ony byly obě někde tam vzadu na dvorku. A tak tloukli na dveře, a Beruška přiběhla otevřít: "Kdo pak to tluče?" - "Já." - "Kdo pak je to?" - "To jsem já, brouček, tadyhle nedaleko z roždí. Máme vám něco vyřídit." - Tak Beruška mu otvírala, a kmotřička zatím také přišla. - "Aby prý jste přišly ihned pod jalovec. S Broučkem je zle." - Jak to kmotřička slyšela, honem, honem pod jalovec. A tu jim maminka lomila rukama: "Ach, on snad byl přece neposlušný, ach, on snad byl přece neposlušný!" A spěchali do světnice, a tu ležel Brouček na posteli, takový rozbitý: To pravé křidélko bylo celé pryč, a ani sebou nehnul. A tu teprv počaly všechny tři plakat, a plakaly a lomily rukama a plakaly, ale Brouček o ničem nevěděl a ani sebou nehnul.