Praktické věci jako kde, jak a za kolik. Mě Brazílie hodně překvapila, čekala jsem ji úplně jinou, jakože asi méně... pohodlnou. Už tenhle díl je samozřejmě proložen spoustou fotek.
Záznam Honza povídání o výpravě je ZDE.
Promítané fotky si k tomu můžete paralelně prohlížet ZDE.
Vstříc Pantanalu, největšímu močálu na světě
Všechno, co píšu, se vztahuje k oblasti, kterou jsme navštívili, což je spolkový stát Mato Grosso (a velmi lehce jsme lízli Mato Grosso do Sul a Goiás - hlavně jejich časová pásma). (Jo, to je taky good point, že jsou v Brazílii různá časová pásma. V jednom hostelu jsme se domlouvali na snídani a ptali se, v který čas, a když po nás chtěli ukázat naše hodinky, protože sign language, tak já měla jiný čas než Honza...)
V Brazílii se mluví portugalsky - anglicky s námi mluvilo za celou dobu pět lidí*. "Communication in Brazil is combination of sign language, good will and cash," dočetl se Honza v jednom reportu, a přesně tak to i bylo. Taky se teda dočetl, že "trying to speak with broken spanish is usually not helpful," ale tohle nám docela fungovalo. Akorát z odpovědí jsem já nechytala ani slovo, ale Honza to zvládal (nechápu jak). Klíčové ovšem bylo mít staženy jazykové balíčky do google translate, aby fungoval i offline. Přes ten s námi byli ochotní komunikovat všichni.
Lidi v Brazílii hodnotím kladně, přišli mi milí a ochotní a ani nás nikdo nepřepadnul nebo neokradl. (A navíc jsme za celou dobu nepotkali jediného kuřáka. Nádherná země.)
Byli jsme tam od 9. do 27. května a za celou dobu nám ani jednou nepršelo. Že jsme přiletěli těsně po období dešťů, jsme ale na začátku pozorovali na zvýšené vlhkosti vzduchu, ale čím déle jsme tam byli, tím byl vzduch sušší... a teplejší. Denní teploty v Pantanalu se pohybovaly cca 28 - 36 °C, v noci kolem 23 °C. Překvapilo nás, o kolik chladněji bylo u Emas (ono to bylo teda o 600 metrů výš), kde v noci spadla teplota na 10 °C.
___
*Schválně: slečna v Localize, Claudius z fronty na pečivo, Kennedy v Emas a Mario s Jeanne z posledního ubytování. Vážně si myslím, že mi nikdo nevypadl.
Vstříc Pantanalu jinudy
Platí se tam brazilskými realy, přičemž 1 BRL = 4,50 CZK (k 5/2023). Po našich zkušenostech z Ekvádoru jsme si vybrali hned na letišti, protože bez peněz se člověk neobejde... a pak jsme těmihle penězi platili poslední ubytování, abychom se jich zbavili, protože se dalo všude platit kartou. Ten letištní bankomat nás navíc slušně okradl - hlídali jsme si externí čtečky karet, a on si přitom naúčtoval nesmyslné poplatky (skoro 1500 Kč).
Taky Honzovi mBanka hned po příletu zablokovala všechny karty a musel jim zavolat, aby je odblokovali, což bylo pikantní v tom, že nemají helplinku 24/7, takže jsme kvůli časovému posunu museli čekat až do dalšího dne (a samozřejmě na tom vázlo třeba půjčení auta). V autopůjčovně nám říkali, že se to tam stává cizincům hodně často.
Sámošky mají podobné jako u nás, ovoce a pečivo se váží na pokladnách (kromě toustového chleba mají i bagetky, ach) a ceny jsou hodně podobné jako u nás. Při placení kartou se vás vždycky ptají, jestli máte crédito ou débito, a když já poctivě říkala, že debetní, tak platba neprocházela, takže jsme pak začali tvrdit, že máme kreditní, a pak platby normálně fungovaly.
(Jestli budete v Cuiabě shánět bombu k vařiči, tak v rybářských obchodech. Outdoorové obchody ji nejenže nemají, ale ani vás nejsou schopné nasměrovat, kde by šlo uspět.)
Kreditka s sebou byla nutná kvůli půjčení auta, aby si mohli strhnout depozit. Já ji nemám, tak jsem byla ráda, že ji vzal Honza. Moje debetní jinak normálně fungovala. (Ne že bych ji moc používala - všechno platil Honza a náklady jsme vydělili třemi...)
Na obloze měli nabouranej Velkej vůz, tak jsem jim ho u řeky spravila
Auto jsme měli půjčené přes Rentalcars od Localizy. Poznámka pro příště - rezervovat si ho přímo od Localizy (nebo aspoň zkontrolovat ceny), protože když nám to auto omylem naúčtovali znovu, byla cena od nich o hodně nižší než od Rentalů. Na tři týdny nás stálo cca 12.000 Kč (plus jsme ještě něco dopláceli za druhého řidiče).
Problém byl v tom, že nejenže se nám nepovedlo v Cuiabě sehnat žádné auto s náhonem na všechna kola, ale navíc všechna auta byla tak malá, že se nám nevešla zavazadla do kufru. A nechávejte někde odstavené auto s batohy viditelně na sedačkách... takže jsme ho u obchodů nechávali nejen s batohy, ale i s Ivanou :) Další zádrhel, související s tím, že jsme neměli terénní auto, byl v podmínkách, protože jsme nesměli mimo asfalt. Jenže na tom jsme se nezvládli udržet ani cestou k prvnímu ubytování, které jsme měli zabookované přímo v Cuiabě!
I vzhledem k tomu jsme jim auto nevraceli špinavé, ale nechávali jsme ho před vrácením umýt, protože tamní jemný červený prach se v tom autě dostal úplně všude a nikdo by nám nevěřil, že jsme s tím byli jen na asfaltu. Trvalo to dvě hodiny a stálo 200 BRL, ale stálo to za to. Při vracení auta si ho obešli, pokývali hlavou nad jedním škrábancem... a to bylo všechno. Nenaúčtovali nám navíc vůbec nic. A že by měli co, kdyby se sehnuli a koukli se na podvozek.
Kolik termitišť je hodně termitišť?
(fotila Ivana)
Na benzínkách je jen výjimečně k mání diesel, zato je na výběr benzín a etanol. Všechna auta můžou jezdit na benzín a na etanol většina (nám v půjčovně řekli, že můžeme obojí), ale přestože je etanol výrazně levnější, brali jsme vždycky benzín, protože je výživnější a my potřebovali co největší range. Benzín stál zhruba 5,50 BRL za litr.
Já sice řídila častěji než Honza, ale nepouštěla jsem se do velkých měst, protože jsem měla osypky z jejich křižovatek - vůbec jsem nepochopila systém předností, když tam nebyly značky - a kruhových objezdů. Taky nebylo jednoduchý vygooglit rychlostní limity pro Mato Grosso, nicméně ve městech bylo 30 nebo 40 km/h, mimo města 80 km/h a na dálnicích 100 km/h. Kde byl asfalt, tak byl hezkej a hladkej, a kde nebyl, tak byly ty cesty aspoň většinou hezky upravené. My tedy mezi výmoly, do kterých by se vešel i mamut, strávili dost času, jenže to bylo tím, že jsme cíleně jezdili na úplné konce cest. Jo a příčné prahy! Byly vysoké, neviditelné a všude. (Honza jeden v Poconé pojmenoval "Eliščin skok". Jenže pak na něm skočil taky a už si ze mě neutahoval.)
Silniční kontrolu jsme měli jen jednu (od polícia militar) a kontrolovali jen pasy a můj český řidičák. Měla jsem s sebou i mezinárodní, ale ten vidět nechtěli. Bylo to v Poconé na začátku Transpantaneiry a protijedoucím autům (z močálů do civilizace) kontrolovali kufry, tak tam byli asi spíš kvůli pytlákům nebo tak.
Úsvit na řece
V Cuiabě jsme si pořídili místní SIM kartu, abychom měli internet. Zvolili jsme Vivo, které mělo mít lepší pokrytí v Pantanalu (jinak bylo dost tristní), a na výběr bylo ještě Claro. Pokrytí signálem i daty bylo slušné ve městech, ale ve volné krajině nic moc.
Ke koupi SIMky byly samozřejmě potřeba nacionále a bylo to celý dost složitý, protože jsme chtěli dobíjecí kredit a ne předplatné, (prodavač si sám zpočátku myslel, že to už ani není možné,) a navíc jsme si ten kredit nemohli dobít přímo ve Vivu. Dostali jsme seznam obchodů, kde to možné bylo: Americana, Studio Z, CEA, Riachuello a Drogaria Drogasil (jestli to správně čtu). Dobíjel se přímo na pokladně.
Spousta hotelů, obchodů a restaurací měla samozřejmě free wifi, ale spousta jich tu wifi měla vázanou na brazilské id (CPF). Ivana našla nějaký generátor CPF, ale pokusy o vygenerování falešných ztroskotala na tom, že se jí nepovedlo zadat falešný telefon.
V Pantanalu žije 10 miliónů kajmanů, kteří se okamžitě stali mými (po anakondě) nejoblíbenějšími zvířaty
Hotely, hostely, campy, pousady a lodge (tolik výrazů pro ubytování, připadám si jako Dvoukvítek) jsme vybírali buď přes Booking, nebo přes Google mapy. Ty teda dvakrát spolehlivé nebyly, ale to bylo možná i tím, že jsme tam byli mimo sezónu. Ho(s)tely byly fajn v tom, že měly skoro všechny klimatizaci.
Taky jsme s sebou měli stany, že budeme spát venku, a překvapilo mě, jak obtížné to bylo. Brazílie je totiž rozparcelovaná do soukromého vlastnictví, takže jsou všude ploty. Protože Jižní Ameriku moc dobře neznám, tak mě dopředu ani nenapadlo, že by mohl být problém se utábořit u cesty uprostřed ničeho - jenže všude byly pastviny. Do toho samozřejmě fakt, že jsme nechtěli být ze silnice vidět, aby nás nikdo nepřepadl, protože Brazílie... občas jsme hledali dlouho.
Seznam toho, kde jsme přespávali, je v mapičce níže.
Po jídelní stránce se mi v Brazílii moc líbilo. Obědvali jsme tam bufetovou formou, což se nazývá prato feito, a na výběr byla vždy rýže, těstoviny, dva druhy fazolí a hranolky, k tomu spousta masa v omáčce i bez (a občas přímo z grilu) a strašně moc zeleniny. Cena byla buď na váhu (kolem 5,50 BRL za 100 g), nebo fixní za all you can eat. Hotelové snídaně kromě bagetek a věcí na ně obsahovaly zase spousty ovoce. Mně většinou při cestách zelenina a ovoce chybí, takže jsem tu byla naprosto spokojená - a od doby, co nejím mléko, to bylo poprvé, co jsem se v zahraničí ani jednou nemusela přiotrávit kvůli neexistujícím možnostem.
Vodu jsme celou dobu pili balenou. Špatně bylo jen zpočátku Honzovi, a to si nejspíš přivezl s sebou.
A tady už upoutávka na vyprávění a že to všechno nebylo tak snadné a růžové, jak jsme si malovali
Honzovo povídání o naší cestě po Brazílii je nahrané na Youtube ZDE. Fotky k tomuhle promítání jsou nahrané ZDE.
Honzův mammalwatcherský report je ke stažení ZDE.
Naše fotky zvířat na iNaturalistu:
- savci
- ptáci
- plazi a obojživelníci
- ryby a měkkýši
- pavouci a hmyz
Kde jsme cestovali:
9. 5.: Pousada Sagui
10. 5.: wildcamp (Transpantaneira)
11. 5.: Hotel e Churrascaria Pousada Pantaneira
12. 5.: wildcamp (Transpantaneira)
13. 5.: Pousada Rio Claro
14. 5.: Hotel e Churrascaria Pousada Pantaneira
15. 5.: Raffa's Hotel
16. 5.: Pousada das Emas
17. 5.: Rancho do Jorges
18. 5.: wildcamp (u bučících krav)
19. - 20. 5.: camp Pousada do Mariano
21. 5.: Hotel e Churrascaria Pousada Pantaneira
22. 5.: camp Porto Jofre
23. 5.: wildcamp (se štírem)
24. - 25. 5.: Pousada Jamacá das Araras
26. 5.: Hotel e Fazenda Mato Grosso
Dovolená nás stála 40.000 Kč na osobu za tři týdny. V ceně jsou zahrnuty i letenky a půjčovné auta. Spotřeba benzínu se těžko počítá - sice můžu říct, že jsme hrubým odhadem najezdili 3000 km, ale mnohem víc času než na dlouhých trasách jsme strávili na hliněných cestách jízdou 17 km/h, takže auto neustálo řadilo mezi 1 a 2. Co se ubytování týká, necelou polovinu nocí jsme spali ve stanech.