Brazílie: Dobudeme Pantanal z východu!

Na mapě vedla do Pantanalu z východu provokativní silnice, kterou jsme nemohli nechat bez povšimnutí. Třeba konečně pronikneme do nitra močálů? Samozřejmě to dopadlo jako vždycky - tentokrát nás na cestě zastavily písečné jámy, které bychom naším autem neprojeli. Přesto jsme se dostali na jedno z nejlepších pozorovacích míst celé dovolené a konečně jsme viděli i mravenečníka velkého. Nechybí ani video mravenečníka čtyřprstého, který výhružně syčel na Ivanu z celé své majestátní výšky třiceti centimetrů.

Tamní zemědělská krajina byla fascinující. Byla tam kromě třeba bavlnových polí spousta kukuřičných polí, což evokovalo Čechy, ale v těch jsme v noci potkali pekari a tapíra, což v Čechách nemáme. Navíc kolem nich rostly palmy a přes ně létali velcí modří arové. Toho dne jsme zase na travnatém poli potkali hejno (stádo? smečku?) nanduů, to se v Česku taky zas tak často nevidí.

Tady to znám, to je cestou na Vysočinu!
(fotila Ivana)

Teda... až na ty palmy.
(fotila Ivana)

Trosky
(fotila Ivana)

Občas se ptám na věci rychlejc, než zapnu mozek, takže v autě proběhl i rozhovor na téma, proč v Brazílii nejsou žádné zříceniny. Na moji obranu, došlo mi to ve chvíli, kdy otázka opustila moje ústa.
(fotila Ivana)

Tak ne. Přece jen to neni v Čechách, tak hezký silnice tu nemáme.
(fotila Ivana)

Ten den jsme před sebou měli dlouhou cestu - chtěli jsme na západ k Rio Piquirí, a tak jsme si našli ubytování v rybářské oblasti kdesi uprostřed ničeho, protože bychom celou štreku za jeden den neujeli. Zastávky jsme dělali přitom jen na jídlo a kvůli benzínu, což byla kapitola sama pro sebe.

Totiž, už podruhé se nám stalo, že do našeho auta nešla strčit tankovací pistole. Minule to zachránilo několikrát odemknout a zamknout auto, ale tentokrát to nevypadalo moc dobře. Nakonec pomohlo, když Honza odemykal přímo v té chvíli, kdy tam pikolík strkal tu pistoli. Strávili jsme tím hodně času, ale aspoň jsme si k tomu vybrali malebné místo: v cypřiších (nebo co to bylo za stromy) kolem benzínky byla miliarda velkých modrožlutých arů.

Cestou se nám konečně začalo dařit fotit pásovce. Tenhle se před námi schoval do nory u cesty, což potvrdilo naši teorii z Emas o dírách v krajnicích. Pásovec šestipásý.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

(To kdybyste váhali, o jaké noře to mluvím.)
(fotili Ebříci)

V podvečer se z velké silnice s hladkým asfaltem (chvílema teda i se záplatovaným asfaltem), mýtnými bránami s poplatkem 5,80 nebo 10,10 BRL a spoustou cedulí o fiscalizacion electronica stala opět červená prašná cesta a ještě později hliněná cesta plná hrbolů a strouh. To už jsme ze včerejších 800 m. n. m. klesali zpátky k Pantanalu do 150 m. n. m. a při sjezdu do nížiny byly famózní výhledy.

(Plus jsme neustále potkávali výjevy jako pole plná nanduů, ary popelící se v prachu u cesty nebo sovičky na kůlech plotů.)

Pole s nanduy

A ještě zblízka
(iNaturalist)

Popelící se arové a jejich ekvivalent užívání Smecty. "Arové létají na odkrytá jíloviště, kde konzumují jíl pro neutralizaci toxických látek v žaludku, proto mohou konzumovat nezralé a toxické ovoce," praví k tomu Wikipedie.
(iNaturalist)

Je to dřina, to pozorování sov, protože je obtížné je vidět ve dne a navíc jsou tááák plaché... až na to, že vůbec. Sýček králičí.
(iNaturalist)

A ještě Ivanin oblíbený žánr: pták na savci. Pták je obyčejný cattle tyrant (tyranovec dlouhonohý, ale v češtině to tak nevyzní) a krávy jsou ještě obyčejnější zebu - jiné plemeno jsme tam za celou dobu neviděli.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Pak to začalo být složitější, protože rybářská ubytování, nalezená na google mapách, měla otevřeno zjevně jen v sezóně a my tam v sezóně nebyli, takže nakonec mělo otevřeno jen jedno, které původně Honza zavrhl jako příliš olezlé a komárovité, ale do kterého jsme se potupně vrátili, když jsme zjistili, že nemáme kam jinam jít. Moskytiéry nebylo v pokoji kam uchytit, a tak jsme srazili postele a postavili si na nich stany.

Rybářský kemp Jorge's

Ještěže nemáme žádné standardy, to bychom tu měli docela problém

Zde příjezdová cesta. Myslím, že tady jsme pomačkali výfuk, a když píšu my, tak myslím sebe. Na podobných cestách vždycky přemýšlím, proč jsou couvací světla tak nekonečně nedostatečná... No. Stydim se a považuju za zázrak, že se v autopůjčovně na podvozek ani nekoukli.

(Honem tu kyselou pachuť vzpomínky nečím přebít, co vybrat... jo, tohle bude dobrý.) Podvečerní hospodářská krajina.
(fotila Ivana)

Soumraky Brazílie uměla moc hezké. (Kdo najde ptáčka, získává bod.)
(fotila Ivana)

Večer jsme vyrazili na krátkou procházku k řece (se spoustou kajmanů a s několika netopýry) a na příjezdovou cestu, kde jsem Honzovi připravila zábavnou chvilku s lelkem schovaným hluboko v křoví, kam se za ním pokoušel dostat, a Ivana našla nádhernou vačici bělobřichou (v angličtině ne zrovna intuitivně white-eared opossum), která byla úplně ťuťu, a když jsme se vraceli, tak se naštelovala do jiné polohy, abychom ji vyfotili ještě krásněji.

Nahráváme a analyzujeme netopýry podle jejich zvuků pomocí batdetectoru

Vačice bělobřichá
(fotili Ebříci, iNaturalist)

O mravencích a termitech bude samostatný díl, ale nemůžu sem tu fotku nedat, protože prostě mravenčí dálnice. Ráno jsme se na ně šli podívat znovu, ale na jejím místě zůstalo jen pár opuštěných lístků.
(iNaturalist)

Honza nás poměrně neuspokojivě probudil  už v půl sedmé - mě nevyspalou, protože jsem se v noci dost budila vedrem a hlukem od záchodových dveří. Ranní birdování jsem tak notně zkrátila, abych se v klidu nasnídala a hlavně sbalila stan, dokud tam nikdo nebyl, protože ve stísněných podmínkách našeho pokoje bych jinak nejspíš někoho probodla tyčkami.

A vydali jsme se (pro benzín - sice jsme podle ukazatele měli pořád plno, ale vešlo se tam dalších deset litrů - a dál) směrem k Rio Piquirí, a to po prašných cestách, které si hloubkou průniku do Pantanalu v ničem nezadaly s Transpantaneirou. Na Mapy.cz byla ta naše dokonce kreslená až k Porto Jofre (přijeli bychom ovšem na špatný břeh Rio Cuiabá), ale Mapy.cz byly v Pantanalu obecně dost optimistické, takže takové naděje jsme si nedělali - a navíc bychom už neměli dost benzínu na návrat. Ale myšlenka dojet někam k řece a divoce tam tábořit a dělat jednodenní vyjížďky na člunu byla lákavá.

Takže plány byly - a dopadlo to jako vždycky.

Dobrá věc téhle cesty: viděli jsme dalšího pásovce, a dokonce se před námi zahrabal do země, to jsme ještě nikdy neviděli.

Horší věc: po dvou hodinách surfování v písku jsme se dostali do míst, kde byl písek na cestě už tak hluboký, že jsem si tudy netroufla projet, a když jsem pustila k volantu Honzu, který má s písečným povrchem víc zkušeností, a když i on po neúspěšném pokusu seznal, že tam je velké riziko zapadnutí, tak jsme se potupně museli vrátit.

Ach jo. Pořád nechápu, proč tady nepůjčují žádná 4x4 bez odkryté korby.

Ještě se mám o řízení hodně co učit. Třeba jak se objíždí/projíždí stádem dobytka. Dobu jsem jela za ním, a teprve když jsem viděla, jak ho prorazilo auto v protisměru, jsem si troufla.

Tahle fotka je poučnější, než si myslíte: takhle to totiž v Mato Grossu vypadalo všude. Hliněné cesty a kolem nich oplocené soukromé pozemky. Až tam jsem si uvědomila, jak je skvělé, že Česko není rozparcelované do soukromého vlastnictví a že se po něm dá chodit i mimo cesty.

Pásovec jedenáctipásý
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tohle po něm zbylo. Zahrabat se uměl vážně rychle, byl to zážitek sledovat.
(fotili Ebříci)

Kus cesty jsme se vrátili a cestou vyhlíželi potenciální tábořiště. Nový plán byl jasný: cesta skýtala velký potenciál, a tak jsme tam chtěli v noci spotlightovat, přespat někde u cesty a z oblasti odjet až další den.

(Na cestě nás míjel náklaďák, který měl na korbě bagr, který měl ve vidlici motorku.)

Slušná místa jsme našli rovnou dvě a u druhého se rozhodli, že to bude to ono. Jenže bylo půl druhé a venku pětatřicet stupňů a nic na programu, protože ani ptáci v takovém vedru nebyli vylezlí. Rozložili jsme si tam do stínu plachtu, já uvařila čínskou polévku (a kafe), a zatímco já dočetla knížku a rozečetla jinou, Honza se družil s místními zemědělci, na jejichž příjezdové cestě k ohradě jsme se utábořili, a učil se ovládat složitý mechanismus vrat do ohrady, aby mohli přejíždět traktorem tam a zpátky a nemuseli přitom vystupovat.

Zevl

Zatím jste měli možnost vidět jen velká, dospělá termitiště, tak tady je fotka ještě maličkého, sotva narozeného...

Ťuťu ptáčínci.
(Nemůžou bejt všechny komentáře edukativní a k věci, žejo. Jenže oni byli maličcí, krásní a ťuťu a ne, nevím, co je to zač.)
((Ivana vzkazuje, že to je tyranovec bělohlavý, jenže samice nebo nedospělec.))

Začíná padat soumrak, nejvyšší čas vyrazit na cestu

Tábořiště jsme sbalili hodinu před soumrakem a vyrazili spotlightovat. Ujeli jsme třicet kilometrů směrem k civilizaci (takže 60 km celkem a auto pořád hlásilo plnou nádrž, ten ukazatel fakt nebyl moc důvěryhodnej) a bylo to naprosto úchvatný.

Začali jsme nějakými maikongy, pokračovali mývalem, který pro nás byl nový, a spoustou jelenců, kteří tam byli naprosto všude. Zajímavé bylo zvíře, o kterém doteď není jasné, jestli byl maikong, nebo jelenec - tady je odkaz na fotku, hlasovat můžete v komentářích. Já si myslim, že je to jasnej jelenec, zatímco na iNaturalistu se názor kloní k maikongovi.

Pozorovat zdejší srnky, pardon, jelence, nebylo moc obtížné.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

(Ale roztomilí být uměli, to jo.)
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Morče, jakože to opravdický, prvotní morče - předek toho, co jste měli doma jako děti.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Mýval jižní
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Velká pecka byl velký mravenečník, giant anteater, který se procházel podél plotu pastviny a šmejdil čumákem po zemi. Byl strašně veliký, něco takového jsem nečekala ani podle fotek na internetu, které jsem před cestou prohlížela.

Abychom si je mohli začerstva porovnat, tak jsme potkali i mravenečníka čtyřprstého, kterého jsme viděli už jednou na Transpantaneiře, který šel taky podél cesty, a když Ivana vylezla, aby ho vyfotila zblízka, pokusil se ji zastrašit tím, že se vztyčil na zadní a ze své impozantní výšky třiceti centimetrů na ni začal syčet.

Stromového mravenečníka jsme našli na odbočce k nějaké fazendě a asi jsme dojeli moc blízko, protože si nás majitel přijel zkontrolovat. Kvůli jazykové bariéře jsme si nerozuměli, ale fotky velkého mravenečníka se mu líbily a asi z toho pochopil dost přesně, o co nám šlo.

Hromada kajmanů, potoo a kapybary nás nechali chladnými, ale hodně zajímavý byl pulsarem nalezený netopýr visící v keři - já měla netopýry zaškatulkované do budov a jeskyní. V keřích byla i spousta myší, které se nám moc nedařilo fotit - Honza má spoustu částí těla, které by dohromady daly skvělý kubistický obraz, protože jsou z hodně různých úhlů. Spící ptáky jsme se fotit ani nesnažili. Za šera jsme navíc viděli morče přecházející přes cestu a taky prasata, která se nám nepovedlo vyfotit.

Největší pecka výletu: mravenečník velký.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Neodpustím si ještě fotku z profilu. Měla jsem tam dobrej zásek, když jsem na něj koukala triedrem - kus od něj, částečně za sloupem, jsem viděla pohyb jiného zvířete, a tak jsem se soustředila na to... a on to byl konec tohohle mravenečníka. To zvíře je fakt obrovské.
(fotili Ebříci)

Tohle video si prostě nemůžu nechat pro sebe. Fotky mravenečníka čtyřprstého jsou na konci.
(filmovala jsem já, fotili Ebříci, iNaturalist)

Mě zcela upřímně nikdy nenapadlo, že můžou být netopýři i na stromě - měla jsem je pevně zafixované do jeskyní a budov... Listonos plochonosý.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Na závěr noci ještě zábavné pozorování. Totiž. "Hele, ocelot!" "Ne, to je pantanal cat!" "Foť to!" "Popojeď dva metry! Couvni!" "Máš?" No, a tak máme vyfoceného domácího mourka.
(fotili Ebříci)

Na tábořiště jsme se vrátili až po desáté a nebyli jsme tam sami - za plotem stálo stádo krav, blýskalo očima a hlasitým (hodně hlasitým) bučením protestovalo proti naší přítomnosti a proti jejich vyrušování. Ten koncert trval celou dobu, co jsme stavěli stany a chystali se ke spánku. (A co jsem fotila oblohu.) Divím se, že nepřijel nějaký farmář zkontrolovat, že ten dobytek nekrademe.

I když... ráno jsme zjistili, že tam v noci možná přece jen někdo byl, protože na cestě k ohradě byly v písku stopy auta, které se u ohrady zastavilo a zase odcouvalo zpátky. (Mohla to ale být i kontrola, jestli nepotřebujeme pomoc, protože u nás stavělo prakticky každé auto, když jsme potmě fotili u kraje cesty.)

Ještě před spaním nám Honza ukazoval střed Galaxie, který tam byl fantasticky viditelný - tedy ne přímo střed, ale otevřená hvězdokupa M7, která je mu z pouhým okem viditelných objektů nejblíže. Celé té Mléčné dráhy, Štíra, Jižního kříže a taky zvířetníkového světla jsem se nemohla nabažit a prakticky každou noc, když jsme byli venku, jsem je nutně potřebovala fotit.

Ráno jsem se probudila na východ slunce a byla to nádherná podívaná, celá obloha oranžová a do toho obrysy stromů na pastvině. Stany bez tropika, jenom se síťovaným vnitřkem, dělaly jménu "million stars hotel" čest, protože člověk doopravdy spal s Mléčnou dráhou nad hlavou...

Mléčná dráha nad námi, pohled směrem k hvězdě nejbližší ke Slunci a ke středu Galaxie - to u nás nemáme

A teď si představte, kdybych tam měla opravdickej foťák, který by měl i nějakou světelnost... ach.

Nádhera. Člověk prý okem dokáže vidět (a rozlišit) zhruba 2600-4500 hvězd. Počítejte se mnou...

Cestou pryč z téhle oblasti jsme si zdejší safari doplnili ještě nosálem červeným, který byl skutečně úchvatně rezavý a pobíhal kolem silnice. (Ovšem moje upozorňování na zvířata bylo fakt ostudný: "Vlevo, opice nebo mravenečník, tam za mříží!" Protože tři dráty aka plot je jasná mříž a nosál, opice a mravenečník jsou skoro to samý, ech...)

V Rondonopolisu jsme se zastavili v naší oblíbené sámošce Comper dokoupit ovoce, pečivo, vodu a sušenky, i když byla čím dál větší loterie, jestli nás pustí dovnitř, protože jsme už byli opravdu strašně špinaví od všudypřítomného červeného prachu a ještě k tomu jsme zatím nepotkali žádnou prádelnou, takže jsme nejspíš ani úplně nevoněli. Stejně by mě zajímalo, jak to dělali místňáci, že jejich oblečení od červeného prachu zaprášené nebylo, a to třeba ani po hodině nošení. Benzín jsme vzali až za městem, a protože zrovna doplňovali nádrže, zašli jsme si na oběd na zdejší klasické a oblíbené prato feito.

A pak dál, k řece za dalším člunováním.

Ještě hledání dalších netopýrů při odjezdu z oblasti

A závěrem nosál červený
(fotili Ebříci, iNaturalist)

(Všechna pozorování z téhle části výletu ZDE.)

předchozí     -     následující