Brazílie: Nesnesitelně dlouhá cesta domů

Naše dovolená se nachýlila ke konci. Vyprávění o poslední části cesty obsahuje sklípkany, několik dlouhých letů, zablokovaná záda, parky v Atlantě se spoustou ptáků a taky s hadem a jelenem, a je taky o tom, jak snadné je zvyknout si na řízení automatu. Pořád mám ale na disku hodně fotek a videí, ze kterých ještě něco stvořím - takže zůstaňte naladěni.

Jeden z atlantských parků

Od Maria a Jeanne jsme vyrazili zpět do Cuiaby do luxusního hotelu Fazenda, který jsme vybrali podle toho, že měl být v části města s asfaltem (museli jsme umýt auto a nebylo by to k ničemu, kdybychom bydleli na hliněných cestách), měl mít velkou zahradu, kde jsme chtěli večer a ráno pozorovat zvířata a ptáky, a navíc inzeroval prostorné pokoje a minibar. Pravdou byly ty asfaltky, zbytek by pustý výmysl.

Umytí auta zařídil Honza a strávil tím dvě hodiny, ale auto se blýskalo k nepoznání. (Jů, ono není červené, ono je modré!) Vylezlo několik škrábanců na laku, ne moc výrazných, ale největším problémem zůstával podvozek, kde jsme (...jsem...) urvali nějaké kryty plus pomačkali výfuk.

Po setmění jsme chtěli vyrazit do zdejších zahrad, takže jsme přišli na to, že nepatří k hotelu, a chvíli chodili po zahradě sousedního pozemku s fotbalovým hřištěm, kde Ivana našla dva obří pavouky (jakože velikosti sklípkanů, fuj*), velkou žábu a před pokojen ještě gekonka. Do pokoje jsme se ale vrátili brzy, protože noční brazilská města nemají nejlepší pověst, obzvlášť ve velkých městech a pro lidi s, například, viditelně nošenými velkými foťáky.

*(Podle iNáče to skutečně sklípkani byli. Když první zabehl do pařezu, tak se Ivana jala odlamovat ztrouchnivělé kusy dřeva s tím, že to byla myš a že ji chce vyfotit. Tolik k velikosti. Brrr.)

V areálu našeho hotelu

"Do toho pařezu zaběhla myš! ... Hele, on je to... asi... pavouk...?"
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Náš miniaturní "spacey room" měl dementní dveře na záchod, takže když se Honza chtěl brzy ráno vyplížit na ptáky, vzbudil všechny. Ptáků venku ale bylo poskrovnu (hlavně teda druhově) a zdaleka nejlepší z nich byli přelétající růžoví kolpíci.

Zato snídaně byla famózní, spousta vajíček, klobásek, ovoce, sladkého pečiva a dalších dobrot. Celá tahle cesta do Brazílie byla skvělá kulinářská výprava.

Snaha o check-in do letadla dopadla katastrofálně, stránky Delty fungovaly spíš marginálně a stejně už nebyla žádná volná místa.

Co naopak dopadlo nad očekávání dobře, bylo vracení auta - na jediný nerozleštěný škrábanec se jen podívali a nijak ho nekomentovali a na podvozek se nepodívali! Já vážně čekala, že budeme platit nějaké astronomické částky za škody. Takže nám z karty strhli navíc jen částku za druhého řidiče.

Díky tomu, jak to šlo rychle, jsme byli na letišti absurdně brzy. Co musím zmínit, je zřícenec, kterému se moc líbila Ebří trička, která si přivezli z loňské astronomické expedice - je na nich totiž nápis "Make science, not war". Podivoval se jim dlouhou dobu.

Kolpíci jsou krásní, ti mi vždycky udělají radost. Takoví létající jednorožci, jenom duha chybí.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Snídaňový bar byl... velkolepý. Lepší slovo pro to neexistuje. Přejedená jsem dodnes.

Let do Sao Paula byl dvouhodinový, ale jako by trval dvacet let: za námi na trojsedačce seděla paní s dvěma dětmi, z nichž jedno celou cestu hlasitě brečelo a druhé ještě hlasitěji křičelo a kopalo do sedadel. Většinou maminky s dětmi v letadlech hluboce obdivuji, ale tady musím pochválit sebe, že nikdo nedošel úhoně. Třeba já. Jakože mi nevybouchla hlava, třeba.

V Sao Paulu jsme na přestup měli hodně času, a protože jsme přestupovali z domestic flightu na international flight, měli jsme možnost vylézt ven na nádherný západ slunce. Takže jsem se toulala po nočním Sao Paulu po setmění sama jen s Ivanou, já jsem tak dobrodružná! Jakože fakt celých třicet metrů od terminálu!

Rozloučení s Cuiabou a strašidelný kruháč na památku

Cuiaba ještě jednou

Létat s Azul je skvělé díky snackům, které podávají. Další želé letadýlka, k tomu banánové chipsy... jo, to by šlo.

Na letu ze Sao Paula seděli Ebříci v prostřední řadě a já od nich přes uličku vedle mladé Brazilky - v letadlech jsem měla na sousedky štěstí. Horší byli tři lidi v nejbližším okolí, kteří by nutně potřebovali kapesník, protože celých deset hodin to furt natahovali... ble. Nesnáším tyhle zvuky. No a ještě horší bylo, že jsem za celou noc prostě neusnula.

Byla jsem hodně ospalá při vzletu, což bylo v deset večer, jenže o půlnoci se podávala večeře, a i když jsem ji zapila vínem, (alkohol jsem během studia, takže tou dobou už tři roky, skoro vůbec nepila,) naboostovala mě natolik, že se spát nedalo. (Ono jsme taky měli naposledy snídani, plus sušenky po poledni.)

Z výletu po nočním Sao Paulu. Celých třicet metrů z terminálu! (Zde odkaz, proč to tak zdůrazňuju.)

V Atlantě jsem nepřistála v dobrém stavu, a to se mělo ještě zhoršit. Totiž, už od procházky k vodopádům o tři dny dříve mě pobolívala záda na hranici zablokování, a teď to dospělo do rozměrů, že jsem se nemohla hýbat. Zkusila jsem nejdřív slabší prášek, pak silnější a pak ještě jeden, protože mi bylo strašně.

Jenže v Atlantě jsme měli na přestup deset hodin, a protože stejně neexistovala žádná úlevová poloha, bylo mi jedno, jestli budu trpět na letišti, nebo v autě, a tak jsem se navzdory zdravotnímu stavu vydala spolu s Ebříky na výlet.

Pro auto jsme si jeli na jiný terminál nadzemkou

Jů, další auto, které můžu zničit! Teda mohla bych, kdybych byla schopná řídit. Nebo aspoň existovat. Takže řídil Honza a auto přežilo bez úhony.

Byla neděle.

Honza našel jižně od Atlanty nějaký park, který měl být trvale otevřený a na neděli v něm mělo zavírat jen education centrum, takže jsme byli dost zklamaní, když jsme zjistili, že přes bránu neprojedeme.

Další lokality byly naštěstí přístupné, jen měly vstup za malé poplatky, kvůli kterým jsme ještě zajeli vybrat do bankomatu na benzínku, a pak jsme si mohli oči vykoukat na zdejší ptáky. Byli tam nějací brazilští, nějací evropští... prostě Severní Amerika, žejo.

Jen já se od auta moc nevzdalovala, moc nechodila, vlastně i moc neseděla, a vlastně tak trochu umírala.

V prvním atlantském parku

Nejsme typičtí parkoví návštěvníci

Ale oni měli v přístřešcích na stropě třeba tohle...
(iNaturalist pro to nahoře a iNaturalist pro to dole)

...nebo tohle. To už je jen opuštěná skořepina, ze které se vylíhlo a odletělo šídlo.
(iNaturalist)

Nemůžu si odpustit ani několik ptáků, jako třeba kardinála červeného
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Nebo tohohle duhového krasavce. To je jedno, že je to náš špaček obecný. Je krásnej.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A ještě kurlan chřástalovitý
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Až na posledních dvou lokalitách jsem se předávkovala prášky, abych ušla aspoň něco, a protože nám kromě ptáků zkřížili cestu i had, jelen a veverky, určitě to za to stálo. Jenže samozřejmě to nebylo zadarmo.

Po vrácení auta jsme hned procházeli securitou, a já si po zutí bot nebyla schopná ani zašněrovat tkaničky – kdyby se Ivana sama nenabídla, tak bych do Mnichova letěla bosa. (To je tak potupný!) Že mi Ivana s Honzou celou dobu nosili batůžek a já u sebe měla jen pas a letenku, asi ani nemusím zdůrazňovat. Nebyla jsem schopná vydržet ve stoje ve frontách, chůze byla šourání, bylo to strašný.

(Tímto děkuji svému dodavateli silných analgetik, bez kterých bych... nevim, asi začala brečet a čekala, co s tím letiště udělá.)

Že potkáme hada i v Americe, to jsem nečekala, a o to větší radost jsem z něj měla. Byl dlouhý, kam se hrabou české užovky. Štíhlovka americká.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Jelen taky dobrej, ale to máme i v Česku. Jelenec běloocasý.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

A další park. Tady byla opravdu spousta želv.

Na téhle větvi seděly tři druhy pohromadě
(fotili Ebříci, iNaturalist zleva želva nádherná, želva žíhaná, želva ozdobná a čtvrtá je zase nádherná)

Ty barevný ocásky... Želva nádherná.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Tohle je park z perspektivy mrzáka. Ne že by existovala nějaká ležatá úlevová poloha, ale umřít se mi tak chtělo o trochu míň.

Překvapivě se mi ale podařilo přežít let z Atlanty do Mnichova vcelku bez zádrhelů, poté, co jsem vyjedla zbytek platíčka léků. Dokonce jsem na chvíli usnula! A na další chvíli jsem usnula v autě z Mnichova do Prahy, protože cestu odřídil Honza.

A že to byla dobrá volba, protože jsem si na automat zvykla za ty tři týdny až příliš, vám budu vyprávět asi tak za dvacet let, až se s tou příhodou srovnám. Figuruje v ní jedno služební auto a jedna závora. Doteď nechápu, že mi tolik cizích lidí vyšlo vstříc a že se všechno zvládlo opravit zadarmo a já platila jenom nizoučkou pokutu za blbost.

No, a to byl konec naší cesty. Bylo to vážně moc hezký, Brazílie je skvělá, jeďte všichni do Brazílie! A pozdravujte všechny anakondy a kajmany, že se mi po nich stýská.

(fotila Ivana)

(Pozorování z téhle části Brazílie je ZDE a z Atlanty je ZDE.)

Předchozí     -     Následující...?