Brazílie: Člunování na Rio Piquirí

"Tohle místo vypadá na mapě hezky," pravila jsem, když jsme přemýšleli, kam pojedeme dál. Byla tam jezera a meandrující řeky a já chtěla vidět vydry a jaguára. Moje teorie byla totiž jasná - když u řeky hrozí, že člověka jaguár sežere, tak ho tam přece musí jít i pozorovat? Jenže nás jaguár bohužel nesež... teda, bohužel jsme jaguára neviděli, ale vydry ano. To jste věděli, že vyhrožují chrochtáním?

Tohle je 2v1: pták & řeka. V tomhle díle je víc fotek řeky, ale nebojte, i na ptáky dojde.
(fotili Ebříci, kormorán subtropický)

Google mapy tvrdily, že dalších 80 kilometrů pojedeme 3,5 hodiny, takže jsme byli příjemně překvapení, že namísto po prašné cestě, kterou jsme viděli na google mapách na satelitu, jsme jeli po krásném rovném asfaltu až skoro tam, kam jsme potřebovali. (Dalo se po něm jet až moc rychle - já jsem morče, pásovce i seriemu ubrzdila, ale někdo neubrzdil tamanduu a velkého tapíra.) Díkybohu za to, protože na posledních pár kilometrech naší cesty byly jámy, do kterých by se vešel mamut.

Podle Google map mělo být v okolí jezera na řece Mutum spoustu ubytování a mimo jiné jeden camp, a tak jsme byli optimističtí - a jako vždycky nás to brzy přešlo.

V inzerovaném campu nikdo nebyl. V jiném campu taky ne. Člověk u baráčků vedle, kterého jsme se chtěli zeptat, nás dost nepříjemně vyhodil z jejich pozemků. V dalším ubytování si řekli o horší cenu než v pousadách na Transpantaneiře: o 1200 BRL, takže skoro o 5000 Kč. Další ubytování mělo nesmyslnou cenu už na google mapách (3300 BRL). No a k posledním dvěma pousadám byly zatopené cesty.

Zkusili jsme se vrátit k variantě č. 1, tedy do toho prvotně vybraného campu - a neuvěřitelné se stalo skutkem, majitelé se vrátili, camp existoval a my se mohli za 15 BRL na osobu a noc ubytovat. Jakože za 60 korun. Z těch patnácti tisíc v poslední pousadě to byl příjemný posun.

Tudy k inzerované pousadě asi neprojedeme

(Ale bylo to hezké místo. A naštěstí se tam šlo i otočit.)

Hm, a k téhle pousadě asi taky neprojedeme...

Campovací místo bylo přímo u vody a bylo krásné. Navíc ten přístup k vodě byl důvodem, proč jsme celou tu výpravu sem podnikali - chtěli jsme zase člunovat.

Přijeli jsme půl hodinky před západem slunce, a tak jsme měli akorát čas prohlédnout si podvečerní ptáky, dohodnout další plány a postavit stany ještě za světla. K večeři jsem zvolila slané brambůrky a zasloužila jsem si každý jeden z nich: následně bylo na programu nafukování Pálavy, na kterém jsem kvůli vedru participovala jenom já a Honza a které bylo ve zdejších pětatřiceti příšerné.

Ani tak to ale nebylo to nejhorší, co mě ten večer potkalo. Když jsem si šla odskočit, číhal na mě v záchodě TAKHLE VELKÝ pavouk. Hrdinně (...) jsem zavolala Ivanu, aby si ho vyfotila, a když už tam byla, aby ho klackem vyndala - jenže on spadnul do vody, a místo aby si vylezl na ten klacek, odkrauloval do potrubí, takže tam na nás číhá dodnes. Jak si má pak člověk odskočit?? A to jsem tou dobou ještě nevěděla, že tenhle rod pavouků umí zůstat pod vodou přes hodinu a že loví malé ryby a ještěrky. Bože.

Byla jsem hodně unavená, a tak jsem šla spát už někdy v sedm. Teda chtěla jsem jít - zatímco byli Ivana s Honzou pryč s pulsarem, přijelo auto, chvíli se něco dělo a zase odjelo. A pak zase přijelo a odjelo. A ještě jednou. Takže jsem rozečetla hodně béčkovou detektivku a spát šla až v půl deváté.

Na tamním záchodě netekla voda v umyvadle ani v záchodě, takže jsme zavedli kyblíkový systém s vodou ze sprchy. Kvůli tomu ale bylo dobře vidět, jakou barvu ta voda má, (říčně hnědou, no,) takže jsem se sprchováním vydržela až do dalšího večera, kdy pocit zpocenosti už přebil veškerý pud sebezáchovy a vzpomínky na všechny parazity ze zdejších řek, o kterých jsem před odjezdem četla. Jo a taky jsme museli odšroubovat trvale svítící žárovku, aby tam nebylo nesnesitelné vedro a množství hmyzu, které by šlo krájet.

Cože? Na záchod? Nepotřebuju, díky. Už nikdy. Jak znám svoje štěstí, tak trubkama dokrauloval od Rio Mutum až do Modřan.
(fotila Ivana, iNaturalist)

Vůbec nechápu, jak se mohlo stát, že nemám fotku tábořiště se stany, ale je to tak. Musí stačit kemp sám o sobě.

Fotek noční oblohy mám samozřejmě ale zase miliardu.

Tak nevím, meteor, nebo družice?

Vstávali jsme v pět ráno a v půl šesté už jsme seděli na Pálavě a pádlovali proti proudu. Slunce vyšlo až o půl hodiny později a ty okamžiky byly nádherné, oranžové nebe a růžová voda, rozkvetlý salát a pomalu vstávající pěvci.

Řeka byla klikatá, se spoustou lagun a slepých ramen. Bohužel se ale nevymykala zdejším standardům, takže i ona po čtyřech kilometrech skončila v salátu a vodní trávě. Nicméně! Po kilometru jsme uviděli první vydru a po chvilce dovádění a panáčkování se objevila celá rodina. Byly to giant otters, jakože fakt velké vydry, před kterými nás taky varovali při plánování na birdfóru, že nás budou chtít sežrat. S nadějí jsem čekala, jestli nám třeba neskočí do lodi, ale tyhle asi byly syté a žádný útok neproběhl.

Úsvit na řece

A tady ještě jednou s oparem a rybaříkem těsně nad hladinou

O tomhle mostu bude za chvíli řeč (a fotky) (a video)

Chrochtající vydry!
(fotili Ebříci, filmovala jsem já, iNaturalist)
Zdroj: https://eithne.pise.cz/753-nahled.html

O kus dál jsme podplouvali velký most, po kterém jsme předchozí den přijížděli do campu, a samozřejmě jsme prozkoumali po celé délce kvůli netopýrům - a na úplném konci skutečně byli. Zkusili jsme vystoupit z lodi, ale poodlétli na druhý konec mostního segmentu, a tak jsme Ivanu s jedním foťákem nechali na břehu, kdyby se vrátili, a s Honzou a druhým foťákem odpádlovali k nim, abychom je vyfotili. Úspěšně.

Posledním úlovkem z člunování byly opice. Očekávali jsme je od chvíle, co jsme autem předchozí den míjeli dopravní ceduli s upozorněním na primáty, a když jsme se cestou zpátky chladili ve stínu mostu, začaly se chrout větve na břehu a voilá, na scéně se objevila celá tlupa. Pak přeskákaly přes silnici na druhou stranu mostu, chvíli byly ve stromě tam a nakonec most přeběhly napodél na druhý břeh řeky.

Tihle pavouci jsou netopýři. Řekla bych, že Spiderman a Batman budou mít společné předky...
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Pozorování malp hnědotemenných
(fotili Ebříci, filmovala jsem já, iNaturalist)

Káně černohrdlá se svačinou
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Vrátili jsme se po pěti hodinách, protože bylo už zase pětatřicet, a abychom se zchladili, vyrazili jsme klimatizovaným autem k zatopené cestě z minulého dne, protože jsme tam viděli hrozně moc ptáků.

Voda stihla opadnout, ale ptáci zůstali. To bylo dobře, protože nám do cesty od včerejška někdo postavil dva příčné prahy, které byly hodně vysoké a pro naše auto jen s velkým úsilím zdolatelné. (Honza se dobře osvědčil jako ukazatel, jak moc mám kam zatáčet při jejich přejíždění, a taky při držení větví, které jsme cestou podjížděli, a odstraňování palmových plodů vyšších než náš podvozek. Aneb jak je dobré mít své spolujezdce.)

Do tábora jsme se vrátili ve dvě a bylo pořád pětatřicet stupňů.

Sympatické bylo, že se na nás do tábora přišly podívat další opice. Já tou dobou psala deníček a třídila svoje krajinkové fotky, zatímco Ebříci určovali fotky ptáků a třídili fotky savců.

U zatopených oblastí

Trochu jsme si to tam prošli
(fotila Ivana)

Ptáků tam bylo hodně
(fotila Ivana)

Na zemi i ve vzduchu
(fotila Ivana)

Datel královský! Já mám ráda datly...
fotili Ebříci, iNaturalist)

Tahle fotka je z kempu po návratu. Psala jsem si blogísek, když jsem slyšela od řeky kovové zvuky - ale Ebříci byli jinde a nikdo jiný v okolí nebyl! Lámala jsem si tím hlavu docela dlouho, než jsem se šla podívat. Kondor krocanovitý.
(fotili Ebříci)

Na vodu jsme znovu vypluli necelou hodinu před západem slunce - sice bylo pořád vedro, ale stíny se dloužily, a protože jsme tentokrát začínali po proudu, stačilo kormidlovat podél břehů ve stínu a nechat se snášet (nevelikým) proudem. Proplouvali jsme kolem těch superdrahých lodgí, kde jsme včera hledali ubytování, a dobře, že jsme tam neskončili, protože tam hlasitě duněla hudba. Taky kolem jezdilo hodně lodí, z nichž některé ohleduplně zpomalovaly, když přijížděly kolem, aby nás vlny moc nerozhoupaly (samozřejmě byly všechny motorové), ale některé ne. Cenu za největší idioty ale vyhrála loď, ze které spotlightovali zvířata silnými světly, ale řvaly jim u toho motory a hrála hlasitá hudba. Jasně, to ty jaguáry a oceloty vůbec nevyplaší, ne ne.

Slunce zapadlo, když jsme ještě sjížděli po proudu - abychom lépe odhadli, kdy obrátit loď a začít zabírat zpátky, hlídali jsme vzdálenost, kterou jsme ujeli, a obraceli to na čtvrtém kilometru. Západ slunce byl nádherný, ale ihned po něm začíná komáří hodinka, kdy člověk umírá na sto způsobů. Ani ebří repelent s iktaridinem, ani můj s 50 % DEETu proti nim nezmůže vůbec nic (o oblečení napuštěném permethrinem ani nemluvě). To jste věděli, že kdyby komáři chtěli vysát z člověka všechnu jeho krev, museli by ho bodnout do každého místa na těle čtyřikrát po sobě?

Na konci řeky

Zdejší salát byla tokozelka blankytná a kvetla bíle. Ten salát, co kvetl v Pantanalu fialově, byla tokozelka nadmutá.

Tohle průjezdné ještě bylo

Nebo tohle

Trochu pomáhalo, když jsme pádlovali, a vlastně to i bylo potřeba, protože se k večeru zvýšil provoz lodí (ráno jsme potkali jedinou). Řeka se klikatila a měla spoustu slepých ramen a zúžení a v jednom uzoučkém průplavu jsme v protisměru potkali tři lodě - naštěstí počkali, až proplujeme, protože tam skutečně byly na šířku sotva tři metry, a kdybychom se nějak hodně těsně vešli, vlny by nás smetly na břeh.

Když se setmělo, objevily se hvězdy a Mléčná dráha, které mě tu nepřestávají fascinovat. Taky jsem konečně rozluštila záhadu prvních pěti hvězd, nad kterými jsem si lámala hlavu od první noci zde, protože jsem je nikdy nebyla schopná znovu najít na temné obloze mezi ostatními - byly to tři hvězdy Jižního kříže a Alfa a Beta Centauri.

Za tmy jsme začali pulsarovat, ale kromě netopýrů se neobjevilo nic jiného. Velmi skromným spotlightováním jsme našli lelka a spoustu kajmanů v řece kolem nás - ovšem nemohli jsme být moc důkladní, protože se nás s rozsvícenými světly pokoušeli sežrat komáři.

Fotka s pokynem "tvařte se romanticky". Tohle bude chtít ještě potrénovat.

V závěru plavby - přímo při vyloďování, naštěstí jsme naši zátoku našli i za tmy - nám ještě do lodi skočila ryba, takže jsme to měli aspoň s nějakým pozorovaným zvířátkem.

Ten den už zdejší sprchou s říční vodou nepohrdnul nikdo z nás.

Do deseti jsme slyšeli dunět hlasitou hudbu z pousad, které jsme míjeli na lodi - ještěže jsme nebydleli přímo v nich.

Pomalu se stmívá

Večer I: se sluncem

Večer II: růžový

Večer III: širá voda

Večer IV: Slunce je už pod obzorem

Večer V: Poslední paprsky

Večer VI: Tma

Abych ten večerní spam zamaskovala, tak ještě dobrovolník na fishwatching
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Ráno jsme vstali zase v pět a na východ slunce vyrazili na řeku. Tentokrát jsme to zkombinovali a nejprve sjeli kousek po proudu prozkoumat jednu lagunu, kterou jsme předchozí den míjeli, a pak jsme se vrátili a jeli až na konec řeky proti proudu. Proud byl mnohem silnější než předchozího dne, takže nakonec dobře, že jsme nesjeli tábořit dolů na jezero s vlečným člunem, protože kdyby proud ještě trochu zesílil, tak už bychom ho nemuseli přeprat.

Byla neděle, a tak byl na řece docela silný provoz. Většina motorových člunů naštěstí zpomalovala, když nás míjela, ale i tak ke mně dopředu jednou voda natekla - nosnost Pálavy jsme překračovali dobře o patnáct kilo.

To ráno mě rozbolelo koleno a v lodi se to jen zhoršovalo. Jak jsme jeli ve třech, tak vyžadovalo velkej tělocvik, abych se mohla položit a nohu si natáhnout na příď, a najednou byl silný proud výhrou, protože cestu zpět k tábořišti pádloval jen Honza na kormidle a i tak jsme byli dole velice rychle.

Beztak jsme viděli jen jednu vydru. Absenci savců si tu úspěšně vynahrazuji spoustou rybaříků a taky nově objevenými a zcela úchvatnými kardinály s červenou hlavou.

Vypluli jsme ještě za tmy

Pomalu šírá

Růžová část dne

Začíná připalovat

Ale je pořád krásně

Jako zrcadlo

A závěr z řeky: tři rybaříci.

Jsou úchvatní.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Protože jsme se vrátili brzy a neměli v plánu nic víc než dojet do Poconé, abychom se další den mohli vydat do Porto Jofre po snad už opraveném mostě, našel Honza ještě odbočku k místním jezerům a k řece Cuiaba, která do Porto Jofre teče.

Jezera, na Google satelitních mapách veliká a jednolitá, připomínala místy zaplavenou louku. Jako já chápu, že období dešťů skončilo už před třemi týdny, ale jak to tady vypadá třeba v září??

Městečko u řeky Cuiaba bylo velice malebné a velice matoucí, aspoň pro mě jako řidiče, protože tam byla spousta úzkých uliček, v nichž parkovala auta směrovaná pouze jedním směrem a na projetí v protisměru tam nebylo místo, ale přitom jako jednosměrky nebyly značené. Takže jsme jeli hodně oklikou podle toho, které ulice se mi zdály dostatečně obousměrné (nebo jednosměrné v našem směru.) (Zdejší dopravní předpisy vůbec stojí za to. O kruhových objezdech se mi bude zdát ještě dlouho a na křižovatky, na nichž si musíte najet do pravého pruhu, abyste mohli odbočit doleva, jsem si taky nezvykla hned.)

Zase jsme ale na nábřežní kolonádě objevili venkovní restauraci, v níž jsme si dali dva džbány maracujového džusu (hrdě dodávám, že ten jsem objednala já! Skoro-portugalsky!!) a nějaké menu pro 4 lidi (jediná další varianta byla pro 6), které zahrnovalo rybu a kuře, obojí moc dobré, a k tomu dva druhy rýže, červenou omáčku, banánový posyp a salát. Protože v tomhle státě neexistují jídla na jeden talíř, je tu všechno pouze 'nalož si sám' - což není stížnost, je to naprosto skvělé.

Ivana v jezeře

Jakože - bylo tam. V dálce. Ale... hm.

Oběd u řeky

Jedinou další zastávkou na cestě do Poconé bylo moje zběsilé zastavení o jednu vesnici dříve, když jsem na stromě nad silnicí spatřila arassariho. Zbožňuju arassari! To jsou takoví tukani, jen menší a barevnější, a tohohle jsme tu ještě neviděli, i když už jsme ho znali z Ekvádoru.

V Poconé jsme tentokrát objednali čtyřlůžák, protože už jsme si docela nutně potřebovali přeprat oblečení a chtěli jsme mít víc místa na sušení. (Šňůru jsme si natáhli od okenní konzole k futru do koupelny, do kterého Ivana zaklesla kuchyňskou svorku. Padákovku jsem sice původně pořizovala na připevňování vlečného člunu při všech plánovaných dobyvatelských mnohadenních cestách do pantanalských mokřadů, ale oč méně cool, o to více funkční ve skutečnosti byla.)

Ebříci večer odjeli na savce na jinou silnici, než byla Transpantaneira, zatímco já využila volný večer po svém: asi hodinu jsem strávila v koupelně očistou a praním věcí a dlouho do noci jsem si četla a dobíjela social battery. Je to zajímavé, být 24/7 s někým v kontaktu, když už skoro deset let bydlím sama.

Večer bohužel nebyl tak pohodový, jak jsem doufala, protože Ebříci měli pod svojí postelí rodinku švábů, která byla mnohem hlasitější, než jsem čekala - to jste věděli, že švábi dělají při námluvách zvuky jako cvrčci? A já se švábů trochu štítím, takže bych potřebovala mít špunty v uších, abych na to nemusela myslet, ale zároveň jsem musela nechat kvůli Ivaně a Honzovi odemčeno, takže jsem nesměla mít špunty v uších, aby nás někdo neokradl.

Oni jsou tak skvělí! Jakože arassariové. Všichni. Včetně tohohle arassariho hnědouchého.
(fotili Ebříci, iNaturalist)

Zátiší pokoje, který jsme si pronajali napůl s rodinkou švábů

(Všechna pozorování z téhle části výletu ZDE.)

předchozí     -     následující